V prvé řadě mě překvapilo, jakou energii to ve mně lavinovitě spustilo. Energii, která mě nenechala spát – a vyrazil jsem na natáčení po hodině a půl spánku. A když kolem mě ráno v půl čtvrté projela noční linka a nezastavila, nezbylo mi nic jiného než vyrazit na Barrandov Boltem a být tam tak o hodinu a půl dřív, než jsem měl v plánu.

A tak stojím na Barrandově ve 4 ráno, leje jak z konve a tak zalezu do zastávky autobusu a píšu koordinátorovi komparzu: Mám vyrazit pěšky na Pozemek v areálu Barrandova. Noční vrátný je nováček a neví kam mám jít. Tak se vydávám tmou, silným lijákem a za dvacet minut stojím před omni buňkama maskérny a kostymérny. Protože jsem tu dřív, tak mě vezmou, ještě se všichni rozkoukávají (a nebo jsou po noční, nevím).

V půl šesté, když se sjíždí komparzisté, jsem už oblečený (spíš neoblečený) a nalíčený a sedím v holdingu (stanu pro komparzisty) a dávám si jen kafe, protože jsem snídal doma. Nějak jsem nevěděl, do čeho jdu, tak jsem si s sebou vzal vše: od županu po jídlo a něco na čtení. Na čtení jsem v průběhu dne nenašel čas. Tak nějak jsem se snažil nezmrznout (byly to ty chladné a deštivé dny letošního léta – jeden z těch posledních). Chodil jsem blátem, tahal z bláta uvízlou botu, snažil se nezamazat víc než bylo nutné…

A začalo se točit někdy kolem deváté, půl desáté… a čekal náš line up – všichni maskéři a kostyméři obcházeli komparz a dolaďovali a některé posílali zpět na opravu. Tu a tam se někomu odlepil knír, vous, spadla rouška nebo byl málo napatinovaný.

První část dne nás čekali hromadné scény v ulici, která mi duchem připomínala Indii. Ouzká dlouhá ulička plná krámečků se vším možným. Hasiči kontrolovali plameny, čekala nás přednáška na téma: Nespadni do ohně, netoč se k němu zády – a pro některé komparzisty to byl snad pokyn: Blíž, jdi k ohni ještě blíž.

Odpoledne jsme se rozdělili na dvě skupiny – které se pak střídali a čekalo nás natáčení v interiéru v exteriéru – v takový hodně špinavý zaprášený hospodě. Nestačilo se natočit vše a tak se pokračovalo v natáčení scény až v pátek – a teď při pondělním ránu byli všichni rádi, že se končí – tak nějak – po půl druhý jsem se dostal z kostýmu a ve čtyři ráno uléhal do postele.

Byl jsem rád, že mi odpadly dva natáčecí dny – a tak jsem mohl přemýšlet o tom, co se první den na place dělo. Tentokrát se žádné momentum podobné Doomu na place nedělo, ale s Rosamund Pike jsem se náhodou setkal – nehrála ten den, ale zřejmě dohlížela na place jako producent filmu. Během dešťové přeháňky jsem se snažil najít úkryt a tak jsem vešel do podloubí hradu, rukou jsem odhrnul závěsy, sednul si a pak koukám, že sedím vedle ní. Já odpočíval noze, měl jsem zavřené oči, poslouchal jsem, jak si vyřizuje vzkazy – a pak – o něco déle po mě blýskla očima, a já se radši klidil pryč, zdálo se, že se tam začalo tvořit zázemí pro štáb – a tak nějak jsem měl dojem, že působím, že jsem se tam uklidil a nepracuju.

Na place se během dne prostřídalo několik ústředních herců série, ale vlastně byli tak přítomni pořád…

Čtvrtek a pátek mě ozkoušel v tom, jak zvládnu v pořadí třetí a poslední den natáčení, když budu nevyspalý (mezi druhým a třetím dnem jsem měl na spánek dohromady 4 hodiny) – a pravda je, že jsem byl hodně unavený a taky mě začala pobolívat noha – a nebyl jsem unavený jen já, ale zejména ti, kteří jeli celý týden v kuse – včetně komparzistů, kteří se spíš už v pauzách podobali chodícím mrtvolám.

S těmi, s kterými jsem se potkal  v pondělí nebyla šance promluvit, bylo vidět, že jsou rádi, že v pauze sedí a mlčí.

Pátek byl nervní, vyšilující – kostým ze mě padal, kostymérka byla nazlobená, korále se mi v horku a patině rozpouštěly, odlepoval se mi knír – a jako naschvál – pořád jsem byl na place. Stál jsem někde uprostřed, takže jsem byl přítomný i při točení protizáběrů, když první půlka odpočívala. Neslezl jsem z placu několik hodin v kuse. Ne že by to někomu dělalo starosti. Jen moje nervozita a vzteklost stoupala.

Když jsem ji dal průchod, prostě jsem se přestal usmívat a začal se tvářit namíchnutě, tak to všichni poznali. Začali bejt vstřícnější. I komparzista tady byl známý jménem, což bylo pro mě vlastně překvapení. Asisenti režie nosily složky s fotografiemi komparzistů, jejich jmény a zařazením…

Užil jsem si na natáčení dost srandy, nudy i nervů – ale probudilo to ve mě cosi, co jsem nevěděl, že uvnitř mě je – něco, co by se dalo nazvat nadšení – ale to už je zprofanované slovo – spíš sílu přesvědčení, že když jsi z něčeho v ajfru, pálí to překážky samo, tělo se ozdravuje – a zvládne neuvěřitelné věci v radosti a lehkosti a bez naříkání.

Nepamatuji se, kdy naposledy jsem nenaříkal – a tady vůbec.

Neznamená to, že bych měl dělat u filmu, to si nemyslím. Spíš to ve mně probudilo cosi, co má chuť žít – dalo mi to jakýsi klíč – takhle to jde, použij ho, až budeš dělat něco, co ti nevoní. A pravda je, že teď s velkým klidem jdu do nové práce – a neřeším, co jsem předtím řešil pořád.

To byl skrytý dar oněch 3 dnů na Wheel of time. A co z toho bude na AmazonPrime příští rok v září? Netuším – i kdyby nic – já si to užil.

---

First of all, I was surprised by the energy it triggered in me. An energy that wouldn’t let me sleep – and I went to the shoot after an hour and a half of sleep. And when the night line drove past me at 3:30 in the morning and didn’t stop, I had no choice but to take the Bolt to Barrandov and be there an hour and a half earlier than I had planned.

And so I’m standing at Barrandov at 4 a.m., it’s pouring rain, so I crawl into the bus stop and write to the extras coordinator: I’m supposed to walk to the Barrandov lot. The night porter is a newcomer and doesn’t know where to go. So I set off in the dark, through a heavy downpour, and twenty minutes later I am standing in front of the omni cells of the make-up and costume shop. Since I’m early, they take me in, they’re all still getting their bearings (or maybe they’re past their bedtime, I don’t know).

By 5:30, when the extras are descending, I’m already dressed (more like unclothed) and made up and sitting in the holding room (the tent for the extras) and just having coffee because I had breakfast at home. Somehow I didn’t know what I was getting into, so I brought everything with me: from a robe to food and something to read. I didn’t find time to read during the day. I was kind of trying not to freeze (it was those cold and rainy days this summer – one of the last ones). I was walking through the mud, pulling a stuck shoe out of the mud, trying not to get more muddy than necessary…

And it started rolling around 9:30… and our line up was waiting – all the make-up and costume people were going round the extras and tweaking and sending some back to be fixed. Every now and then someone’s moustache or beard would come off, or their cape would fall off, or they weren’t foiled enough.

For the first part of the day, we were treated to mass scenes in a street that reminded me of India in spirit. A narrow, long alley full of little shops selling all sorts of things. Firemen were controlling the flames, we were about to be lectured on the subject: Don’t fall into the fire, don’t turn your back on it – and for some extras it was perhaps an instruction.

In the afternoon, we split into two groups – which then took turns to shoot indoors outdoors – in a very dirty, dusty pub. It wasn’t enough to film everything so they continued filming the scene on Friday – and now on Monday morning everyone was glad to be done – sort of – I got out of costume after 1.30am and was in bed by 4am.

I was glad that I had two days of shooting off – so I could think about what happened on the set on the first day. There was no Doom-like momentum on set this time, but I did happen to meet Rosamund Pike – she wasn’t acting that day, but was apparently supervising on set as a producer on the film. I was trying to find shelter during a rainstorm, so I walked into the castle archway, pulled back the curtains with my hand, sat down, and then I look up to find myself sitting next to her. I rested my foot, kept my eyes closed, listened to her taking messages – and then – she flashed her eyes at me for a little longer, and I preferred to calm myself away, it seemed that a backroom for the crew had started to form – and somehow I had the impression that I was giving the impression that I had cleaned up and wasn’t working there.

There were a few of the central actors of the series who rotated on set during the day, but they were actually always so present…

Thursday and Friday tested me in how I would handle the third and final day of shooting in turn, if I wasn’t sleepy (I had a total of 4 hours to sleep between the second and third day) – and the truth is that I was very tired and my leg started to hurt too – and it wasn’t just me who was tired, but especially those who had been going all week in a row – including the extras who were more like walking corpses by the breaks.

There was no chance to talk to those I met on Monday, it was obvious they were happy to sit and be silent during the break.

Friday was nerve-wracking, freaking out – my costume was falling off me, the costume designer was angry, my beads were melting in the heat and patina, my mustache was coming off – and as if on purpose – I was still on set. I was standing somewhere in the middle, so I was present even when the first half was resting. I didn’t get off the set for hours at a time. Not that anyone was worried. It’s just that my nervousness and anger was rising.

When I gave her an outlet, I just stopped smiling and started looking pouty, so everyone could tell. They started to be more accommodating. Even the extras here were known by name, which was actually a surprise to me. The director’s assistants carried folders with the extras’ photos, their names and assignments…

I had a lot of fun, boredom and nerves on the shoot – but it awakened something in me that I didn’t know was inside me – something that could be called enthusiasm – but that’s a misused word – more like the power of believing that when you’re in ajfra about something, it burns off obstacles on its own, the body recovers – and can do incredible things with joy and ease and without lamentation.

I can’t remember the last time I didn’t lament – and here at all.

It doesn’t mean I should work on the film, I don’t think so. Rather, it awakened something in me that has the will to live – it gave me a kind of key – this is how it goes, use it when you do something you don’t like. And the truth is that now I’m going into a new job with great peace – and I’m not dealing with what I was dealing with all the time before.

That was the hidden gift of those 3 days on the Wheel of Time. And what’s in store for AmazonPrime next September? I have no idea – even if it’s nothing – I enjoyed it.