Když jsem před dvěma lety dopsal prvního ArtForka, věděl jsem, že klidně můžu napsat druhýho. Závěr knihy k tomu přímo nabízel. Těšil jsem se ale myšlenkou, že mít knihu s názvem Výchozí bod a nenapsat další je pretty cool.

ArtFork pro mě byla radost a dobrodružství. Je to kniha, která se mi lehce psala, žádné složité přemýšlení, jen zachytávání inspirace, myšlenek, proudů, slov, jmen a příběh sám se poskládal sám. Nebylo v tom žádné úsilí.

Dvakrát jsem pak slyšel od čtenářů, na čem jsem byl, když jsem to psal – a já říkám, nikdy jsem ničemu neholdoval – takže jednoduše: na ničem.

ArtFork zachycuje obraz světa, který vnímám, vidím, cítím, zobrazuje vše, co se ke mně kdy dostalo, co mnou prošlo a poskládal se tak vcelku obsáhlý a konstrukčně složitý svět mající své zákonitosti.

Dlouho jsem si nedokázal představit, že bych k němu vskutku mohl napsat druhý díl. Už jen proto, že sám jsem při čtení ArtForka “na jeden zátah” měl problém – že mi hlava přestala pobírat vše, co jsem napsal, už asi tak u šesté kapitoly.

A když jsem ho nechal odležet a zapomněl tvůrčí proces a ztratil napojení na vlnu inspirace, přišlo mi zcela nemyslitelné, že by se mi kdy podařilo znovu ten svět otevřít.

A stejně, jak jsem se od toho světa odpojil, stejně jsem se k němu připojil po dvou letech – a začal psát druhý díl. Přišlo to samo, žádné složité přemýšlení. Jen občas jsem si vzal do ruky první knihu, abych pokýval hlavou nebo jsem si otevřel soubor a dohledal nějakou skutečnost, ale spíš se jednalo o návaznosti: Jak se mohla NamástPrstý s ArtForkem po 120-ti světlivých letech, kdy oba prošli tělesnou proměnou a vypadají jinak než dřív, vůbec poznat? Odpověď leží v první knize.

A tak jak píšu druhý díl, tak si všímám, jak se vracím na mně známá místa, která se najednou prohlubují – dostávají víc prostoru. To, co bylo v prvním díle načrtnuto jedním řádkem – jakoby nějaký fakt ležel tak nehnutě na hladině vody… tak v druhém díle dostává prostor.

Objevuju svět Bodej – i když bych měl spíš napsat vesmír – jeho zákonitosti, duchovní nastavení a v něm rozvíjím příběh NamástPrstý, který se pojednou zdá víc důležitý. Mohla by se kniha jmenovat NamástPrstý, ano – mohla. Ale jak se v knize píše o ArtForkovi:

Jeden by si myslel, že jeho osud je nějak významný, když je o něm tolik příběhů, ale příběhy se píší pro pobavení a větší účel nemají.

Takže to platí i o NamástPrstý.

Třeba jednou, kdo ví, napíšu knihu o ní, i když teď už dostala víc prostoru, než jsem čekal – myslel jsem, že se s ní v druhém dílu nepotkáme. Myslel jsem, že ArtFork po ní bude dlouze pátrat (ale v knize o tom zatím není ani zmínka), myslel jsem si spoustu věcí… Proč? Protože ArtFork je přeci fíckej detektiv – a po čem jiném by měl pátrat než potom, kam se ztratila NamástPrstý? Ale zatím to vypadá, že kam přijde, tam se něco semele, něco hledá, chvíli z něj je semtele a odhalí leda tak, že sám je příčinou všeho.

A proč jsem nahodil k článku původní foto-titulku? Protože představuje MastronDavaje z Mokrobadu – a musím říct, že jsem netušil, že na Mokrobad se ještě kdy s Forkem podívám. Příběh se zatím rozvíjí všemi směry jako kořeny rostlin a stromů. Dolů, nahoru, doleva, doprava, dopředu, dozadu, aby se nakonec ukázalo….

***