Před Světem knihy většinou mluvím hlavně o věcech, které už existují fyzicky. O knihách, stolech, tisku, podpisu, cestě do Prahy. Jenže paralelně s tím se pořád dějí i jiné věci. Tišší. Dlouhodobější. Druhý díl pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 je už nějakou dobu ve mně kompletně poskládaný. A teď je konečně rozepsaný. Podtitul zůstává: Otoč-se | než-sko-číš. Zároveň […]
Ahoj, milí moji, papír už je popsaný a teď jen řeším, jaký kabát mu dát, aby se v cizích rukou cítil přirozeně. A právě v tom je možná ta drobná nervozita, která mě teď lechtá někde mezi žaludkem a krkem, když si představím toho prvního a jediného člověka, co si tu knihu opravdu koupil, otevřel, přičichl k papíru a odnesl […]
Ahoj, milí moji 🌸 o téhle knize už jsem mluvil tolikrát, až mi občas připadá, že jsem ji tím vlastním vyprávěním trochu obalil – jako by text potřeboval ještě jednu vrstvu, než se ho někdo dotkne. A pak se stane něco prostého, skoro až směšně praktického, a všechny ty moje velké věty se najednou smrsknou do jediné: držím ji v ruce. […]
Žár pod hladinou je román, který se tváří jako „queer love story z bazénu“, ale ve skutečnosti míří jinam: do místa, kde se tělo stává jazykem, mlčení je ekonomika přežití a voda funguje jako svědek i spolupachatel. Antonín Deliš si hned na začátku dovolí drzost, která dnes chybí i mnoha zavedeným jménům: slíbí čtenáři „pravdivě, bez eufemismů“ — a ten […]
Žár pod hladinou vyšel jako paperback – první díl pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Objednat můžeš tady: https://tinyurl.com/5c3fkzkf Kniha vyšla knižně. Nečekal jsem to. O Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 jsem už řekl dost. Dlouho to znělo jako projekt „na potom“, jako něco, co žije online, v pracovních verzích, v kusech textu a ve slibech, které si […]
Když Praha bolí stejně jako láska Autor Antonín Deliš píše heavy contemporary, které se neodehrává „někde daleko“, ale v místech, která můžeš znát z vlastního života: Praha, bazén, tlak na výkon, tělo jako jazyk. V pentalogii Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 sleduje, jak se láska dvou kluků rodí z nenávisti a strachu. Vedle toho staví Dvojzář — knihu dvou […]
Zbožňuju, jakým náhodným způsobem se mi do ruky dostávají poslední dobou knihy. 🤭 Ale že obdržím jako dárek jednu, která mi na chvíli zastaví svět a vtáhne mě do Prahy, k bazénu, mezi vysokoškoláky z plaveckýho družstva a přesvědčí mě, že to tam znám jako své boty? 😍 A to od nuda pláže až po sedačky v porno kině? 🥵 […]
Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 je syrová queer pentalogie, která balancuje mezi něhou a pornografií, mezi osudem a každodenností. V kulisách pražských bazénů, vysokoškolských kolejí a nočních klubů se střetávají mladí muži – tělem krásní, duší zranění. Viktor a Tom. Jeden se ztrácí, druhý neví, jak ho chytit. Do jejich vztahu se otiskují minulosti, které si nesou na zádech jako […]
Léto v Praze pálí beton i kůži: chlor z Podolí, asfalt u Tančícího domu, tma malých kinosálů. Čtyři hlasy se střídají u stejné vody i stejných dveří – Tom, který po nocích pečuje o nemocnou mámu a přes den se učí být neviditelný; Viktor, jenž prchá z domova a nachází útočiště v šeru, kde se dívá, aby nemusel mluvit; Veronika, […]
Sotva jsem si uvědomil, co se děje, ucetil jsem kolem krku zelenou hadici. Byla studená a kluzká, ale rychle se stáhla, jak Tom zuřivě táhl za oba konce. Můj krk přiškrcenej a v hlavě mi začalo pulzovat. Myslel jsem, že je to konec. “Proč?” lapal jsem po dechu. “Co jsem ti k sakru udělal?” Ale Tom neodpovídal, jeho obličej byl […]
Stojí nade mnou jak přízrak. Co to sakra…? Než stačím cokoliv říct, chytne mě za vlasy. Trhá mi s nima, mlátí mi hlavou o zeď. Au! Zas. A zas. Do prdele! Naráží do mě tělem. Cejtím jeho sílu, je to jak úder kladivem. Snažím se bránit, ale je silnější. Všechno se točí, bolí mě hlava. Probouzím se. Bojuju. Dávám mu […]
Myslel jsem, že jsem to rozdejchal. Když jsem vyšel z páry, cejtil jsem se o něco líp, ale pak se to stalo. Narazil jsem přímo do Viktora ve sprchách. Byl to šok – stál tam tak blízko, že jsme se skoro dotkli. V mžiku mi v hlavě cvaklo. Nevím, co mě to popadlo. Najednou jsem cejtil vztek, jak mě zaplavuje […]
Sedím v páře a snažím se uklidnit. Srdce mi buší jak o závod. Ještě před chvílí jsem seděl na lavičce u bazénu a pozoroval ostatní plavce. Ale pak jsem si uvědomil, že mě něco vzrušuje. Něco, co jsem si nechtěl přiznat. Utekl jsem sem, abych se schoval před ostatníma. Před Viktorem. Před Tonym. Nechci, aby viděli, co se se mnou […]
V bazénu se vlní hladina vody, odlesky se zlomí a rozplynou v tichu. Přicházím sem často, ale dneska je to jiný. Cejtím to po celým těle – vzrušení, který mě prostupuje od chvíle, kdy jsem spatřil Toma ve sprše. Přitahuje mě k němu neznámá síla, něco co ještě neumím pojmenovat. A tak se tu ploužím po okraji bazénu jak stín. […]
Stojím na kraji bazénu a koukám, jak Tony trénuje. Jeho tělo je jako stroj, každej pohyb je precizní a elegantní. Fascinuje mě, jak se jeho svaly vlněj pod kůží, když se prodírá vodou. Snažím se potlačit myšlenky, který se mi derou do hlavy. Myšlenky, který by tam neměly bejt. Ale čím dýl ho pozoruju, tím je to těžší. Jeho plaveckej […]
Cítím na sobě jeho pohled, zatímco plavu. Tom Záhorský, můj věčný obdivovatel a zároveň rival. Nevím, jestli si všímá, že o jeho přítomnosti vím, ale rozhodně to nedávám najevo. Soustředím se jen na svůj trénink, na každý záběr, na každý nádech a výdech. Voda mi klouže po těle, cítím její chlad i odpor, který musím překonávat. Je to jako meditace, […]
Teď sedím v tramvaji a hlava mi jede na plný obrátky. Jak sakra věděl, že Gosford Park je můj oblíbenej film? Celou dobu jsem si myslel, že mě má za tupýho sportovce, co nepozná Shakespeara od Molièra. Nebo je to naopak? Snaží se mě jako vzdělávat nebo co? Stejně je to buzík. Přitáhnu si kolena pod bradu a čekám, až […]
Tréninky s Jakubem Bromlilem jsou jako žít vlastní malou válku. Přísný pohledy, kterejma mě prošívá, když zrovna nejsem pod vodou, připomínaj laserové paprsky, co mi prorážej kůži. Dneska je to o kraulu a o tom, jak mi Jakub zas připomene, že jsem z toho venku. Připadám si jak malej. “Neflákej se, Tome!” řve na mě Jakub a já cejtím, jak […]
Konečně mi končí šichta. Už se nemůžu dočkat, až se dostanu pryč z týhle restaurace. Kit mě pořád jen napomíná a já mám pocit, že jsem tu jen na obtíž. Využiju chvíle, kdy se nikdo nemotá kolem baru, a do tašky hodím půllitr. Nikdo si toho nevšimne, všichni jsou příliš zabraní do svý práce. Spěchám přes kuchyň, kuchaři jsou venku […]