Jedu na Svět knihy psychicky vyšponovaný

Nejsem klidný.

To je možná nejpřesnější věta, kterou můžu pár dní před Světem knihy napsat.

Nejsem v náladě člověka, který si jen tak zabalí pár výtisků, postaví je na stůl, usměje se na kolemjdoucí a večer si řekne, že to bylo milé. Možná jednou takový budu. Možná až půjdu na Svět knihy podesáté. Možná až budu mít za sebou deset podobných akcí, deset podobných stolů, deset podobných příjezdů, deset podobných rozkládání banneru, knih, záložek a vlastního nervového systému.

Ale teď ne.

Teď jedu poprvé.

A poprvé není neutrální slovo.

Poprvé znamená, že člověk ještě neví, co všechno neví. Znamená to, že nechce nic podcenit. Že se připravuje až příliš. Že myslí na věci, na které by možná myslet nemusel, ale právě proto na ně myslí. Že si přehrává cestu, stánek, stůl, pohledy lidí, první větu, poslední větu, otázky, platby, podpisy, trapná ticha, náhodné kolemjdoucí, lidi, kteří se zastaví, i lidi, kteří projdou kolem, jako by tam nic nebylo.

A mezi tím vším se člověku začne ozývat tělo.

Poslední dny se budím divně.

Ne dramaticky. Ne filmově. Spíš takovým způsobem, který se špatně vysvětluje. Jako by se na chvíli přehodily strany. Jako by levá ruka byla pravá a pravá levá. Jako by tělo po probuzení ještě nevědělo, kde přesně leží, co je nahoře, co dole, odkud přichází den a odkud strach.

Je to zvláštní zmatení.

A čím víc se blíží Svět knihy, tím víc se ten pocit zesiluje.

Několikrát se mi v posledních týdnech zdálo o věcech, které s tím zjevně souvisejí. Ne přímo. Sny nebývají tiskové zprávy. Nepřijdou a neřeknou: „Milý autore, toto je tvůj stres z veřejné prezentace.“ Udělají něco jiného. Položí člověka do autobusu. Vezmou mu telefon. Posadí ho někam, kde je na očích. Vrátí ho ke starým sešitům. Ukážou mu první knihy místo novinky. Připomenou mu kresbu, nalepený list, postavu, která vznikla dávno před tím, než se z psaní stal plán, projekt, web, e-shop, stánek, QR kód a veřejná událost.

Jeden z těch snů byl pro mě důležitý.

Myslel jsem si, že moje podvědomí bude před Světem knihy řešit novinku. Třeba Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Knihu, kterou mám na roll-upu, i když ji tentokrát fyzicky nevezu. Místo toho mi ale sen ukázal začátek. První knihy. První pokusy. První vrstvy. Jako by říkal: nepojedeš tam jen s tím, co je nové. Pojedeš tam s tím, co tě založilo.

A možná právě proto jsem tak vyšponovaný.

Protože nejde jen o čtyři dny u stolu.

Nejde jen o veletrh.

Nejde jen o to, jestli někdo koupí knihu.

Jde o zvláštní okamžik, kdy se vnitřní archiv člověka poprvé rozloží na veřejném místě. Kdy se něco, co dlouho existovalo v pokoji, v počítači, v sešitech, v tichu, v nočních poznámkách a v soukromém zápase, najednou postaví pod zářivky, mezi ostatní vystavovatele, před cizí lidi.

O tom se podle mě málo mluví.

Mluví se o pozitivní energii. O nadšení. O radosti. O tom, že se těšíme. O tom, že to bude krásné. A ono to možná krásné bude. Já se samozřejmě těším. Jenže těšení není jediný stav, ve kterém člověk jede k něčemu důležitému.

Někdy jede i na jehlách.

To jsem řekl v jednom YouTube shortu, asi jedenáct dní před Světem knihy. Že se cítím jako na jehlách. Nebyl to útok na nikoho. Nebyla to póza. Nebyla to stížnost. Bylo to obyčejné konstatování stavu.

A právě na to přišla nejnegativnější reakce, jakou jsem u příspěvků ke Světu knihy dostal.

Což je samo o sobě zajímavé.

Jako by se od autora čekalo, že má být vděčný, usměvavý, pozitivní, inspirativní a trochu slavnostní. Jako by autorské vypětí bylo něco neslušného. Jako by se o něm nemělo mluvit, protože kazí dekoraci.

Jenže já nechci kazit dekoraci.

Já ji právě proto stavím tak pečlivě.

Chci mít stůl, který něco nese. Chci mít knihy, které jsou vidět. Chci mít věci, které nejsou náhodné. Chci mít výjezdky, menu, plakát, podpisy, vůni, černou a zlatou, vlastní vizuální svět. Ne proto, že bych si hrál na někoho jiného. Ale proto, že můj vnitřní svět je těžký, vrstevnatý, někdy krásný a někdy nesnesitelný — a já nechci, aby na veřejnosti vypadal jako náhodná hromádka papírů.

To celé něco stojí.

Peníze, čas, nervy, spánek, soustředění, tělo.

A taky zvláštní druh psychického tření: člověk se snaží být připravený, ale zároveň ví, že připravený nebude nikdy úplně. Protože první veřejný výstup takového rozsahu nejde nacvičit celý. Dá se připravit stánek. Dá se vytisknout leták. Dá se spočítat cena knihy. Dá se složit krabice. Dá se promyslet outfit. Dá se zabalit nabíječka.

Ale nedá se dopředu prožít okamžik, kdy k tomu stolu někdo opravdu přijde.

Nedá se dopředu vědět, co se stane v těle, když se soukromý svět poprvé stane veřejnou adresou.

A pak je tu ještě jedna energie, se kterou se v poslední době setkávám.

Někdy není vyslovená přímo. Někdy je jen pod tónem věty, pod úsměvem, pod radou, která vypadá neškodně.

Možná by ses neměl brát tak vážně.

Možná by ses měl trochu shodit.

Možná bys měl působit normálněji.

Možná bys měl být víc v pohodě.

Jenže já už nevím, co přesně v téhle situaci znamená „být víc v pohodě“.

Člověk jede ze svých posledních vnitřních sil. Ne proto, že si špatně rozvrhl týden, ale proto, že poslední roky nebyly lehké. Protože ještě nedávno řešil věci, které se nedají vyvětrat jedním volným víkendem. Protože se dlouho skládal dohromady. Protože se snažil přežít i tvořit zároveň.

Člověk do toho dá všechny peníze, které má.

Člověk jde all in.

Ne obrazně. Skutečně.

Objedná tiskoviny, knihy, banner, stojany, vizitky, plakáty, letáky, věci, které mají vytvořit dojem, že za tím stolem nestojí někdo náhodný, ale někdo, kdo se na ten okamžik připravil celým tělem.

Člověk se snaží předvídat všechny možné scénáře, protože jede poprvé. Neví, co ho čeká. Neví, kde přesně bude stát. Neví, jestli bude mít dost energie. Neví, jestli bude fungovat internet. Neví, jestli vydrží baterie. Neví, jestli někdo přijde. Neví, jestli nepřijde nikdo. Neví, jestli ho někdo pochopí. Neví, jestli se nerozsype.

A do toho přijde věta:

Možná by ses neměl brát tak vážně.

Jako by vážnost byla problém.

Jako by bylo trapné vzít vážně vlastní práci.

Jako by bylo podezřelé vzít vážně vlastní první velký veřejný výstup.

Jako by člověk, který se nechce shodit, automaticky ztrácel právo být lidský.

Ale já se nepotřebuju shodit, abych vypadal jako normální člověk.

Já normální člověk jsem.

Jen nejsem člověk v normální situaci.

A možná je právě tohle rozdíl, který se často přehlíží.

Když někdo nese lehkou věc, může ji nést lehce. Když někdo nese něco, co ho stálo několik let života, nemůže se tvářit, že drží v ruce papírový kelímek s kávou.

Možná tyhle věty často říkají lidé, kteří už svoje vlastní ambice dávno odložili. Nebo je museli odložit. Nebo se za ně začali stydět. Nebo je někdo naučil, že ambice je trapná, že chtít něco víc je nevkusné, že touha po viditelnosti je podezřelá a že nejbezpečnější způsob, jak nebýt zraněn, je předstírat, že člověku na ničem moc nezáleží.

Jenže mně na tom záleží.

A nebudu se za to omlouvat.

Je mi čtyřiačtyřicet. A jestli teprve teď přišel čas vyjít ven s tím, co jsem vytvořil, tak přišel teď. Ne ve dvaceti. Ne ve třiceti. Ne v nějakém ideálním věku, kdy by to možná vypadalo lehčeji, dravěji, přirozeněji, přijatelněji.

Teď.

Tak mi dovolte tuhle ambici.

Dovolte mi, že nechci působit omluvně jen proto, že jsem si dovolil chtít. Dovolte mi, že nechci svůj stánek udělat menší, aby nikoho nedráždil. Dovolte mi, že nechci o svých knihách mluvit tak, jako by to byla roztomilá bokovka. Dovolte mi, že nechci preventivně říkat „ono to nic není“, když to pro mě něco je.

Protože ono to něco je.

Je to roky práce.

Je to mnoho knih.

Je to svět, který jsem stavěl i ve chvílích, kdy jsem nevěděl, jestli ho někdo někdy uvidí.

Je to taky jeden splněný sen za druhým.

Splnil jsem si sen vykládat karty.

Ale to neznamená, že už nemám další.

Mám jich víc.

A jeden z nich je právě tenhle: sedět na Světě knihy se svými knihami, svým jménem, svým stolem, svým světem a nemuset se tvářit, že jsem se tam dostal náhodou nebo omylem.

Ne, nedostal jsem se tam omylem.

Dostal jsem se tam prací.

Dostal jsem se tam tvrdohlavostí.

Dostal jsem se tam přes pochybnosti, dluhy, únavu, trapnost, záchvaty nadšení, kolapsy, špatné dny, přehnané plány, opravy, přepisy, tisky, objednávky, sny a rána, kdy se člověk probudí a chvíli neví, která ruka je která.

Takže ano, beru to vážně.

Ne proto, že bych si myslel, že jsem důležitější než ostatní.

Ale proto, že pro mě je důležité to, co vezu.

Jedu na Svět knihy s knihami, které vznikaly z bolesti, posedlosti, touhy, samoty, práce, fantazie, selhání, návratů a začátků. Jedu tam s věcmi, do kterých jsem dal peníze, které jsem možná neměl dávat, čas, který jsem už neměl, energii, která mi chybí, a víru, kterou jsem si musel místy doslova vynutit.

A jestli je někdy důstojnější brát se vážně než se preventivně zesměšnit, pak je to právě ve chvíli, kdy člověk konečně nese svůj život někam, kde ho můžou vidět i cizí lidé.

A já ho tam nesu těsně před svými pětačtyřicátými narozeninami.

Svět knihy proběhne od 14. do 17. května. A 19. května mám narozeniny.

Mezi koncem veletrhu a dalším rokem života budou dva dny.

To už není jen termín v kalendáři.

To je práh.

Čtyři dny budu sedět se svými knihami před lidmi. Čtyři dny budu ukazovat něco, co vznikalo roky v soukromí. Čtyři dny budu zkoušet, co se stane, když se vnitřní svět položí na stůl a nechá se číst, hodnotit, míjet, kupovat, podepisovat, přehlížet i přijímat.

A dva dny potom mi bude pětačtyřicet.

Možná i proto se mi nechce tvářit, že o nic nejde.

Protože o něco jde.

Ne o slávu. Ne o pózu. Ne o nafouknuté gesto člověka, který si myslí, že se kolem něj má zastavit svět.

Jde o okamžik, kdy si člověk uvědomí, že už nechce další roky čekat, až bude vhodnější chvíle. Až bude víc peněz. Až bude víc klidu. Až bude víc jistoty. Až bude méně trapné chtít. Až bude bezpečnější vyjít ven.

Bezpečnější chvíle možná nikdy nepřijde.

Takže jedu teď.

Těsně před pětačtyřicítkou.

S tím, co mám.

S tím, co jsem vytvořil.

S tím, co jsem unesl.

S tím, co jsem ještě neztratil.

Možná proto se mi ve snech pletou směry.

Možná proto se probouzím, jako by se levá a pravá strana na chvíli nedohodly.

Možná proto se mi vracejí začátky.

Tělo ví, že se něco překlápí.

A já nechci předstírat, že jedu na Svět knihy jako hotový, vyrovnaný, profesionálně uklidněný autor, který má všechno pod kontrolou.

Nemám.

Jedu jako člověk, který dlouho něco tvořil, dlouho něco nesl, dlouho něco skládal dohromady a teď to poprvé veze mezi lidi v takové míře, že už se před tím nedá schovat.

Jedu psychicky vyšponovaný.

Jedu unavený.

Jedu připravený víc, než jsem kdy byl.

Jedu ambiciózní.

Jedu těsně před pětačtyřicátými narozeninami.

Jedu s vědomím, že i ta nervozita k tomu patří.

Protože kdyby mi na tom nezáleželo, byl bych klidnější.

Jenže mně na tom záleží.

A možná právě proto má smysl tam být.