Antonín Deliš mluví o venkově, práci, nemoci, opoždění, gay zkušenosti, pornokině, kartách, televizi, literárních dluzích, matce, která ho ještě drží, i o tom, proč člověk někdy přichází k sobě samému pozdě. Tohle není rozhovor o vítězné trajektorii. Je to rozhovor o ceně za to, když nechcete lhát o tom, z čeho jste vyrostli a co vás dodnes tvoří.

Kdo je dnes Antonín Deliš?

Člověk, který už nechce předstírat uhlazenější život, než jaký skutečně žije. Nechci ze sebe dělat ani cool autora z okraje, ani očištěnou kulturní verzi sebe sama. Nechci být karikatura. Ani ta cizí, ani ta vlastní.

Můj život se neskládal čistě. Byl v něm venkov, práce, rodinný provoz, nemoc, zpoždění, různá zaměstnání, různé pokusy, různé identity, různé podoby veřejnosti, stud, touha, sexualita, spiritualita, psaní, obrazy, karty, videa, únava i tvrdohlavost. Dnes píšu. To je asi nejpřesnější. Ne proto, že bych se stal elegantně „spisovatelem“, ale proto, že psaní je jedna z mála věcí, které mě opravdu drží nad vodou.

„Nechci si vymýšlet uhlazený životopis. Chci, aby bylo vidět, že i život s trhlinami může mít hlas, smysl a vlastní pravdu.“

Z jakého světa vlastně pocházíš?

Z dost konkrétního. Ne z literární kavárny, ne z prostředí, kde se od dětství vedly zasvěcené řeči o kultuře. V rodině byl statek, práce, pole, kráva, bejk, kozy, králíci, seno, burgon, ořechy. Děda vyráběl hřebíky, byl kovorytec, dělal od rána do večera. To byl svět, kde hodnota znamenala něco hmatatelného. Něco, co se vypěstuje, odveze, prodá, udělá rukama.

Možná i proto je pro mě dodnes tak silné napětí mezi tím, co je uznatelné a viditelné, a tím, co se odehrává uvnitř člověka. Vedle tohohle světa práce a země jsem byl já — někdo, kdo si čmáral, vymýšlel si, chtěl k filmu, k jinému prostoru. Už od začátku jsem žil mezi dvěma proudy.

Bylo v tom světě místo pro umění?

Bylo i nebylo. V rodině se vracelo jméno Josefa Drahoňovského. Takové to: máme tady někoho, kdo něco dokázal. Profesor, glyptik, pohřbený na Vyšehradě. Skutečné jméno, skutečný výsledek, skutečná stopa. A vedle toho jsem byl já, kdo něco kreslí, píše, vyrábí, ale bez razítka, bez potvrzení, bez hotové formy. Takže umění tam bylo přítomné, ale spíš jako měřítko než jako bezpečný prostor pro hledání.

To je důležitý rozdíl. Když dítě vyrůstá vedle něčeho, co je už hotové a uznané, může mít zároveň pocit inspirace i nepatřičnosti. Já jsem asi dlouho nesl oboje.

Měl jsi v dětství někoho, kdo formoval tvůj cit pro příběh a hloubku?

Ano, třeba moji babičku Ludmilu. Měla raději původní Popelku než tu s Libuškou Šafránkovou. Měla ráda i Radúze a Mahulenu. Přitahovaly ji temnější odstíny, duševní hloubka, něco, čemu jsem jako dítě nerozuměl, ale dnes už ano. Možná i odtamtud ve mně zůstal cit pro příběhy, které nejsou jen hezké, ale mají v sobě stín.

Chtěl jsi od začátku psát?

Ne jen psát. Chtěl jsem k filmu, k obrazu, k divadlu, k jinému prostoru. Jenže člověk může něco chtít velmi silně a stejně se k tomu dlouho nemít jak skutečně dostat.

Pamatuju si, jak jsem slyšel „filmový klub v Turnově“ a znělo to skoro jako vstup do jiného světa. Jenže realita byla mnohem menší. Někdo přišel před plátno, něco řekl, pustil film a šlo se domů. Nikdo, s kým by se dalo skutečně mluvit. Nikdo, kdo by tě někam vedl. To je vlastně vzorec, který se mi v životě opakoval dost často: touha byla živá, ale přístup k ní opožděný, nepřesný nebo přerušený.

Táta točil na osmičkovou kameru. Děda vyvolával fotky. Obraz byl kolem mě, ale ne skutečné předání. Materiál byl blízko, cesta k němu ne.

„Nejbolestnější nebylo, že bych nic nechtěl. Nejbolestnější bylo chtít něco velmi silně a dlouho se k tomu nemít jak skutečně dostat.“

Rodiče tě přitom vedli i k různým formám umění.

Ano, ale ne vždycky způsobem, který byl můj. Chodil jsem na sólový zpěv, sborový zpěv, na saxofon, do orchestru. Na saxofon jsem musel hrát i kvůli dýchání a taky proto, že v orchestru potřebovali saxofonistu. To je přesně ono: část života jsem měl pocit, že jsem někam dosazovaný. Že se kolem mě dějí rozhodnutí, která mají být správná, užitečná, zdravá, prospěšná, a já se v tom snažím najít aspoň malý kus sebe.

Navíc jsem zažil i prostředí, kde se údajná výchova k umění míchala s hysterií, tlakem a bezmocí dospělých, kteří sami neměli nervy na děti. Takže umění pro mě nebylo od začátku jen svoboda a radost. Byla v tom i kázeň, cizí představa, nervozita, nepřesnost, občas skoro absurdní tlak.

Divadlo byla jedna z prvních věcí, které jsem si prosadil sám. A právě proto pro mě tolik znamenalo. Byla v tom moje vůle.

Našel jsi v divadle domov?

Ne úplně. Spíš průchod. Bylo to něco, co jsem si vybojoval, ale ani tam jsem nebyl přirozeně doma. Byl jsem příliš sevřený, příliš slušně vychovaný, nekouřil jsem, nepil jsem, nezapadal jsem ani tam. A to je možná jeden z mých celoživotních motivů: přijít někam a nebýt ani úplně zvenku, ani úplně uvnitř.

Zároveň mě ale divadlo v něčem osvobodilo. Důležitý v tom byl Petr Haken a turnovské divadelní studio. Petr dával příležitosti a naučil mě i něco, co se mnou zůstalo: když něco nefunguje, je lepší to pustit. To je jednoduchá věta, ale pro život zásadní.

A podobně se mnou zůstal i Modrý kocour. Dnes si ho užívám víc než před lety, kdy jsem si ho uměl užít jen omezeně. Možná i proto, že člověk časem dozraje i do míst, která dřív jen míjel.

Do toho všeho jsi byl gay. Jak moc tě to zpozdilo ve vztahu k sobě samému?

Hodně. Dlouho jsem nebyl sám sebou. Nebo přesněji: dlouho jsem si to nemohl dovolit. Do nějakých dvaadvaceti let jsem byl strašně zablokovaný. A když se člověk nemůže normálně nadechnout ani ve vlastní identitě, tak všechno přichází se zpožděním. Sebevědomí, vztah k tělu, vztah k druhým lidem, odvaha něco chtít, odvaha se ukázat.

Takže když se ve čtyřiceti čtyřech ohlédnu a mám pocit, že jsem přišel pozdě, tak ono to není jen pocit. Některé věci opravdu přišly pozdě. Nejen kariérně. Existenciálně.

„Dlouho jsem měl pocit, že přicházím všude pozdě. Nejen do světa, ale i k sobě samému.“

Jakou roli v tom hrála škola?

Nebyla to opora. Spíš další místo, kde jsem měl pocit, že nepatřím mezi ty správně fungující. Byl jsem často nemocný, měl jsem spoustu zameškaných hodin, někdy i stovky hodin za pololetí. Dodnes nechápu, jak jsem některé věci vůbec udělal. Nemám v sobě obraz sebe jako studijního typu, který všechno chápe, pamatuje si a jistě se pohybuje ve vědomostech.

Naopak. Dlouho jsem si připadal jako člověk, který neodpovídá představě vzdělaného, jistého autora. Jako někdo, kdo je pořád trochu mimo, trochu pozadu, trochu rozbitý. A možná i proto je pro mě důležité říct, že psaní u mě nevzniklo z akademické jistoty. Spíš z vnitřní nutnosti.

Někdy si opravdu říkám: jak je možné, že jsem se vůbec naučil psát? A možná právě v tom je kus odpovědi. Když vám nezbývá samozřejmá kompetence, někdy se začnete držet příběhu.

Cítil ses někdy hloupý?

Ano, ale to slovo je zkratka. Nejde jen o nedostatek vědomostí. Nejsem akademik ani nijak zvlášť vzdělaný typ v tom klasickém smyslu. Spíš jsem dlouho měl pocit, že nejsem vybavený tak, jak se čeká. Že nevím to, co mají ostatní dávno vědět. Že přicházím pozdě i do oblastí, kde už ostatní mluví plynně.

A dnes mám někdy pocit, že se tě kde kdo snaží nachytat na švestkách víc než dřív — jen proto, aby sám nebyl nachytaný na švestkách vlastních. To je dost únavná hra.

A teď se ten pocit opakuje třeba s AI. Znovu mám dojem, že všichni už všechno umějí a já zase teprve doháním. Jenže zároveň vím, že tenhle pocit mě provází skoro celým životem. A že i přes něj se dá tvořit.

Vedle psaní a fantazie ses pohyboval i v úplně jiných světech — erotický tisk, pornokina, kabinky, queer intimní prostory. Proč o tom mluvíš bez studu?

Protože to není dekorace ani skandální vložka. Je to součást světa, který znám. Pracoval jsem v erotickém tisku, pohyboval jsem se v prostředích pornokin a kabinek, vystavoval jsem tam obrazy, psal o tom, vracel se k tomu. Neberu to jako ostudu ani jako exotickou kuriozitu. Ty prostory pro mě nikdy nebyly jen sex. Byla v nich samota, trapnost, něha, humor, tělo, ponížení, touha i lidská komedie.

A zároveň to nebyl jen sexuální prostor. Bylo to i něco jako vlastní Moulin Rouge. Místo, kde jsem potkával lidi s ambicemi, jiné spisovatele, tvůrčí lidi, samotáře, zvláštní směs okraje, touhy, umění a života. To prostředí bylo syrové, někdy směšné, někdy něžné, někdy kruté, ale rozhodně nebylo ploché.

A protože mě zajímá člověk právě i tam, kde ho společnost rychle odepíše nebo zredukuje, vrací se to přirozeně i do mé tvorby. Ne jako provokace. Jako součást reality, kterou znám zevnitř.

To je důležité i kvůli knize Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Ta se taky odehrává v prostředích pornokin a erotických kabinek. Ne jako atrakce. Ale jako součást světa, ve kterém se člověk ukazuje bez společenského laku.

„Neberu tyto zkušenosti jako skvrnu, ale jako součást svého světa a svého pozorování lidí.“

Někteří by mohli říct, že to zní až příliš silácky. Jako stylizace.

Jenže vedle toho všeho tu byla i úplně obyčejná práce. Provoz. Služba. Únava. Systémy, kde po člověku chtěli, aby sundal piercing, zmenšil se, vypadal přijatelněji. Já v sobě mám jednu část, která chce být výrazná, tělesná, viditelná, autorská — a druhou část, která musela přežít v prostředích, kde se po člověku chce pravý opak.

A na tom je něco strašně českého. Ta malost převlečená za profesionalitu. Dneska má tetování kde kdo a stejně se pořád hraje hra na to, že člověk musí vypadat bezpečně a nevýrazně, aby se hodil do práce. Nevadí nekompetence, nevadí bezpáteřnost, ale vadí, že někdo vypadá moc po svém. To mě štve dlouhodobě.

A ještě víc mě štve zacházení s lidmi. Ghosting po pohovorech, žádné odpovědi na e-maily, žádná úcta k času člověka. V tomhle všem je spousta každodenního ponižování, které se tváří jako normální proces.

Do toho spadá i televize, karty a veřejný obraz člověka, který je snadno křivě čitelný?

Ano. To je další vrstva. Vykládal jsem karty, dělal jsem v televizi, ocital jsem se v pozici člověka, který je vidět, a tím pádem taky schytá věci za jiné. Když se kolem vás začne motat senzace, veřejná zkratka, titulka, televize, bulvár nebo prostě negativní obraz, člověk najednou zjistí, že nebrání jen svou práci, ale i právo na složitost.

Myslím, že v Česku je pořád velká potřeba rychle se někomu vysmát, zmenšit ho, shodit ho do jedné škatulky. A u karet nebo ezoteriky to platí dvojnásob. Jako by část lidí nesnesla, že někdo pracuje i s něčím, co není čistě mechanické, rozumné, racionální a ironické.

Možná i proto mi bylo dobře v Indii. Ne proto, že bych tam našel pohádku, ale protože tam posvátnost nebyla automaticky trapná. Nemusela se pořád omlouvat svou existencí.

Proč jsi nakonec od ezoteriky odešel?

Ne proto, že by mě zahladila. A ne proto, že bych ji musel popřít. Spíš proto, že jsem na té cestě došel na konec práce pro druhé. Hodně dlouho jsem pracoval pro druhé a dostalo mě to do zvláštní bubliny, v níž ke mně lidé nosili své smutky. Šťastní lidé byli mezitím někde za rohem, přirozeně, beze mě.

A jednou jsem se probudil a začal jsem si pod sebou podřezávat podnikatelskou větev, abych se z toho osvobodil. Pak přišla pandemie. Jeden by řekl špatné načasování. Jenže v době pandemie jsem přišel o hodně blízkých lidí a dost dlouho truchlil.

Tohle všechno mě proměnilo. Ne směrem k uhlazenosti, ale k větší pravdivosti o tom, co člověk unese a co už ne.

Co ti ezoterika dala a co vzala?

Dala mi jazyk pro něco, co se nedá úplně vyčíslit. Dala mi citlivost na symbol, na neviditelné vrstvy života, na to, že člověk nežije jen v tom, co je vidět. Ale zároveň dnes vím i to, že úplné zahlazení vnitřního tření pro mě není cesta.

Dlouho jsem hledal klid, smír, vnitřní mír. Jenže časem jsem pochopil, že kdybych ze sebe všechno uhladil, možná by mi nezbyla třecí plocha pro tvorbu. Neumím tvořit z úplné vyřešenosti. Tvořím i z neklidu, z napětí, z nehotovosti.

„Nejsem člověk, který tvoří z vyřešenosti. Tvořím i z neklidu, z napětí, z otázek, které se nedají úplně utišit.“

Když mluvíš o svém životě, pořád se vracejí peníze.

Protože to je pravda mého života. Nejsem spisovatel, který je za vodou a jen si pěstuje image umělce. Nemám auto, nemám vlastní bydlení, roky jsem nebyl na normální dovolené. Vracel jsem se z měst a období, která jsem miloval, často bez peněz. A zároveň nechci ze sebe dělat mučedníka. Jen odmítám lež, že tvorba automaticky znamená důstojné podmínky.

V mém případě byla tvorba často vedle přežívání. Točit tisíce videí, vydělávat, rozesílat, vyrábět, dělat karty, psát knihy, držet se. Ne sedět někde v klidu a budovat si literární aureolu. Když pak přijdu do prostoru, jako je Svět knihy, uvědomím si zároveň dvě věci: jak pozdě tam přicházím — a že jsem tam přesto došel.

Jak do toho vstupuje tvoje matka?

Jako opora i jako nepříjemná pravda. Podporuje mě i ve čtyřiceti čtyřech. A to je věc, která se špatně přiznává, protože člověk chce stát sám, nechce mít pocit, že bez pomoci padá. Jenže někdy realita není elegantní. Někdy tě nese pomoc, kterou bys si přál nepotřebovat.

To neznamená, že nic neumím nebo že jsem nic nedokázal. Znamená to jen, že dospělost není vždycky čistá a triumfální disciplína. Někdy je to i o tom, že přijímáš pomoc od někoho, komu bys už nejradši jen vracel.

„Dospělost není vždycky elegantní. Někdy v ní člověk pořád přijímá pomoc od někoho, komu by už nejradši jen vracel.“

Jak moc tě formoval rozvod rodičů a nestabilita?

Hodně. A možná víc, než je zvenčí vidět. Rozvod, nejistota, pocit, že se věci mohou rozpadnout, v člověku zůstávají. Nejen jako bolest, ale i jako schopnost číst druhé lidi v jejich křehkosti. Možná i proto mě vždycky zajímali lidé v přechodu, v rozpadu, v napětí mezi tím, co drží, a tím, co už se rozpadá.

K tomu se přidaly i další zkušenosti — šikana, pronásledování, ohrožení. Některé věci zůstanou v těle dlouho. Možná i proto jsem si celý život tak ostře hlídal vlastní hlas a vlastní obraz. Ne z ješitnosti. Z potřeby nenechat se znovu přepsat cizí silou.

Změnil jsi jméno. Co to pro tebe znamenalo?

Nejdřív to nebyl žádný ušlechtilý akt sebeurčení. Byl to způsob, jak odvést pozornost. Aby se lidé zaměřili na jméno a ne na mě. A léta to fungovalo docela dobře. Jméno vytvořilo vrstvu, přes kterou se dalo projít bezpečněji.

Pak ale postupně zmizela potřeba se takhle krýt. Vyřešil jsem si spoustu věcí, i díky pobytům v meditačním centru Oslovice u Kranti, která byla několik let mojí mistryní. Něco se ve mně zklidnilo a to jméno se usadilo. Už nebylo štítem ve stejném smyslu jako dřív.

Později začal vznikat jiný rozpor: na veřejnosti jsem pořád vystupoval pod starým jménem, zatímco v soukromí jsem si už dávno užíval svého Antonína Deliše. A jako Antonín Deliš chodím po světě mnohem déle, než kdy chodil můj předchůdce. Přesto mají někteří lidé, zvlášť z nejbližších kruhů, potřebu tvářit se, jako by se to stalo včera. Chápu to. Každý má své starosti a málokdo chce narušovat vlastní klid něčím, co se ho netýká bezprostředně. Když nemusíme, většinou se cizí proměnou příliš nezabýváme.

Píšeš napříč žánry. Je to svoboda, nebo rozptýlení?

Obojí. Nemám za sebou silné nakladatelství ani pevnou instituci, která by mě vedla jedním směrem. Měl jsem knihy v POD, ale nikdo je ve velkém nekupoval. Spíš v řádu jednotek. Své čtenáře si pořád hledám.

To mi dává svobodu psát různé věci: pohádku, sci-fi, heavy contemporary gay romanci, poezii, kratší bolestivý text. Každý příběh si u mě říká o jiný tvar. Zároveň ale ta svoboda není nijak vznešená. Není to velká suverenita autora, kterému všechno funguje. Je to spíš realita člověka, který si píše, co potřebuje, a doufá, že si jeho čtenáři najdou cestu k němu.

A je v tom i zvláštní lidská ironie. V mládí se chichotáš, že rodiče neumějí texty k písničkám. A když dospěješ, zjistíš, že sám najednou nemáš kapacitu na texty svých oblíbených písniček tak, jak sis myslel, že jednou budeš mít. Podobně si člověk představuje, jak bude jednou samozřejmě číst, orientovat se, vydávat, vědět. A pak zjistí, že život je plný jiných tlaků, únavy a omezené kapacity.

Zároveň ta svoboda znamená i velkou zodpovědnost. Nikdo za mě nerozhodne, co má jít ven teď a co ještě počká. Nikdo mi neřekne: tohle je tvoje hlavní linie, tohle nech být. A tak kolem mě leží nejen hotové věci, ale i dluhy vůči vlastním příběhům. Harjin a hvězda, co spadla dvakrát. Miluj mě do krve. Starší sbírky. Revidovaná vydání. Rozepsané světy. Návraty.

Někdy mě to dojímá až bolí, protože cítím, kolik toho ve mně pořád ještě je a kolik času už zároveň uplynulo.

„Možná právě takové rozhovory ve mně vytvářejí prostor něco dokončit. Jako by se člověk musel nejdřív vyslovit, aby pak mohl dopsat.“

Jak se dnes díváš na starší tvorbu?

Jinak než dřív. Dnes vím, že i to, co vzniklo před deseti, patnácti nebo dvaceti lety, může mít svoje místo teď. Nechci své starší práce odhazovat jen proto, že nejsou nové. Spíš se učím vracet k vlastním literárním dluhům a dávat jim tvar dnes.

Možná jsem dřív měl větší potřebu všechno začínat od nuly. Dnes vím, že součást dospělosti je i návrat. Ne nostalgický. Tvůrčí. Dát starému textu nový dech, nový tvar, nové vydání.

Proč píšeš sci-fi a vlastní světy, když jsi vyrostl na venkově a důvěrně znáš konkrétní krajinu?

Protože sci-fi je pro mě hlavně svět podle mých pravidel, kterému rozumím. A taky svět plný jmen a pojmenování. Mě vždycky demotivovalo, když byl svět už úplně popsaný a nezbyl v něm kus pro vlastní fantazii.

Schválně: jdi do Jizerek a řekni mi, proč bych si zrovna Bukovec nemohl pojmenovat Štrachlíl. Odpověď je jednoduchá: protože by nikdo nevěděl, co Štrachlíl je, nemá to žádný sdílený kontext. Jenže já se k Bukovci nevztáhnu. Nic mě k tomu slovu nepojí. Kdežto Štrachlíl? To je zvuk, shluk, něco, co vyjde z mého nitra, když to místo vidím.

Někdo by řekl, že si tak o něm přece můžu jen přemýšlet. Jenže já ta jména chci slyšet a chci je používat. A právě v tom je pro mě problém už popsaného světa. Když je všechno do mrtě pojmenované, nezbývá tam místo pro mě. Neříkám, že ten svět nemám rád. Jizerky mám rád. Napsal jsem tam první báseň husím brkem vedle Černé Desné na rozvrklaném stolku. Žil jsem na Soušském mlýně, i když rodiče tomu říkali Chata u potoka, a už tehdy mě ten rozdíl bolel skoro fyzicky. Ale právě proto si potřebuji některé věci pojmenovat po svém. Není to vzdor proti realitě. Je to můj způsob vztahu k ní.

„Když je svět už celý pojmenovaný, nezbývá v něm místo pro mě.“

Letos ses pro festival rozhodl pro kimono. Proč právě to?

Protože mě něco skutečně zasáhlo. Ne jako kostým, ne jako hra na cizí identitu, ale jako inspirace, do které jsem mohl na chvíli vstoupit a nechat se jí oslovit. Viděl jsem něco, co ve mně probudilo obdiv a touhu ponořit se do cizího světa. A možná právě to mě přitahuje odjakživa — možnost nechat na sebe působit jiný vesmír, aniž bych musel popřít svůj vlastní.

Kimono běžně nenosím. Ale pro letošní festival mi sedlo. I proto, že v mých knihách dlouhodobě žijí asijské vlivy, zvlášť v Poslední noci v New Yorku, i když ne japonské. Není to převlek. Je to způsob, jak si připustit, že i cizí svět může člověka opravdu oslovit a tvarovat jeho citlivost.

Co už dnes víš jinak než dřív?

Že svoje sny musí člověk odžít sám. Když nemáte děti, nikdo je za vás neponese dál, nikdo je za vás neuskuteční, nikdo je za vás neodžije. A možná právě proto je dávám na první místo. Ne z egoismu, ale z odpovědnosti vůči vlastnímu životu.

Co ses přestal snažit dokazovat?

Že mám na všechno odpověď. Dlouho jsem měl pocit, že musím působit jistěji, chytřeji, pevněji, než se ve skutečnosti cítím. Dnes už spíš přijímám, že spoustu věcí nevím. Že můžu hledat, ověřovat, učit se, a přitom si nehrát na člověka, který všechno dávno pochopil.

Co už nechceš vyjednávat?

Nechci už vyjednávat představu, že musím být vnitřně uhlazený, smířený a klidný, abych byl v pořádku. Dlouho jsem hledal cestu klidu. Dnes vím, že úplné zahlazení vnitřního tření by ze mě vzalo i něco podstatného. Neumím tvořit z úplné vyřešenosti. A už nechci předstírat, že bych měl.

Co bys řekl mladšímu sobě?

Možná nic. Možná bych se mu jen podíval do očí, aby si přečetl, co tam je. Myslím, že některé věci se nedají vysvětlit dopředu. Jen unést.

A kdo je vlastně tvůj čtenář?

Upřímně nevím. A je to jedna z věcí, které mě někdy znejistí nejvíc. Často někde stojím, dívám se na lidi a říkám si: vypadá takhle můj čtenář? Pak jsem jinde a napadne mě totéž. Nemám jistotu, kdo přesně jím je nebo mohl by být.

Tyhle rozhovory ale dělám i s nadějí, že v někom něco rozvibrují. Že se něco potká a dovede toho člověka až ke knize. To je moje přání. Ne být všude. Ale být skutečně u někoho.

„Možná nejsem autor, který od začátku ví, komu píše. Spíš píšu směrem k neznámému člověku a doufám, že se jednou poznáme v textu.“

Když to všechno shrneš, co je dnes tvoje nejpřesnější věta o sobě?

Že nechci přepsat svůj život tak, aby vypadal čistěji, než ve skutečnosti byl. Nechci ze sebe dělat legendu. Ale nechci se ani zmenšovat. Přicházel jsem jinudy, později, přes okliky, přes bloky, přes vlastní trhliny. A přesto nesu hlas, který vznikl z velmi různých světů a který nechci dál umlčovat.