Jako autor bych kolikrát rád něco publikoval průběžně – něco jako čtení na pokračování. Jenže můj styl práce k tomu jde přesně z druhé strany. Já i hrubky, chyby vynimrávám zpětně. Stejně jako nelogičnosti, nepřesnosti. Je to tak frustrující, ale pravdou je, že bez Gabriely Chalupské bych žádnou svou knihu nikdy nedotáhl do konce. Nimráme se v tom potom spolu 😀 Tak tu zas sedím – a hledám vnitřní motivaci, abych napsal dalších pár řádek knihy – nijak objemné, ale útlé, nicméně výživné – pokračování, které jsem neplánoval, ale přišlo mi samo. Kniha, kde zažívám dobrodružství při psaní, přemýšlení o psaní, při opravách i při čtení. A taky mě překvapuje, že jako autor odvařím při čtení svou vlastní hlavu. Posuďte sami, z tohoto “spisovatelsky nepublikovatelného” úryvku:

*

Govlínbej seděl naproti HoroziByl. Nebyla nijak zvlášť krásná, ale vzít si ji musel. Chyběly mu frgály. HoroziByl byl vlasntě OliGyl, ale to nikdo nevěděl. Govlínbej to zjistil, až když se vzali. Nijak zvlášť mu to nevadilo, po všech těch letech ho vzrušovalo kde co – a tak nad tí m nijak nepátral. Možná škoda, zjistil by nebývalé věci. Třebaže OliGyl není tím, za koho se vydává, tedy ani Horozi – a ani Oli.

Jestli smrt DžabejMíma byla jeho koncem, ten, za koho se vydával OliGyl byl jeho počátkem. Tím druhem počátku, který nikdy nemá svůj konec, protože konec nemá s počátkem všeho vůbec nic společného – a i když DžabejMím stál na konci toho dlouhého příběhu – už dávno neměl co společného s tím, čím byl na počátku – Byl a nebyl DžabejMím. Možná proto si vybral HoroziByl jako svou identitu, ale to už nikdo nikdy nezjistí, protože ani sám DžabejMím si nic nepamatoval, asi jako NamástPrstý už (možná raději) zapomněla, že si z jejího druhu vyráběli omáčku hoší. Fork by blil, ona – už zapomněla. A stejntě tak to měl DžabejMím, který – bůhví proč stál na počátku všeho.

Před tisíci a tisíci světlivými lety, kdy nebylo ani vzdechu po Forkovi a NamástPrstý a dost možná ani po celý FX6FÍ, se pro celý Badej stal postrachem právě OliGyl. Neměl tehdy žádné jmén a dokonce by to do něj ani nikdo neřekl, že nosí uvnitř sebe tmu a světlo má omotané kolem malíku. OliGyl neměl jméno, ale žil všude. Na každou planetu, na kterou byste zavítali, žil jeden OliGyl. Alespoň jeden. Nikdo tomu nepřikládal význam – dlouho to taky nikdo nevěděl – a byl to právě Govlínbej, kdo to měl po nekonečně dlouhém čase zjistit – a nezjistil.

Zlo má různě velké a dlouhé a zapeklité kořeny. OliGyl byl horší než hakunbelácký mor. Jestli Fork kdy nemoci po planetách roznášel, OliGyl byl příčina těch nemocí. On je prostě vytvářel. Byl to nejvyšší architekt všech architektů. Byl horší než smrt. Smrt byla vysvobozením. On byl bolestí, ukájející sebe sama pro bolest samotnou. Vyrval nivu srdce za žabohleví vlády vojákům i běžným lidem. Ano, i za tím stál. Flehí byla jednou z posledních, která tenhle nemyslitelně bolestivý zákrok podstoupila. OliGyl stál za vším utrpením, které se kdy Badejem neslo. Tak jak se mohlo stát, že se spojil zrovna s Govlínbejem?

Na to přesně zíraly fícký vědmy. Stály tam, ani se nehly, a přesto měl tehdy ArtFork dojem, že jsou všude. Viděl, jak na něj zírají těma svejma dírama a jak na něj vylejvají modlén, a jak cítil tu pronikavou vůni žabkolebek a cmínek, a pak taky vašchostrál. Jen si nevybavoval, že to vašchostrál je. Byl mu povědomej. Ale jediný, komu bylo co povědomý, bylo Forkovo tělo. I tělo má svou paměť. I mozek, byť osídlenej jinou duší. A tak si Govlínbej upamatoval na krásu vůně vašchostrálu, protože v něm lehával jako malej na Do-tré-bánskejch stráních a hladil močvanu, která mu ležela po boku. Ale to všechno ArtFork nevěděl, jen mu ta vůně připadala povědomá. Jen fícký vědmy věděly, věděly a viděly, kdo vlastně přišel na poradu. Viděly i hakunbelásnkej mor a ArtForkovy běsy. Jenže, na co se jeden nezeptá, nedozví se, a ArtFork přišel, aby změnil minulost, a ne, rozhodně nechtěl vědět nic ze svý budoucnosti. A tak kolem něj fícký vědmy dštěly modlén z děr, až mu přecházel zrak.

Tady je vidět, jak krátkozraký jsme. I kdyby se ArtFork snažil sebevíc – těžko by ho mohlo napadnout, zeptat se na něco tak velkolepého – protože by se musel nejdřív rozpomenout – na to kdo je, odkud pochází, co je jeho úkol – a na to prostě neměl mozeček.

Jen fícký vědmy viděly všechno. Viděly Govlínbejovo tělo, viděly jak se trápil v meluzínské horečce… Tak se přeci ArtFork dostal na FX6FÍ, v přiděleném těle z plavky KASAREM. A jestli ArtFork něco nenáviděl, tak to byl jeho bramborový nos a neustále rostoucí chlupy ze sluchadel i z toho bramborovýho rypáku. Proto rád nosil kolejmovky, kabát s límcem nahoru a klobouk. Připadal si jako škarase zarostlý fialovo černejma štětinama na zádech. Jenže to všechno byl důsledek meluzínský horečky. Kdo prošel touhle nemocí, zošklivěl, doslova zbramborovatěl, začaly z něj růst ostrý štětiny a když někdo meluzínskou horečku přežil, což se nestávalo často, přeci vymlátila skoro celý Torovan. I Bakš ji měl. Teda Leon z Bakšíru, že jo.

I za meluzínskou horečkou byl OliGyl. Vlastně to byla jeho pomsta za ústrky, které pociťoval po spojení s Govlínbejem. Mstil se na něm tak, že mu bral jeho krásu. Nejdřív pomalu a nenápadně, ale pak čím dál víc a když už OliGyl pociťoval nesmírnou zášť, seslal na Torovan meluzínskou horečku. Celé klany vymřely a zošklivěly. A po meluzínské horečce se už krásné tváře nerodily. Tak hluboko do morku kostigenů se vepsala nemoc.

Bylo to skoro jako prokletí.

Takže když Govlínbej seděl naproti HoroziByl, která nebyla nijak zvlášť krásná, ale vzít si ji musel, protože mu chyběly frgály, zadal důvod HoroziByl k rozpoutání nenávisti.

Myslel si snad, že to nevycítí, že si ji bere pro frgály? Málem se hned prozradila, že je OliGyl. Větší opovržení získal OliGyl poté, když to o něm Govlínbej zjistil, když se vzali a ulehli na hejl. Nijak zvlášť mu to nevadilo, po všech těch letech ho vzrušovalo kde co – a tak nad tí m nijak nepátral. Možná škoda, zjistil by nebývalé věci, což urazilo hrdost OliGyla a spustil tak své nerozsáhlejší hrůzny napříč Badejem – hakunbeláckým morem počínaje, meluzínskejma horečkama konče. OliGyl byl tím, za koho se vydával, ani Horozi – a ani Oli. OliGyl byl ArtForkův bezejmenný otec.

To on sebral život MastronDavajovi, to on sebral život Govlínbejovi – to on byl semenem života ArtForka.

A to všechno fícký vědmy viděly – ale kdo se na nic nezeptá, nic se nedozví. A tak se ArtFork dozvěděl jen, že roznáší nemoci – ale kdyby se zeptal proč, mohl by se dozvědět, že je synem bezejmenného otce, toho, který do píštěl strouhá zárodky nemocí.

Otec, který si hrál na matku, aby si vzal Govlínbeje, aby si jen a jen potvrdil, že ho nikdo nemá rád, jen pro frgály, který má. Proto dostal vztek, že ho Govlínbej přijal i jako manžela. Nebylo to jako hraní si na onilky a sviňky. Tohle bylo mnohem víc vážnější. Šlo to do podstaty duší. A tak se OliGyl usmyslel, že potrestá povrchnost Govlínbeje, aby si potvrdil, že ho echt nikdo nemá rád.

Tak jak se stalo, že na začátku byl OliGyl a na konci DžabejMím?

DžabejMím byl nepovedený odštěp OliGylovi existence. Nebo nepodvedený. Zkátka, na každý planetě se projevoval jinak, ale základ byl stejný – nenávist. Na FX6Fí sledoval Forka. Nevěřil mu ten jeho velkej frňák schovanej za kolejmovkama. Vadil mu celej. To, že není z Fí, nevěděl, a možná to byl celej ten základ jeho vzteku. Něco mu na něm nesedělo. A jelikož Fork neprošel v první vlně selekcí u Šmutresí, nemohl na něj nic zjistit a byl z toho hint. Někdy stačí k nenávisti opravdu málo.