Nejsem umělec na plný úvazek. Ale dostal jsem zakázku na obraz, když se toho v mém životě hodně děje.

V noci jsem rozklil pár blogů svých inspirací (Diana Kassim, Martin – ještě po letech nedám dohromady jeho jméno, asi pomsta za to, že lidi nedávali to mé) a čtu jejich myšlenky, co se jim honí hlavou.

Příběh prstenu (Diana Kassim) a příběh odcházení (Martin), prostě blogové zápisky, které jdou do hloubky.

Moje hloubka je ovšem na povrchu – od chození do práce (zažívám něco, co jiní zažívali a zažívat budou běžně – jakýsi zmar ze zbytečné práce).

Co jsem se tenhle týden naučil? Parafráze.

Buddha: Život je utrpení.
Já: Nepohrdej prací, která pokořuje srdce.

Buddha: Utrpení neexistuje.
Já: Následuj pokorně své srdce, kam tě vede.

Asi to nemá tu hloubku, protože rozepsat, jak jsem k tomu došel by stálo mnoho řádku, asi tolik, jako prochozených kroků po budově Správy železnic.

Dostalo se mi dvojí zpětné vazby k práci, kterou jsem vykonal před mnoha lety. Jednu k zasvěcení, jednu k výkladu, obě přišly v čas, kdy jsem něco z toho duševně, duchovně odložil. Možná proto, aby nezavládl v mé duši zmar.

Jako lék pro Dianu Kassim a Martina mě napadla myšlenka světla skrytého ve tmě – že všechno světlo není světlo a všechna tma není tma. A taky osud – který je někdy v maličkostech, asi jak kdysi pravil Gandalf něco o Glumovi, že jeho čas přijde – a možná i já (potažmo všichni) žijeme pro takový moment – kdy se rozhodne o tom, jako roli sehrajeme.

Zkrátka Martin jakoby uvěřil (neříkám, že tomu uvěřil) že všechna jeho práce byla marná (ale on asi spíš vztahoval své dílo k celému světu a možná jen proto, že si lidé myslí, jaký vliv má – a přitom jak říká – nemá) – jak se k tomu dokáži vztahovat…

A Diana Kassim, stejně jako Martin, ve velmi osobní zpovědi – že má člověk pocit, že ji slyší, jakoby to právě teď říkala ve tři čtvrtě ráno právě mně, sdílí příběh své matky a jejího prstenu a poselství o svobodě.

A v mém životě se toho hodně děje – chodím do práce, cítím, že je čas jít dál, dělám výklady, zkouším AI (nerve wracking, taking my energy), vyčítám si, že nepíšu, v duchu skládám Šmírajícího koníčka druhou sezónu – kdy na ní přijde čas? – poznávám muže, rozkládám karty, vidím tresť – vzdávám paměťové techniky (Ó Jakube Poku, ani po roce si nepřipadám chytřejší – chybí mi vůle se něco učit – nebo čas?) a světu rozumím čím dál méně.

Všichni křičí (v práci, protože musí) a já nasazuji svá první bezdrátová sluchátka – takové spíš špunty do uší – a zase na mě křičí, že neslyším – a snad ani nechci.

Ukrývám se ve své černé myší díře v Hloubětíně, kde nabírám síly – na to pochopit sám sebe, potažmo svět ve mně – protože když nepochopím sebe – nepochopím – nic.

A za tím – za tím vším – hledám světlo (takové jako Tami Stronach nabízí jako dětská císařovna Bastianovi – mimochodem právě ohlásila Tami Stronach svůj nový film Man and Witch) a taky přemýšlím o tom, jak důležité pro mě je naučit se zacházet se zbraní (svět se v peklo obrací a mě se zdálo, že se to naučit mám) a do toho zjišťuji, že Átrej, válečník – potažmo Noah Hathaway je licencovaný trenér střelby a kolem jedné školy střelby jezdívám do Sabinovky…

Kéž bych své světlo více vnímal, nebo svoje srdce. Prozatím bude muset postačit vyjít s Amálkou ven (když se mrtvý vracím z práce domů) a domalovat (nebo snad rozmalovat) Pohádku pohádek. A taky si uvařit. A uklidit.

Zapálím si cigaretu.