🌸Chrám z palet🌸

Ahoj, milí moji 🌸

dnes vám píšu s pocitem, že některé věci se v nás nejdřív stanou obrazem, teprve potom větou. Že než si přiznáme, co nás tíží, přijde sen a nabídne nám to v řeči, která nic nevysvětluje, a přitom míří přesně. Jako když vám někdo beze slov položí dlaň na stůl a vy najednou víte, kdo tu drží střed, kdo si bere prostor, kdo ustupuje, kdo polyká. Můj sen začínal stolem. A já seděl u něj s anglickou královnou.

Na tom stole byl středový pruh ubrusu, takový ten pás, který drží scénu pohromadě. Víte, co myslím: věci, které jsou mezi námi, a právě proto jsou citlivé. Nejsou ničí, ale zároveň se o ně dá nejtišeji bojovat. Královna ten pruh postupně stahovala k sobě. Bez teatrálnosti, bez agrese, spíš jako rituál, jakoby to tak mělo být. Přitáhla si to, složila, osušíla si ústa. A mně na tom přišlo nejpodivnější, že si to dovolila. Sáhnout na něco, co bylo mezi všemi. Ten pohyb byl tak nenápadný, až byl děsivý. Jako tiché přivlastnění rovnováhy. Jako když autorita nevezme jen látku, ale vezme i pravidla, podle kterých se dýchá.

A já jsem si pak uvědomil, jak blízko to má k realitě, která se člověku někdy lepí na kůži jako studený pot. K realitě peněz, které nejsou úplně moje, a přesto se tak tváří. „Naše peníze,“ říká někdo, ale tělo tomu nevěří. Tělo je pořád cítí jako cizí. A vina, to není jen morální nápis na tabuli, vina je fyzická. Je to tlak v hrudníku, stažený žaludek, malá vnitřní rána, která se ozývá i tehdy, když se snažíte být racionální. A do toho přijde i opačný pohyb, taková hořká rovnice: sahám na cizí, protože jiní sahají na moje. Ne jako omluva. Spíš jako způsob přežití ve světě, kde se hranice míchají, kde závislost vypadá někdy jako láska a někdy jako past. Královna ve snu nemusí být matka. Stačí, že je to princip. Někdo, kdo si bez vysvětlování stáhne prostředek k sobě.

Pak se sen přelil do Anglie, do divadla. Měl se hrát muzikál o Ježíšovi. Jenže se vlastně nemělo hrát představení. Důležitý byl chrám. Obrovská konstrukce z palet, která měla růst během hry na širokém jevišti, skoro jako na stadionu. Technici ale řekli, že tak široce se hrát nebude, zatahuje se opona, prostor se zmenšuje. Všichni věděli, co mají dělat. Nebyl to chaos práce. Bylo to skoro až uklidňující. A přesto v tom bylo něco, co mě bodlo: venku pršelo, slejvák, a v hledišti nikdo.

Možná znáte ten zvláštní druh klidu, který přichází, když si přiznáte, že jste něco udělali správně, a přesto to nemusí dopadnout. Chrám roste, ruce pracují, proces funguje – a publikum nepřijde. Jakoby život říkal: neexistuje férová smlouva mezi námahou a odezvou. Kvalita procesu negarantuje výsledek. A některé síly stojí mimo naši režii: doba, pozornost, algoritmy, geopolitika, nálada společnosti, unavené oči lidí, které už se nedokážou dívat. A mně došlo, že právě tohle je teď jeden z mých největších strachů. Ne že neumím stavět. Ale že může pršet. A že nikdo nepřijde.

Je příznačné, že to byl právě Jesus Christ Superstar. Ten titul v sobě nese i nostalgii po době, kdy se publikum dokázalo shromáždit, kdy se lidé uměli nadchnout, protože byli hladoví. Sen to otočil: jako bych nesl chrám „domů“ do centra tradice, a přesto prázdno. Ne jako trest. Spíš jako zpráva o změně krajin. Že některé věci už nefungují tak jako dřív. A že to nemusí být o tom, že jsem horší. Možná je to o tom, že se změnilo počasí světa.

A režisérka tam nebyla. A co je zvláštní: nebyla to starost. Nikdo se nehroutil. Chrám se stavěl i bez ní. Já jsem si to pak v sobě překládal jako tiché vnitřní posunutí. Ne že bych se stal suverénním stratégem. Ale že už moje psychika nečeká na záchranu shora, na to, až někdo přijde a řekne: takhle se to dělá, takhle to bude správně, teď už se nemusíš bát. Možná v sobě pomalu přestávám žít v přesvědčení, že někdo jiný má „všechno ve svých rukou“ a já jen kazím rozhodnutí. Možná se učím stát u těch palet a dělat svoji část práce, i když chybí vedení.

Mezi divadlem a veterinářem se pořád přecházelo přes most. Ten most měl dvě cesty. Někdo šel normálně po mostě a já šel jakýmsi korýtkem vedle, bokem, mimo hlavní proud. Jako bych měl svůj vlastní kanál, svou podivnou trasu, kterou se dá projít, aniž by vás všichni viděli. Na konci jsem si odplivl. Spontánně. A sám jsem se toho lekl.

To plivnutí bylo tak malé, skoro směšné gesto – a přesto v sobě neslo hodně. Nebyl to velký vzdor. Byl to reflex. Jako by tělo na chvíli řeklo: dost, už nebudu pořád držet posvátný řád, už nebudu pořád slušný, už nebudu pořád ten, kdo se hlídá. A přitom se nic nezhroutilo. Nebe nespadlo. Jako by mi sen šeptal, že občas můžu vypustit i něco „nevhodného“. Že nemusím být stále ten, kdo udržuje rovnováhu, kterou si jiní stejně potají stahují k sobě.

A pak přišla kočka.

Kočka byla v přepravníku s hlínou. Později mi došlo, že to nebyla boudička, ale skoro rakvička. Hlína studená, těžká. Já do ní sáhl, prohrabával ji rukou a divil se, že kočka nezmrzla. A pak jsem uviděl její oči. Byly klidné. Skoro spokojené. A to mě zasáhlo. Protože prostor vypadal jako hrob, materiál byl chladný, a přesto uvnitř bylo něco živého, co se nezhroutilo. A co je nejdůležitější: já jsem vytvářel prostor, aby mohla žít. Já jsem ji držel. Já jsem ji chránil.

V tu chvíli se sen překlápí z velkých struktur do malého, živého jádra. Královna, chrám, stadion, déšť – to jsou obrazy světa, který je větší než já. Kočka v hlíně je obraz něčeho, co ještě můžu chránit. Možná je to moje tvorba. Možná moje sebehodnota. Možná jen moje schopnost žít, i když podmínky nejsou ideální. A ten klid kočky říká: někdy přežíváme i v chladu. Někdy jsme živí i v prostoru, který vypadá jako konec.

A když jsem se pak vrátil z toho snu do dne, do svých skutečných otázek, bylo to pořád stejné téma, jen v jiných slovech. Co dál? Svět knih je jeviště. Přijde publikum? Možná ano. A co potom? Jaká strategie? Co se prodává? Jaká témata hýbou společností? Nemám průzkum trhu, neznám knižní svět osobně, neznám knihaře, znám pár autorů. A často mám pocit, že jdu tím svým korýtkem vedle, a pak jsem překvapený, že nejdu s proudem.

A do toho ta ještě hlubší pochybnost, která se tváří jako otázka o profesi, ale ve skutečnosti je to otázka o bytí: jsem vůbec spisovatel?

Představuju si spisovatele jako člověka, který si zvolí téma, stanoví si zadání, řekne: utrpení, přátelství, společnost – a systematicky to rozvíjí. Jenže já takhle nefunguju. Jsem dobrodruh. Řeknu si: zkusím detektivku – a ono to není detektivka. Je to příběh o něčem jiném. Téma se mi neukáže předem jako plán. Ukáže se cestou. Nepíšu jako někdo, kdo chce „sdělit myšlenku“. Píšu jako někdo, kdo vejde dovnitř zkušenosti a teprve tam zjistí, co vlastně nese.

A právě tady mám pocit, že si sobě odpírám definici, která je mi vlastní. Protože spisovatel není jen ten, kdo plánuje. Spisovatel je i ten, kdo má odvahu být v labyrintu, aniž by si ho předem narýsoval jako projekt. A navíc – když se podívám zpět – některá témata se mi v psaní vracejí pořád. Smrt někoho. Cena někoho. Sebehodnota. Iluze. To je přece pevný tematický okruh. To není náhoda. To je podpis. Jen nevzniká jako zadání, ale jako pravda, která se opakuje. A tím se potvrzuje.

Možná tedy nejde o to, jestli mám strategii trhu. Možná jde o to, že stojím mezi dvěma světy: mezi světem chrámu, který umím stavět, a světem publika, které nepřiřídím. A sen mi v tom dává zvláštní, dospělý klid. Proces umím. Chrám postavit umím. A i když prší a lidé nepřijdou tak, jak bych chtěl, někde v hlíně zůstává živá kočka – něco, co přežije i v chladu, pokud tomu udělám prostor.

Když o tom tak přemýšlím, možná je to opravdu ta nejprostší „strategie“, kterou mi sen nabídl – a přitom to není strategie trhu, ale strategie života. Postavit chrám, protože to umím. Nečekat, že ovládnu déšť. A zároveň hlídat kočku. Tu živou věc, kvůli které to celé dělám.

A jestli mi dovolíte úplně na konec jednu otázku, která ve mně po tom snu zůstala jako malý, tichý kamínek: co když je to celé méně o tom, jestli jsem spisovatel, a více o tom, jestli dokážu být věrný tomu, co je ve mně živé – i když kolem je zima a hlína?