🌸Přípravy na Svět knihy🌸

Ahoj, milí moji 🌸

někdy mám pocit, že kniha nikdy nezačíná první větou. Že začíná mnohem dřív, v nějakém sotva postřehnutelném záchvěvu, v obrazu noční ulice, v tónu, který se ke mně vrátí znenadání, v větě, kterou si člověk nese v hlavě ještě dřív, než ví, komu vlastně patří. A možná právě odtud se u mě vzal i celý PNVNY Universe. Ne jako projekt v chladném slova smyslu, ne jako plán rozkreslený do tabulek, ale jako svět, který si ke mně dlouho hledal cestu. Nejdřív nenápadně. A pak už tak silně, že nebylo možné dělat, že ho neslyším.

Celý život mám blízko k tomu, co nechce zůstat jen v jednom tvaru. Nestačí mi příběh, který by byl jen příběhem. Nestačí mi hudba, která by byla jen zvukem v pozadí. Nestačí mi obraz, který by byl jen dekorací. Vždycky mě přitahovalo to podivuhodné napětí mezi věcmi, ten okamžik, kdy se literatura přelévá do hudby, hudba do atmosféry a atmosféra do předmětu, který člověk drží v ruce a najednou cítí, že patří do téhož světa. Snad i proto píšu tak, jak píšu, a skládám tak, jak skládám. Neodděluji tyto oblasti od sebe. Naopak. Nechávám je, aby spolu mluvily.

PNVNY Universe je pro mě právě tímto rozhovorem. Je to prostor, kde se romány nepotkávají s hudbou náhodou, ale osudově. Kde poezie nevzniká vedle příběhů jako cosi navíc, ale jako jejich stín, jejich ozvěna, jejich noční dech. Kde sběratelské artefakty nejsou pouhými předměty, nýbrž drobnými průchody do světa, který se snažím budovat se vší vážností i něhou. Někdo možná řekne, že je to literární projekt. Já bych spíš řekl, že je to způsob, jak obývat vlastní imaginaci poctivěji a úplněji.

Když píšu román, nepíšu ho do ticha. I ticho má totiž svou hudbu, a já ji při psaní slyším. Proto vznikly soundtracky ke knihám. Proto dnes existují desítky skladeb inspirovaných těmi příběhy, jejich náladou, jejich samotou, jejich městem, jejich světlem i potemněním. Není to hudba přidaná dodatečně, aby text působil zajímavěji. Je to hudba, která s textem vyrůstá. Jako kdyby jedna část duše mluvila ve větách a druhá v tónech. A já mezi nimi jen přecházel, chvíli k jedněm dveřím, chvíli k druhým.

Často přemýšlím nad tím, co vlastně člověk hledá, když otevře knihu. Hledá děj? Únik? Zrcadlo? Nebo hledá místo, kde by mohl na chvíli existovat jinak, hlouběji, opravdověji? Mně je blízká právě tahle poslední možnost. A možná i proto je mi blízké motto, které se kolem mé práce přirozeně usadilo: romány mají vlastní soundtrack. Není to reklamní věta. Je to skoro přiznání. Přiznání, že některé příběhy chtějí být čteny se zvukem, že některé emoce potřebují svou hudební krajinu, že některé světy nelze zavřít jen mezi přední a zadní desku knihy.

V PNVNY Universe dnes existuje románová trilogie a vedle ní poezie, konkrétně sbírka ČERNÝ – básně o tichu, které pálí. I ten název ve mně zní zvláštně přesně. Ticho, které pálí. Kolik věcí v životě je právě takových? Navenek mlčí, a přece zanechávají stopu, která se nedá přeslechnout. Poezie je pro mě často právě tímto otiskem. Je kratší než román, ale někdy zasáhne hlouběji. Jako kapka inkoustu do vody. Jako pohled, který se už nedá vzít zpět.

A pak je tu třetí díl trilogie, Přízraky v Umagu. Už samotný ten název ve mně probouzí cosi přístavního, vlhkého, nočního, cosi mezi snem a vzpomínkou. Možná proto je mi blízký i vizuální styl celého projektu, který vyrůstá z noir estetiky, z městské melancholie, z nočního New Yorku, z evropských přístavů, z literatury, která se nebojí stínu. Vždycky jsem věřil, že styl není převlek. Styl je způsob cítění. A pokud má nějaký svět působit pravdivě, musí mít nejen vlastní jazyk, ale i vlastní světlo.

Možná je to všechno trochu proti dnešnímu spěchu. Doba přeje zkratce, rychlému efektu, věcem, které se vejdou do několika sekund pozornosti. A já přesto vytvářím svět, ve kterém je místo pro román, pro album, pro sběratelskou kartu, pro záložku, pro plakát, pro pohlednici, pro QR kartu, která člověka zavede dál, hlouběji, pod povrch. Někdo by mohl říct, že je to příliš. Jenže mně se zdá, že dnešní člověk netrpí nadbytkem hloubky, ale jejím nedostatkem.

Poslední dny se mi zvláštně vracejí scény z filmu Hodiny. Jsou v něm okamžiky tak obyčejné, až jsou skoro bolestně přesné.

Je tam jedna drobná scéna. Clarissa přenáší texty, které editovala, z místnosti do místnosti. Julie je nakonec vezme a trochu bezradně je odhodí na zem. Clarissa je položí na komodu. A zazní ten úplně obyčejný zvuk papírů, když dopadnou.

Ten zvuk mě poslední dny pronásleduje.

Protože jsem tento týden nejen přestavoval nábytek v bytě, ale také vymaloval. Přesouval jsem stoly, police, lampy, knihy. V obýváku jsem zřizoval druhou kancelář. Nejen proto, že Petr, můj miláček, potřebuje taky svůj prostor. Ale i proto, že někdy potřebujeme pracovat vedle sebe, třeba i na manželské posteli, přesně jako v tom filmu. S papíry kolem sebe, s notebookem na kolenou, s pocitem, že práce a život se vlastně nedají úplně oddělit.

A teď, když tu Petr zrovna není, potřebuju místo, kam budu odkládat knihy, letáky a všechno, co mi začne chodit z tiskárny. Najednou mi dochází, že můj byt se opravdu mění ve spisovatelský byt. Doslova. Budou tu balíky knih, krabice s letáky, sběratelské karty, záložky, plakáty.

Stálo mě to hodně energie. Dělat to všechno v době, kdy jsem onemocněl, nebylo zrovna ideální načasování. A někde mezi přemisťováním nábytku, malováním stěn a přemýšlením o festivalu přišla chvíle, kdy jsem se prostě rozbrečel.

Možná trochu jako Clarissa v kuchyni u dřezu.

Ten film je v tomhle směru až znepokojivě přesný. Ukazuje, jak obyčejné momenty života mohou být zároveň hluboce existenciální. Jak se v nich najednou otevře něco, co člověk dlouho držel uvnitř.

A v jedné z těch nocí, kdy jsem se probudil a snažil se zvednout z postele, mi Petr musel pomoci. Podepřel mě těmi svými velkými, hřejivými dlaněmi. Opatrně mě nadzvedl, jako by věděl, že v tu chvíli nepotřebuji jen sílu, ale i něhu.

A já se znovu rozplakal.

Protože se mi najednou vybavila vzpomínka na babičku. Jak jsem ji kdysi pomáhal zvednout z postele. Jak jsem ji podpíral, aby se mohla posadit. A v té chvíli, když tu už dávno není, jsem najednou cítil, že jsem se ocitl na druhé straně té vzpomínky.

Že i já potřebuju pomoct.

A že je vlastně zvláštní, jak se role v životě pomalu obracejí.

A tak teď sedím v bytě, který ještě voní barvou. Kolem mě jsou krabice, papíry, balíky knih. A v hlavě mi běží otázky, které asi zná každý autor, když se blíží okamžik, kdy jeho práce poprvé vstoupí mezi lidi.

Bude stačit padesát kusů knih od každé?
Nebo je to moc?

Jak vlastně odhadnout, kolik knih člověk prodá? Kolik lidí přijde? Kolik lidí se zastaví jen na chvíli?

Možná se u toho stolku zastaví lidé, které jsem nikdy předtím neviděl. Možná někdo otevře knihu a bude chvíli jen stát a číst. Možná někdo naskenuje QR kód a pustí si hudbu, která vznikla ke stránkám, které právě drží v ruce. Možná někdo odejde s knihou, která mu jednou připomene zvláštní atmosféru toho dne.

A já mezitím myslím na detaily.

Na černý balicí papír.
Na zlaté stužky.
Na malé svítící lucerničky na stole.
Na černý tyl rozprostřený přes desku stolu.

Možná to všechno zní trochu bláznivě. Ale věřím, že právě detaily dělají svět uvěřitelným. Stejně jako v románu. Stejně jako ve filmu. Stejně jako v životě.

A možná právě o to celé jde. Ne o to, kolik knih se prodá. Ale o ten okamžik, kdy někdo vstoupí do světa, který jste dlouho skládali ze slov, tónů a drobných předmětů.

O ten malý, nenápadný zvuk papírů, když dopadnou.