VI BONNEDICK, MOLEJNÝ

Na co byl halínbej, nevěděl. Stál u dveří jako přilepenej k prahu a zíral na štěrbinu, do který se mělo něco vložit, jenže nebylo jasný co, odkud a proč to má zrovna tady zachránit svět. Dveře měly hlas, suchej a bezúčelnej, hlas věcí, co se nerady vysvětlujou.

Halínbej. Vložte halínbej. Opakovaly dveře.

ArtFork přejel prstem po hraně otvoru, jako by tím mohl nahmatat smysl. Škvíra byla studená, hladká a jistá. Jistota bez obsahu. To je nejhorší vynález.

„Já se na to vyseru, fakt!“ vykřikl ArtFork. „Takovejch vyjebanejch vynálezů, kdo se v tom má vyznat.“

Hlas se mu odrazil od stěny a vrátil se trochu menší, trochu směšnější. Sedl si na bobek, chytil se za hlavu a přitlačil si klobouk níž, jako by mu pomohlo být míň vidět.

„Už jsem asi starej.“ Zapálil si.

Smeerho mu chutnalo po vzdoru, i když už ten vzdor dávno nebyl čistě jeho. Natáhl do plic, a hned se mu z krku vylilo do frňáku.

„Smeerho!“ kýchnul si. „Ty vole, to je ale síla.“

Zakroutil rypákem, oči se mu zalily a dveře pořád: Halínbej. Vložte halínbej. Jako by to byla modlitba bez chrámu a bez víry. Típnul to o rám, až to zaprskalo, zvedl se, oprášil si plášť a vyrazil ven. Stát na místě mu teď připadalo nebezpečnější než jakákoli cesta.

Na ulici ŠmátrýNatrác právě projelo taxínbo. Špinavý, nízký, s okny, co se tvářily, že nic nevidí. Zastavilo u obrubníku tak náhle, až to zasyčelo, a řidič vystrčil hlavu ven. Měl výraz někoho, kdo už viděl všechno a stejně se mu to nelíbí.

„Táhne z tebe smeerho, vlez si dozadu!“ houkl na něj řidič. „To jsou dneska kšefty,“ ufrkl si. „Kam to bude?“

ArtFork chvíli jen stál, jako by mu otázka přišla drzá. Pak se opřel o zadní dveře, které se otevřely s neochotou, a vlezl dovnitř. Sedadla byla ulepená a vzduch páchl po cizích ústních náhradách a levným pižmu.

„Na Kamkíno.“

Řidič se jmenoval Bonnedick, i když to ArtFork zatím nevěděl. Bonnedick si Forka přeměřil v zrcátku. Viděl klobouk, plášť, rypák staženej do sebe a kdyby neměl kolejmovky, viděl by oči, co se snaží tvářit, že nejsou unavený.

„Na Kamkíno, šmurzá jeho,“ pomyslel si Bonnedick, a pak to řekl nahlas jinak, aby z toho byla otázka a ne poznámka. „Co tam, kámo?“ zeptal se ho.

„To není tvůj byznys,“ odvětil ArtFork.

Bonnedick si odfrkl, ale rozjel taxínbo bez dalších řečí. Drážní lajny tu byly jen jako vzpomínka na pořádek, tady se jezdilo podle zvuku, podle kaluží a podle toho, kde kdo zrovna řve. Fork se díval z okna, ale nic si nebral dovnitř. V hlavě měl pořád ten dutý hlas dveří: Halínbej. Vložte halínbej. A mezi tím se mu občas prokousalo jméno NamástPrstý, ani ne jako myšlenka, spíš jako kovovej škrábanec.

Když ho vyhodil na Kamkínu, stačilo přejít ulici přes most, který se klenul napříč celou čtvrtí. Most byl širokej a přesto se na něm každej cejtil, jako by šel po úzkým prkně. Pod ním to hučelo, voda nebo vzduch, nebo něco třetího, co se v Kamkínu tvářilo jako ledabylej floutek. Fork sešel po schodech pod úroveň chodníku. Tam byl jiný svět: víc ticha, víc zatuchliny, víc dveří bez cedulí.

Zabušil na dveře. Otevřela mu zrzka se zlatým zubem. Zub jí světélkoval, i když bylo šero, a Fork měl pocit, že ho tím zubem rovnou zváží.

„Co chceš?“

„Šmaknu.“

Zrzka prožvejkla chrupsí, pomalu, s výrazem někoho, kdo si nechává čas jako zbraň. Pak ustoupila a pustila ho dál. Chodba byla kancelářská a přitom špinavá, jako by se tu papíry válely v blátě ještě dřív, než na ně někdo něco napsal. Za dveřma zněly hlasy, občas prsknutí smíchu, občas nadávka, občas ticho, který nebylo prázdný.

„Já ti nevím, Dabžune. Na mě je to moc brzy.“

Fork procházel chodbičkou, slyšel to, ale neotáčel se. Na takový věty je lepší nereagovat. Dveře se po stranách mírně houpaly v pantech, jako by i ony měly nervy.

„Na to ti seru jak xímanská volejnice, chandro!“

Ten hlas poznal. Molejný. Ten typ hlasu, co si bere prostor, i když mu ho nikdo nenabízí. Fork si upravil klobouk a šel dál, protože teď už byl uvnitř a z Kamkína se nechodí ven s prázdnou, pokud nechceš, aby sis prázdno nesl v zádech.

„Bože, ty jsi zlatej Molejný.“

„Nech toho. Radši mi tady vojezdi chvalíl. Ty už jsi tady, Forku?“

„Jo.“

Molejný seděl za stolem, jako by se stůl narodil pro něj. Klobouk měl taky. U něj se klobouk nosil ne kvůli stylu, ale kvůli tomu, že klobouk umí schovat oči, když je potřeba.

„Zlato, tak šup, jdi mi to vojezdit.“

„Jasný, Molejný,“ ozvala se Chutnaj a klipklapala pryč, až to v chodbě chvíli doznívalo.

Fork se posadil naproti, aniž by čekal na pozvání. V Kamkínu se čekání považuje za slabost. Chvíli jen mlčeli a poslouchali, jak někde za zdí někdo přerovnává věci, co by se přerovnávat neměly.

„Máš to?!“ zeptal se Molejný, aniž by zvedl hlas. Zvedat hlas uměl až pozdějc.

„Ne.“

Molejný si olízl zuby, jako by to „ne“ bylo něco jedlýho a přitom jedovatýho.

„Kurva, jak to? Forku, neser mě!“ spustil na něj.

„Vím já, co je halín cosi?“

Molejný se krátce uchechtl, spíš do sebe.

„Jo, tohle. To je teda na hovno, Forku,“ zopakoval Molejný s napodobeninou cizího hlasu, jako by si z něj dělal legraci, ale přitom mu bylo jasný, že je v tom taky.

„Tak vidíš. Hlavně že se tady casíš a děláš ramena,“ odvětil Fork. A bylo v tom víc únavy než drzosti.

Seděli oba za stolem, na hlavě měli oba klobouk. Dva klobouky, dva rypáky, dvě kapsy plný věcí, co se nedají přiznat. Molejný poklepal prstem o desku stolu. Jednou. Podruhé. Potřetí. Každej klep byl jako bod v nějakým seznamu.

„Já ti řeknu, kámo, kam tenhle svět spěje.“

„Chceš to vědět?“

„Ne!“ Fork to vystřelil rychle, skoro v panice. „Radši nic neříkej.“

„Pfů,“ oddechl si Molejný. „Tak co s tím uděláme?“

Fork se podíval na svoje ruce. Na chvíli měl chuť říct něco chytrýho, něco detektivního. Místo toho mu v hlavě vyskočil obraz: dveře, štěrbina, hlas. Halínbej.

„Můžem na to navolat Drumhala,“ navrhl Fork.

Molejný ztuhl. Jen o vlas, jen o gesto, ale Fork to viděl. V Kamkínu se nejvíc prozradí to, co se nedořekne.

„Ne,“ odvětil tiše Molejný.

Bylo ticho. Takový, co má v sobě kov. V tom tichu se Forkovi ozvalo břicho a pusa měla pořád chuť smeerha. V tom tichu se taky dalo slyšet, jak někde v chodbě Chutnaj pořád klipklapá a dělá, že nic.

„Dáš si?“ nabídl Molejný Forkovi valénskej tabák.

Fork věděl, že si ho dávat nemá. Věděl to stejně jasně, jako věděl, že když teď odejde, zůstane mu halínbej v hlavě navždycky. A že se mu v té hlavě začne spojovat s jinýma věcma, s NamástPrstý, s obviněním, s myšlenkoidníma tratěma, co už teď musely někde cvakat.

„Tak jo.“

Vzali si oba čmuchací sklíčka a foukli to do sebe. Valénskej tabák udělal přesně to, co dělá: nejdřív vás obejme, pak vás rozebere. Forkovi se rozšířily zornice, svět byl pro něj najednou měkkej a přitom ostrej. Zasmál se, ani nevěděl proč.

„Paráda.“

„Jo, jo, joooo.“

A pak byl pryč. Ne pryč z místnosti. Pryč z toho místa v sobě, kde drží jméno a smysl pohromadě. Tělo mu zůstalo sedět v kanceláři Molejnýho, ramena povolila, hlava mu klesla trochu do strany. Kdyby do něj někdo strčil, nezareaguje. Zrudnul v obličeji, duchem byl naprosto nepřítomný. Jen tiše chroptěl jako koreta.

Molejný chvíli seděl a díval se, jak snadno se dá někoho vypnout. Pak obešel stůl a rozvalil se vedle něj. Sahal po Forkově flítru, odložil ho na stůl, přitáhl si ho za límec kabátu k sobě. Fork nic neřekl, protože jeho jazyk byl daleko. A Molejný si něco zamumlal, cosi mezi dechem a klením, a v místnosti se na okamžik udělalo chladněji, jako když vám někdo otevře okno do špatný dimenze.

„Jo, jo, joooo,“ opakoval dokola ArtFork.

„Na, dej si ještě,“ strčil mu pod nos čmuchací sklíčko Molejný.

Fork v sobě cítil jen vlnu a prázdno. A pak už si pamatuje jen útržky: světlo lampy od stropu, co mu pálilo do víček; šustění látky; zvuk, jako když něco škrábe po podlaze; a pak tlak pod pupíkem, který nebyl jeho. V hrudi Molejnýho se cosi hnulo, cosi z něj chtělo ven, a Forkův mozek si to přeložil po svým, protože v deliriu se i hrůza umí převléknout za obraz. Nos se mu strachem srazil jak habrej. Něco šupinatého, něco mokrého, něco, co se leskne jak magický pontoš se valilo do něj. Krajslívad. Krajslívad, šmurzájeho!

Fork zřel do vesmíru, ale vesmír se nedíval zpátky. Vesmír je v tomhle slušnej.

Probral se z deliria za tři mefi. Dolehla na něj žízeň tak veliká, že mu vysušila i myšlenky. Když se Fork opravdu vzbudil, Molejný byl už dávno pryč. Zůstal po něm jen pach valénskýho tabáku a pocit, že se někde v těle posunul kloub, o kterým nevěděl, že existuje.

Fork se napil, aby utišil obrovskou žízeň, vytáhl z kapsy kokotivý lízátko, měl strašný hlad. Rozhoupal se, aby se zvedl. Těžko říct, co ho bolelo víc: kůže, hlava, nebo to prázdno, co mu zůstalo po těch třech mefi, jako by mu někdo vymetl vnitřek a zapomněl tam vrátit jeho vlastní vztek. Vymotal se ven, dostal se na ulici, rozhlédl se a uviděl bar. Dal si maškvír a pak pokračoval dál, protože stát na místě mu zase připadalo jako špatný nápad.

V bistru na rohu Mešvatý a Krindini, v bistru pojmenovaném po modle šmurzá HašmurzáBalí, seděl Bonnedick a žvejkal jamovaj hribský. Byl to ten typ posezu, kdy máte záda krytý, ruce vidět a oči si vybírají, co budou registrovat.

„A hele, starej známej,“ pronesl na adresu ArtForka.

Fork se zastavil u stolu a chvíli zíral, jako by mu někdo nabídl cizí jméno.

„My se známe?“ řekl Fork.

„A jeje, tady někdo přebral,“ ušklíbl se Bonnedick.

„Dej mi.“

„Co?“ dobíral si ho Bonnedick, protože mu to přišlo jako děsná švanda.

„Víš co?“ Fork se naklonil blíž. V očích měl žízeň.

„Ne,“ uchichtl se opět.

„Dej mi.“

„Trochu moc valénskýho tabáku, co? Copak jsi vrahej?“ dobíral si ho. „To ještě potrvá pár mefi, než budeš moct něco kloudnýho říct.“

A podal mu misku slurbu a havínat. Fork to do sebe hodil s vděčností někoho, kdo se drží jídla jako zábradlí. Bonnedick mu ještě objednal čmajdu a habrfrán. Fork to do sebe vyklopil a zapil to velkou dávkou dvasný kštice. Žaludek se mu ozval, ale aspoň se ozval. To byla dobrá zpráva.

„No ty máš pořádnou jízdu za sebou, koukám. Tos v tom nebyl sám, co?“

Bonnedick se mu podíval za krk. Fork ucítil, jak mu tam táhne chlad. Bonnedick viděl opálenou ránu. Ne hezkou. Ne čistou. Spíš něco, co se stalo a nikdo to nezapsal.

„Jasně. Kámo. Tebe někdo přefik.“

Fork se nadechl, aby něco řekl, ale místo slov z něj vyšla jen prázdná slabika. A pak mu hlava spadla na stůl. Ne teatrálně. Prostě už to neudržel. Stůl byl tvrdý a chladný, a to mu na chvíli přišlo jako to pravý fícký.

Když se probral, ležel v bytě 2B v ulici Rujaná, ale to nevěděl. Věděl jen, že strop je nízko, že vzduch je zatuchlej a že někde v rohu něco tiše bručí. Pomalu se vracel do těla. Pomalu. Celý se klepal. Byl rád, že viděl, slyšel, cejtil. To cejtil ale byl i problém, protože cejtil úplně všechno: kůži pálící jak hakunbelánskej mor, jazyk suchej, klouby těžký. Byt byl oprejskanej, malej, s postelí širokou tak akorát pro něj, s malou ledničkou, kde našel plechovky dvasný kštice, který do sebe rázem oklopil, jednu za druhou, bez rozmyslu. Potřeboval, aby mu něco teklo do krku a dokazovalo, že ještě není jen kus těla bez hlavy.

Z ničeho nic se otevřely dveře do bytu.

„A, tady se nám někdo probral.“

Fork sebou škubl a sáhl instinktivně po plášti, jako by v něm měl schovanou zbraň i odpověď. Neměl tam nic než látku a starý drobnosti.

„Kdo jsi?“

„A jeje, to ti to ten mozek pořádně pochroumalo,“ řekl Bonnedick a vešel dovnitř, jako by sem chodil běžně. „Klid. Jsi u mě.“

Zbytečný popisovat, jak dlouho trvalo, než ArtFork přišel tak nějak k sobě. Trvalo to dost dlouho. Ne proto, že by byl slabý, ale protože valénskej tabák umí jednoho rozebrat na části a pak mu je vrátit bez návodu. A za tu dobu, co byl mimo, se toho hodně stalo. Především zastřelili NamástPrstý.

Forkovi se na okamžik zastavil dech. Jméno mu sedlo na jazyk jak kus studenýho kovu. V očích se mu udělalo prázdno, takové, co nepustí slzy ven, jen je drží uvnitř.

„Kurva.“

„Jo, kámo, kurva,“ řekl Bonnedick a posadil se na židli tak, aby viděl na dveře. „A nechtěj vědět, kdo to podle všeho udělal.“

Fork se na něj podíval, dlouho, s tím druhem pohledu, co už je skoro úder.

„Já? Ses posral, ne?“

„To říkej fícký spravedlnosti,“ odvětil Bonnedick. „Já ti jen říkám, co běží po myšlenkoidních tratích.“

Fork se posadil. Třásly se mu ruce. V hlavě mu blikla scéna u Aktama, o které nic neviděl a přesto ji najednou měl před očima: dav, křik, jméno, které někdo vykřikl za něj. Vnímal to jako cizí obraz, ale ten obraz měl jeho obličej.

„Dosvědčíš, že jsem byl tady?“ ptal se ho Fork.

Bonnedick se na něj podíval, tentokrát bez ušklíbnutí.

„Podívej, i kdybych ti to nakrásně dosvědčil, moc ti to nepomůže.“

Forkovi cukl koutkem rypáku. Ne úsměv. Spíš bolest, co se snaží tvářit jako pohyb.

„Proč?“

Bonnedick chvíli mlčel, jako by vybíral slova, aby mu nezůstaly na jazyku jako důkaz. Pak to řekl jednoduše, a právě proto to bolelo:

„NamástPrstý zabili, než jsem tě potkal.“

Fork zavřel oči. V hlavě se mu ozvaly ty dveře znovu, jako by se mu posmívaly: Halínbej. Vložte halínbej. A do toho teď přibyl další hlas, ten horší, tichej a úplně jeho.

„A kurva.“