VII DOROTYXABÁTRIOVÁ
Ostroflejci nesli svůj název od ostrova a flejské džibády, a když se to řeklo nahlas, znělo to skoro nevinně. Proto džibátští ostroflejci. Jenže nevinnost je v tomhle prostoru jen obal, co se dá strhnout jedním nečekaným přetřeskem. Ostroflejci uměli jednu věc lépe než ostatní: vlámat se do časoprostoru. Ne v básni, v praxi. K tomu jim sloužil nový domov na planetě Kolontert, kde se těžil mokvín, a kde se z těžby dělá návyk rychleji než z valénskýho tabáku.
Obrovské vesmírné příjmy pak plynuly na vývoj technologií a na to, jak se vlámat do časoprostoru. Nešlo jen o stroje; šlo o návyk na zkratku, o chuť neptat se, kudy vede oficiální trasa. I díky tomu se jim podařilo kolonizovat FX6Fí. Všechno by bylo jinak, kdyby MÍRma, planetární konfederace, uznala Kolontert jako samostatnou planetu. Jenže to neudělala. Udělali chybu. A chyby v konfederacích mají rády následky, které si žijí vlastním životem.
Džibátští ostroflejci posílili svůj vliv ve vesmíru kolonizací podružných planet. Vypadalo to jako vedlejší tah, jako drobná oprava mapy, ale mapa se tím přepsala. Pravda, někdy si svůj vliv museli rozdělit s balinkvistickými střelami. Nebylo to přátelství, spíš dočasné příměří s ostrými lokty. Bylo to dohodnuto na takzvaných samčích přetřesech – a to říkám jen proto, že tyhle jejich summity neměly nikdy žádný oficiální název. Zůstávaly bez názvu schválně, aby se o nich nemohlo mluvit přesně.
Jen samičí občanky si vedly svou, že byly z rozhodování vyloučené. Vedly si to hlasitě, vedly si to dlouze, vedly si to tak, že to občas znělo jako motor, co nejde vypnout. A zároveň mohly v klidu chroupat chrupsí, cucat kokotivý lízátka a jíst čouleny, zatímco se někdo někde na něčem usnesl. V zásadě se dá říct, že kdyby jedly víc čoulenů, udělaly by líp. Aspoň by měly plnou tlamu a méně prostoru pro remcání. Jenže remcání má vlastní výživu a někdy mu nestačí ani celej Hadžin.
Za všechen nesoulad mohly právě ony, občanky ostroflejců. Občanky balinkvistů mlčely. Bůhví proč. Mlčení je někdy taktika, jindy zvyk, a někdy jen způsob, jak se nezaplést do cizího ohně. Ostroflejské, a speciálně DorotyxaBátriová, se vměšovaly do všeho. Remcaly, remcaly, furt jim nebylo nic dost dobrý, až roznípaly kde co. Dorotyxa uměla roznípat i ticho: stačilo, aby se na někoho podívala, a už to v něm pracovalo.
A tak se jednoho dne stalo, že nenastavily klín a bylo po souladu mezi džibátskými ostroflejci a balinkvistickými střelami. Nebylo to tak, že by ostroflejci byli nevyskákaný, bylo jim to vcelku jedno, měli přeci valénskej tabák a mohli zneužívat sami sebe, ale co jim jedno nebylo, bylo pohrdání vlastními. To pohrdání mělo zvláštní pach: směs mokvínu a uražené pýchy. Občanky je manipulovaly, aby si vybrali mezi nimi anebo společností občanek balinkvistických střel – a to byla hra, kterou nešlo hrát dlouho bez krvácení do vztahů.
Byly prostě domýšlivé. Nestačilo jim, že jsou chytré. Žárlily na balinkvistické znaky krásy, jako třeba podžebří. A DorotyxaBátriová byla, hádej kdo – jasně. Milenka DžabejMíma. V téhle vrstvě světa je „milenka“ často jen slovo pro páku. Dorotyxa tu páku držela pevně. A pak – balinkvistické střely se trajsovaly mokvínskou barvou. A to, to už nebyla drobnost, to byla provokace přímo z dolů Kolontertu. DžabejMím to nesl špatně.
A byť ArtFork trajsování neměl, měl jedno s DžabejMímem společné. Přesně. DorotyxuBátriovou. A možná tady někde začal ten omyl, ten nebetyčný omyl Dorotyxy Bátriové, která si ArtForka spletla s džibátským ostroflejcem. Lze jí dát za pravdu: ArtFork nebyl džibátský ostroflejec, ale taky nebyl doslova a do písmene balinkvistická střela. V té době ani neměl ono trajsování mokvínskou barvou. Jenže svět občas přidělí roli podle adresy.
To, že ho všichni za střelu brali, mělo jeden pofidérní důvod. Bydlel v lokalitě DžibhajnHulu, ve čtvrti MarkrPlace v ulici Devahí 9, v devátém patře desetiposchoďového domu balinkvistických střel, v bytě číslo 152A. Adresa jako razítko. Bylo to celé, co ho pojilo s balinkvistickými střelami. Teda, kdyby se nenamočil do toho složitého případu stáčíren z VO-D-STOCKu. Jenže do něj se namočil, a tím se namočily i cizí představy.
DorotyxuBátriovou poznal přesně někdy v tom období, kdy zvažoval nastoupit do VO-DNI-CKpodu. Dorotyxa se tehdy tvářila, že zvažuje jen jeho, a přitom zvažovala všelijaké proměnné. Pak věci nabraly rychlý spád a jedno ráno, když odcházel z otevřeného klína Dorotyxy (někdy v té době uvažovala o srdeční interrupci a později ji skutečně podstoupila), a nebýt toho taxínbá, do kterého nastoupil, pravděpodobně by ho za balinkvistickou střelu nikdo nikdy mylně nepovažoval. Někdy se osud dělá z maličkostí: z dveří, z kliky, z toho, že někdo na chvíli zmizí a nechá věci běžet.
Takže VO-D-STOCK. Volejní do schroné tamilé ó centurární kvazír. A taxínbo, které nutně potřebovalo načepovat volejní, a ArtFork na zadním sedadle. Fork tehdy seděl v klobouku, ve světle hnědém plášti, a červené divnotvaré kolejmovky mu dělaly z očí něco nečitelnýho i pro něj samotnýho. A dobíjecí fleckr vázaný na paradigma Volejní do schroné tamilé ó centurární kvazír. Kvazír, který produkoval nejvíc volejní ze všech. Fork o kvazírech věděl to, co vědí ti, kdo se vozí vzadu: že něco teče, někam teče, a někdo na tom vždycky zbohatne.
Řidič taxínba mezitím dělal věci, které se nedělají tak, aby si jich někdo všiml. Fork nebyl původně z FX6Fí, ale z Mokrobadu, takže neznal všechny věci a zákonitosti. O to hůř: některé úkony vypadají nevinně jen tehdy, když je považujete za samozřejmost. Taxínbář klapal hormovadkou na teflajnský moksbír. Fork to viděl koutkem oka, protože oči jsou zrádné a rády si pamatují.
Devět, dva, tři, osm, dvacetdvapadesát, stoosm, devět, dva, košmír, dvastýr, sexuel, osmnáct úhlovodů, třistaosm košovešrů, dvaatřicet stolů, jednapadesát komenů, dvacetosm smejrů. Dva, devět, osm, šest. Konec archivace.
A pak řidič strčil cosi do dveří dobíjecího fleckru. Fork tehdy neznal halínbej. Jen viděl pohyb ruky, zasunutí, zvuk, který zní jako klíč i jako past na xímanské volejnice. Pak taxínbář zmizel. Dveře cvakly. A ArtFork zůstal trčet na zadním sedadle. Na okamžik mu to přišlo komický: zamčenej ve vlastním taxínbu, jako by byl náklad. Byl by tam do večera, řidič ho zamkl, a přestože by se už nevrátil, Art by se prostě jenom prospal pro prořáděné noci. Jenže tohle nebyla noc. Tohle byl bod, kde se mění škatulky.
Za chvíli ťuk ťuk na okno taxínba. Fork si posunul kolejmovky a koukal do očí DžabejMímovi.
DžabejMím byl už hokenšír tenkrát, takže mezi ním a ArtForkem byl docela slušnej věkovej rozdíl. Jenže každej pocházel odjinud, takže kdyby je posadili vedle sebe, nebylo by jasný, jak je vůbec porovnat, natož zjistit, kolik jim je. DžabejMím měl v pohledu zvyk na pořádek a v čelisti zvyk na rozkaz. Fork měl v pohledu zvyk na průšvih, i když ho ještě neuměl pojmenovat.
Ne, DžabejMím nevěděl, že ArtFork je milenec Dorotyxy, a ani Fork nevěděl nic o tom, že by Dorotyxu brousil DžabejMím. Nevěděl to ani jeden, i když se dívali takhle zblízka do očí. Jen DžabejMím zaujal jakýsi distanc, a první kvíntany se zdálo, že je to tím, že si chce udržet profesionální odstup od nováčka. Jak se totiž ukázalo, na taxínbáře mělo FORÉ spadeno už dlouho; to, že jim unikl o vrásku, to ničemu nevadilo. To, co vadilo, byla povaha informací, které Fork měl.
„Stop! Nic neříkej. Z matrijského zákona OLÉ12-58 tyto informace patří do balinkvistických řad.“
Ta věta měla váhu větší než klobouk a delší stín než Džibhajnhulská kaple. Byla to osudná věta, která ArtForka jednou provždy přiřadila k balinkvistickým střelám. Ne tím, co udělal, ale tím, kam ho někdo zařadil.
Zákon OLÉ12-58 vzešel ze samčího přetřesu na planetě Martija, v galaxii Hugene, v lokalitě Olé, Dvanácté ulici, číslo bytu osmapadesát. Přísně dělil informace mezi džibátské ostroflejce a balinkvistické střely tak, aby nikdo nikdy za žádných okolností neměl převahu nad tím druhým a byli tak nuceni nadále spolupracovat jeden s druhým. Spolupráce vynucená rovnováhou je zvláštní řemeslo: tváří se jako mír, ale chroupe v zubech jako písek. Zákon přinesl oběma frakcím požehnání v obsazování dosud nejednotných galaxií, které nedokázaly sjednotit planetární systém. Díky tomu dokázali v poměrně krátké době obsadit druhořadé planety, a tím paralyzovali celé galaxie, což se nelíbilo MÍRmě. Chandra tak musel rezignovat. Odtud také pochází nejznámější mezigalaktická nadávka Chandro jedna, která poukazovala na nedostatek předvídavosti. Předvídavost byla tou nejcennější komoditou. Tedy, kéž by byla. Dala by se pořídit.
A tu památnou větu pronesl právě DžabejMím. A díky němu se seznámil ArtFork s NamástPrstý, která už v té době vočkařila pro VOSMEK s hlavní centrálou na Kamkínu, které velel Molejný. Ten den ho vyslýchal Molejný. Fork seděl naproti němu, klobouk na hlavě, plášť přes kolena, a v hlavě měl pořád ten rytmus klapání, co slyšel u taxínbáře. Rytmus, který se nedá zapomenout, když se jednou uloží správně.
„Devět, dva, tři, osm, dvacetdvapadesát, stoosm, devět, dva, košmír, dvastýr, sexuel, osmnáct úhlovodů, třistaosm košovešrů, dvaatřicet stolů, jednapadesát komenů, dvacetosm smejrů. Dva, devět, osm, šest. Konec archivace,“ zopakoval Fork.
„Ještě jednou, nestačil jsem to zapsat.“
„Devět, dva…“
„Skončil jsem u košošverů,“ pozvedl obočí Molejný.
Fork nehnul ani koutkem. Jen pokračoval, protože v té chvíli už to nebyla recitace. Byla to zbraň.
„… třistaosm košovešrů, dvaatřicet stolů, jednapadesát komenů, dvacetosm smejrů. Dva, devět, osm, šest. Konec archivace.“
„Mám. Zlato! Kde jsi, pojď mi to honem nabubřit do centrálních map, zkontaktuj VO-DNI-CKpod a rychle jim vojezdi chvalíl.“
Zrzka se zlatým zubem ani nemrkla a odklipklapala si to chodbičkou za chvalílem. V Kamkínu se nemrká, když jde o souřadnice. Mrknutí je ztráta času a ztráta času je ztráta moci.
„To bylo terno!“ vychrchl Molejný a pozvedl hešvínský budupeš.
Po něm pozvedli budupeš všichni. Fork to sledoval z místa, kde se sedí, když nechceš být vidět, ale bylo už pozdě na to se schovávat.
„Na ArtForka!“ provolali nahlas všichni a jednoznačně.
VOSMEK, FORÉ a Pod-vodnici díky dodaným údajům od Forka získali souřadnice kvazíru, kam po mnoho kvíntanů teklo neuvěřitelné množství volejní. Ztrácelo se neznámo kam. A díky banální chybě taxínbáře a neuvěřitelné paměťové kapacitě Forka mohli Pod-vodnici rychle vplout do dimenze s konkrétní souřadnicí a vyřadit z provozu ilegální kvazír.
A někde pod tím vším, pod přetřesem, zákonem, klapáním hormovadky a zlatým zubem, seděla DorotyxaBátriová se svým remcáním a svou pákou. Její omyl měl dlouhý prsty. A jakmile se jednou někdo přiřadí do řad, už se z toho nevystupuje jen tak.