XV FÍCKÝ VĚDMY

Za sebou nechal Smeklín, bylo po větrný smršti, a před ním se rozprostíral Kavantar. Jakmile proletěl nízmem, poznal ho podle tlaku, všechno mu v hlavě ztěžklo, jako by se mu do dutin přisypal prach z dávných dob. Obhlédl zpřetrhané lanovky, jejich prověšené linky se ještě občas zachvěly, jako když se tělo snaží nadechnout po úderu. Dedihor už jen dozníval, hučel už jen někde v dálce.

Tak se mu vlastně ulevilo. Nejdřív se obával, že tu zahyne. Jenže když uviděl, že se hory přestaly úplně hádat se zemí, došlo mu, že zažil přeci už horší věci. Jako by mu někdo cizí přisunul paměť těsně k vlastní. Něco to v něm oživilo. Jakési vzpomínky, kterým sám nerozuměl. Jak by mohl. Govlínbej toho zažil dost. Co teprv MastronDavaj. Fork si to v sobě přehodil jako dva těžké kameny a nechal je spadnout. Neměl čas zkoumat, odkud přesně mu to teče do hlavy. Teď stál před Kavantarem.

Na obzoru viděl hromotluky vedoucí morejské krásky v řetězech. Řetězy se leskly i v tom prachu, krásky šly v tichu, jen občas někdo škubl a ticho se na okamžik natrhlo jak šlacha. ArtForka přešla chuť na hoší. A co se jí nacucal. Vždycky namočil hafrbrán do hoší a už se olizoval za ušima. Teď, když to viděl, přešla ho chuť. Morejský krásky vypadaly jako fajn holky. No jo. Ale kůže, výpotky, to mělo na trhu velkou cenu. Když si to uvědomil, přistihl se, že mu je z toho zle i na jazyku.

Zapřemýšlel, kam by měl vyrazit, ale nic velkého ho nenapadlo. Tady nebyl doma. Tady nebyly drážní lajny, tady byly jen ulice, které se tvářily, že už dávno vědí, co s ním udělají. Vydal se zšmurzádarma do města.

Město ho přijalo bez dotazování. Chodil, koukal, ptal se, a nikomu zaplaťšmurzá nepřišel podezřelý, ani tím svým vyptáváním. A to je co říct. Za žlabohleví vlády se nikomu nežilo dobře. Byl to jeden dlouhý útisk. Jako když kolem krku pomalu utahuješ smyčku a ještě ti u toho někdo vysvětluje, že je to pro tvoje dobro. Přesto ještě tu a tam někdo odpověděl, asi že byl každej vnitřně tak ňák sám. Samota je v útisku výhodná: netvoří shluky, netvoří odpor, jen se rozptýlí do koutů jako prach. A ten pak zameteš na lopatku. Co s ním nakonec uděláš, je pak na tobě.

Fork se snažil držet oči na šťopkách a uši na ohryzku, ale zároveň si dával pozor, aby jeho vlastní otázky nezahřály hlavu příliš. V Kavantaru se všechno hned přehřívalo. Možná to bylo tím dozníváním Dedihoru. Fork šel kolem zborcených věcí, kolem provizorních podpěr, kolem tvorců, kteří se tvářili, že to tak bylo vždycky. A pořád mu v hlavě šuměl vývrt. Ten šum se mu občas přelil do sluchadel a on měl pocit, že mu někdo klape do lebky neviditelnou hormovadkou.

Hodně se toho času řešilo palivo do dandy a taxínba. Jezdilo se hodně na fakle, ale protože žlabohleví vláda potřebovala rozhýbat ekonomiku, prosazovala smérzské démanty. To byly takové krásně modré démanty, co se ve speciální nádržce postupně zkapalňovaly. Nechávalo to krásné modré stopy za dandami. Vlastně se vymodřovaly cesty, po kterých se jezdilo. V noci se to krásně třpytilo a občané se na to rádi koukali ze svých balkonů a oken. Byly to nádherné malby, měňavé, protože po každém dešti zmizely. Proto byly smérzské démanty tak trendy. Fork to poslouchal a nechápal. Vlastně se divil, proč všichni řeší tohle, když Dedihor napáchal takové škody. Chápal jen, že vláda chce odvést pozornost občanů jinam. Konec konců samotný Žlabohlev si plánoval zotročit část města. Na to nepotřebuje věci uklidňovat. Ale potřebuje k tomu nějaký kapitál. To byl docela dobrej nápad, vyprázdnit občanům kapsy a pak je zotročit. No jo, jenže kdo mohl vědět, že se městem začne šířit sněť.

Fork chodil dál a dál a přitom měl pocit, že se nikam nehýbe. Že město je vinyl a on je na něm jenom škrábanec, přes kterej skáče jehla. Hledal začátek. Hledal první stopu. Hledal něco, co by se dalo chytit prsty a říct: tady. Jenže sněť má ráda, když se tváří jako běžná únava. Když se tváří jako špinavý vzduch. Když se tváří jako nic. A Fork se začal přistihovat, že si občas škrábe krk, jako by ho něco poleptalo zevnitř. To ho vytočilo. Vždycky ho vytáčelo, když tělo reaguje dřív než si to hlava umí vysvětlit.

Po škandýnu to ArtFork vzdal a vydal se směrem do Nastrínfát1589XCémino. Jestli potřeboval něco vědět, tak to, jak se dostat zpátky – a to mu mohly povědět jen fícký vědmy. Myslel si, že nízmus tou stranou bude kratší. Myslel si kdeco. Nízmus nemá rád, když si o něm někdo myslí, že ho obejde.

Nakonec ho to stálo dva světelný oběhy, než se z něj vymotal. Nízmus ho držel, převaloval mu před oči šedé závěsy a občas mu pod nohy strčil něco měkkého, co vypadalo jako zem, a přitom to zem nebyla. Dokonce musel přenocovat v korunách nízmu. Zaparkoval cholej pod jedním z uschlých stromů a pak vylezl na větev. Větev byla suchá a přesto držela. Fork se rozhlížel na obě strany. Hvězdy svítily, čindry cvokaly a ten zvuk mu připadal uklidňující, protože byl obyčejný. V obyčejném zvuku se dá na chvíli zapomenout na to, že jsi v cizím čase a cizím městě.

Spal dlouho a dobře, protože unavený byl až do morku kostí. Když se nad ránem probudil, sledoval, jak vychází Mexe a Tré. Osvětlila je zář blížící se světlice Bazmaanr. V tom světle vypadaly věci ostřeji, než by měly. Fork si na okamžik připadal, jako by mu někdo vyměnil kolejmovky za čisté sklo. A to ho znepokojilo víc než tma.

Když chtěl jít za fíckejma vědmama, nemohl minout fíckou spravedlnost. Ta se dívala svýma prázdnýma očima do zápisů duše, aby zkontrolovala záměry. Fork zaparkoval cholej poblíž, dál ale už musel pěšky a naboso. Taková byla pravidla. Žádná obuv, žádný spěch. Každý krok za fíckejma vědmama musel a byl produchovněnej uvědoměním. Kdo spěchá, přináší s sebou víc než jen dech. A to se tady teda nenosí.

Ne každý takovou cestu dal a ne každý se k fíckým vědmám dostal. Pro někoho cesta zůstala uzavřená a odešel s nepořízenou. Fork strach neměl, byl unavený z toho, kolikrát se bál. Už u fíckejch vědem byl, jen se podivoval tomu, proč protentokrát fícká spravedlnost roní slzy. Slzy se z prázdných očních důlků vinuly jako špatně tažený modlén. Kapaly pomalu a přitom bylo vidět, že to není náhoda. Spravedlnost brečela, jako by se dívala do zápisu, který se nedá srovnat.

„Vítej, Forku,“ pronesly vědmy.

Fork zvedl hlavu. Vědmy stály tam, kde stály vždycky. Ani se nehly, a přesto měl dojem, že jsou všude. Vzduch kolem nich byl plný modlénu, který se držel nízko a pak se najednou zvedl, jako by si zkoušel, jestli mu bude dovoleno vidět. Fork měl chuť kýchnout, ale ovládl se. Kýchnout před vědmama je jako zakopnout u grejvu.

„Zdravim!“ zahalasil Fork. Znělo to v té atmosféře až moc hlasitě a hned ho to mrzelo.

„Svůj úkol jsi již splnil?“ ptaly se ho fícký vědmy.

„Ne,“ popotáhl Fork svým velkým nosem. Popotáhl tak, až ho to v rypáku zabolelo.

„Tak,“ přitakaly fícký vědmy.

„Tak?“ Fork byl trochu zmatený.

„Tak,“ odpověděly mu znovu.

„Tak co bude dál?“ otázal se Fork. Ale vědmy mlčely.

„Hm?“ podivil se Fork. Stál tam. Tak nějak si myslel, že budou sdílnější. Aspoň o tom, jak se vrátit. Aspoň o tom, kudy ven. Vědmy však mlčely tak, že mu v uších začal hrát vlastní krevní koncert.

„My víme, proč jsi přišel,“ řekly za malou chvíli vědmy. „Ale nevíme, co s tebou.“

„Vy něco nevíte?“ vytřeštil oči Fork. Připadalo mu, že se pod nohama pohnula zem.

„Chachacháááá,“ zasmály se fícký vědmy. „Víme jen tolik, kolik toho uneseš.“

„Aha,“ sklopil krovky Fork. Sklopil je, i když žádné krovky neměl, a přesně to ho na tom rozčilovalo: tělo mu občas podává cizí gesta.

„Tak mi aspoň řekněte, jak se dostanu zpátky.“

„Nemůžeš.“

„Co? Jste se zbláznily?!“ vyjekl Fork, ale byl trochu přeslušnělý, vzhledem k tomu, že věděl, ke komu mluví. Přesto mu hlas vylítl, jako by se snažil přeskočit vlastní strach.

„Proč?“

„Nemůžeš se vrátit zpět, protože jsi nemocný.“

„Ts,“ urazil se Fork. „To bych o tom musel asi něco vědět, ne?“ Ale skuhral jen pro sebe, protože skuhrání se dá schovat do nosu.

„Nakazil ses snětí.“

„Co? Co to melete? Já jsem ani nenašel jedinýho tvora, co by byl nakaženej!“

„Chachachachá,“ zasmály se fícký vědmy, ale byl to studený smích. Smích, který zní, jako když ti praskne v ruce koreta.

„Tvoje cesta už byla předurčena k nezdaru,“ pokračovaly.

„Jak?“ nevěřil svým sluchadlům Fork. Sluchadla mu pískla, jako by chtěla potvrdit, že slyší.

„Tím, že jsi se rozhodl pomoct NamástPrstý, jsi přivolal zkázu na Kavantar.“

„No, to by mě zajímalo jak,“ utrhl se Fork.

„Přinesl jsi sněť do Kavantáru ty. To ty jsi zdrojem nákazy.“

„Ale já jsem zdravej!“ bránil se Fork, ale i on cítil, že se mu v krku něco děje.

„Byl jsi to ty, kdo do Moškvensíru přitáhl hakunbelánskej mor z červí díry. A byl jsi to i teď ty, kdo do Kavantaru přitáhl z červí díry sněť. Ještě to nechápeš? To ty jsi rozhodl o osudu Mokrobadu, stejně jako celé dimenze Moškvensír. To ty jsi rozhodl o osudu Kavantaru,“ pronesly fícký vědmy.

Forkovi se stáhla čelist. Najednou měl pocit, že mu někdo drží rypák zevnitř.

„Já? Ale proč?!“ vykřikl Fork podrážděně.

„Protože jsi součástí většího plánu na záchranu vesmíru.“

„Záchrana vesmíru? Před čím?“ ptal se dál Fork. Ta otázka mu přišla směšná i děsivá zároveň.

„Probouzí se stínový vesmír. Probouzí se, aby vyrovnal všechen ten překotný pokrok a touhu všech po lepším.“

„Stínový vesmír? Co je to?“ ptal se Fork.

„Je to přesná kopie vesmíru, který znáš. Není v ničem jiný.“

„Když není jiný, proč se rozpíná?“

„Protože nahradí tu přebubřelost všeho. Vymaže všechny vzpomínky a názvy. Vymaže všechen pokrok a touhy a přání. Zbyde jen čistý vesmír bez toho všeho.“

Forkovi se udělalo mdlo. Jako by mu někdo protáhnul vnitřnosti mezižebřím a měl se přitom tvářit, že je sám sebou.

„A dá se tomu nějak zabránit?“

„Proto roznášíš nemoc,“ pokračovaly vědmy, aniž by odpověděly na Forkovu otázku, „proto ti byla ponechána svobodná vůle. Abys mohl dělat svá vlastní rozhodnutí. A na základě toho se svět promění a vyváží.“

Fork mlčel. Neměl v hlavě žádnou myšlenku.

„Jsi MastronDavaj z Mokrobadu. Jsi Govlínbej z Rukoslanu. Jsi fíckej detektiv ArtFork z Džibhajnhulu. Chceš chránit NamástPrstý, ale stejně zemře. A s ní i MaháMuFlajtra a stejně taky On.“

„Kdo On?“

„Tvůj pokračovatel. Tvůj následník.“

„Můj následník?“ Forkovi to znělo jako náhrdelník – stejně nepravděpodobné, že by ho měl, nosil nebo ho kdy chtěl.

„Než zemřeš, zplodíš syna. Bude se jmenovat…“

„Radovaan z planety Lucian,“ vyštěkl Fork, ačkoliv nevěděl, co to právě řekl. Vypadlo to z něj, jako by mu to někdo položil na jazyk a jen ho donutil otevřít pusu.

„Vidíš? Svobodnou vůli máš. Záleží na tom, jak s ní naložíš. V Kavantaru najdeš Aninnu z planety Lucian a zplodíš s ní syna, a pak zhyneš.“

„Brr,“ otřásl se Fork. Vůbec se mu ta představa nelíbila. Vědmy mu vyložily jeho osud do pár vět a tvářily se, že je to pomoc.

„Nějak mi pořád nedochází, jak jsem se nakazil,“ přemýšlel nahlas Fork. V té větě hledal aspoň jeden šroubek, který by šel dotáhnout.

„V červím vývrtu.“

„Aha. To dává logiku.“ Řekl to, protože něco říct musel, jinak by se mu z té mlhy udělalo dusno i v ústech.

„Všechny nemoci pochází odtamtud. Skrz červí vývrty se šíří nemoci celým vesmírem.“

Modlén se stále šířil vůkol, ale pomalu začínal slábnout. Slábnul tak, že se vědmy zdály o trochu méně všude. Fork cítil, že ho opouští něco, co ho sem táhlo, a zůstává mu jen to, co slyšel. A jak fícký vědmy řekly, tak se i stalo. Fork našel na předměstí Carouge Anninu z planety Lucian. Zplodil Radovaana a zemřel.