XVI ON

Díky tomu, že fícký vědmy stály stranou města, nákaza se nešířila dál. Byla to ta zvláštní ochrana, co nevypadá jako ochrana: ticho, odstup a modlén, který se drží nízko a nepouští nic zbytečného přes práh. Štěstí pro NastrínfátXCémino. Štěstí, které se nedá oslavit, protože kdyby se oslavilo, hned by si ho někdo všiml a zapsal.

Radovaan vyrostl a zplodil Vannon. Vannon porodila syna On. A On se zamiloval do Anatouri. A to všechno věděla NamástPrstý přesně v tu chvíli, kdy vkročil do baru na předměstí Carouge. Stačil jí jeden jediný pohled a věděla vše. Viděla to jako obraz, který se vnutí a nedá se setřást z očí. Zřela napříč časem a prostorem, a z toho zření jí bylo na zvracení.

Uviděla Forka putujícího nízmusem. Viděla Forka stát u fíckejch vědem, viděla jeho útrpnou smrt, viděla Anninu z planety Lucian snášející příkoří od žlabohleví vlády, ústrky Radovaana a jeho šikanu mlšouny z hor. Viděla Vannon, jak se jí na těle lepí cizí doteky, viděla Jeho – a z celého srdce Ho nenáviděla. Nenáviděla Ho, že jí sebral Anatouri. Zvláštní. Myslela si, že jí to přinese klid. Na to ale přespříliš milovala Anatouri. A ta je teď taky mrtvá. A stejně tak se zřela i sebe: ztichlou, položenou u chrámu Aktamo, jako by tam patřila odjakživa.

Zvedla zbraň a vystřelila na Něho. A protože zřela do času a prostoru, zastřelila nejen Jeho. Přestřihla tím i další uzly: sama sebe u chrámu Aktamo, a taky MaháMuFlajtru. Jediná rána, která se rozběhla jak po myšlenkoidních tratích. A pak už jen ticho, co se tváří, že nic neteče, a přitom teče všechno.

NamástPrstý musela přijmout skutečnost, že je multidimenzionální. Závada v uspořádání. Pohybovala se nejen tady, ale momentálně i v dimenzi ŠouČeTu. Kdo se do ní zamiluje, začne žít paralelní životy a jeho existence se rozdvojí, roztrojí, podle toho, kolik ona sama žije v dané chvíli životů. Byla to schopnost i trest, a nejhorší na tom bylo, že se to nedalo vysvětlit tak, aby to znělo aspoň trochu bezpečně.

Proto o sobě nikdy nic nikomu neříkala. A kdo si myslel, že objevil šmurzáco o její minulosti v Kavantaru, potichu se smála. Smála se tak, aby to nešlo slyšet, ale smála se tak, že jí z toho bolel podbřišek. Kdyby se to vědělo, někdo by si to vyložil jako přiznání. ArtForka ale měla ráda. Víc než to. Milovala ho. To, že se její multidimenzionální srdce rozdvojilo i v lásce, za to nemohla. Stejně jako nemohla za to, že fícký vědmy ArtForkovi nadělily takový osud. Ale pokud sama může ještě volit, zvolí si pomstu. Aspoň jednu věc, která bude její, i kdyby měla být špinavá.

Pomstí se MaháMuFlajtrovi, že jí dal život a hned ho zahodil. To on stojí za tím vším – neštěstím. V její hlavě nebyla pochybnost: MaháMu, tabulky, dohled, špička Aktama, slabina do Moškvensíru. A pod tím ještě něco horšího, něco osobního, co se nedá napsat do žádné kolony: škoda, že každej, kdo ochmelí morejskou krásku, získá něco z její věčnosti. Kdyby si tenkrát MaháMuFlajtra nevzal jednu morejskou krásku pod stůl v ofisu a neochmelil ji, nemusela se narodit ani NamástPrstý a žít tak nuznej život. Ta představa se jí v hlavě rozsvítila jako ostrý světlo v temném koutě. Někdo někde pod stolem, a z toho pak celé kvíntany důsledků.

A jednu takovou morejskou krásku ArtFork tehdy zachránil. A to byla šance NamástPrstý na život. Potkala Forka už dávno. Od té doby už jen stárla, a protože morejský krásky se zabíjely mladý, nikdo už nevěděl, jak vypadají, když jsou starý. Jako NamástPrstý. NamástPrstý přežila a potkala se s Forkem podruhý. Už tehdy, když ho poprvý vyslýchali, seděla se skleničkou s kulatými výčnělky v ruce, dívala se do země. Bála se, že ji Fork pozná. Ale Fork – jak by ji mohl poznat. Čas v ní měnil tvary a tělo, morejská podoba se vylupuje jinak. A přesto jeho zmučený srdce vědělo. Vědělo, že NamástPrstý pro něj něco znamená. To poznala podle toho, jak se na chvíli zarazil, aniž by věděl proč.

Fícký vědmy řekly: najdeš Aninnu z planety Lucian, zplodíš syna a pak zhyneš. Neřekly ale, jestli má hledat Anninu hned, anebo pozdějc. A ponechaly mu svobodnou vůli, aby se to celé tvářilo jako volba, ne jako mechanika. A tak se Fork prostě vydal za těma kráskama, co zahlíd v řetězech, a udělal aspoň ještě něco dobrýho. Dobro je někdy jen to, že někomu uvolníš pouta, i když si tím utáhneš vlastní.

S jednou z nich se nějaký čas skrýval v nízmu. Nízmus je dobrý v jedné věci: umí schovat i úmysl. A když potajnu opouštěl v noci nízmus a vydával se do Kavantaru pro jídlo, navěsila se na něj Annina. Zmerčila ho při fonkování. A protože nebyla žádná hloupá ficka, sledovala ho a nakonec mu pomohla. NamástPrstý vzala spolu s Forkem k sobě. Udělala to bez velkých řečí, protože velké řeči jsou pro ty, kdo mají čas. Fork se do Aninny zamiloval. A krátce na to skutečně rychle zemřel. Sněť v něm už měla své pohodlí. Původ sněti se nikdy neobjasnil, jen se říkalo, že pochází z nivy srdcí všech Vojáků. V Kavantaru se rádo říká „pochází“, protože „někdo to udělal“ je příliš konkrétní a znamená to práci navíc.

Štěstí, že NamástPrstý byla v Aninně domě, protože morejský krásky šířily něco jako přirozený ozón, který vymýtí všechny nemoci v okolí. A tak se Aninna nakazit nemohla a v klidu porodila svého syna. Škoda jen, že Fork byl nemocí už prolezlý. Nakaženým prostě pomoct neuměla. Ozón se drží kolem, ale nechodí dovnitř, kde už je ticho přepsané.

NamástPrstý dožila spolu s Aninnou a s jejím synem do konce jejich života. Pak už vypadala jinak a mohla v klidu odejít. Prostě: morejský krásky se vyloupnou do jiný podoby, ať chceš nebo ne. Vždycky trochu jinak, vždycky tak, aby se to nedalo podchytit jedním jménem. Bydlela stále poblíž a sledovala, jak děti rostou a jak žijou ty svý životy. Na chvilku se stala Lanovkou druhý generace. A pak přišel čas, aby se přesunula dál. Odešla do NastrínfátXCémino. Zvláštní, pomyslela si: jak by se život odvíjel jinak, kdyby zůstala.

Jenže to oddělení od Kavantaru v ní probudilo zášť. Zášť je lepkavá, drží se ve švu mezi dimenzemi.

Viděla ještě Leona z Bakšíru, než zastřelila sama sebe u chrámu Aktamo. Viděla, že ona sama musí zemřít, aby ArtFork mohl odletět na ostrov. Tenhle detail ji mučil nejvíc: ne že má zemřít. Že její smrt má být vstupenka.

„Leon z Bakšíru,“ zasmála se. Smích z ní vyšel hořce a přitom lehce, jako by se jí ulevilo. To on jí pomohl přesvědčit fícký vědmy, aby daly Forkovi druhou šanci. Sama by se k nim nikdy pro své multidimenzionální činy nedostala. A Leon, čistá duše, prošel kolem fícký spravedlnosti, došel k vědmám a pronesl z celého svého upřímného srdce prosbu za NamástPrstý, aby Forka zachránily. Prosba jako klíč. A za klíče se v tomhle světě platí.

Byla to NamástPrstý, která mu pomohla z dolu na míckej prach. Jak jinak by se dostal do NastrínfátXCémino. Udělal by pro ni cokoliv. A tak se stalo, že vyměnily fícký vědmy život NamástPrstý za život ArtForka. Výměna, co se nedá vrátit. Výměna, která zní v uších jako spravedlnost a ve skutečnosti je to jen účetní operace nad osudem.

Proto Bakš křičel jméno ArtForka, když se NamástPrstý napříč časem a prostorem zastřelila. Musela dostat doklad o tom, že ArtForka výměnou za svůj fíckej život fícký vědmy navrátí. Proto Bakš přišel o rozum. Aby nikdo nevěděl, co fícký vědmy umí: zasáhnout do osudu. Smrt Bakše? Snesitelná cena za pár odžitých kvíntanů štěstí v NastrínfátXCémino. A jak už je známo, Leon z Bakšíru by i tak žil horší osud, tak není proč ho litovat.

A ArtFork se prostě jednoho rána probudil a byl zpět. Proto tak štval DžabejMíma, který se už radoval, že se nadobro vytratil. A teď byl zase tu. Někdy stačí k nenávisti opravdu málo. Třeba jen návrat někoho, kdo měl zůstat pryč.

Nejvíc by se asi zasmál Hajx z Venonu. Co si asi myslel ArtFork, když tu písničku zpíval NamástPrstý? Art to nevěděl, ale NamástPrstý jo. Jenže už byla zkšmíněná – a povědět by to Forkovi stejně nemohla. Nešlo jen o to, že by to nechtěla. Nešlo to. Některé věci se v multidimenzionálním zření nesmí vyslovit nahlas, jinak se přelejou do špatné drážky.

„Moha, moha tapla kšmííí, huuu, tapla tapla vejnunu, komén támen psí. Moha Moha“ – a kdyby se nezačal smát, dodal by ještě „ŠouČeTu.“

A v ŠouČeTu by zazněla věta: „Jak rád tě vidím, po tolika letech cestování vesmírem. Jak rád tě vidím na ŠouČeTu.“

Jenže v tomhle světě se věty často nestihnou doříct. Vždycky do nich někdo vstoupí.

Když NamástPrstý umírala, umřelo její fícký já. To ArtFork nevěděl. Teď seděl na palubě linky GJASEN, Go jest anž sensibilní eí není, a čekal na start. Paluba páchla kovem a čistotou, která je nepřirozená. Kolem něj se posouvaly moduly, ústní náhrady, čelistní podpěry, drobnosti, které se odkládají na vozíky, aby se kvantová pěna neurazila.

„Dáš si něco, Forku?“ zeptala se ho hokuše Flehí. „Kokotivý lízatko?“ dobíral si ji.

„E-e,“ zavrtěla hlavou. „Radši se připoutej. A dej mi tu ústní náhradu,“ natáhla ruku, „a klobouk a kolejmovky,“ a Fork jí to podal, „šmurzá jeho, už jsem zapomněla, jakej jsi škareda.“

Řekla to suše, skoro něžně, tím typem hlasu, který nic necítí a přesto si pamatuje. ArtFork ještě zahlíd nastupovat Drumhala s Mahanem. Byli blízko u sebe, až to vypadalo, že je spojuje víc než jen sedadla.

„S kým se to – tahá?“ podivil se. Pak si odfrkl.

„Pfff. No, ať si chmelí, s kým chce.“

„Vážení cestující. Prosím, usaďte se pohodlně do vašich sedadel. Za malou chvíli vylétáme.“

A než se ArtFork nadál, letěl kvantovou pěnou na ostrov. V palubovce cvaklo, kvantová pěna si vzala svou daň z kovu i z myšlenek a prostor se přelil do hladké, nebezpečné vlny.

V tu samou chvíli se prolomila dimenze Moškvensír a FX6Fí se přepsala stínovou planetou jako přepis v tichu: jména se odlepila, vzpomínky ztratily hrany, pokrok se sesunul do šeda. Jen báčtí trákové pak poletovali kolem, pod javorpíkem se proháněly xímanské volejnice, škarase si pochutnávaly na kůře honejmbasí a morejský krásky si zdobily vlasy chmýřím volejmanskýho tripletí. A to bylo všechno. Zbytek se vymazal tak čistě, až to znělo jako dobře provedená archivace.