Kapitola 4 – SOMEHOW WE DO

Hamburger nastoupil do metra, ve vagónu bylo málo lidí — žena s taškami, starší muž s novinami, dva turisté s batohy, kteří se dívali na mapu v telefonu a šeptali si anglicky. Nesedl si. Stál u dveří, kufr vedle nohy, ruka na madlu.

Výstup na Muzeu.

Hamburger prošel chodbou plnou schodů, rolujících reklamních ploch. Z plakátů mu na tvář blikalo světlo. Šel dál podle šipek k výstupu.

Vyšel na Václavák: mokrá dlažba, světelné reklamy po stranách budov, stánky s punčem, svařeným vínem a trdelníky, turisté s foťáky i bez foťáků, taky Češi zřejmě, kteří procházeli středem náměstí rychlým pražským krokem — trochu dopředu, trochu netrpělivě, jako by vždy spěchali a zároveň přesně věděli kam.

Hamburger stál u výstupu z metra a díval se. Byl tu naposledy před kolika lety? Pěti? Šesti?

Václavák zůstal Václavákem: unaveně slavnostní, přeplněný turisty, víc než by chtěl. Obloha v šedozlaté zimní barvě se odrážela v oknech domů.

Šel dolů, kufr táhl za sebou.

Boty na mokré dlažbě zněly skoro muzikálově — vyšší podrážka, ostřejší zvuk, trochu víc přítomnosti. Kolem přešla dvojice se psem. Muž v reflexní vestě s kabeláží přes rameno. Holka se sluchátky kráčela, kouřila a četla nahlas Villona.

Hamburger zaostřil na kouř.

Bílý provázek ve vzduchu. Vítr ho rychle rozmetal.

Vytáhl telefon.

Vodičkova ulice. Hostel byl za rohem. Poznal ho podle drobné cedule u interkomu — logo se dvěma šipkami a názvem neutrálně mezinárodním, takovým, který mohl viset v Praze, Berlíně nebo kdekoli jinde. Vnitřní osvětlení za skleněnými dveřmi bylo studené a bílé.

Hamburger otevřel.

Recepce.

Pult, za ním člověk kolem dvaceti, s ofinou a výrazem pracovního klidu, kdy odpovídáte na otázky, ale myslí vám běží, co bude doma k večeři. Hamburger přistoupil a ukázal rezervaci na telefonu.

Recepční ji zkontroloval, klikl na klávesnici.

„Pokoj čtyři. Sdílený, šest lůžek, ale teď tam máte jen tři lidi. Karta tady.“

Posunul kartu přes pult. Hamburger ji vzal.

„Checkout v jedenáct.“

„Jasně.“

Tolik dialogu.

Vzal kufr a šel po schodech.

Chodba ve druhém patře měla specifické hostelové světlo — úsporné žárovky, trochu příliš bílé, chodba světlejší než pokoje, veřejnější než místnosti. Prostor, kde se lidé míjejí v ručnících, s kávou z kuchyně nebo s batohem na zádech a nikdo nikomu nehledí dlouho do tváře, protože to je nepsaná hostelová konvence, aspoň jak ji znal Hamburger.

Pokoj čtyři.

Otevřel dveře, vnitřek byl přesně takový, jaký čekal. Šest postelí, tři patra po dvou, šest malých skříněk se zámkem, úzká okna s výhledem na šedivý dvorek, beton a kontejner. Dvě lůžka zabraná — zavazadla, přehozená bunda, sluchátka. Lidé, kterým patřila, teď v pokoji nebyli.

Hamburger si vzal lůžko u okna, spodní patro. Kufr zasunul pod něj a posadil se.

Pokoj byl tichý.

Ne jako Hamburk. Tam bylo ticho plné Dominiqua. Tady bylo ticho prázdné a čisté. Stěny hostelu ho neznaly. Postel ho neznala. Skříňka s číslem jeho klíče ho neznala. Byl tu bez kontextu, a to bylo snesitelné. Víc než snesitelné.

Telefon položil na polštář.

V prosinci se stmívalo docela rychle. V půl páté byla v ulicích světlotma — vrstva, kdy denní světlo už nestačí a noční teprve přichází. Modrý čas mezi dnem a nocí, ve kterém věci ztrácejí jeden obrys a získávají jiný.

Hamburger vstal.

Nemohl jen sedět na hostelové posteli a dívat se na strop s bílou žárovkou. V bytě v Hamburku se dalo sedět a dívat se do stropu, protože ten strop měl zlatou linku a kontext. Tady byl strop jen strop a to se docela brzo omrzelo.

Vzal bundu.

Šel ven.

Praha v modrém čase.

Vyšel z Vodičkovy ulice na Václavák. Šel bez plánu dolů náměstím, pak doprava do ulice, pak podél výloh. Praha se kolem něj hýbala a Hamburger v ní byl jak těleso bez trajektorie. Pohyboval se, ale ne k místu. Spíš za zvukem češtiny kolem.

Dvě ženy v rychlém dialogu, přepínaly témata tak rychle, že zachytil jen útržky: „řeknu ti, tam nechoď“, „Marek je —“, „vím, ale přesto —“. Chlapec s telefonem a sluchátky: „to je v pohodě, já tam budu v šest.“ Prodavač u stánku s punčem zakřičel na zákaznici odcházející: „hezký večer.“ A ona zpátky: „taky.“

Hamburger to slyšel, ale čeština se mu v hlavě rozpouštěla jak vločky na zemi.

Zastavil se u výlohy. Svetry složené pečlivě, vánoční dekorace, nic výjimečného. Výloha ale odrážela ulici za ním a Hamburger v ní na chvíli viděl sám sebe: bunda, šála, brýle, zlatý detail. Kufr už nebyl. Jen ruce v kapsách a Praha za ním v odlesku. Pozadí za jeho obrazem bylo zlaté a modré.

Black apartment, gold and blue.

Jenže ne byt. Praha.

Praha byla gold and blue a Hamburger v ní stál jako obraz, který si oblékl na tělo. Kolem vánoční světla, za rohem projela tramvaj a její světlo ve výloze na okamžik zablesklo a zmizelo.

Odtrhl se od výlohy.

Šel dál.

Pasáž.

Začalo mrholit. Neměl rád tu vlhkost na bundě a ve vlasech. Pasáž byla suchá a o trochu teplejší a tak v ní zmizel. Šel pasáží a v jeho myšlenkách už nebyl Dominique. Překvapilo ho to, že tam není. Hamburk ano, byt ano, ale on jako konkrétní přítomnost už ne. Jako by Praha na svém území nechala Hamburgera chvíli bez té konkrétní tíhy.

Na konci se pasáž rozšiřovala. Stála tam lavička, starosvětsky nepatřičná, jako kdyby si někdo v minulém desetiletí řekl, že zrovna tady bude lavička, a ona tam pak zůstala. Na lavičce seděl muž se psem u nohou a jedl sendvič. Pes byl velký, tupohubý, s psím klidem, který mívají velcí psi — nic je nerozruší, protože všechno se pohybuje pomaleji, než je může překvapit.

Hamburger kolem nich prošel.

Za pasáží byl jiný úsek Prahy. Užší ulice, méně turistů, obyčejnější obchody. Masna. Zelenina. Lékárna se zeleným křížem v neonové verzi. Déšť zesílil jen o trochu, tak akorát, aby si člověk přitáhl šálu výš. Ta bunda s asymetrickým zipem, záměrně větší, fungovala jako mobilní verze jeho vlastního pokoje.

V němčině mu přišla věta — nečekaně, bez příčiny.

Du gehst jetzt. (Teď jdeš.)

Jdeš. To je fakt. Nohy jdou, Praha je kolem, boty znějí na dlažbě.

Hamburger se zasmál.

Du gehst jetzt.

Německá mysl v českém městě. Tělo v pohybu, bolest v pozadí, Dominique za horizontem. Praha v podvečer.

Zastavil se na rohu.

Ulice ústila do širší třídy s tramvajovými pruhy. Nad ní se táhly troleje, kolem projelo pár aut a po chodníku šli lidé. Přijela tramvaj — zlatá, pražská, trochu sešlá, jako by taková byla odjakživa. Otevřela dveře. Pár lidí vystoupilo, pár nastoupilo. Dveře se zavřely a tramvaj se znovu rozjela. Zůstalo po ní jen elektrické bzučení drátů.

Hamburger přešel přes koleje.

Na druhé straně bylo bistro. Nebylo to žádné nové místo s hipsterskou cedulí a svíčkou ve sklenici. Starší bistro. Fasáda z osmdesátých nebo devadesátých let, s porevolučním snem o Americe, kdy slovo Grill nebo Burger neslo víc naděje než pravdy. Nápis nade dveřmi svítil trochu ospale. Ve výloze menu v plastovém rámečku: hamburger, hranolky, kuřecí. Ceny v korunách.

Hot Grill.

Hamburger stál venku a koukal se na nápis.

Deset hodin nejedl nic pořádného. Káva v kelímku na nádraží v Hamburku. Suchý rohlík ve vlaku z Berlína, koupený u stánku bez přemýšlení. Nic víc.

Vešel dovnitř.

Plastové tácy vyskládané u výdejního pultu. Fronta několika lidí. Světlo nad jídlem trochu příliš bílé a ostré, světlo, které jídlo dělá viditelným, ale ne moc hezkým. Za pultem žena v zástěře kontrolovala objednávky na terminálu. Šum fritézy. Pach kečupu a masa.

Hamburger se zařadil do fronty.

Před ním muž v pracovním oblečení — stavební bunda, boty se špičkami pokrytými maltou. Za ním se dveře znovu otevřely a dovnitř vstoupil někdo další.

Hamburger ho zaregistroval jen periferně.

Mladý kluk. Tmavé vlasy trochu mokré od deště. Bunda ne úplně dost teplá na prosinec. Telefon v ruce.

Nic víc.

Fronta se posunula.

Muž v pracovním oblečení objednal rychle a česky — dvě slova, gesto na menu, karta na terminál, hotovo. Hamburger se díval na menu nad pultem a vybíral jen něco, co šlo sníst.

Hamburger menu.

Velké hranolky.

Jídlo, které mělo v názvu jeho vlastní jméno a zároveň s ním nemělo nic společného.

Když přišel na řadu, objednal.

„Hamburger menu a velké hranolky.“

Žena za pultem to zadala do terminálu.

„Dohromady sto dvacet.“

Zaplatil kartou.

Vzal číslo, tác a ustoupil stranou.

Za ním se pohnul mladý člověk s telefonem. Hamburger ho sledoval se zvláštní citlivostí člověka v cizím městě, který nikoho nezná, a proto tak kluk mohl na okamžik vystoupit z anonymního šumu.

Mladý muž se podíval na menu.

Pak na telefon.

Pak znovu na menu.

Hamburger odvrátil pohled.

Nechtěl zírat. Nechtěl z něj udělat cestovní suvenýr. Byl v Praze první večer a měl hlad. V ruce číslo objednávky a za oknem mokré, zlaté, modré město.

Zavolali jeho číslo.

Hamburger vzal tác s hamburgerem a hranolkama a sedl si ke stolu pro jednoho — úzká deska, jedna stolička, místo pro lidi, kteří jedí sami a nepotřebují prostor navíc.

Hamburger byl přesně tím, čím byl — starší bistro, sen z devadesátých let, maso, houska, kečup. Hamburger měl hlad a žvýkal bez přemýšlení.

Jedl a pozoroval za oknem ruch ulice na mokré dlažbě, kinklající se tramvajové dráty a vánoční světla výloh. Zlatá tramvaj ve zlatém světle, stříbrné dráty nad ní. Praha venku se hýbala svým rytmem. Lidé na chodníku spěchali pod deštníky. Výloha naproti svítila červeně. Za rohem se míhalo vánoční osvětlení, bílé řetězy nad ulicí.

Na okamžik měl pocit, že někdo v místnosti sleduje stejnou tramvaj. Nevěděl kdo. Neotočil se. Jen drobná synchronizace bez důkazu. Dva lidé ve stejném prostoru zareagují na stejný pohyb a nevědí o sobě. Nebo vědí, ale ne dost na to, aby s tím něco udělali.

Somehow.

Anglické slovo přišlo bez kontextu.

Nějak.

Nějak člověk v pohybu zůstane v pohybu. Nějak vlak jede. Nějak hostelová postel unese tělo, které nezná. Nějak Praha nese Hamburgera, i když Praha o něm neví.

Dojedl.

Odnesl tác na stojan u dveří a vyšel ven.

Déšť zesílil. Jen o trochu, ale už byl opravdový. Hamburger si přitáhl šálu výš a vyšel na chodník. Praha kolem něj byla zlatá a mokrá, tramvajové dráty nad ním stříbrné ve světle výloh.

Kroky bez cíle, jen pohyb. Vodičkova ulice ho vzala zpátky, nebo spíš jinudy dál — kolem obchodů, které začínaly zavírat, kolem lidí spěchajících před deštěm, kolem zastávky, kde stáli lidé s rukama v kapsách a dívali se na jízdní řád.

Hamburger si vzpomněl na mladého kluka s telefonem. Tmavé vlasy mokré od deště. Telefon v ruce. Bunda ne úplně dost teplá na prosinec. Krátký výřez z bistra, který neměl mít význam, a přesto zůstal někde v závitu jeho mysli. Bylo v tom něco, co neuměl pojmenovat. Mírně neobvyklá přítomnost někoho, co se tak občas přihodí někde v cizině na dovolené. Něco, co se nesmí přeceňovat. Teď to byl mladý muž v bistru s telefonem. To je celý příběh. Nic se nestalo.

A přesto se otočil přes rameno, zpátky ve směru, odkud přišel. Ulice za ním. Bistro bylo za rohem, očím už neviditelné. Déšť. Světla výloh. Nikdo, koho by poznal.

Hamburger se otočil zpátky a šel dál.

Vánoční světla nad chodníkem.

Praha, která se hýbala.

Čeština v uších. Němčina v hlavě.

Somehow.

Nějak.

Somehow we do.

Tentokrát celá věta.

Tiše, jen v hlavě, bez melodie.

Nějak to jde.

Záblesk.

Hamburger se otočil. Za ním, asi dvacet metrů daleko, na hranici světel a tmy, někdo přecházel. Možná ten kluk z bistra. Tmavé vlasy. Bunda. Telefon v ruce. Jen okamžik viditelný ve světelném záblesku. Hamburger zůstal stát. Postava udělala krok do tmy za světelnou ulicí, druhý krok a pak zmizela za rohem, v davu nebo jen v té tmě za světly. Hamburger se díval jen na ten okamžik, kdy se otočíte a nevíte, co jste hledali. Nebo jestli jste hledali vůbec. Pak se otočil zpátky.

Světla nahoře, odlesky dole.

Hamburger šel do noci a Praha šla s ním.

Bez příslibu.

Město, které nese toho, kdo se pohybuje.

Světla nad ulicí v prosinci.

Tichý zvuk tramvajového drátu ve větru — tenký a stříbrný, jako nota zadržená o chvíli déle, než bylo potřeba.

Somehow we do.

Hamburger.