Kapitola 5 – PRETTY BOY

Svíčka hořela od rána.

Christmas ji zapálil ještě před snídaní — jen sklenice vody a boží milost rozlomená napůl a moučkový cukr na prstech. Christmas nikdy nikomu nevysvětloval proč snídá, jak snídá, protože to byl jeho stůl a jeho věci a jeho soustředění, a vysvětlit to někomu by z toho udělalo něco jiného, než to bylo.

Jeho oltář nebyl jako oltář v kostele.

Byl to stůl — pracovní stůl s otlučenými hranami, koupený v IKEA před třemi lety, bílý, teď trochu pošramocený, s kroužkem od hrnku vlevo nahoře, který Christmas nikdy nezakryl, protože ho jaksi považoval za součást věci.

Na stole byla teď v jednom rohu svíčka, sklenice s trochou vody, pár božích milostí v malé misce — ta miska byla původně na mandle, ale Christmas ji přiřadil sem do rituálu — a vedle misky ležel papírek přeložený na čtvrtiny. Christmas se na něj nekoukal.

Znal ho zpaměti, protože ho sám napsal, a přesto se na něj nedíval, jako by přímý pohled mohl věc napsanou uvnitř zrušit, přečíst špatně nebo změnit. Papírek byl tam a to stačilo.

Svíčka hořela.

Praha v ranním světle měla šedivou barvu s podsvícenou zlatou — tam, kde slunce chtělo být a nikde jinde. Střechy pod oknem Christmasova pokoje byly mokré, tašky lesklé a komín sousedního domu vydechoval bílý pruh páry přesně vertikálně, protože vítr žádný nebyl.

Christmas seděl před oltářem v ponožkách.

Byl oblečený — tepláky, starý svetr, ten modrý s roztahaným límcem, který byl dost starý a pohodlný na to, aby ho na sebe natahnul kdykoliv bez přemýšlení. Vlasy měl trochu zmačkané od polštáře. Bylo ráno a byl doma a nikam nemusel.

Vzal boží milost z misky.

Byl to jeden zrovna takový netypický kus — tvar bobánku, sněhobílý cukr po povrchu, který se okamžitě přilepí na prsty, ta drobivá textura uvnitř, když se zlomí. Christmas ho nezlomil. Jen ho držel a koukal na svíčku.

Svíčka hořela.

Plamen byl klidný, svíčka hořela rovně a vrhala kulatý okruh světla na stůl, na misku i na papírek přeložený na čtvrtiny.

Dominik.

Jméno neřekl nahlas. Přišel sám od sebe v tichu. Christmas s tím jménem seděl a nedělal s ním nic. Jen ho nechal být tam, jako se nechává být věc, která patří do minulosti.

Dominik.

Tři slabiky. Dominik byl výšky metru osmdesát a měl zvyk přicházet pozdě a měl zvyk nevysvětlovat proč a měl zvyk dotknout se Christmasova ramene tak, že nemohl udělat nic jiného, než ho políbit. To byl Dominik, kterého Christmas znal.

Nebyl špatný člověk.

Christmas si to říkal často a vědomě, protože bylo snadné z Dominika dělat padoucha, a to by bylo neupřímné. Dominik byl dobrý člověk, který měl Christmase rád způsobem, který nezahrnoval odpovědnost. Rád ho měl, když se sešli. Rád ho měl, když Christmas byl ten, kdo čekal. Rád ho měl v rámci toho, co ho nestálo nic — a blízkost bez ceny, to Christmas potřeboval pojmenovat a pojmenoval to: blízkost bez ceny není blízkost. Je to zdvořilost. A pak přestal být i zdvořilý a zmizel za dívkou. Christmas si povzdechl.

Boží milost v ruce.

Christmas ji otočil v prstech a cukr zůstal na kůži. Bílý prach na konečcích prstů — tak se boží milosti chovají, je v tom něco nevyhnutelného, jako by vás chtěly označit, jako by říkaly: ty jsi byl tady, ty ses mě dotkl, nesmíš na mě jen tak zapomenout.

Bylo to vtipné, trochu.

Christmas se na to podíval a řekl si: boží milost je malá věc, kterou nemám zapomenout.

A Dominik byl velká věc, která zapomínat uměla skvěle.

Odcházel a přicházel a mezitím žil jinak a Christmas byl mezitím jako věc odložená na poličku. Dominik vždy věděl, kde ta polička je, a přišel, když to bylo po cestě, a Christmas byl tam, protože — protože co jiného. Protože blízkost, i ta neúplná, je lepší než nicota. Protože Dominikova ruka na rameni byla skutečná, i když trvala jen chvíli. Protože Christmas byl romantik a romantici vědí, jak si z malých věcí stavět most.

Ale i ten most přestal stačit, když po něm chodil sám.

Christmas nevěděl přesně kdy se to stalo. Možná to bylo několik situací, jedna po druhé, každá drobná, každá taková, o které se dá říct: nic se nestalo, přeháníš. A pak jich bylo dost na to, aby most spadnul.

Dominik nikdy nezůstal přes noc.

To byl fakt. Christmas na to přišel až zpětně — přemýšlel o tom v jednu ráno v říjnu, když ležel sám na posteli a díval se na strop a strop byl nezajímavý, a řekl si: Dominik nikdy nezůstal přes noc.

Vždy měl důvod. Vždy měl legitimní důvod, vždy věrohodný, vždy takový, na který se nedalo říct ne — brzo vstávám, kamarádi čekají, auto je venku, bylo by to nepraktické. Vždy to bylo logické.

A přesto.

Christmas položil boží milost zpátky do misky.

Cukr mu zůstal na dvou prstech — ukazováčku a prostředníčku pravé ruky. Podíval se na ně. Bílý povlak na kůži, trochu zrnitý, trochu lepkavý. Svíčka ho nasvítila zlatě.

V misce bylo ještě pět božích milostí.

Christmas je koupil před třemi dny sám — šel do cukrářství u metra, toho malého, se starými vitrínami, kde mají cukroví po celý prosinec, a koupil malý sáček. Ne proto, že by je obzvlášť miloval. Spíš proto, že jsou vánoční a on je romantik a romantici potřebují v prosinci symbolické věci, aby prosinec prostě dával smysl.

Boží milosti byly symbolická věc.

Boží milost — v tom názvu bylo cokoli. Milost. Milost jako dar, jako nezasloužené dobro, jako věc, která přijde, i když jste neudělali nic, abyste si ji zasloužili, jen proto, že je svět někdy překvapivě štědrý. Christmas v boží milost věřil — ne jako v náboženský pojem, ale jako v obecnou možnost. Že se věci stanou. Že přijde někdo. Že svět odpoví.

Dominik nebyl boží milost.

Byl dobrý muž, krásný muž, příjemně se dotýkal, ale neuměl zůstat.

Christmas se podíval na papírek přeložený na čtvrtiny.

Napsal ho v noci před třemi dny — nebo čtyřmi, čas v prosinci se mu vždy trochu sléval. Napsal ho, protože potřeboval říct něco nahlas nebo aspoň písemně nahlas, skoro jako modlitbu. Nevyslovené věci se mění při každé myšlence, malé změně úhlu pohledu — jako fotokopie fotokopie, vždy o trochu jinak. Napsaná věc zůstane.

Papírek měl tři věty.

Christmas je znal.

První věta: Pokud se Dominik vrátí svobodně, nechám ho přijít.

Druhá věta: Pokud se nevrátí, je to v pořádku.

Třetí věta: Pokud má přijít někdo jiný, ať přijde někdo, kdo si se mnou nebude hrát.

Tři věty, přeložené na čtvrtiny, vedle misky s božími milostmi a svíčky. To byl celý oltář. To bylo celé přání — jen tři věty na papíru a svíčka a trocha cukru ve vzduchu.

Christmas byl romantik, ne blázen.

Věděl, že svět nefunguje jako objednávkový systém. Věděl, že papírek nezavolá Dominika zpátky ani nepřivolá neznámého člověka z éteru. To věděl. Přesto papírek napsal, protože existuje rozdíl mezi přáním napsaným a přáním nevysloveným — napsané si prostě přiznáváte.

Christmas si své přání přiznal.

Svíčka v pokoji problikla jednou — lehce, rychle — a pak hořela zase rovně. Za oknem prošel holub po římse, jedna noha, druhá noha, zmizel z výhledu.

Christmas vzal boží milost znovu.

Tentokrát ji zlomil.

Prasknutí bylo tiché — drobivé, lehké. Dva kousky v dlani. Drobky cukru na svetru. Christmas na ně koukal a říkal si, že zlomená boží milost je pořád boží milost, jen ve dvou částech. Nic se nezkazilo. Jen tvar je jiný.

Pretty boy.

Slovo přišlo odněkud, kde slova čekají, než si je zavoláte.

Pretty boy.

Christmas věděl, že tak na něj Dominik myslí — nebo myslel, v té době, kdy na něj ještě myslel. Věděl to ne proto, že to bylo v jeho pohledu. Christmas byl pro Dominika přesně tak krásná, křehká, lehce melancholická věc, aby Dominika přitahovala z bezpečné vzdálenosti.

Takhle by to Dominik neřekl. Možná by to i popřel, jako občas vše popřel, i to, co k němu cítil.

Ale takhle se na něj díval.

Být krásný je podivné, člověk uvěří, že je neodolatelný.

Christmas o tom přemýšlel s tou zvláštní analytičností, ke které docházíte, když máte hodně tichých rán. Být krásný znamená, že lidi k tobě přicházejí pro pohled. Přicházejí proto, aby tě viděli, aby stáli vedle tebe, aby měli tebe v blízkosti jako věc, která dělá jejich přítomnost hezčí. A to je přesně ono — je to věc. Christmas jako věc v Dominikově blízkosti. Christmas jako element prostředí.

Ale Christmas byl člověk.

To znělo jako klišé, a přesto to nebylo klišé. Bylo to konkrétní. Christmas byl člověk s konkrétním strachem — tím konkrétním strachem, že blízkost, po které touží, nikdy nepřijde jako odpovědnost, ale jen jako pohled zdálky, jen jako ruka na rameni, která zase zmizí. Byl člověk s konkrétní touhou po tom, aby někdo zůstal — ne ze závislosti, ne z neschopnosti být sám, ale z toho základního lidského přání: chtít, aby tě někdo viděl a pak nezmizel.

Srdce bez titulků.

Takové měl Christmas srdce celé roky. Všechno cítil přesně, ale každý četl jen to, co se mu hodilo: krásu, křehkost, melancholii, ne všechno. Ne to celé srdce, které za tím pracovalo a čekalo a snažilo se nebýt směšné.

Dominik zmizel tiše.

To bylo to, co Christmas nedokázal vysvětlit lidem, kteří se ptali — nebo by se ptali, kdyby se ptali, ale Christmas nikomu nic moc nevysvětloval, protože vysvětlování k ničemu nevede. Dominik nezmizel. Jen — postupně přestal být přítomný. Jak to bývá s věcmi, které se nevyvíjejí — jen stojí na místě, a to je odcházení.

Christmas zlomenou boží milost snědl.

Chuť cukru na jazyku — sladká, trochu moučná, ta specifická chuť vánočního cukroví, která je neodmyslitelná od prosincové místnosti a od světla svíčky. Druhou půlku nechal v dlani.

Podíval se na stůl.

Svíčka. Sklenice vody. Miska s božími milostmi. Papírek.

Vedle misky ležela ještě jedna věc — věc, kterou Christmas při pohledu na stůl vždy přehlédl. Malá věc. Knoflík. Takový obyčejný knoflík — tmavě modrý, trochu větší než standardní. Mohl patřit k bundě nebo ke kabátu nebo k čemukoli. Christmas nevěděl přesně odkud. Buď zůstal na jeho podlaze po Dominikovi, nebo — byl tu odněkud jinak. Ale nejpravděpodobnější bylo, že byl Dominikův. Ležel tu týdny, Christmas ho nedal zpátky do Dominikovy ruky, protože Dominikova ruka tu už nebyla.

Knoflík.

Christmas ho vzal do ruky.

Byl lehký, hladký na jedné straně a s drážkami na druhé — standardní knoflík, tedy trochu větší, nic zvláštního.

Christmas ho chvíli držel.

Pak ho položil na papírek.

Jako malé gesto — takovéto úsporné a tiché gesto. Knoflík na papírek. Knoflík jako stopa po Dominikovi, papírek jako věc, co si Christmas přeje.

Seděl.

Praha za okny procitala ve svůj nový prosincový den — vzdáleně tramvaj, vzdáleně hlasy, vzdáleně zvuk práce, jen to obecné městské šumění.

Christmas koukal na svíčku.

Christmas sledoval plamínek a v hlavě Dominik, výška metru osmdesát, ruka na rameni, nikdy přes noc, tři věty.

Pokud má přijít někdo jiný, ať přijde někdo, kdo si se mnou nebude hrát.

Třetí věta.

Christmas ji řekl v duchu pomalu — jako modlitbu, jako zaříkání, jako větu, která má smysl. Jako větu, která je přesná. Kdo si se mnou nebude hrát. Kdo nebude toužit z bezpečné vzdálenosti. Kdo uvidí víc než pretty boye — víc než křehkost, víc než tu estetickou melancholii.

Christmas nebyl ochoten být jen estetický.

Pochopil to pomalu, přes Dominika a přes jiné věci, přes ty tiché noci, kdy ležíte na posteli a díváte se na strop a říkáte si: co vlastně chci. A odpověď je vždy stejná a vždy trochu trapná svou prostotou: chci, aby někdo zůstal.

Chci, aby někdo zůstal.

Svíčka problikla znovu — tentokrát o trochu víc, plamen se pohnul doleva a pak se vrátil. Christmas se podíval oknem ven. Necítil průvan. Plamen se pohnul sám od sebe. Věci v místnostech se pohybují bez jasné příčiny.

Vstal.

Nohy na podlaze — dřevěná podlaha, studená přes ponožky, to specifické ráno doma, kdy teplota podlahy říká: ještě jsme na začátku dne. Přešel k oknu. Podíval se ven.

Praha.

Střechy, komíny, šedivé nebe s tou podsvícenou zlatou vrstvou, která slibovala světlo bez záruky. Tašky mokré, komín dýmající. Ulice pod střechami nebyla vidět z tohoto pohledu — okno hledělo na střechy sousedních domů a za nimi byl proužek oblohy a nic víc. Christmas měl tenhle pohled rád. Nebylo v něm náměstí, nebyli v něm lidi, nebylo v něm nic konkrétního, co by vyžadovalo reakci. Jen střechy a obloha a vzduch.

Prosincový vzduch.

Christmas měl rád prosinec protože věci dostávaly jiné světlo. Zlaté a modré, trochu kouzelné, možná kýčovité, ale přesto funguje, přesto se ho dotýká, přesto mu způsobuje ten charakteristický prosincový pocit, pro který nemá přesné jméno, ale dělá mu dobře jako teplé kakao.

Romantik.

Christmas byl romantik a to nebyla nadávka ani výmluva. Romantismus byl jeho temperament, ne jeho nezralost. Viděl věci způsobem, kdy světlo na mokré dlažbě je skutečně hezké, kdy vánoční knoflík na papírku má skutečně smysl jako gesto, kdy svíčka zapálená ráno je skutečně jiná než svíčka zapálená večer. To byl jeho způsob existence a nepotřeboval ho omlouvat.

Ale romantik, který nezná svou hodnotu, je snadná kořist.

To Christmas pochopil přes Dominika. Pochopil, že jeho romantismus ho dělal ochotným přijímat málo — přijímat málo a říkat si, že je to poetické, přijímat ruku na rameni a říkat si, že je to láska, přijímat přítomnost bez závazku a říkat si, že je to svoboda. Poetické věci mohou být také prázdné věci s pěknou fasádou.

Christmas se od okna otočil.

Přistoupil zpátky ke stolu.

Svíčka hořela. Knoflík ležel na papírku. Miska s božími milostmi. Sklenice vody.

Christmas sáhl po knoflíku.

Vzal ho do dlaně — ta hmotnost, ta hladkost, ta teplota věci, která ležela na stole a přijala pokojovou teplotu. Stál s knoflíkem a díval se na svíčku.

Dominik byl dobrý muž.

Christmas to řekl nahlas, tichounce, jen pro pokoj.

Dobrý muž, ale neuměl zůstat.

A Christmas ho propouštěl — se špetkou hořkosti. Tiše, jako když přijmete to, co bylo, bez přikrašlování. Dominik byl přítomen určitým způsobem a Christmas ho za to má rád. A Dominik nebyl přítomen jinými způsoby a Christmas s tím nechce žít.

To byl celý výsledek.

Christmas položil knoflík vedle misky s božími milostmi.

Ne na papírek — vedle. Jako by mu dal vlastní místo. Jako by knoflík patřil do oltáře jako svědek, ne jako žádost. Dominik byl. Christmas byl. Toto bylo. A nyní něco jiného.

Sáhl ke svíčce.

Prsty nad plamenem — ne blízko, jen tak, v té vzdálenosti, kdy cítíte teplo jako přítomnost svědka. Christmas v tom teple chvíli seděl a nemyslel na nic konkrétního, jen na teplo.

Pak sáhl pro papírek.

Vzal ho, rozložil.

Tři věty.

Přečetl je — i když je znal, i když je psal, i když je říkal v duchu tolikrát. Přečíst je značilo: toto je skutečné. Toto jsou věci, které platí.

Pokud se Dominik vrátí svobodně, nechám ho přijít.

Pokud se nevrátí, je to v pořádku.

Pokud má přijít někdo jiný, ať přijde někdo, kdo si se mnou nebude hrát.

Christmas přeložil papírek zpátky.

Jemně — podél původních přeložení, takže čtvrtiny seděly přesně jako dřív. Položil ho zpátky vedle knoflíku a vedle misky a vedle svíčky.

Stůl byl zase úplný.

Christmas se na ten stůl díval chvíli mlčky. V pokoji bylo ticho — ticho místa, kde jste sami a místnost je vaše a vzduch je váš a svíčka hoří pro vás.

Vánoční objednávka.

Christmas si ten výraz nevymyslel — jen tak se mu to skládalo v hlavě, protože prosinec je měsíc objednávání a přání a otevřených rukou a proto, proč ne. Vánoční objednávka: ten papírek. Tři věty. Knoflík jako svědek. Pět a půl božích milostí v misce.

Svíčka hořela.

Christmas vstal od stolu.

Šel do kuchyně a dal vodu na čaj — konvice na plotně, charakteristický zvuk, jak se ohřívá. Stál u linky a díval se do zdi — ne na zeď, do zdi, tím způsobem, kdy se díváte nikam konkrétně a myšlenky plují jako loď bez kapitána. Plula i myšlenka na Dominika. Plula myšlenka na knoflík. Plula myšlenka na třetí větu na papírku.

Pokud má přijít někdo jiný.

Někdo jiný.

Christmas nevěděl, jak by vypadal někdo jiný. Nechtěl, aby někdo jiný byl vysoký nebo tmavovlasý nebo sportovní nebo klidný nebo vtipný nebo cokoli konkrétního. Chtěl jednu věc — tu jednu věc, která se nedá objednat, ale je buď přítomná, nebo ne: chtěl, aby někdo přišel a zůstal.

To bylo vše.

Aby přišel a zůstal.

Konvice začala pískat. Christmas ji sundal, přelil vodu přes čajový sáček v hrnku — ten hrnek jeho, zaoblený, tmavě zelený — a pak stál s hrnkem v ruce u linky a čekal, až se čaj vylouhuje.

Přes okno kuchyně bylo vidět kousek ulice, hledělo i na protějšek, na zeď sousedního domu a kus chodníku. Chodník byl mokrý. Prošel pes. Prošel muž s taškami. Prošla žena v červené čepici, rychle, s telefonem u ucha.

Praha žila.

Christmas ji pozoroval přes okno kuchyně a pil čaj. V hlavě prosté ticho, ticho věci, která se usadila.

Propustil Dominika.

Ze smíření s tím, co bylo a co nebylo. Christmas ho propustil jakoby pustil šňůru draka: ten bude chvíli stát ve větru a pak poletí jinam. Christmasovo nebe bylo příliš malé pro draka jako Dominik.

Možná láska není člověk, který hned rozumí.

Možná je to někdo, kdo se prostě pokusí.

Ta věta byla jako mezera v pokoji, do které se dá vstoupit.

Dopil čaj.

Vrátil se do pokoje.

Svíčka hořela stále — to ho vždy trochu překvapilo, jak dlouho hořela. Svíčka má vlastní čas. Christmas si sedl zpátky na podlahu před stůl — křížem přes nohy, ponožky na dřevěné podlaze, ruce volně na kolenou.

Koukal na plamen.

A poprvé od rána neměl v hlavě Dominika.

Dominik prostě v tu chvíli nebyl. Byla svíčka a miska a knoflík a papírek a Christmasův pokoj a Praha za oknem, zlatavá a prosincová, a Christmas byl sám.

A do té samoty vstoupilo přání.

Někdo, kdo zůstane.

Christmas zavřel oči.

Plamen mohl cítit skrze víčka — to světlo, trochu oranžové, trochu zlaté, prosvítající. Bylo v tom teplo. Malé teplo svíčky, největší teplo, jaké svíčka dát může — ne dost na vyhřátí místnosti, ale dost na to, aby člověk věděl, že je přítomné.

Dost.

Christmas seděl a Praha venku byla zaměstnaná svým rytmem — tramvaje, hlasy, déšť začínající nebo přestávající, čas plynoucí způsobem, jakým prosinec plyne — a v Christmasově pokoji bylo ticho a svíčka a tři věty na papírku a knoflík vedle misky.

Venku přejela tramvaj.

Vzdáleně, za dvěma ulicemi nebo třemi — ten charakteristický elektrický bzukot, ten zvuk kolejnic. Christmas ho slyšel a řekl si: Praha je plná pohybu. Praha přináší lidi odjinud. Praha je v prosinci místem, kde se věci dějí proto, že prosinec na to prostě je — plný přicházejících a odcházejících a setkávajících se bez plánu.

Třetí věta.

Pokud má přijít někdo jiný.

Christmas otevřel oči.

Plamen hořel.

Praha venku žila.

Christmas si řekl: Dobře. Propustil jsem to. Řekl jsem to. Napsal jsem to. Knoflík leží vedle misky a papírek je přeložený na čtvrtiny a svíčka hoří a já čekám na někoho jiného.

Vstal.

Přistoupil ke svíčce.

Sklonil se — tvář blíž ke stolu, k plameni, k tomu malému oranžovému světlu. Vydechoval lehce a plamen se trochu pohnul od jeho dechu — Christmas ho nezhasil. Nechal ho hořet. Narovnal se.

Šel ke skříni, otevřel ji, hledal něco na dnešek — oblečení pro člověka, který má dnes čas a Praha čeká za dveřmi. Tmavě modrá mikina, jiná než ten starý svetr. Džíny. Boty do deště — ty nízké, tmavé, které přežijí mokrý chodník. Bunda — jeho bunda, ta zelená, s trochou kožíšku na límci, koupená v second handu v létě za dvě stě korun.

Oblékl se.

Vzal telefon ze stolu — ležel vedle notebooku. Odemkl ho. Žádné zprávy od Dominika.

Přišla zpráva od spolužáka z kurzu — Mrkáš? — Christmas na ni neodepsal, jeho mysl teď nepobírala kontext jiný než ten, že je tady a teď.

Šel do chodby.

Boty, bunda, klíče. Klíče byly na háku — na místě, kde jsou vždy. Christmas je vzal a na okamžik zaváhal.

Otočil se.

Pokoj byl vidět z chodby — svíčka hořela na stole, malé zlaté světlo ve tmě pokoje, protože záclonu Christmas nezatáhl a prosincové světlo bylo ještě ospalé.

Christmas na ni chvíli koukal.

Svíčka by hořela i bez něj. Ale teď ji došel sfouknout.

Pak otevřel dveře a šel.

Schodiště. Tři patra dolů. Dvorek a pak průchod a pak ulice.

Praha.

Vzduch byl studený a vlhký a trochu vonný tím dechem mokrého kamene a vzdálených stánků s punčem a tramvajového elektra a Prahy.

Christmas šel bez plánu.

A to bylo v pořádku.

Tramvaj jela ulicí a Christmas se zastavil, aby ji pustil — velká, zlatá, ale s pražskou patinou — podíval se za ní. Dráty nad ní se pohnuly od průjezdu a pak se uklidnily. Tramvaj jela svým směrem.

Christmas šel dál.

Někdo, kdo zůstane.

Praha kolem něj žila svůj prosincový den a nikde nebyl Dominik a nikde nebyl ještě ten někdo jiný.

A Christmas byl zatím sám. Ale svíčku už sfouknul a papírek byl přeložený na čtvrtiny a knoflík ležel vedle misky s božími milostmi.

Vánoční objednávka byla vystavena.

Někde v Praze už šel někdo jiný svým směrem.

Christmas to nevěděl.

Stačilo, že pro něj udělal místo.