Kapitola 7 – Something happened to my words

Do Hot Grillu se vrátil vlastně bez důvodu.

Nebo možná důvod měl, ale nechtěl si ho přiznat.

Christmas věděl, co chce. To byl paradox posledních týdnů. Nebyl ztracený v nabídce, v systému ani ve světě. Věděl přesně.

Hamburger.

Malé hranolky.

Kečup.

Vodu.

Pár obyčejných slov. Jednoduchou českou větu, kterou znal od dětství, protože hamburger si poprvé objednával jako kluk, tehdy, kdy byl hamburger ještě vzrušující věc, americký sen za třicet korun. Tehdy tu větu znal a nemusel nad ní přemýšlet.

Fronta se posunula.

Christmas stál v Hot Grillu a světlo nad pultem bylo bílé a příliš ostré. Pára z fritézy voněla olejem, masem a lehce kečupem. Bylo tam teplo, specifické bistrové teplo, které se lepí na bundu a jde s vámi ven.

Za ním stáli lidé — žena s kabelkou, muž v pracovní bundě, pár studentů. Fronta se pohybovala pravidelně. Každá objednávka trvala třicet vteřin nebo méně, protože Hot Grill bylo bistro v běhu.

Christmas držel telefon.

Na displeji měl otevřený překladač. Ne proto, že by ho potřeboval na příjem informací. Češtině rozuměl. Chápal menu nad pultem, cenovky, otázky ženy za přepážkou: velké nebo malé, s čím, karta nebo hotově. Všechno vstupovalo dovnitř jasně a správně.

Problém nebyl příjem.

Problém byl výstup.

Poprvé to dostalo tvar před několika týdny v kuchyni. Předtím to byla mlha, podivná nemožnost odpovídat, kterou šlo ještě svést na nervozitu, únavu nebo cokoliv jiného dostatečně normálního. Pak jednou ráno stál u linky s rukama opřenýma o studenou desku, slyšel z rádia běžnou českou větu, věděl, co znamená, chtěl na ni odpovědět — a místo češtiny přišla čínština.

Wǒ shì… ne. Wǒ slyšel. (Slyšel jsem.)

Hybrid, který nedával smysl. Čínský způsob věty s českým slovem uvnitř, jako by se v něm řeč přeskupila a čeština zůstala dostupná jen po kouskách. Christmas tehdy stál u linky a říkal tu větu znovu a znovu, zkoušel ji česky.

A vždycky přišla čínština.

Fronta se posunula.

Christmas byl druhý v pořadí.

Žena za pultem odbavila zákazníka před ním. Muž v pracovní bundě, rychlá česká objednávka, karta na terminál, číslo, stranou. Žena se podívala na Christmase. Středního věku, trochu unavená, s výrazem přátelské neutrality, která patří k pultu a dlouhému dni.

„Prosím?“

Christmas věděl, co chce říct.

Hamburger. Malé hranolky. Vodu. Kartou.

Věta se v něm sestavila česky, přesně a správně. Všechna slova na místě. Byla tam, hotová, připravená projít ven.

Otevřel ústa.

„Wǒ xiǎng yào hànbǎo.“ (Chtěl bych hamburger.)

Žena za pultem se na něj podívala.

Christmas slyšel svůj hlas jako někdo jiný, z mírného odstupu. Hlas byl jeho, ale slova ne. Nebo byla jeho, jen ve špatném jazyce, ve špatném klíči. Jako by někdo přepsal píseň správně, ale do jiné tóniny.

Slyšel čínštinu, kterou vyslovil, a zároveň češtinu, kterou chtěl vyslovit.

Mezera mezi nimi byla přesná a drtivá.

„Cože?“ řekla žena za pultem.

Christmas vzal telefon a naklonil ho k ní. Překladač byl otevřený. Napsal rychle česky:

Hamburger a malé hranolky a vodu.

Napsat to česky šlo. Prsty věděly, co hlava ví. Prsty nebyly hlas. Prsty byly jiný kanál.

Žena za pultem se podívala na displej.

Za Christmasem někdo zavzdychal. Ne hlasitě. Jen ten tichý výdech člověka ve frontě, kde se věci pohybují pomaleji, než by měly. Christmas ho slyšel jako tlak zezadu.

Žena zadala objednávku.

„Sedmdesát dva.“

Christmas přiložil kartu k terminálu.

Bip.

Karta prošla.

Žena mu podala papírový štítek. Číslo čtyřiadvacet. Christmas ho vzal a ustoupil stranou, do místa, kde se čeká na objednávku a lidé se dívají na výdejní okénko.

Stál tam.

V jedné ruce telefon, ve druhé číslo čtyřiadvacet.

Podíval se na displej. Překladač stále otevřený. Česká věta, kterou napsal ženě za pultem. Správná čeština. Perfektní gramatika.

Pod ní v historii zůstala věta z rána, kterou se pokoušel říct kamarádovi do telefonu, aby mu vysvětlil, kde je. Místo češtiny přišla čínština a kamarád řekl: co to je, nerozumím ti. Christmas zavěsil, protože co jiného.

Wǒ zài náměstí. (Jsem na náměstí.)

Správná informace.

Špatný jazyk.

Zamkl telefon.

Bistro kolem něj šumělo dál — fronta, objednávky, výdejní okénko, plastové tácy, pára z fritézy. Lidé přicházeli a odcházeli s jídlem, nápoji a svými dny. Reproduktor hrál českou rádiovou stanici. Reklama, hudba, věta moderátora, hudba.

Christmas slyšel všechno.

Rozuměl všemu.

Something happened to my words.

U pultu, pod bílým světlem, mezi hranolkami a terminálem.

Něco se stalo s jeho slovy.

Nebyla to metafora. Slova fungovala — v písmu, v čínštině, v porozumění. Jen český hlas se přerušil. Výstup šel jinam.

Nevěděl, kdy přesně to začalo.

Pamatoval si jeden říjnový den v obchodě. Udělalo se mu špatně. Jen se mu na chvíli rozpojil svět. Regály se posunuly o kousek dál, zářivky byly příliš bílé, hlas prodavačky zněl jako z vody. Pak bylo zase lépe. Šel domů. Řekl si, že je unavený. Přestimulovaný. Že se to stává.

Tehdy se poprvé stalo, že česká věta v ústech přepla do čínštiny.

Pak znovu.

A znovu.

Nakonec Christmas přestal zkoušet mluvit česky, protože to bolelo asi jako když ti hlasový asistent nerozumí, co po něm chceš, a ty to můžeš říkat pořád dokola, ale stejně je to k ničemu.

Výdejní okénko.

„Čtyřiadvacet.“

Christmas vzal tác. Hamburger, malé hranolky, voda v plastovém kelímku. Tác byl lehký a jídlo na něm přesně takové, jak čekal: hamburger z bistra, dostatečně dobrý na hlad a ne víc.

Šel hledat místo.

Bistro bylo skoro plné.

Jedna židle volná u pultu u okna, příliš viditelná a bez opěradla. Jeden stůl pro dva, kde seděla žena s notebookem a taškou na druhé straně — stůl obsazený způsobem, který říká: nesedejte si sem. U zadní stěny malý čtvercový stůl, volný.

Christmas šel tam.

Sedl si zády ke zdi, čelem k bistru. Tác před sebou. Rozbalil hamburger. Papírový obal byl trochu mastný na dotek. Kus okurky vypadl na tác. Christmas ho vrátil zpátky.

Christmas jedl a díval se na bistro a bistro se dívalo jinam.

U pultu se vytvořila nová fronta.

Christmas ji pozoroval. Lidé přicházeli, objednávali česky, dostávali jídlo, sedali si, jedli, vstávali, odcházeli. Rytmus bistra. Dřív to uměl taky. Přijít, objednat, dostat jídlo, jíst. Teď přijde, napíše větu do telefonu a žena za pultem se na něj podívá tím způsobem, kdy neví, co si s tím počít.

Telefon na stole zavibroval.

Zpráva od mámy.

Jak se máš, nezapomínej jíst normálně.

Christmas na zprávu koukal. Odpověď se mu v hlavě objevila česky: mám se dobře, jím normálně, zrovna jím hamburger. Věděl, že kdyby ji zkusil říct nahlas, přišla by čínsky.

Napsal ji proto prsty.

Mám se dobře. Jím zrovna hamburger.

Odeslal.

Máma odpověděla rychle:

super

A emoji palce nahoru.

Christmas otočil telefon obrazovkou dolů.

Jedl dál.

Christmas namáčel hranolky do kečupu, byly trochu zvlhlý.

Okno u jeho stolu vedlo do klidnější ulice. Mokrá dlažba, šedivé nebe, lidé v bundách. Sníh venku zeslábl nebo ustal. Nebyl si jistý.

Dveře bistra se otevřely.

Studený vzduch přišel dovnitř jako vlna. Venkovní teplota, vlhkost, prosinec. Christmas to ucítil na ruce a na tváři.

U dveří stál muž.

Ne starý, ne mladý. Kolem pětadvaceti, možná víc. Tmavá bunda, vysoký límec, cool oblečení. Šála obtočená jednou. Zlatý kroužek v uchu, malý, brýle.

Díval se na menu nad pultem.

Christmas ho pozoroval ne proto, že se rozhodl pozorovat. Oči šly tam, kam šly. Muž stál u dveří, četl menu, pak se zařadil do fronty. Před ním byla jen jedna osoba. Stál tam v tmavé bundě se zlatým kroužkem a díval se na menu jako člověk, který ví, co chce, ale přesto se dívá.

Christmas vrátil pohled k tácu.

Vzal druhou půlku hamburgeru.

U okna někdo vstal, stolička zaskřípala po dlaždici, tác se pohnul. Christmas to zaregistroval.

Muž u pultu objednal česky. Christmas ho nesledoval přímo, ale viděl ho okrajem zraku. Jednoduchá věta, karta k terminálu, číslo, stranou.

Čekal poblíž výdejního okénka.

Christmas dojedl hamburger a zbývalo mu pár hranolek. Voda z kelímku přes brčko, už trochu teplá.

Muž v tmavé bundě přistoupil k okénku a vzal tác. Hamburger a velké hranolky. Otočil se a hledal místo.

V bistru bylo méně míst než předtím. Žena s notebookem pořád seděla u stolu pro dva. Pult u okna byl obsazený. U zadní stěny seděl Christmas sám u čtvercového stolu pro čtyři.

Muž se podíval jeho směrem.

Christmas se díval se na své poslední hranolky.

Muž přišel k jeho stolu.

„Promiňte, máte tu volno?“

Česky. Jasně česky. Hamburger na tácu jako důkaz otázky.

Christmas vzhlédl: muž, tác, bistro, čtvercový stůl, dvě prázdná místa.

Kývl.

Muž si sedl naproti, ale trochu stranou, tak jak si sedají cizí lidé u sdíleného stolu, aby zachovali vzdálenost. Položil tác. Rozbalil hamburger stejným pohybem, jakým Christmas rozbaloval svůj.

Christmas dojedl hranolky.

Vzal kelímek s vodou a díval se z okna.

Ticho u stolu bylo normální ticho. Ticho cizích lidí sdílejících prostor. Nemluví se, protože mluvit by bylo divnější než nemluvit. Christmas ten druh ticha znal. Bylo prosté, bez tíhy.

Za oknem šla žena s dítětem.

Dítě mělo červenou čepici a šlo vedle ní, ale ne za ruku. Kráčelo samostatně, s dětským sebevědomím, kdy ještě nevíte, že chodníky jsou nebezpečné. Žena šla trochu za ním, na dosah, s klidnou bdělostí, lepší než s úzkostí.

Christmas to sledoval.

Myšlenka přišla čínsky:

Hǎo māma. (Dobrá máma.)

Prostá věc.

Nechal ji být.

Muž u stolu jedl.

Christmas ho vnímal periferně — způsob, jak drží hamburger, jak se napije. Nic zvláštního. Jen přítomnost.

U pultu se zatím odehrávala běžná bistro situace. Nový zákazník ve velké zimní bundě objednával, pak chtěl ještě něco, ale nevěděl přesně co. Žena za pultem čekala. On přemýšlel nahlas. Za ním stáli lidé.

Christmas to sledoval bez zájmu.

Pak se podíval na svůj tác.

Prázdný tác. Hamburger pryč, hranolky pryč, zbyl kelímek, papír z hamburgeru a drobky. Neměl důvod zůstávat. Přesto nevstal. U stolu mu bylo dobře. Muž naproti, teplo v bistru.

Zůstal.

Vzal telefon.

Odemkl ho. Překladač stále otevřený. Do historie se nedíval. Otevřel poznámky, aplikaci, kde měl věty z posledního měsíce. Nebo spíš odkladiště vět, které chtěl říct a nešlo to.

Mám se dobře, opravdu.

Chtěl jsem ti zavolat, ale nešlo to.

Nevím co.

Pak prázdno.

Listoval.

Pak aplikaci zavřel.

Muž naproti dojedl hamburger. Jedl hranolky pomalu, jednu po druhé. Asi neměl hlad. Jedl klidně. Christmas ho pozoroval.

Telefon zabzučel.

Zpráva od Dominika.

Čau. Jak se máš?

Pozdrav a tři slova s otazníkem.

Christmas na ně koukal a říkal si, kdy Dominik napsal naposledy. Před třemi týdny? Před čtyřmi? Krátká zpráva podobného druhu — čau, co děláš — na kterou tehdy odpověděl česky, protože psát česky šlo. Dominik odpověděl za den nebo za dva.

Pak ticho.

A teď znovu.

Čau. Jak se máš?

Christmas napsal odpověď prsty:

Dobře. Ty?

Odeslal.

Jednoduché, pravdivé.

Telefon položil na stůl.

Za oknem se zastavila tramvaj. Dál v ulici, za rohem, jen záblesk zlatého boku. Pak odjela.

Christmas si přitáhl límec.

Venku bylo chladno a bistro bylo teplé. Teplo bistra netrvá. Patří cizímu prostoru a nedá se vzít s sebou. Až vstane, přijde jiné chladno. Seděl a ještě chvíli chladno nepřicházelo.

To stačilo.

Muž naproti dopil nápoj.

Kelímek na tác. Pak se podíval z okna — tím stejným oknem, kterým se díval Christmas. Ulice, mokrá dlažba, šedivé nebe, lidé. Muž to sledoval s výrazem, který Christmas neuměl přečíst, protože ho viděl z boku. Unavený, soustředěný, nebo jen prázdný. Ten výraz, který mívají lidé, když se dívají z okna do deště.

Christmas se odvrátil.

Vzal prázdný kelímek a otočil ho v ruce. Papír byl trochu zmáčknutý. Logo bistra na straně:

Hot Grill.

Hamburger.

Slovo mělo v češtině i v angličtině stejný tvar.

To byla zajímavá věc.

Christmas se díval na slovo na kelímku. Vedle něj seděl muž, který si objednal hamburger. Christmas si objednal hamburger. Bistro se jmenovalo Hot Grill. Nic z toho nebylo propojené způsobem, který by měl smysl. Jen slovo stejné ve dvou jazycích a stůl, u kterého seděli dva cizí lidé.

Pak přišel okamžik. Chvilka nepozornosti. Dveře bistra se otevřely. Skupina čtyř nebo pěti lidí přišla najednou, hlučně, česky, v bundách mokrých od sněhu. A Christmas rukou srazil svůj vlastní kelímek. Rychle ho chytil.

Muž naproti zareagoval ve stejný okamžik. Ruka vystřelila přes stůl zachytit kelímek, ale Christmas už ho držel v ruce.

Jejich ruce se minuly o centimetry.

Muž stáhl ruku.

Podíval se na Christmase.

Christmas se podíval na muže.

Bylo to první přímé setkání pohledů u toho stolu. Ne periferní, ne ze tří čtvrtin. Christmas viděl obličej. Průhledné obroučky. Oči unavené nebo pozorné. Zlatý kroužek v uchu. Viděl, jak si muž uvědomuje, že Christmas kelímek zachytil.

Muž řekl:

„V pořádku?“

Česky. Tichá, praktická věta. Otázka pro situaci, kde někdo mohl upustit věc a neupustil ji.

Christmas věděl, co chce říct.

Otevřel ústa.

„Méi shì.“ (Nic se nestalo.)

Ticho u stolu.

Muž se na něj pozorně zadíval.

Christmas vzal telefon.

Ruce se mu trochu třásly.

Napsal do překladače česky:

Nic se nestalo.

Ukázal displej přes stůl.

Muž se podíval na displej.

Pak na Christmase.

Znovu na displej.

Pak řekl tichounce, ne přehnaně laskavě, jen věcně:

„Ok.“

Jedno anglické slovo. Ok nekladlo otázky. Christmas na něj koukal a říkal si: ok. Muž řekl ok.

Ticho.

To, co jak vločka přistálo mezi nimi na stole, tam teď leží. Nerozpustilo se to.

Christmas položil telefon na stůl obrazovkou dolů.

Muž jedl zbylé hranolky.

Christmas seděl s prázdným tácem a prázdným kelímkem a s prsty, které se pořád trochu chvěly. Položil ruce na stůl, jednu vedle druhé, a díval se na plochu mezi nimi. Plastový stůl, trochu matný, s kroužky po kelímcích jiných lidí a jiných obědů.

Reproduktor hrál českou reklamu.

Pak se muž pomalu naklonil dopředu.

„Ty mluvíš čínsky?“ Česky. Přímá otázka.

Christmas se na něj podíval.

Pak kývl.

Pomalu.

Ano.

To je fakt.

Muž přikývl zpátky.

Christmas vzal telefon.

Napsal česky:

Mluvil jsem dřív česky. Teď čínsky.

Obrátil displej.

Muž si to přečetl a pak zvedl oči.

„Wann ist das passiert?“ zeptal se německy.

Christmas se na něj podíval.

Muž se na okamžik zastavil. Jako by sám zaregistroval, co udělal. Němčina přišla sama od sebe a teď přisedla k vložce na stole mezi nimi.

Pak řekl česky:

„Kdy se to stalo?“

Christmas jen koukal.

Kdy.

Odpověď měl, ale byla v pinyinovém přepisu, ne v češtině. Napsal proto do telefonu česky:

Před měsícem nebo dvěma. Nevím přesně.

Muž si to přečetl.

Pak se od displeje odvrátil a podíval se na svůj tác. Skoro prázdný. Poslední hranolka, studená a osamělá. Vzal ji a snědl.

Christmas se podíval z okna.

Ulice. Mokrá dlažba. Znovu sníh, lehký, tichý. Žena s deštníkem, zbytečným na takový sníh a přesto ho nesla otevřený nad hlavou. Muž na kole.

V bistru hrála další reklama.

Muž naproti se na okamžik usmál. Možná zachytil vtip v reklamě, možná jen absurditu tónu. Christmas nevěděl.