Milý čtenáři,
poslední týdny pro mě byly časem reflexe, pracovních výzev a nových objevů. Moje nová práce na České poště mě vrhla do složitého světa procesů a lidí, kde každý den zjišťuji, jak málo jsem dříve vnímal obyčejné věci. Po měsíci mohu říct, že tato zkušenost mě nejen unavuje, ale zároveň mi otevírá nové perspektivy. Možná proto nyní přemýšlím o svém vztahu k realitě a fantazii.
Dříve jsem často žil ve své vlastní fantazii – jednoduché, přehledné a uchopitelné. Realita je jiná: těžká, hutná a plná vrstev, které se teprve učím chápat. Díky tomu si také uvědomuji, jak povrchně jsem vnímal lidi, charaktery i běžné věci. Když teď balancuji mezi těmito dvěma světy, učím se hledat rovnováhu. Možná právě v tom je skrytý klíč k dalším příběhům, které jednoho dne napíšu.
Nedávno jsem se ponořil do dokumentu Hayao Miyazaki and The Heron, který sleduje vznik posledního filmu legendárního japonského animátora. Vidět Miyazakiho v akci, jeho přístup k tvorbě a propojení s imaginací bylo jako zrcadlo – připomnělo mi to mé vlastní tvůrčí procesy. Stejně jako on i já čerpám obrazy z pole imaginace a někdy mě k tvorbě paradoxně motivuje i bolestná stránka života, jako je smrt blízkých nebo vnitřní nejistota.
Dokument mě rozesmál i rozplakal. Rozesmál proto, že jsem v něm viděl kus sebe, a rozplakal, protože mi připomněl, jak těžká, ale krásná může být cesta tvoření. Miyazakiho slova ve mně vyvolala „dračí slzy“ – pomalu a bolavě vyprýštily skrze malou tvůrčí prasklinku, která se v ten moment otevřela.
Možná vás podobné filmy nebo dokumenty nechávají chladnými, ale pokud máte rádi příběhy o tvorbě, emocích a hledání smyslu, rozhodně stojí za to si ho pustit. Třeba vás také přiměje zamyslet se nad vlastní cestou nebo vás inspiruje v nečekaném směru.
A teď jen pro české čtenáře:
Moje rozhodnutí komunikovat ve třech jazycích – češtině, angličtině a korejštině – má hlubší kořeny. Inspiroval mě sen, který se mi zdál před nějakým časem. V tom snu jsem se setkal se skupinou lidí z Koreje. Nebylo jasné, jestli byli slavní, nebo jen obyčejní lidé, ale cítil jsem jedinečnou příležitost s nimi sdílet okamžik a vyfotit se. Do této společné fotografie se však nakonec dostal jen můj otec spolu s nimi, a já jsem na fotce chyběl. To mě ve snu mrzelo.
Sen jsem později analyzoval skrze psychoanalytické teorie Junga a Freuda. Jungův výklad mě oslovil nejvíc – Korejci mohli symbolizovat něco nového, odlišného a inspirujícího, co mě přitahuje, ale zároveň to musím integrovat do svého života. Moje nepřítomnost na fotografii pak představovala konflikt mezi tím, kde se nyní nacházím, a tím, kam bych chtěl směřovat.
Rozhodnutí zařadit korejštinu vedle češtiny a angličtiny do mého psaní a webu je tak nejen způsobem oslovení širšího publika, ale také symbolickým krokem k přijetí této inspirace a spojení s různými kulturami a světy. Každý jazyk má svou vlastní energii, která mě obohacuje a umožňuje mi sdílet své myšlenky s širším okruhem lidí.
Musím ale přiznat, že v korejštině jsem naprostý nováček. Pořád „chroupu“ jednotlivá písmenka a cvičím výslovnost. Při psaní textů často využívám pomoc AI, která mi umožňuje sdělit to, co bych zatím sám vyjádřit nezvládl. Přesto věřím, že tento krok je cestou k osobnímu růstu a propojování světů – jak těch mých, tak i vašich.
Pokud vám tato trojjazyčnost přijde nezvyklá, možná vás zaujme, že i zdánlivě obyčejné sny mohou v sobě nést hluboké symboly a stát se impulzem pro naše reálné kroky. Třeba právě toto propojení kultur bude jedním z mostů, které spojí mé příběhy s vámi.
Děkuji, že jste stále tady, že mě čtete a podporujete. I když teď píšu méně, věřím, že i toto období má svůj význam.
S úctou,
Antonín Deliš
Antonín Deliš
