ZLOČIN V DOMĚ NA PETRSKÉM NÁMĚSTÍ
ZLOČIN V DOMĚ NA PETRSKÉM NÁMĚSTÍ

ZLOČIN V DOMĚ NA PETRSKÉM NÁMĚSTÍ

ZLOČIN V DOMĚ NA PETRSKÉM NÁMĚSTÍ

„Připravuji k vydání ↓“

Zločin v domě na Petrském náměstí je společenský psychologický román z prostředí soukromého televizního domu. Na první pohled je to příběh o práci. Recepce. Výtahy. Studia. Editorny. Firemní byty. Obchůzky. Rozpisy. Klíče. Telefony. Uniformy. Pohledy. A jeden dům, který musí za všech okolností působit, že funguje.

Jenže v tomhle domě se postupně ukazuje, že některé věci nejsou tak jednoduché, jak vypadají. Ztracený firemní telefon nemusí být jen ztracený firemní telefon. Ticho na chodbě nemusí být jen ticho. Provozní řešení nemusí být skutečné řešení. A člověk, který chce vědět, co se stalo, se může velmi snadno stát tím, kdo ostatním komplikuje práci. Zločin v domě na Petrském náměstí není klasická detektivka. Není to krimi o pátrání po mrtvole. Není to thriller z televizního zákulisí. Je to román o prostředí, ve kterém se obyčejné pracovní situace pomalu mění v otázku, komu nakonec patří pravda.

Vstup do příběhu

Praha.

Petrské náměstí.

Soukromý televizní dům.

Recepce s turnikety.

Druhá recepce za provozem.

Studio, kde se musí mluvit klidně, i když za sklem běží úplně jiný tlak.

Editovna, odkud divák nikdy neuvidí všechno, co se do obrazu nedostalo.

Výtah, ve kterém se lidé na chvíli ocitnou vedle sebe, ale každý pořád patří jinam.

Firemní byt, který by měl být útočištěm.

Chodba, kde se věty jen míjejí — a přesto po nich něco zůstává.

Střecha, odkud je poprvé vidět, že dům není celý svět.

A lak.

Lesklý, chemický, dekorativní povrch.

Něco, co zakrývá.

Něco, co přitahuje pohled.

Něco, co může zůstat na místě, kde by člověk žádnou stopu nečekal.

 

Hlavní postavy

Marek Macura

Recepční a pochůzkář. Člověk na hranici domu. Sedí u pultu, pouští lidi přes turnikety, řeší karty, klíče, návštěvy, obchůzky, uniformu i drobné situace, které nevznikly jeho vinou, ale stejně dopadnou právě na něj. Marek není detektiv. Není hrdina. Je člověk, který se pohybuje místy, kudy ostatní jen projdou: recepcí, chodbami, výtahy, studii, kolem firemních bytů až ke střeše. Drží klíče od prostoru, ale ne od toho, co se v něm opravdu děje. A právě proto si začne všímat věcí, které by samy o sobě možná nic neznamenaly — kdyby jich nebylo tolik.

Rosťa

Viditelná tvář domu. Moderátor, člověk z obrazovky, profesionál, který umí držet hlas, rytmus i výkon. Na obraze působí jistě. V domě je ale zranitelný právě proto, že je vidět. Divák nevidí editornu, firemní byt ani rozhovory, které se nikdy nedostanou ven. Vidí Rosťu. Když mu zmizí firemní telefon a peníze, vypadá to nejdřív jako nepříjemná provozní událost. Jenže čím déle se věc odsouvá, tím méně je jasné, co se vlastně smí říct nahlas. A Rosťa postupně zjišťuje, že v domě není nejtěžší přijít o věci. Nejtěžší je uhlídat, aby někdo jiný nezačal určovat, co jejich zmizení znamená.

Zoe Ortega

Věštkyně, kolegyně, drbárna, výstřední bytost domu. Na povrchu může působit jako bizarní kolorita televizního provozu: laky na nehty, lesklé věci, řeči, historky, křivdy, zvláštní předměty a nepatřičná důvěrnost. Zoe je člověk, který umí být všude trochu přítomný. V kuchyňce, na chodbě, ve výtahu, ve firemním bytě, v cizí větě. Někdy působí směšně, někdy únavně, někdy skoro neškodně. Jenže některé otázky se v jejích ústech drží déle, než by měly. A některé drobnosti, které kolem ní vypadají jako výstřednost, se později začnou jevit úplně jinak.

Míša Nejedlá

Nová kolegyně. Svěží energie. Úsměv, rychlost, vděčnost, světlo. Míša není jednoduchá záporačka. Je schopná, chytrá, společensky obratná a rychle se učí. Umí působit, že se věci kolem ní začínají hýbat správným směrem. Lidé jí rádi pomáhají, protože u ní mají pocit, že jejich pomoc někam vede. Rosťa jí předává zkušenosti, které se v domě nedají najít v žádném oficiálním návodu. Jak vydržet studio. Jak poslouchat editornu. Kdy mlčet, kdy podržet pauzu, kdy se nenechat rozhodit. Míša si to bere s vděčností a lehkostí člověka, který teprve přichází. A právě v té lehkosti je něco zneklidňujícího: některé dveře se jí začnou otevírat tak samozřejmě, že skoro není vidět, kdo před nimi musel dlouho stát.

Lucia Dominelli

Majitelka a hlavní moc domu. Lucia nemusí křičet ani osobně zasahovat do každé situace, aby bylo jasné, že se kolem ní dům přeskupuje. Její síla je v klidu, v krátkých větách, v tom, co se před ní řekne opatrněji než jinde. Když se v domě něco stane, dřív nebo později se to začne měnit v otázku obrazu, provozu a toho, co je ještě možné udržet uvnitř. Lucia není člověk, který by musel všechno vysvětlovat. Stačí, že ostatní tuší, jaký druh odpovědi se od nich čeká.

Ribana

Prodloužené oko Lucie Dominelli. Není sekretářka. Není samostatná vládkyně. Je pohled. Všímá si detailů, které by jinde mohly projít bez významu: únavy, oblečení, tónu hlasu, drobného zaváhání, toho, kdo s kým mluví a kdo zmlkne příliš rychle. Ribana nemusí říct skoro nic. Stačí, že se podívá — a člověk se začne upravovat dřív, než ví proč.

Síma

Studentka na druhé recepci. Praktická, soustředěná, unavená, ale ne zlomená. Pracuje, učí se, hlídá provoz a občas zaskočí tam, kde je zrovna potřeba někdo přítomný a schopný. Síma nepůsobí jako člověk, který se chce v domě zabydlet navždy. Spíš jako někdo, kdo dobře ví, že každá směna je jen část cesty jinam.

András Leves

Editor, člověk editorny, hlas ze zákulisí. Kompetentní, přesný, soustředěný na obraz. Ví, kdy výkon drží, kdy se láme, kdy je potřeba přidat tlak a kdy nechat člověka dýchat. Právě tím je nebezpečný: rozumí provozu tak dobře, že i obyčejná technická poznámka může v člověku zůstat déle, než by měla.

Frýba

Provozní mezivrstva. Člověk, který přináší pokyny, upozornění a věty, za nimiž jako by nikdy nestál úplně on sám. Nemusí být hlavní viník. Právě v tom je přesný. Přenáší věci dolů tak, aby už nevypadaly jako rozhodnutí, ale jako běžná nutnost provozu.

Jiřina

Rosťova matka. Blízký hlas mimo dům. Člověk, který nechce škodit a má strach. Jiřina Rosťovi věří bolest, ale ne vždycky dokáže unést celý tvar toho, co se mu snaží říct. Chce ho chránit prakticky, obyčejně, mateřsky. Jenže někdy právě praktická rada zmenší něco, co člověk zoufale potřeboval říct celé.

Saskia Batthyány

Spisovatelka, veřejné jméno, kulturní kapitál. Do domu přichází zvenčí a její jméno začne pracovat dřív než ona sama. Recepce změní tón, chodby zpozorní, lidé si ji zařazují ještě předtím, než skutečně vstoupí do místnosti. Saskia nepřináší do domu jen sebe, ale i představu významu, blízkosti a prestiže. A v takovém prostředí se i cizí jméno může stát věcí, kterou si někdo zkusí přisunout blíž k sobě.

Místa příběhu

📍 Petrské náměstí

📍 soukromý televizní dům

📍 hlavní recepce

📍 druhá recepce

📍 studio

📍 editovna

📍 výtah

📍 chodby

📍 firemní byty

📍 kanceláře vedení

📍 střecha domu

📍 Praha mimo dům

📍 místo u vody

Každé z těchto míst je víc než kulisa. Recepce je hranice mezi venkem a domem. Studio je místo, kde se z člověka stává obraz. Editovna je prostor, odkud se rozhoduje o rytmu, napětí a tom, co nakonec uvidí divák. Výtah na chvíli sevře lidi z různých pater do jednoho malého prostoru. Firemní byt slibuje soukromí, ale pořád k němu vedou cizí klíče. Chodba je místo útržků, pohledů a vět, které se nikdy neřeknou úplně nahlas. Střecha ukáže dům z odstupu. A voda mimo práci připomene, že některé mechanismy nevznikají jen ve firmách — jen tam někdy dostanou slušnější jazyk.

Co v knize najdete

televizní dům bez skutečného názvu

recepci, turnikety, klíče a obchůzky

studio a editornu

firemní telefon, který zmizí

nepříjemnou událost, o které se nemluví tak jednoduše, jak by mělo

bulvární článek

věštkyni, která umí položit otázku ve chvíli, kdy se to nejméně hodí

novou kolegyni, kolem které se věci začnou hýbat rychleji

majitelku, jejíž klid mění chování lidí kolem sebe

matku, která chce pomoct, ale slyší hlavně strach

partu u vody jako zvláštní ozvěnu domu mimo práci

odchody, které nikdy nejsou úplně neutrální

lak na nehty jako lesklý, chemický a neklidný motiv

román bez klasického pachatele

zločin, který se možná neskrývá v jednom činu, ale v tom, jak se o věcech začne mluvit


Soundtrack knihy

Knihy Antonína Deliše často vznikají společně s hudbou.

U knihy Zločin v domě na Petrském náměstí bude hudební a vizuální svět doplněn postupně.

Tahle kniha ale už teď má svůj zvuk. Není to romantický soundtrack. Je to šum recepce. Pípnutí turniketu. Výtah mezi patry. Hlas ze sluchátka. Tlumené studio po vysílání. Chodba, kde někdo zmlkne příliš rychle. Telefon, který chybí. Kroky na obchůzce. A město slyšené ze střechy, kde se dům na chvíli zmenší na jednu budovu mezi ostatními.

Hudba téhle knihy bude patřit k provozu, napětí, lesku, tichu a tomu zvláštnímu okamžiku, kdy člověk pozná, že něco není v pořádku — ale systém pro to nemá kolonku.

▶ Soundtrack ke knize bude doplněn

▶ Videoklipy a vizuály ke knize budou doplněny


Zajímavosti ze světa knihy

Kniha není klasická detektivka, přestože pracuje s motivy krádeže, podezření, svědectví a nejasných stop. Děj se odehrává ve fiktivním soukromém televizním domě v Praze.

Firemní telefon je důležitý právě proto, že na první pohled působí jako obyčejná provozní věc. Přístroj. Inventář. Něco, co by se mělo dát snadno nahlásit, dohledat nebo vyřešit. Jenže v domě se i jednoduchá událost může začít podivně odsouvat, zjemňovat a překládat do jazyka, ve kterém už nikdo přesně neví, co se vlastně smí říct.

Lak na nehty není krev ani hororová stopa. Je to povrch. Lesklý, chemický, dekorativní a trochu neklidný. Něco, co může vypadat jako detail, dokud se nezačne vracet na místech, kde ho člověk nečeká.

Marek není detektiv. Jeho síla je v tom, že se pohybuje provozem a vidí drobnosti, které by samy o sobě možná nic neznamenaly. Rosťa není padlá hvězda, ale člověk, který je zranitelný právě tím, že je vidět. Zoe působí jako výstřední součást domu, ale některé její otázky a drobné stopy se časem začnou jevit jinak. Míša není čistá záporačka, a právě proto je její příchod složitější. Lucia Dominelli není melodramatická padouška. Je člověk, kolem kterého se ostatní naučili mluvit opatrněji.

První obraz knihy

První obraz knihy není zločin. Je to recepce. Recepční pult, turniket, nefunkční karta, člověk, který tvrdí, že má vstup domluvený, další, který spěchá, a někdo nahoře, kdo nezvedá telefon. A Marek Macura, který má v tu chvíli rozhodnout něco, co vlastně nikdy nemělo ležet jen na něm.

Zločin v domě na Petrském náměstí nezačíná mrtvolou, křikem ani přistižením pachatele. Začíná obyčejnou pracovní situací, ve které se hned ukáže, že pravidla domu nejsou tak pevná, jak vypadají. Někdy platí přesně. Někdy se ohnou. Někdy se tváří, že neexistují. A pokaždé u toho stojí někdo, kdo musí zachovat klid.

Dům v téhle knize není jen budova. Má vstupy, výstupy, patra, přechody, obrazovky, zvuky, dveře, výtahy, chodby a lidi, kteří ho drží v chodu. Recepce pouští dovnitř. Studio vyrábí obraz. Editovna hlídá rytmus. Chodba nese útržky vět. Výtah na chvíli promíchá patra. Firemní byt slibuje soukromí. A střecha připomíná, že i velký dům má svůj okraj.

Za jeho zdmi ale pořád existuje Praha. Město, vzduch, voda, jiná měřítka. Jenže kdo je dlouho uvnitř, může snadno začít vnímat dům jako celý svět.

Firemní telefon

Jedním z důležitých motivů knihy je zmizelý firemní telefon. Na první pohled banální věc. Přístroj. Inventář. Technická záležitost. Něco, co by se mělo dát nahlásit, dohledat, zapsat a vyřešit.

Jenže v tomhle domě se i jednoduchá věc začne podivně zdržovat. Některé otázky zůstávají ve vzduchu. Některé odpovědi přicházejí pozdě. A čím déle se kolem ztraceného telefonu chodí opatrně, tím víc je jasné, že nejde jen o přístroj.

Jde o to, kdo smí říct, co se vlastně stalo.

Lak jako povrch

Lak na nehty v téhle knize není krev ani hororová stopa. Je to povrch. Lesklý, chemický, dekorativní, trochu neklidný. Něco, co může působit jako drobný detail, dokud se nezačne vracet na místech, kde by ho člověk nečekal.

Patří k tělu, k obrazu, k doteku, k věcem ponechaným na stole nebo u dveří. Umí zkrášlit povrch, ale také zanechat stopu. A v domě, kde se hodně věcí tváří uhlazeněji, než jaké jsou, může být i malý lesk podezřele přesný.

Marek jako svědek

Marek Macura není ten, kdo by chtěl měnit svět. Chce udělat směnu, zkontrolovat dveře, pustit lidi dovnitř, nevyrobit problém a přežít den. Jenže právě lidé jako Marek si někdy všimnou nejvíc, protože se pohybují mezi místy, která si ostatní drží odděleně.

Recepce neví všechno o studiu. Studio neví všechno o firemním bytě. Chodba neví všechno o kanceláři nahoře. Ale Marek prochází. Vidí klíče, pohledy, záznamy, ticha, dveře a věty, které se tváří jako běžný provoz.

A jednoho dne mu začne být jasné, že „bez závady“ nemusí znamenat „v pořádku“.

Svědek v téhle knize není člověk s dokonalým důkazem. Je to člověk, který si začne všímat, že některé útržky možná neleží vedle sebe náhodou.


Pro zaryté fanoušky knihy Zločin v domě na Petrském náměstí

🎵 soundtrack ke knize bude doplněn

🎬 YouTube videoklipy / vizuály ke knize budou doplněny

📱 wallpaper ke knize bude doplněn

🎨 moodboard ke knize bude doplněn

📖 ukázky z knihy budou doplněny

📚 články o vzniku knihy budou doplněny

🖼️ ilustrace ke knize budou doplněny postupně


Dostupnost knihy Zločin v domě na Petrském náměstí

Kniha v tuto chvíli není dostupná.

Zločin v domě na Petrském náměstí je připravovaná kniha a bude zařazena v sekci Připravuji k vydání.

Formát: bude doplněn

Rozsah: bude doplněn

Cena: bude doplněna

Datum vydání: bude doplněno

Možnost objednání: zatím není spuštěna

Až bude kniha připravená, na této stránce budou doplněny informace o vydání, dostupnosti, případné e-knižní verzi, bonusových materiálech, soundtracku, vizuálech a dalších součástech světa knihy.


Kontakt:
wo@endralon.space


Zločin v domě na Petrském náměstí je připravovaný společenský psychologický román o domě, který se naučil přežít vlastní pravdu tím, že ji překládal do provozu.

Soundtrack, vizuály a další materiály ke knize budou postupně doplňovány jako součást širšího světa Endralonu.


Technické údaje

Název: Zločin v domě na Petrském náměstí

Autor: Antonín Deliš

Žánr: společenský psychologický román, falešná detektivní konstrukce, román o moci, provozu a přepisování reality

Prostředí: Praha, Petrské náměstí, fiktivní soukromý televizní dům, recepce, studio, editovna, chodby, firemní byty, střecha, místo u vody

Formát: bude doplněn

Rozsah: bude doplněn

Počet slov: bude doplněn

Jazyk: čeština

Stav: připravuje se k vydání

Dostupnost: kniha zatím není dostupná

Vydavatel: endralon.space


Součást světa Endralonu

Zločin v domě na Petrském náměstí patří do světa Endralonu, ve kterém se knihy, hudba, obrazy, soundtracky a autorské vizuály navzájem prostupují.

Na první pohled je to civilní román z prostředí televizního domu. Příběh o práci, provozu, obrazu, řeči, těle a o místech, kde se lidé potkávají jen na chvíli, ale jejich věty a pohledy mohou zůstat mnohem déle.

Nejde jen o Marka, Rosťu, Zoe, Míšu, Lucii nebo Ribanu.

Jde o dům, do kterého člověk vstoupí jako zaměstnanec, host, tvář, kolega nebo divák — a postupně zjistí, že některá místa si o lidech začínají vytvářet vlastní příběhy.

 

Pokud vás zajímá Zločin v domě na Petrském náměstí

Sledujte sekci Připravuji k vydání, kde budou postupně přibývat informace o knize, ilustrace, ukázky, vizuály, soundtrack a další materiály.

Někdy zločin nezačíná tím, že někdo něco udělá.

Někdy začíná tím, že se něco stane —

a celý dům se okamžitě naučí říkat, že se vlastně nestalo nic.