Miluj mě do krve: příběh o narušení

Pomalu vzniká nová kniha:
Miluj mě do krve.

Na první pohled by mohla působit jako vztahový román odehrávající se během léta na Maltě. Jenže čím déle ten příběh vzniká, tím víc cítím, že pod povrchem roste něco mnohem temnějšího a méně viditelného.

Ne klasická detektivka.

Spíš příběh o narušení prostoru, vztahů a důvěry.

Druhé léto na Maltě

Petr se vrací na Maltu. Tráví čas s pianistou. Žaneta mizí v obchodech, zrcadlech a vlastních tichých rituálech. Dcera se pohybuje někde mezi mořem, dospíváním a mladým Alžířanem.

Všechno působí skoro obyčejně.

A právě tehdy se začíná objevovat neklid.

Ne velké thrillerové zlo. Spíš drobné psychické posuny, které člověk nedokáže úplně pojmenovat. Lidé, po kterých zůstane zvláštní pachuť. Věty, které naruší vzduch v místnosti. Přítomnosti, které něco neviditelně posunou.

Mrtvý pianista

V určitém momentu se objeví mrtvý pianista.

Temný byt s mřížemi. Zamčený prostor. Všude Petrovy otisky.

Jenže Petr to nebyl.

A právě tam jsem si uvědomil, že Miluj mě do krve nejsou detektivkou v klasickém smyslu. Možná se tu ani nikdy neobjeví skutečné vyšetřování.

Protože Petr nic nenahlásí.

Ne proto, že by byl vrah. Ale protože nechce přijít o vlastní život, vztahy a realitu, kterou kolem sebe ještě drží pohromadě.

Temnota malých věcí

Čím jsem starší, tím víc mě fascinují malé formy temnoty.

Ne katastrofy.
Ne hlasité zlo.

Ale lidé, kteří vstoupí do prostoru a zanechají po sobě jemný psychický jed.

Právě tahle atmosféra se postupně stává skutečným jádrem Miluj mě do krve.

Ne thriller.
Ne čistá romance.

Spíš pomalý rozklad prostoru mezi lidmi, kteří už dávno přestali být schopni říkat si pravdu.