Na Svět knihy nejedu jen s novinkou. Jedu se začátkem.

Původně jsem si myslel, že na Svět knihy pojedu hlavně se svou novinkou.

S knihou Usuš své vlasy v 15:30, 2:45.

Jenže pak se mi zdál sen.

A ten sen mi zvláštním způsobem připomněl něco, co jsem možná věděl už dávno: že než člověk začne ukazovat, kam právě míří, měl by se někdy poctivě vrátit tam, odkud vyšel.

K prvním knihám.
K prvním světům.
K začátku.

Moje podvědomí mi neukázalo novinku. Ukázalo mi první místo v pořadí. Jako by říkalo: těmhle knihám ještě dlužíš úctu.

A možná právě proto letos na Svět knihy nevezu jen knihy.

Vezmu tam začátek Endralonu.

Staré světy v nových podobách.
Knihy, které mě naučily všechno další.
Obálky, které se během let proměnily.
Atmosféru, kterou jsem se dlouho učil pojmenovat.
A celý ten zvláštní archiv cesty, která začala mnohem dřív, než jsem si myslel.

Novinka počká.

Nezmizí.

Ale první knihy si zaslouží stát chvíli vpředu.

Ne jako relikvie minulosti.

Jako základ, bez kterého by nikdy nevzniklo všechno ostatní.