Nevezu dokonalost. Vezu autorskou cestu.

Na Svět knihy letos fyzicky nevezu knihu Usuš své vlasy v 15:30, 2:45.

A přesto tam bude přítomná.

Je vydaná — zatím externě přes Lulu — ale letos ji nebudu mít na stole jako jeden z titulů k prodeji. Bude tam jinak. Na roll-upu. Ve vizuálu. V obraze bazénu, těl, vztahů, napětí a příběhu, který pro mě představuje další velkou větev mého psaní.

Kdo ví. Třeba příští rok přivezu nejen první díl.

Možná právě proto je pro mě důležité říct jednu věc: na Svět knihy nevezu dokonalost.

Nevezu dokonale uhlazený katalog nakladatelství.
Nevezu výsledek velkého týmu.
Nevezu knihy, které prošly všemi možnými stupni profesionálního provozu.

Vezu to, kam jsem se jako autor a samovydavatel dostal.

To není omluva.
Spíš svědectví.

Kdybych spolupracoval s nakladatelstvím, jistě by byl na místě jiný druh procesu. Redakce. Betačtenáři. Korektury. ISBN. Schvalování. Termíny. Vnější struktura. Profesionální tlak na výsledek.

Někdy by to textu nepochybně pomohlo.

Ale zároveň vím, že perfekcionismus je něco, co mě jako autora zabíjí.

Ne proto, že bych si nevážil redakční práce. Vážím. Ne proto, že bych si myslel, že text nemůže být lepší. Může. Text může být vždycky přesnější, čistší, sevřenější, ostřejší.

Jenže je tu ještě jedna pravda.

Pořád jsem víc autor než nakladatelství.

A když se z knihy stane nekonečný proces oprav, porovnávání, uhlazování, čekání a ladění, může se snadno stát, že přestane dýchat. Že se z živého textu stane projekt. Z posedlosti dokument. Z radosti povinnost. Z knihy něco, co už sice možná vypadá lépe, ale já v tom ztrácím chuť pokračovat.

A já rád knihy dotahuju tam, kde mě ještě dělají radost.

Ne tam, kde jsou dokonalé.
Ne tam, kde už na nich nikdo nenajde chybu.
Ne tam, kde by obstály před každým člověkem, který má připomínku.

Ale tam, kde jsou ještě živé.
Kde jsou pořád moje.
Kde je v nich práce, omyl, energie, tvrdohlavost, rukopis a důvod, proč jsem je začal psát.

Několikrát jsem měl skoro vyplněnou žádost o vydavatelské ISBN u Národní knihovny.

A nikdy jsem ji neodeslal.

Ne proto, že bych nevěděl jak. Spíš proto, že v tom pro mě pokaždé bylo něco symbolického. Jako bych tím vstupoval do role vydavatele víc, než jsem v tu chvíli chtěl. A já se pořád vracím k tomu základnímu: jsem autor. Samovydavatel ano, protože jinak by moje knihy často vůbec nevyšly. Ale nejsem nakladatelství se zázemím, rozpočtem, týmem a časem na dokonalý provoz.

Dělám tolik, kolik zvládnu.

A dělám to tak, aby tvorba ještě zůstala tvorbou.

Občas mi někdo napíše: redakční práce by tomu pomohla. Betačtenáři by to vylepšili. Tohle by chtělo dotáhnout. Tohle by chtělo pročistit.

Možná ano.

Ale moje autorská pravda je taková, že do toho procesu pouštím jen minimum lidí. Ne proto, že bych byl neomylný. Nejsem. Ne proto, že bych si myslel, že moje verze je jediná možná. Není.

Ale protože způsob, jakým knihu dokončím, je součást mého sebevyjádření.

Někdo píše tak, že postupně otevírá text dalším lidem.
Někdo potřebuje tým.
Někdo potřebuje cizí oči.
Někdo potřebuje strukturu.

Já často potřebuju chránit oheň, dokud nezhasne.

A vím, jak snadno ve mně zhasíná, když se z tvorby stane nekonečné posuzování. Když se radost promění v řízení kvality. Když se místo otázky „co tím chci říct?“ začne ozývat jen „co na tom ještě není dost správně?“

S tím, co mám k dispozici — časem, penězi, energií, samotou, vlastní hlavou, vlastními limity — není moc prostoru pro lítost.

A už vůbec ne pro nekonečné čekání na ideální verzi.

To neznamená, že nechci růst.
Neznamená to, že nechci být lepší.
Neznamená to, že odmítám řemeslo.

Znamená to jen, že si musím hlídat hranici, za kterou se z práce na knize stává něco, co mě od knihy odpojuje.

Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 je pro mě v tomhle smyslu důležitá kniha.

Letos ji na Svět knihy fyzicky nevezu, ale její obraz tam bude. Na roll-upu jako připomínka směru, kterým moje psaní pokračuje. Jako stopa knihy, která už existuje, ale ještě čeká na svoje další vydavatelské a čtenářské tělo.

Na stole budou jiné knihy.

První knihy.
Starší knihy.
Knihy, které už prošly svou cestou.
Knihy, které mě dovedly až sem.

A za nimi bude stát i to, co pokračuje dál.

Takže co vlastně vezu na Svět knihy?

Ne dokonalost.

Vezu autorskou cestu.

Vezu knihy, které vznikly z práce, posedlosti, tvrdohlavosti, únavy, radosti, omylů, oprav, samoty a potřeby něco dokončit.

Vezu starší tituly i novější směry.
Vezu hotové svazky i obraz knihy, která letos není na stole, ale přesto do mého světa patří.
Vezu všechno, co se mi podařilo dotáhnout tam, kde to ještě dýchá.

Možná to není dokonalé.

Ale je to živé.

A pořád mi to patří.

Svět knihy Praha 2026
14.–17. května
Kolektivní expozice, Pavilon D