VYSVĚTLIVKY

Vypadl na mě ze seznamu jmen neo-sannyasinů.

Kdo chce „žít život v jeho úplnosti, ale s absolutním stavem, bezvýhradným stavem: a tímto stavem je vědomí, meditace,“ jak Osho popisuje sannyasina. Osho také vysvětluje: “Nenáleží mi hnutí sannyasinů. Nenáleží ani vám. Bylo tady, když jsem tu nebyl. Hnutí sannyasinů jednoduše znamená hnutí hledačů pravdy. A ti tu byli vždy.“ Citace z webu neosannyas.org Překlad citací Rajneesh Pranapati.

Za nos mě tu dobu tahaly seznamovací aplikace…

V tu dobu zejména PlanetRomeo (dříve GayRomeo), Grindr (v překladu je to mlýnek – a řekl bych, že je to výstižné pojmenování). Byly tu další více či méně úspěšné aplikace jako Hornet (víc jak gay facebook), Growlr (pro medvědy), ale všechny z principu fungovaly stejně. PlanetRomeo si ale obzvlášť dával záležet na tom, aby uživatele vyfiltroval. Nic proti filtraci nemám, ale uživatel dané aplikace by mohl vědět tuto informaci dopředu – aby si později nepřipadal jak hlupák.

Já byl hlupákem přes pět let. V gay komunitě je 5 let v přepočtu jako 20 let normálního člověka. Je to jako s výpočtem stáří psa.

Až někdy na břehu Jaderského moře mi docvaklo, že je to tím, že nemám placenou verzi seznamek…

Nejspíš to bylo v nějakém křovíčku na gay pláži u Rovinje, nebo na Červaru, kdy mi někdo ukázal, že je přeci on-line, tak proč ho nevidím. S tím se mi vybavuje celá řada mužů, doslova plejáda, o kterých zde v knize nepíšu a jsou součástí tajemství prstenu.

Tak, jak si mě kdo zařadil a označil na seznamce, tak se později i choval…

Na seznamce můžete dostat nálepku na škále od Sorry, nemám zájem po Pěkný péro. Nálepku Sorry, nemám zájem jsem zažil dost nevybíravě v budapešťském klubu AlterEgo na Dessewffy utca, od hošíka v kšandách.

Citový život se – z bohatého citového – smrskl na mnohá odmítnutí posunutím prstu…

Kde jsou ty časy, kdy jsem šel na rande s básníkem, protože se mi líbila jeho poezie a on obdivoval tu mou. Ještě v Budapešti snad, na kafe šel se mnou Forrest, protože jsem se na profilu rozepsal víc než dost o svých zálibách – a on byl vášnivý čtenář profilových textů. Nutno podotknout, uchvátit někoho v současné době souvislým textem na seznamce není až tak těžké, pokud ten druhý umí číst a pokud seznamka umožní zadat víc než 250 znaků, což postačí k zadání informací leda tak o velikosti a šířce penisu.

Jeden soused z mé čtvrti mi dokonce nabídl to samé za krabičku cigaret.

Nepamatuji si, že bych v mládí někomu řekl o peníze za sex. Já jsem kouřil z lásky. No nebyl jsem já blbej?

Zatímco jsem se marně pokoušel navázat kontakt (úspěšnější bych byl snad s mimozemskou civilizací, než s gayi narozenými na planetě Zemi), snažil se o to i Rajneesh.

Pravdou je, že ve svých 39 letech jsem objevil jihokorejskou seznamovací aplikaci, kde jsem obdržel víc zpráv než za posledních deset let na PlanetRomeu a Grindru dohromady. Mimo to se všichni víc zajímali o to, kolik jazyků umím, jaké mám vzdělání (typicky jihokorejské) než o to, jak mám velké péro. Stejně tak v profilech tyto informace vysoce převažovaly nad vším ostatním – a každý náznak sexuálního podtextu označili za perverzní. Z toho, jak to chodí u nás, by jim dobře nebylo.

A nebo ten moment, kdy mi začala zpívat Panna Marie, aby mi dala sílu pokračovat dál po svých prohrách, které mě – tak nějak zkrouhly.

Panna Marie se mi zjevila ve snu roku 2014 při návštěvě Naveeny Sambodhi, sestry Kranti, v moravském Holešově. Asi v tom sehrála roli návštěva mariánského poutního místa – Svatého Hostýna. Její zpěv mě zvedl ze dna a pomohl vykročit do nového života.

Až Rajneesh – byl první, který mi během svatební noci šeptal do ucha Toníno, Toníno, Toníno, jako přes sluchátko telefonu Elio říkal Oliverovi svým jménem.

Ve skutečnosti mi Rajneesh říkal mým jménem – ale cosi z našeho oslovování bylo ve výměně jmen Elia a Olivera podobné. Zřejmě v lásce, kterou jsme k sobě chovali.

Toníno patří Rajovi a Raj Tonínovi.

Rajneeshovi jsem Raj nikdy neřekl, až do dne, kdy jsem mu řekl své ano.

Když nad tím tak uvažuji – ještě tomu předcházely okolnosti – a to dvě důležité svatby – svatba mé matky a svatba mého otce.

Maminka Jana Fajxová si vzala na podzim roku 2019 Jiřího Rygla v tajné svatbě. A tatínek Bohumír Fajx si vzal v létě roku 2020 na zřícenině Kumburk Alenku Mertlíkovou.

Za sebe mohu v klidu říct, že svůj smartfoun jsem měl až někdy po roce 2013

O Vánocích roku 2012 sedím na svatbě svého nejlepšího přítele Benjamina Chan Chi Wai a jeho ženy Queenie Pang v hongkongském hotelu Shangri-la – u kulatého stolu spolu s Kranti a mnoha svatebními hosty, jejichž jména neznám – a byl jsem poslední, kdo měl tlačítkový telefon. Ne že bych byl proti technologiím, ale zkrátka jsem na ně nikdy neměl peníze.

To mi o pár dnů později vysvětlil Zoltán Dioszegi před vysíláním v televizi.

V letech 2009 – 2014 jsem pracoval pro společnost Telemedia InteracTv, která měla evropské sídlo v Budapešti. Mimo jiné měla tehdy pobočku v Indii a také v Brazílii, tuším v São Paulu. Zoltán Dioszegi byl šéf české sekce jak Eso.tv, tak Call.tv (oba formáty jsem si vyzkoušel).

Samotná cesta do Indie byla kapitolou sama o sobě.

Do Indie jsme spolu s Kranti vyrazili v únoru 2013.

A já v noci bloudil v Kašmíru a potkal se tam – s ženou– s manželkou z minulého života.

Tehdy jsem si myslel, že je to Kranti, dnes už ale vím, že si mě volal Raj.

Tedy moment, kdy se Rajneesh hádal na letišti v Šrínagaru…

Co se týče zmíněného nedostatku dřeva – měli jsme zaplacené z Dillí přes prostředníka topení na celý pobyt. Dříví snad cennější než zlato. Stromy kolem jezera Dal v tu chvíli připomínaly spíš pařáty – jakési holé ruce olámané o prsty.

Tento moment trvající osm hodin patří k nezapomenutelným zážitkům mého života.

Indka, ze které si pamatuji pouze zuřivé oči svítící do potmavlé haly a samopal, se kterým po mě máchala, jak kdysi já po mouchách plácačkou u babičky na Volavci, mě hlasitě a nevybíravě poučila o mé schopnosti mluvit anglicky. S oblibou od té doby říkám, že mluvím Czenglish, i když co si budem povídat- její angličtina měla přídech – jak to jen říct himalájských osmitisícovek.

Co na tom, že vlak odjížděl z Dillí v osm večer…

Důvod týdenního pobytu v Kašmíru měl svůj praktický rozměr. Nejen že jsme si měli odžít cestovatelský průjem v klidu na hausbótu (Smolík, stalo se o týden později ve Váránasí), ale také jsme čekali na onen vlakový spoj.

V Indii totiž existují cestovatelské kvóty na lístky, na které si vystojíte frontu týden, dva předem, v závislosti na tom, kam jedete a kdy. My jsme spolu s Kranti kupovali lístky na vlak na celý dvouměsíční pobyt v Indii, i s tím rizikem, že části cesty odvoláme a někde zůstaneme (což se později stalo právě v Bódhgáji, kde jsme se rozhodli zůstat do konce našeho pobytu). Proto také celé drama kolem času odletu do Nového Dillí.

Takže takové situace – včetně dramatického příjezdu do Váránasí, kdy Indové zbušili jednoho, co na nás čekal – a pak se za něj vydávali.

Ve skutečnosti těch Indů bylo přes dvacet, obklíčili nás do kruhu, šíleně na nás řvali – a nebohý Ind, který na nás skutečně čekal, ležel opodál v krvi. Ne nadarmo jsem kladl Kranti na srdce, abychom plány neměnili po cestě, jak měla ve zvyku – a toto byl jeden z příkladů, kdy chtěla zaimprovizovat a změnit ubytování – čímž padnul náš původní domluvený odvoz.

Nespočet takových varování se člověk dočte v průvodci od Lonely Planet, kde nejděsivější na tom je, že je to skutečně pravda do posledního puntíku.

Miloval jsem herečku Martinu Delišovou, která kdysi zdobila prkna pražských divadel…

Svou hereckou kariéru začínala v Horáckém divadle v Jihlavě. V roce 1996 přijala angažmá v Divadle ABC, kde během pěti sezón hrála v režii Milana Schejbala sám jsem ji viděl pouze jako Violu ve Večeru tříkrálovém – a později ve zmíněném představení Vyprávění o Soněčce ve sklepním studiu Damúza v Řetězové ulici 10 – a pak ještě jednou v představení Pláňka od Federica Garcíi Lorcy, kde hrála Yermu – a opět se na jevišti setkala s Věrou Kubánkovou, která ve svém již úctyhodném věku tančila v představení jako o život.

S Martinou Longinovou jsem se viděl ještě jednou, když za mnou přijela do Oslovic.

S Věrou Kubánkovou jsem se viděl několikrát (i po mnoha letech od natáčení filmu Babička). Kouřili jsme spolu hodně cigarety, až nebylo vidět v jejím bytě na obrazy – To jsme ale čuňata, řekla – a taky si jednou popotáhla na natáčení filmu Babička z jointu v kruhu mladých filmařů, což, jak řekla, klidně můžu říct po její smrti – tak Věruško, zdravím do nebe!

A je to právě proslov Eliova otce v závěru, který drtí křehké kosti Rajneeshovi – proslov o tom, že v určitém věku už o tebe nikdo okem nezavadí a nebude chtít pohladit tvé tělo…

Dalo by se říct, že zde Toníno píše o Rajneeshovi, který je nevydělený – tedy Rajneesh a Toníno je jeden muž.

Ani chlácholení Kranti nezastavilo můj úpěnlivý pláč. Co vše odešlo – s jedním prstenem – který se už nikdy nenašel a dost možná, teď po letech, když v Oslovicích bydlí už někdo jiný – narazí na něj ten nejnepravděpodobnější tvor, jakého si lze představit. Hobit.

Kranti Niritya – duchovní učitelka, která dlouhá léta provozovala meditační centrum Oslovice, kam jsem začal ve své dospělosti dojíždět, abych našel sám sebe. Kranti Niritya je mou mistryní v tradici Usui Shiki Ryoho Reiki a já sám osobně odevzdal svůj život jí abych po mnoho let čerpal z její moudrosti a zkušeností.

Hobit – kdo by neznal Pána prstenů?

Slzy temnější než budapešťské noci.

Přiznávám plagiát veršů Mariny Cvetajevové, která je zrovna tak ukradla Soněčce Holiday.

„A víte, Soněčko, že tohle vám někdy ukradnu a dám do veršů? Protože to je neobyčejné, naprosto přesné a…“
„O berte, Marino! Berte všechno, co chcete.“

Z věrnosti k odkazu své lásky k Martině jsem se tohoto zločinu dopustil vícekrát.

V hodině, v které ohlédl se zpět
(mávaly šátky jilmů na úbočí)
můj milý bratr za mnou naposled,
b y l y m é s l z y v ě t š í n e ž m é o č i.

Dvojí citace z knihy Vyznání na dálku – Marina Cvetajevová Nakladatelství Votobia, 1997

Tak jak se zjevil Slunečník nad Moulin Mortem,
Stejně i odešel. A zas jsou stíny nad celým Darre.
Tolik v mé hlavě zůstalo, nic než jen hrozivé
Útržky, a kdo ví, co bylo v básních psáno dále?

Chata u potoka? Příliš obyčejný název pro Rajneeshe. Stavení Soušského mlýna si zasloužilo lepší pojmenování – Mlýn Smrt. Po Vile Vendetě v Koberovech, kde jsem prožil dětství, byl Mlýn Smrt mým druhým domovem – Moulin Mort proto, že jsem měl rád film Moulin Rouge. Slovo smrt odkazovalo k německému Darre (Sušení – Souš – označení přehrady v Jizerských horách – i celé oblasti).

Snad jen, že dívky z Moulin Mortu pláčou do rukou,
A že plachty na přehradě přestaly se dávno pnout.
Toliko se vrylo do paměti proseckých katakomb,
Nechť i to je důkazem a pro zbloudilé šňůrkou.

Verše odkazující k dívce ze Starcova klína. Dívka, která mě zavedla do proseckých katakomb a nechala mě tam bloudit. Trestala mě snad za to, že jsem neopětoval její lásku? Smála se mi, jak jsem byl vyplašený, že nenajdu cestu ven na světlo.

Razvan N. byl Rumun a měl jsem s ním jen jedno televizní vysílání.

Za celou dobu mého působení v Telemedia InteracTV jsem měl za sebou víc než 1000 hodin živých vysílání, ať už jako věštec nebo moderátor Call.tv – za tu dobu jsem pracoval s více než padesáti editory z celého světa- od švédské Ildiko Hérics, maďarské Beáty Cservak, Merdzsány Bujtás, Simony Fazekas Szakszon a Adama Fazekase, Eriky Szabó, chorvatské Jeleny Cufar, Tiny Tomulic, Dijany Nikolić, slovenské Kataríny Adamické, Jaroslavy Szalaiové, Petra Kazána, rumunské Raluca Andreea Ghiurca, po editorku z Izraele, na jejíž jméno si teď nevzpomenu, a mnoha dalších.

Dlouholetá spolupráce s Telemedia InteracTv mi přinesla mnoho kolegů, přátel, lásek. Však kolik techniků, maskérek, produkčních, věštců, moderátorů pro tuto firmu pracovalo v průběhu let – stovky!

Ať už byla má zkušenost s touto prací jakákoliv (i mince má dvě strany), je nedílnou součástí mého příběhu.

Tak nějak vznikly Lanovky, Mostáři a Vojáci v Luciánovi, potažmo ArtForkovi – nikdy nekončící řetěz neopětované lásky.

Pohádka Lucián z deštného pralesa Feklespír a sci-fi Fíckej detektiv ArtFork jsou mé dvě knihy, které jsou spolu provázány postavou Luciána.

„Tu es ma coccinelle rouge,“ říkával mi…

„Ty jsi má červená beruška,“ říkával mi…

Kdybych svůj život „po staru“ nedal do rukou své mistryni – tak jak se to dříve dělávalo…

Zenový mistr Gutei usekl svému žákovi prst, když napodoboval jeho vztyčený prst, zatímco rozmlouval o zenu. Japonský mistr Ekido praštil svého žáka holí do hlavy, až ho zabil, protože ztratil bdělou pozornost, a v ten moment byl osvícený vteřinu před smrtí. Na druhou stranu Šibli, žák Mansúra al-Halládže, procitnul, až když byl Mansúr hrozivě zavražděn. Usekli mu zaživa nohy, ruce, vytrhli jazyk, vydloubli oči – a pořád žil. Šibli po něm hodil růži, přestože ostatní po něm házeli kameny – a ta růže se stala symbolem jeho poslední lekce od svého mistra- strach, který měl – kompromis, který udělal – Mistr se nad ním rozplakal svýma prázdnýma očima – a tak přivedl Šibliho k osvícení.

Vztah mistra a žáka – je v tomto rovnocenný. Jeden vkládá život do rukou druhého. A s tím vědomím jsem „šel ke Kranti“ do učení. To byl důvod mé „slepé“ oddanosti, pro kterou mě mnozí odsuzovali.

Ještě o mnoho let později mi Hanka Kastelicová povídá o tom, jak duchovní ženy ovlivňují muže a točí si je kolem prstu – a narážela tím na fakt, že jsem byl do Kranti „zamilovaný“. Přičemž má láska k ní pramenila z duchovní odevzdanosti, nikoliv z mladické nerozvážnosti. Pro mě to byl duchovní krok, závazek. Tím se každá „špatnost“ stala „osobní transformací“.

Dneska je módní říkat o každém, že je falešný guru. To ale poukazuje na to, že ten, kdo to říká, neví nic o vztahu žáka a mistra – a smyslu takového vztahu.

Kolikrát já natěšeně v dětství při návratu ze školy letěl k zelené schránce s názvem F44, podívat se, zda v ní není dopis právě od Benjamina.

V Koberovech, kde jsem bydlel, poštu nerozváželi do domů, ale k poštovním boxům na stěně místního obchodu. Naše schránka byla s označením f44.

IMPITOYABLE – ALLÉCHER MARTINA

Moisson
de vie
corsage
paralysie
– boîtier de fards

embarrasé
pleure
ssupplice et frisson

Qu´est-ce que vous faites, Belle?

Martine – belle femme
Aleš – iris et merle
– éclat, mais pas le tien
– désavantage

Flétrissure de Aleš
Allécher Martina.

Celá báseň stála (a padala) na podobě znělosti mého tehdejšího jména Aleš a slova Allécher. Ono – éclat, mais c´est non pas le tien je gramaticky špatně. A stejně je zde opraveno několik dalších nepřesností.

NEMILOSRDNÝ – PŘILÁKAT MARTINU
(V překladu a úpravě Gabriely Chalupské)

Sklizeň života
živůtek
ochrnutí
– skříňka s líčidly

v rozpacích
slzy
trýzeň a mrazení

Co děláte, Krásko?

Martina – krásná žena
Aleš – kosatec a kos
– prasklina, ale ne tvoje
– újma

Uvadnutí Aleše
Přilákat Martinu.

Bylo by jednodušší opravit to v básni a předstírat, že jsem nikdy takové chyby neudělal. Ale toto není oslava dokonalosti. Co by to bylo za vyznání lásky, kdybych přikrašloval svůj obraz?

A kdybych se snažil přikrášlit obraz Rajneeshův?

Jestli je tu nějaká nedokonalost, nechť zazáří. Svědek na mé svatbě – a svědkem mi byla má vlastní bdělá pozornost – pronesl, že Rajneesh si mě bere se všemi mými nedokonalostmi. A stejně tak já si beru i jeho.

Je to výrazem věrnosti naší lásce, že tak, jak píšu tyto řádky, jsem upřímný a znovu jen upřímný.

K čemu jinak bych tuto knihu psal?

Je mým vyznáním lásky Rajneeshovi. Je mým pokáním. Je mým přijetím manželského svazku. Je mým manželským slibem.

I když manželský slib jsme si spolu s Rajneeshem dali pod zeleným stromem v kuchyni mého bytu.

Můj celý byt je vymalovaný stromy, ale tenhle je v zóně předků a taky si ho oblíbila moje maminka a další, kteří kdy ke mně přišli na návštěvu. Listy z vrchu koruny stromů odlétají pryč jako andělíčci.

Možná bych měl napsat – je naším společným vyznáním. Od doby, kdy jsem si Rajneeshe vzal – a stalo se tak 6. 11. 2020 – hovořím jako o nás: Byli jsme se projít. Dívali jsme se na televizi.

Je 10. 11. 2020 a zjišťuji, že na našem svatebním oznámení – uvádím datum 11. 11. 2020 – uvádím tedy, že v ten čas nejspíš dokončím toto pojednání o Rajneeshovi. Zbývá dopsat několik málo řádek – a je jasné, že tím se naplní náš manželský slib.

Takže kdy si Rajneesh vzal Tonína? Řekněme, že se tak skutečně stalo 6. listopadu. Na svatbě mě provedl tatínek – a to se počítá.

Pan je hlavním hrdinou mé sbírky sebeklamu Boy of cum.

Boy of cum – v překladu Chlapec mrdky.

stejně jako jsem se tak poznal se Sabou Riazi, íránskou filmovou režisérkou,…

Saba Riazi je íránská filmařka, spisovatelka a umělkyně. Narodila se v Teheránu.

Natočila krátký film Vítr vane mou ulicí (2011) o dívce z Teheránu, která se dostane shodou náhod bez šátku na ulici. Byl oceněn na filmovém festivalu Sundance. Třicátnice Maryam je hrdinkou filmu Zmrzlina (2018). Ta je nucena, kvůli životním okolnostem, nastěhovat se ke své babičce. Film kombinuje živou akci a animaci.

Jako první jsem viděl Da Capo (D.C.) z roku 2005, tehdy mě Saba žádala o zpětnou vazbu, protože, jak psala ve svém dopise, hledala vlastní filmovou řeč.

Saba se přestěhovala do New Yorku, život jí ale zkomplikoval Donald Trump se svou imigrační politikou – neustále jsme řešili její nejistoty kolem studií, práce a návratů domů.

V New Yorku se věnovala filmové a televizní produkci na Tisch School of the Arts a tvůrčímu psaní na CUNY´s Queens College.

V současné době žije v Queensu v New Yorku, kde pracuje jako učitelka, profesorka filmu a tvůrčího psaní. Aktuálně obdržela cenu za překlad knihy „Milování v poznámkách pod čarou“ od Mahsa Mohebali.