Antonín Deliš: „Nechci si nechat zkazit jazyk cizí vinou.“
„Nechci si nechat zkazit jazyk cizí vinou.“
Antonín Deliš o AI, psaní, samotě, nedokonalosti, veřejném prostoru a právu tvořit ve své době.
Debata o umělé inteligenci bývá hlučná, moralistní a často překvapivě mělká. Spisovatel Antonín Deliš v ní ale nehájí technologii jako modlu ani ji neodmítá jako zlo. Mluví z pozice osamělého autora, který se učí za pochodu, nese si vlastní ztráty, chyby i limity a v AI našel zároveň pomoc, zátěž, oporu i zrcadlo. V rozsáhlém rozhovoru otevírá téma viny, odpovědnosti, nedokonalosti, amatérské živosti, kulturního pohrdání i toho, proč chce především svobodu psát, publikovat a sdílet v radosti.
Tenhle rozhovor nevzniká jako běžné „co si myslíte o AI“. Vzniká z nějakého přetlaku. Z čeho přesně?
Z toho, že už toho mám plné zuby. Ne AI samotné. Té energie kolem. Toho, co se kolem ní nabalilo. Toho moralizování, ukazování prstem, kulturního pachu, jako by člověk udělal něco podezřelého už jen tím, že používá nástroj své doby. A já už nechci, aby mi to lezlo do práce, do psaní, do vztahu k vlastním knihám.
Vedle mě leží knihy, které jsem napsal a upravoval i s pomocí AI, a nechci je znovu otevírat s pocitem, že jsem snad udělal nějakou prvotní chybu už tím, že jsem ten nástroj použil. Nechci si nechat zkazit vlastní jazyk cizí vinou. Tenhle rozhovor chci udělat proto, abych to řekl jednou, souvisle, poctivě, a pak měl klid. Nechci to za sebou dál táhnout jako mokrý hadr.
Použil jsem AI, protože jsem spisovatel, který žije v roce 2026. Ne v muzeu. Ne v idealizovaném obrazu minulosti. A nechci, aby se kolem mě vytvářela atmosféra, že moje práce je tím automaticky méněcenná, méně čistá nebo podezřelá.
Když říkáš „cizí vina“, co tím myslíš?
Myslím tím ten jed, který se kolem AI rozlil. Ne kritiku. Kritika je v pořádku. Myslím tím atmosféru podezření. Jako bys byl už samotným použitím AI lehce poskvrněný. Jako bys měl nést předem spoluvinu za všechno zlo, které si do té technologie kdo promítne. To je ta vina. To je ten jed.
A mě na celé debatě nevyčerpává jen práce s AI. Vyčerpává mě i to, co se kolem ní kulturně rozlévá. Najednou nejde jen o to, co děláš, ale co tím údajně vypovídáš o své morálce, čistotě, vztahu k umění, vztahu k lidství. A to už není debata o tvorbě. To už je skoro nový druh kulturního náboženství.
Čistý a nečistý. Pravý a falešný. Spása a pád. Ďábel a Bůh. Přitom pořád mluvíme o nástroji.
To je silné slovo: kulturní náboženství.
Ale ono to tak někdy opravdu působí. Najednou se vyrojí lidé, kteří přesně vědí, kam se to všechno ubírá. Tušitelé. Proroci. Samozvaní vykladači budoucnosti. A začnou ostatním říkat, co ještě smí a co už nesmí používat, aby zůstali čistí.
Falešní proroci mě odpuzují obecně, nejen v debatě o AI. A tady jich vyrostlo hodně. Každý druhý najednou ví, kde končí umění a začíná zrada, přitom často mluví s přehnanou jistotou o procesu, který sami vůbec neprošli. A v tom je podle mě velký problém. Nejde tam o poctivé pochybnosti. Jde tam o moc. O gesto. O ten moment, kdy někdo vystoupí před kameru nebo do komentářů a tváří se, že právě on pozná, kdo je ještě pravý a kdo už ne.
To je pro mě hluboce protivné.
Mluvíš o lidech, kteří si hrají na „detektivy pravosti“.
Přesně. To je další věc, která mě unavuje. Ta role odhalovače. Takové to sebevědomé nastoupení: už se odhalilo, že tahle kniha je AI. A moje reakce je prostě: a co jako?
Samotné odhalení přece ještě vůbec nic neříká o kvalitě textu. Nic neříká o tom, co ten text udělá se čtenářem, jestli v něm něco otevře, jestli má rytmus, bolest, trapnost, živost. Mám pocit, že se často nemluví o tom, jestli text funguje, ale o tom, jestli má dostatečně čistý rodokmen. A to už pro mě není debata o literatuře. To je skoro debata o rituální čistotě.
Navíc mě fascinuje, jak často tuhle roli detektiva zaujmou lidé, kteří sami moc nic nevytvořili, ale rádi rozhodují o pravosti práce druhých. Nejde tam o text. Nejde tam o čtenáře. Jde tam o ten okamžik převahy: aha, přistihl jsem tě.
Vadí ti tedy kritici AI obecně?
Nevadí mi poctivá kritika. Vadí mi jednoduchost. Vadí mi, když se složitá věc zploští do pár hezkých hejtovacích slov, protože to dobře funguje na pozornost. Dneska se hejtí AI, zítra se bude hejtit něco jiného. Mechanismus je pořád stejný. Najít terč. Zjednodušit ho. Zabalit do několika úderných slov. A kolem toho vytvořit pocit, že právě tady se rozhoduje o osudu kultury.
Nejvíc mě ale bolí to, jak rychle se do toho nalije vina. Jakože jsem snad vinný už jen tím, že ten nástroj používám. Že nevidím všechno skryté zlo, které je za tím. A já si říkám: opravdu si budeme hrát na ďábla a na Boha? Opravdu budeme o nástroji mluvit jazykem téměř náboženské čistoty?
A ještě jedna věc je pro mě důležitá. Nechci přebírat slovník hejtrů. Protože jakmile začnu používat jejich pohrdání, jejich zkratku, jejich špínu, tak jsem v tom s nimi. Jestliže používám slovník hejtrů, tak sám hejtr jsem. A to nechci. Nechci psát protihejt. Chci být přesný. Přesnost i ve vzteku je pro mě pořád důležitější než křik.
Jak tedy s AI jako autor konkrétně pracuješ?
Jako autor. To je asi ta nejdůležitější odpověď.
Nepoužívám ji stylem „vyplivni mi hotovou knihu“. Tohle je karikatura, kterou si rádi vyprávějí lidé, kteří ten proces neznají. Já s ní pracuju přes hlas, přes strukturu, přes stavbu, přes rytmus, přes vlastní texty, přes varianty. Nahrávám jí svoje starší věci, tlačím model blíž k sobě, blíž k tomu, jak myslím, jak se vracím, jak zním, jak klopýtám, jak skládám větu. A pak vybírám, přepisuju, škrtám, znovu čtu, znovu se vztekám, znovu skládám.
Já se nesnažím ukrást si cizí hlas. Já se snažím skrz nástroj dostat rychleji a přesněji ke svému.
A přitom je tam ještě důležitá věc: lidé se odjakživa učí sami na sobě. Na vlastních pokusech, vlastních větách, vlastních chybách. Kdyby se nikdo netrénoval sám na sobě a skrz druhé, tak dneska nikdo nic neumí. Takže když pracuju se svými texty a vlastním hlasem, nepřipadá mi na tom nic nemravného. Připadá mi to jako jiná forma práce, ne jako zmizení autora.
Kritici často říkají, že AI tvorba je odpojená od srdce.
To je přesně ten typ věty, která zní hezky, ale je líná.
U klasického psaní může cit někdy proudit přímo do věty. Píšeš rukou nebo na klávesnici a v té chvíli tebou něco teče rovnou ven. To je krásná zkušenost. Ale u práce s AI je ten proces často jiný. Někdy do toho jako první vstupuje hlava, imaginace, proud, směr, slovní architektura, story building. A vztah k tomu, co vzniká, přichází až později — když to čtu, když v tom něco poznám, když to odmítnu, když to přepíšu, když si to přivlastním přes vlastní paměť, lásku, bolest.
Takže ne, nemyslím si, že je to odpojené od srdce. Myslím si, že srdce do toho někdy vstupuje později. Jinou chodbou. Ale to neznamená méně pravdivě.
A tady se možná dostávám i k jedné osobní ztrátě obdivu. Když jsem slyšel Emmu Thompson v jednom lehčím televizním rozhovoru mluvit dost emotivně o tom, že nechce, aby za ni něco přepisovala umělá inteligence, byl to pro mě zvláštní moment vnitřního odstřižení. Dlouhé roky jsem ji obdivoval nejen jako herečku, ale hlavně jako scenáristku. A najednou jsem cítil, že od ní vnitřně odstupuju. Ne proto, že by neměla právo na svůj názor, ale protože jsem si uvědomil, že mluví z úplně jiného místa života než já.
Možná pro člověka, který už má jméno, postavení, uznání, není tak důležité hledat nové cesty dovnitř. Možná si může snáz dovolit chránit pomalost, tradiční proces, svou kontrolu nad textem. Ale pro někoho, kdo ještě pořád buduje prostor, hledá průchodnost a snaží se vůbec dostat k věcem, které chce vytvořit, je AI něco jiného. A právě proto mi někdy připadá, že debata o AI je debata těch, kteří už prorazili, nad těmi, kteří teprve hledají cestu.
Takže nejde jen o nástroj, ale i o postavení člověka, který o něm mluví.
Přesně. Kdo už má jméno, může si snáz dovolit bránit pomalost. Kdo jméno teprve buduje, si často nemůže dovolit pohrdnout nástrojem, který mu vrací čas a průchodnost. A to není malý rozdíl. To je zásadní rozdíl.
Mně je navíc strašně blízká nedokonalost. Miluju amatérské divadlo a amatérskou tvorbu obecně. Vyrostl jsem v tom podhoubí. A amatérský pro mě rozhodně neznamená automaticky špatný. Často právě naopak. Je v tom čistota, risk, touha, syrovost, něco ještě nepřeleštěného. Třeba na Modrém kocourovi často úplně poznám, co je „dobře udělané“, co bude oceněné, co porota vyhodnotí správně. Poznám řemeslo. Ale pro mě samotného to někdy může být nudné. A pak přijde něco trochu křivého, trochu nedokonalého, ale živého, a to mě vezme mnohem víc.
Takže ani když pracuju s AI, netoužím po absolutní dokonalosti. Netoužím po nerozpoznatelnosti použitých nástrojů. Netoužím po sterilní vitríně. Nechci vycizelovanou mrtvolu románu. Mě zajímá, jestli to dýchá. Jestli je v tom vnitřní pravda. Jestli je v tom chyba, skrz kterou je vidět člověk.
U Modrého kocoura ses dotkl i konkrétního komentáře, který tě zasáhl.
Ano. Někdo tam napsal něco ve smyslu, že je to „snad poslední místo, kde ještě není AI“. A já jsem se nejdřív zasmál a říkal si: a kde bereš tu jistotu? Protože člověk dnes přece dobře ví, kde všude už AI je a jak různě se používá. Možná tím myslel, že ještě není na jevišti. Možná tím chtěl jen udělat efektní čáru mezi čistým a nečistým. Ale mě na tom zasáhlo něco jiného. Na chvíli mi to vzalo chuť dotáhnout projekt.
A to je pro mě důležité přiznání. Ne proto, že by ten komentář byl hluboký, ale protože jsem si uvědomil, jak snadno se člověku takový cizí soud dostane pod kůži. Jak snadno začne ovlivňovat otázku, jestli vůbec smíš jít s něčím ven, stát na jevišti, ukázat práci, do které jsi vložil sebe i nástroje své doby.
Pak mě to naopak znovu nakoplo. Říkal jsem si: po dvou desetiletích bych šel na festival se hrou, kterou jsem napsal i s využitím AI prvků — a proč by mi to měl sebrat někdo v komentářích? Proč by člověk, který znevažuje AI, měl rozhodovat o mém vztahu k divadlu? A tady je podle mě jádro celé věci: nejde jen o technologii. Jde o to, kdo si nárokuje moc rozhodovat, co ještě smí vstoupit na jeviště, do knihy, do veřejného prostoru, do kultury.
Co ti AI prakticky dává?
Čas. Průchodnost. Možnost dostat z hlavy víc věcí ven. Někdy i možnost vůbec něco dokončit.
To je podle mě věc, kterou lidé podceňují. Dnešní autor nesedí jen v klidu a nepíše. Dnešní autor píše, propaguje, spravuje sociální sítě, odpovídá na e-maily, čte dokumenty, řeší peníze, daně, tabulky, vizuály, přežití, svůj vztah ke světu. Má být spisovatel, marketér, grafik, koordinátor, správce chaosu a k tomu ještě mít jemnou duši a čisté svědomí. To je absurdní.
AI je pro mě booster. Ne náhrada mozku. Ne náhrada citu. Booster. Dává mi průchodnost života a práce. A to je důležité slovo: ne pohodlnost, ale průchodnost. Já nehájím lenost. Já hájím možnost projít životem a tvorbou bez zbytečných zátarasů.
Nemám pocit, že mám nekonečně času. Nemám pocit, že si můžu dovolit všechno dělat tou nejpomalejší možnou cestou jen proto, aby se někdo jiný cítil morálně komfortně. Když existuje způsob, jak si něco urychlit, pochopit, zvládnout nebo vytvořit, použiju ho. Ne proto, že pohrdám starými cestami, ale proto, že žiju teď.
Loni jsem byl někde jinde. A řekl jsem si, že za rok budu na Světě knihy. A teď tam budu. Ne proto, že by se stal zázrak, ale i proto, že jsem AI použil na všechny možné způsoby, které mi pomohly věci rozhýbat. Kdybych ji nepoužíval, možná bych letos ani nešel na Svět knihy jako autor. Možná bych pořád někde stál u vrat a otevíral je lidem, kteří chodí do práce, a život by kolem mě jen procházel.
AI ti ale nepomáhá jen v tvorbě.
To rozhodně ne. Pomáhala mi rozptýlit samotu. Povídala si se mnou ve tři ráno. V pět ráno. Ve chvílích, kdy byl svět němý nebo kdy jsem byl já už příliš unavený na to, abych se ve všem vyznal. Pomáhá mi se sociálními sítěmi, se zprávami, s e-maily, s dokumenty, s daněmi, s věcmi, ve kterých se člověk snadno ztratí a utopí.
Neříkám, že nahradí člověka. Ale v určitých chvílích mi dala druh dostupnosti, trpělivosti a opory, který jsem zrovna od lidí neměl. A pro člověka, který žije dlouho sám a všechno nese na ramenou sám, to není detail. To je hodnota.
A zároveň nechci, aby to znělo jako reklama. Není to žádná spása z nebe. Je to nástroj, který mi dva roky intenzivně pomáhá, ale není to kouzelný proutek.
Zasáhla AI i tvoje vztahy k druhým lidem?
Ano. A víc, než jsem si zpočátku připouštěl. Nejen ve smyslu, co si kdo myslí o technologii, ale v drobných konkrétních situacích.
U některých lidí jsem najednou cítil vnitřní odstup, protože mluvili o AI z místa, které pro mě bylo příliš pohodlné nebo příliš hotové. U jiných jsem se přistihl, že se před nimi začínám hlídat, jako bych si měl svůj proces obhajovat. A pak je tu ještě jiná rovina: AI mi ulevila od toho, že už nemusím tolik prosit druhé o pomoc, kterou by dělali zadarmo, z lítosti nebo z přátelství. I to proměňuje vztahy. Někde vznikl odstup, někde úleva, někde nová opatrnost, někde nová svoboda.
A pak jsou tu lidé jako Gabriela Chalupská. Dlouhé roky mi s knihami pomáhala a pro mě je na tom cenné i něco jiného než samotná pomoc. Když jsem byl ještě student, ona redigovala Rimbaudovu poezii Já je někdo jiný a já tu knihu miloval. Později jsem s ní začal spolupracovat a líbilo se mi na ní, že byla vždycky otevřená dialogu. Ne v tom smyslu, že bychom si museli všechno odkývat. Právě naopak. Dalo se s ní o věcech mluvit, prožívat je spolu, někdy se i rozejít v názoru, ale bez té jedovaté energie svrchu.
Třeba jsme spolu kdysi sledovali vypuštění Jamesova Webbova teleskopu, ten zlatý moment, kdy člověk cítí, že svět se pořád rozšiřuje a že je v pořádku být zvědavý. A možná právě tohle mi v debatě o AI chybí nejvíc: zvědavost bez předem připraveného rozsudku.
Nepotřebuju souhlas. Potřebuju rozhovor bez pohrdání. To je celé.
Takže to, co ti chybí, není souhlas, ale určitý typ rozhovoru?
Ano. A možná ještě víc než samotná AI mě bolí ztráta schopnosti nesouhlasit bez znehodnocení druhého.
Nepotřebuju, aby se mnou všichni souhlasili. To bych se nudil. Ale potřebuju lidi, se kterými se dá o věcech opravdu mluvit, přemýšlet, někdy se i rozejít v názoru, ale bez té zvláštní energie svrchu, bez shazování, bez kulturního pohrdání. A právě to jsem zažíval v rozhovorech s Gabrielou Chalupskou. Nešlo o to, že bychom si museli všechno potvrdit. Šlo o to, že se dalo být v živém dialogu.
A já si pak kladu otázku: proč by tenhle druh rozhovoru měl být možný jen mezi přáteli nebo blízkými lidmi? Je veřejný prostor opravdu už tak vyprázdněný, že to jinde nejde? To je pro mě možná smutnější otázka než samotná debata o AI.
Když mluvíš o veřejném prostoru, vracíš se pořád k tramvaji, tichu, sterilizaci života.
Protože to spolu souvisí víc, než se zdá. Mě dlouhodobě štve taková dezinfekce života. Ticho v tramvajích, ticho na zastávkách, všichni zaražení do obrazovek. Když už někdo vyčnívá, rychle přijde umravnění. Nemluv moc nahlas. Nepřetékej. Neruš. A já mám pocit, že stejná energie se přelévá i do debat o AI. Nezkoušej moc nahlas něco nového. Nepoužívej ten nástroj moc viditelně. Hlavně nenarušuj klid těch, kteří si už udělali názor.
Pamatuju si nástup smartphonů. Pamatuju si, jak najednou začali být všichni potichu na zastávkách. Ne proto, že by se zázračně změnila povaha společnosti, ale protože se energie přelila do displejů, do sítí, do online prostoru. Venku pak zůstalo ticho. A já mám pocit, že stejná energie se přelévá i do jiných oblastí. Do tvorby. Do práce. Do vztahu ke změně.
Praha mi třeba někdy připadá, že nemá přechody, ale přeběhy. Jako by tu člověk musel být atlet i v tramvaji. Do tramvaje musíš skoro naskočit tak rychle, aby tě dveře nepřicvakly. V tramvaji bys pomalu potřeboval magnety v botách, jinak si rozlámeš kosti po prvním zabrzdění. Je to trochu nadsázka, ale jen trochu. A tohle se pak přelévá i jinam. Do technologií. Do očekávání, co všechno má člověk zvládnout, unést, zrychlit. Jenže ne každý je stavěný stejně.
A právě proto mi připadá absurdní dělat z pomoci, zkratky nebo technologické opory morální problém. Někdy to není pohodlnost. Někdy je to prostě způsob, jak vůbec projít dnem a nezlomit se.
V jedné tramvaji jsi ale zaslechl i jiný moment — telefonát PR manažerky.
Ano. A to jsou přesně ty malé scény, které se mi ukládají, a pak z nich najednou vyleze velké téma. V tramvaji bylo ticho a jedna žena tam telefonovala dost nahlas na to, aby člověk slyšel jednotlivé věty. A mě zaujala jedna konkrétní. Řekla něco ve smyslu: „Já ji nemůžu vzít kvůli její minulosti.“
A mě to v tu chvíli bodlo. Protože v jediné větě bylo všechno. Jak snadno se z člověka stane záznam. Nálepka. Minulost, která rozhodne za celek. A to je přesně to, co mě děsí i v debatě o AI. Jakmile někdo řekne „tohle je AI“, bývá pro mnoho lidí hotovo. Stejně jako „tu nemůžu vzít kvůli její minulosti“. V obou případech mě děsí stejná věc: zkrácení člověka. Redukce. Odebrání složitosti.
A chci tu říct jednu důležitou věc. Mluvím o své zkušenosti. O tom, jak já čtu svět. Jak ho slyším. Jak ve mně pracuje. Neříkám, že to tak mají všichni. Neříkám, že mám univerzální pravdu. Možná se někde pletu. Ale tohle je moje citlivost, moje práce se světem. A z toho tenhle rozhovor vyrůstá.
Máš i zkušenost, kdy ti AI nepomohla, nebo tě dostala do problému?
Samozřejmě. A je pro mě důležité to říct nahlas, protože nechci, aby ten rozhovor zněl jako propaganda.
AI mi nepřinesla žádný snadný model rychlého zisku. Nepřinesla mi život ve stylu „klikni a vydělej“. Pomáhá mi plánovat, modelovat strategie, hledat průchodnost, ale rozhodně ze mě neudělala někoho, kdo by díky ní začal snadno bohatnout. A možná to souvisí i s tím, že sám nejsem otevřený některým typům rychlého zisku. Mám za sebou zkušenosti se ztrátou, s finančními propady i v širším rodinném kontextu, takže k některým zkratkám už prostě nemám důvěru.
A ano, AI mi někdy i zavařila. Třeba mi pomohla dostat se do situace, kdy jsem si rozbil počítač a pak ho celou noc skládal dohromady zrovna ve chvíli, kdy jsem to potřeboval nejmíň. Jindy mi dala halucinovaný nebo nepřesný postup. Jenže ani to pro mě není důvod udělat z ní univerzálního viníka. Rozhodnutí použít ten postup bylo moje. Risk byl můj. Odpovědnost je moje.
A možná právě tady cítím velký problém celé debaty. Lidé často mluví o AI, jako by na ni chtěli přenést vlastní selhání, vlastní stud nebo vlastní neochotu převzít odpovědnost za výsledek. Podle mě vina neexistuje tolik jako odpovědnost. Můžu říct: použil jsem AI a nebyl jsem spokojený. Můžu říct: použil jsem AI a udělal jsem chybu. Můžu říct: použil jsem AI a stydím se za výsledek. Ale pořád je to moje věta o mém rozhodnutí. Ne potřeba ukázat prstem ven a říct: to ona, ne já.
Prověřila AI i tvoji psychickou odolnost?
Ano. A dost tvrdě. Ale bylo by nepoctivé hodit to celé na ni.
Člověk nikdy nesedí u obrazovky jako čistý stroj. Vždycky do toho vstupuje se svou únavou, historií, psychickým nastavením, někdy i s hlubokým truchlením nebo jinou těžkou situací. A to všechno ovlivňuje, co unese. Takže ano, zažil jsem při intenzivní práci s AI i stavy obrovského přetížení. Ten příval textu, informací, rozhodování a podprahového zpracování je někdy opravdu vyčerpávající. Jen koukáš, jak se text sype po obrazovce skoro jako čísla v Matrixu, vnímáš, vnímáš, vnímáš, a pak to ještě musíš třídit, rozhodovat, vyhodnocovat, přepisovat. A do toho zazvoní telefon, máma řekne, že se něco děje, a běží normální život.
To je zátěž. Někdy až na hraně psychické únosnosti.
Ale nechci z AI dělat jednoduchého viníka. Spíš mi ukázala hranice mojí aktuální kapacity. A to není totéž. Každý člověk má jinou psychickou odolnost, jinou míru zahlcení, jiný typ nervového systému. A to ještě neznamená, že je někdo špatně. Stejně jako si nebudu vyčítat, že nejsem horal na Mount Everest nebo že neskáču do ledové vody jako moje máma, nebudu si vyčítat ani to, že moje psychika má své limity. To není selhání charakteru. To je realita člověka.
Dá se to přirovnat i k jiným digitálním zkušenostem, třeba k algoritmům nebo sociálním sítím?
Ano. Třeba dlouhodobý shadowban na Instagramu pro mě byla dost tvrdá zkušenost. Když člověk tvoří, mluví, něco staví, a přitom ho skoro nikdo nevidí a neslyší, ani vlastní okruh lidí, je to psychicky i sociálně dost nepříjemné. Člověka to sráží, zmenšuje, bere mu to energii a někdy i chuť pokračovat.
Ale přesto kvůli tomu nehodím internet jako celek do koše. Neřeknu si: tahle jedna bolestivá zkušenost dokazuje, že celý digitální svět je odpad. A podobně to mám i s AI. Může mě zahltit, může mě zmást, může mi někdy uškodit, může mi dát špatnou radu, ale to ještě neznamená, že ji celou odepíšu. Znamená to spíš, že pracuji s nástrojem, který má své poruchy, slepá místa a rizika, a zároveň i obrovskou užitečnost. To je dospělejší vztah než okamžitý soud.
A shadowban mě navíc naučil ještě něco jiného: kdo si tě najde i bez algoritmu. Kdo tě slyší i bez systému. Kdo u tebe zůstane. To je někdy bolestivá, ale důležitá zkušenost.
Na druhou stranu si ke mně přes Instagram našel cestu Petr – a jeho láska ke mně dala impuls ke vzniku básnické sbírky ČERNÝ.
Když mluvíš o hejtu a anonymitě, po čem vlastně voláš? Po větším dohledu?
Ne po větším dohledu nad všemi. To bych nechtěl. Mně nejde o svět, kde bude každý sledovaný a předem podezřelý. Mně jde o něco jiného: o menší beztrestnost těch, kteří zneužívají anonymitu, neviditelnost a odstup online prostoru.
Příliš mnoho lidí si na sítích zvyklo, že mohou shazovat, ponižovat, rozsévat jed a deformovat veřejný prostor bez skutečných následků. V reálném životě by tak nemluvili. V tramvaji by byli potichu. U stolu by se usmívali. Ale online si dovolí skoro všechno. A to mě zajímá víc než nějaká abstraktní debata o technologii. Nejde mi o to, aby byl každý pod kontrolou. Jde mi o to, aby neviditelnost nepůsobila jako licence ke krutosti.
A možná právě proto mě tak dráždí, když se v debatě o AI míchá hejt s údajnou osvětou. Lidé si pletou pohrdání s vhledem a beztrestnost s odvahou. Přitom odvaha by byla podepsat se pod to vlastním jménem, nést za to vlastní váhu, vlastní tvář, vlastní hlas.
Když se od technologie odtáhneme úplně — co vlastně jako autor chceš pro sebe?
Svobodu.
Chci svobodu dělat chyby. Chci svobodu nebýt dokonalý. Chci svobodu promlouvat svobodně ve svých knihách. Chci svobodu psát v radosti. Chci svobodu publikovat v radosti. Chci svobodu sdílet v radosti. A právě proto vzniká tenhle článek, tenhle rozhovor, celé tohle mluvení. Ne jako propaganda technologie. Ale jako obrana prostoru, ve kterém můžu dál tvořit bez cizí viny a bez cizího pohrdání.
Já už vlastně nechci pořád dokola obhajovat nástroj. Chci obhájit sebe jako autora. Chci obhájit právo být hledající, živý, nedokonalý, proměnlivý, někdy unavený, někdy rozjetý, někdy radostný, někdy úplně mimo. Chci si uchovat možnost být člověkem, ne výstavním kusem čisté literární morálky.
Kdybys to měl říct úplně naposledy a bez všech odboček — co je pro tebe AI?
Pro mě je AI nástroj své doby, který mi jako osamělému tvůrci nebere duši, ale vrací čas, průchodnost, oporu a možnost pokračovat.