KAPITOLA 2 – Jak jsme kouřili cigára v Ugocsa utca

Cigára přinesl Dénes Szalai.

Dénes Szalai byl o čtyři roky starší než já a bydlel ve třetím vchodě, v prvním patře. Měl ruce pořád trochu mastné, i když zrovna nic neopravoval, a chodil s rameny trochu dopředu, jako by byl zvyklý procházet nízkými dveřmi. Moc jsme se s ním nebavili, protože starší kluci se moc nebavili s mladšími, leda když chtěli něco předvést nebo něco chtěli po nás.

Tentokrát chtěl něco předvést.

Stál na pavlači ve druhém patře a volal dolů na dvůr, kde jsme seděli my tři u kořenů stromu. Byl to týden po chmýří, nebo trochu víc. Chmýří skoro vymizelo a strom zase vypadal jako strom.

„Hej.“

Nekoukal jsem hned nahoru, protože jsem nevěděl, jestli volá na nás.

„Hej, vy tři.“

Koukl jsem. Dénes Szalai se opíral o zábradlí a v ruce držel krabičku cigár. Malou, bílou, trochu pomačkanou na rohu. Držel ji tak, aby bylo vidět, co to je.

Márty Németh vstal dřív než já. Šli jsme hned nahoru po schodech. Gyözö Cserdi šel poslední, já se bál, aby nikomu nic neřekl, ale šel taky.

Dénes Szalai nám krabičku neukázal zblízka. Otevřel ji, vytáhl jedno cigáro a prohlédl si ho, jako by ho posuzoval.

„Umíte kouřit?“

„Jo,“ řekl Márty Németh.

Gyözö Cserdi nic neřekl.

„Jo,“ řekl jsem taky, i když to nebyla pravda.

Dénes Szalai se podíval na Mártyho Németha.

„Kouřil jsi?“

„Jednou.“

„Kde?“

Márty Németh chvíli váhal.

„U babičky.“

Dénes Szalai na něj koukl tak, jak starší kluci koukají na mladší, kteří lžou. Ale nic neřekl. Vyndal tři cigára a podal každému jedno. Pak vzal čtvrté pro sebe.

„Tady ne,“ řekl. „Tady to dospělí ucítí hned.“

Věděl jsem, o čem mluví. Z některých oken byl vidět celý dvůr. A dospělí viděli hlavně to, co člověk nechtěl.

„Jdeme do Ugocsa.“

Ugocsa utca byla od nás kousek. Ne daleko, ale jiná ulice. Chodník tam byl trochu jinčí než u nás, zdi starší a uprostřed byla zákruta a taky strom, kde se dalo trochu schovat. Děti tam moc nechodily, protože nebylo proč. Nebylo to zakázané místo. Bylo to jen místo, kde nebylo moc lidí nebo se moc nestarali. A taky tam chodili lidi kupovat cigára do trafiky, tak to bylo normální tam kouřit.

Šli jsme. Dénes Szalai napřed, my tři za ním.

Cigáro jsem nesl v pravé ruce, prsty mírně ohnuté kolem něj, jak jsem to viděl u dospělých. Bylo lehčí, než jsem čekal. Papír byl trochu mazlavý, nebo se mi to jen zdálo, protože jsem měl zpocené ruce. Tabák byl vidět na obou koncích. Na jednom konci trochu víc, na druhém byl papír ještě rovný a nedotčený.

Teď, když jsem ho držel v ruce, zdálo se, že by bylo divné ho nezkusit.

Márty Németh nesl cigáro před sebou jako tyčku a koukal se na něj z boku.

„Moje je kratší než tvoje,“ řekl ke mně.

„Jsou všechny stejné.“

„Moje vypadá kratší.“

„Jsou ze stejné krabičky.“

Gyözö Cserdi šel vedle nás a cigáro měl v kapse. Nevadilo mu to a tvářil se jako vždycky.

Ugocsa utca voněla jinak než naše ulice. Nebo spíš voněla na jiných místech. U nás v Brassai Sámuel utca byl pořád ten vlhký pach domu a dvora a přes něj různé věci podle toho, kudy člověk šel. Domky naproti nám měly zahrádky a voněly tam kytky. Tady v Ugocsa byly vysoké domy po obou stranách, byl tu stín a bylo cítit hodně stromy a trochu tu trafiku, ale je dost možný, že jsme cítily knihy z knihovny a ne cigára.

U trafiky jsme nezastavili. Dénes Szalai šel rovnou k zídce za zakrouceným kusem ulice a tam se zastavil.

Byl to dobrý kout, ale před trafiku vyšel prodavač, tak jsme se nakonec rozhodli pro výklenek kousek stranou. Aby nás někdo viděl, musel by jít přímo k nám.

Dénes Szalai vyndal zapalovač. Oranžový, průhledný, s trochou plynu uvnitř.

„Tak,“ řekl. „Zapálíte si sami, nebo chcete pomoct?“

„Sami,“ řekl Márty Németh.

Gyözö Cserdi vyndal cigáro z kapsy.

Dénes Szalai podal zapalovač Mártymu Némethovi. Márty Németh ho chytil, přiložil plamen k cigáru a zašpulil rty. Oheň se pohyboval. Márty Németh polykal vzduch a cigáro nic.

„Musíš táhnout,“ řekl Dénes Szalai.

„Táhnu.“

„Netáhneš. Takhle.“

Ukázal prsty.

„Přitáhneš a potáhneš.“

Márty Németh to zkusil znovu. Tentokrát konec cigára zasvítil červeně a vyšel kouř. Malý, tenký, trochu modravý.

Márty Németh ho vypustil ven.

„Tak,“ řekl Dénes Szalai. „Teď vy.“

Vzal jsem zapalovač. Byl teplý od Mártyho ruky. Přiložil jsem plamen a zkusil táhnout, jak říkal Dénes Szalai. Přitáhnout a potáhnout.

Kouř byl jiný, než jak vypadal.

Vypadal lehce. Vznášel se. Zdál se jako něco vzdáleného.

Ale byl horký, hořký a skočil mi rovnou dolů do krku, jako by šel jinam, než jsem čekal. Jako by hledal místo, kam se schovat. Okamžitě jsem chtěl kašlat, ale Dénes Szalai stál vedle a Márty Németh se koukal, takže jsem to polykal. Polykal jsem tak rychle, až mi začaly slzet oči.

Ne brečet.

Jenom slzet.

Kouř šel i do očí, i když jsem nerozuměl jak.

Gyözö Cserdi si zapálil sám, bez pomoci. Přiložil zapalovač, potáhl, vypustil kouř rovně před sebe.

„Dobře,“ řekl Dénes Szalai.

Gyözö Cserdi nic neřekl.

Stáli jsme u zdi a kouřili.

Já jsem netáhl moc. Vždycky jen trochu, aby cigáro svítilo a šel kouř, ale ne tolik, aby šel dovnitř. Kouř jsem v puse chvíli podržel a vypustil ven, jako jsem viděl u Dénese Szalaie. Pálilo to na jazyku a za zuby jsem měl chuť, jako kdybych si kousl do přepáleného papíru.

Márty Németh táhl víc.

Viděl jsem to na něm. Táhl a kouř polykal, nebo se o to pokoušel, protože Dénes Szalai říkal, že se to tak dělá. Nastavil krk a hrdlo, jako by polykal pilulku. Koutkem oka jsem sledoval, jak se mu napínají svaly na krku.

Pak začal kašlat.

Ne hned. Vydržel chvíli. Kousl se do rtu, naklonil hlavu trochu do strany, jako by ho bolelo ucho, a pak ho to dostalo. Zakašlal. Zakryl si pusu. Zakašlal znovu. Oči mu zvlhly.

„Něco mi vlezlo do krku,“ řekl, jakmile přestal.

„Kouř,“ řekl Dénes Szalai.

„Ne kouř. Něco jiného.“

„Co jiného?“

„Nevím. Kousek tabáku nebo tak.“

Dénes Szalai se na něj podíval, ale nic neřekl.

Gyözö Cserdi táhl rovnoměrně. Ani moc, ani málo. Kouř vypouštěl malými obláčky dolů, ne dopředu. Díval se přitom na zeď naproti jako na něco zajímavého, i když zeď zajímavá nebyla. Byl to ten jeho způsob, kdy dělal, jako by věc nedělal.

„Kouřil jsi už dřív?“ zeptal se ho Dénes Szalai.

„Jo.“

„Kde?“

„Tady. Jednou.“

„S kým?“

„S Péterem.“ Gyözö Cserdi se na něj podíval. „Bydlí v Böszörményi út.“

Dénes Szalai přikývl, jako by Pétera znal, ale možná ho neznal. Bylo to jedno.

Vrátil jsem se ke svému cigáru. Bylo asi do půlky. Popel na konci byl šedivý a křehký a trochu se třásl, když jsem cigárem pohnul. Odklepal jsem ho prstem, jak jsem to viděl u dospělých, ale popel mi spadl na rukáv.

Setřásl jsem ho, ale na rukávu zůstala malá šedivá skvrna.

Díval jsem se na ni.

Mamá to uvidí. To jsem věděl jistě. Mamá viděla věci na oblečení, které byly skoro neviditelné. Viděla šmouhy od trávy, které já neviděl. Jednou viděla na mém triku místo, kde jsem se opřel o zeď, a přitom zeď měla barvu stejnou jako moje tričko.

Popel uvidí určitě.

„Co je?“ zeptal se Gyözö Cserdi.

„Nic.“

„Díváš se na rukáv.“

„Je tam trochu popela.“

„Tak to opraš.“

Zkusil jsem to rukou. Šlo to hůř, než jsem chtěl. Skvrna zesvětlela, ale nezmizela.

„Doma to dám pod vodu,“ řekl jsem.

Gyözö Cserdi přikývl, jako by to bylo rozumné.

Možná to bylo rozumné.

Dénes Szalai dokuřoval cigáro. Byl o hodně rychlejší než my. Měl ho skoro dole a kouřil přirozeně, bez přemýšlení o tom, jak táhne a kde je kouř. Bylo vidět, že ho to nezajímá tak jako nás.

„Musíte to dokouřit?“ zeptal se.

Podíval jsem se na svoje cigáro. Byl jsem zhruba v polovině.

„Ne,“ řekl Márty Németh. Taky byl jen do půlky.

„Tak na zem.“

Dénes Szalai hodil nedopalek na zem a šlápl na něj. Vydal podrážkou malý prašivý zvuk.

Já jsem svoje cigáro nedokouřil. Přiložil jsem ho k zemi, otřel o dlažbu a hodil ke zdi za výstupek, aby nebylo vidět. Nevím proč. Přišlo mi, že jsem najednou míň vidět.

Márty Németh ho hodil vedle mého.

Gyözö Cserdi ho dokouřil skoro celé. Potom šlápl na zbytek jako Dénes Szalai.

Dénes Szalai si strčil ruce do kapes.

„Tak,“ řekl. „Jaký to bylo?“

„Dobrý,“ řekl Márty Németh okamžitě.

„Fakt?“

„Jo. Dobrý.“

Dénes Szalai se na něj podíval.

„Nekašlal jsi?“

„Trochu mi vlezlo do krku. Říkal jsem. Kousek tabáku.“

„Jo,“ řekl Dénes Szalai a protočil oči.

Podíval se na Gyözö Cserdi.

„Ty?“

Gyözö Cserdi pokrčil rameny.

„Šlo to.“

„A ty?“ Koukal na mě.

„Jo,“ řekl jsem. „Bylo to dobrý.“

Dénes Szalai sebral zapalovač, krabičku strčil do kapsy a šel. Nezastavoval se. Jen odešel za roh a byl pryč.

Stáli jsme tři u zdi.

Prsty mi smrděly. Ucítil jsem to, jakmile jsem zvedl ruku k obličeji. Tabák a spálené dřevo. Přičichl jsem k druhé ruce.

Stejné.

„Mně smrdí ruce,“ řekl jsem.

„Mně taky,“ řekl Márty Németh. Přičichl ke svým a zamračil se. „Dost smrdí.“

„Doma to ucítí.“

Márty Németh se na mě podíval.

„Myslíš?“

„Jo.“

Gyözö Cserdi si přičichl k prstům.

„Mýdlo a voda,“ řekl. „Dvakrát.“

„A žvýkačka,“ řekl Márty Németh. „Žvýkačkou se to přebije.“

„Přebije se dech, ne ruce,“ řekl Gyözö Cserdi.

Márty Németh se podíval na svoje ruce s výrazem, jako by mu ještě nedošlo, že ruce a dech jsou dvě různé věci.

„Jo, ale taky dech,“ řekl. „Hlavně dech.“

„Obojí,“ přiznal jsem.

Šli jsme zpátky.

Po cestě jsem přemýšlel, co se dá smýt a co ne. Ruce určitě. Rukáv možná, jestli tam byla jen malá skvrna. Dech žvýkačkou, kdybychom žvýkačku měli. Ale vlasy? Přičichl jsem ke svému rameni. Smrad tam seděl jako holub na zídce. Nevrká, ale ty víš, že tam je.

Před hlavní bránou do domu jsem zastavil.

„Počkejte.“

Gyözö Cserdi a Márty Németh se otočili.

„Musíme si ujasnit, co řekneme.“

„Nikdo se nás nezeptá,“ řekl Gyözö Cserdi.

„Ale co když jo.“

„Co bychom říkali?“

„Že jsme byli v Ugocsa.“

„To víme.“

„A co jsme tam dělali.“

Gyözö Cserdi přemýšlel. Márty Németh přemýšlel taky, nebo aspoň vypadal, že přemýšlí, ale spíš si přičichával k prstům a tiše kroutil hlavou.

„Nic jsme tam nedělali,“ řekl Gyözö Cserdi. „Jen jsme tam byli.“

„To je divný.“

„Není. Děti jsou všude bez důvodu.“

To byla pravda. Dospělí se taky neptají, proč jdeš tudy a ne tamtudy. Ptají se, když je něco na tobě jinak. Když koktáš, nebo koukáš jinam, nebo máš červené uši.

Márty Németh měl červené uši.

„Márty.“

„Co.“

„Máš červené uši.“

Sáhl si na ně.

„Mám?“

„Jo.“

„Proč?“

„Nevím.“

Podíval se na Gyözö Cserdiho, jako by čekal odborné potvrzení. Gyözö Cserdi pokrčil rameny.

„Kouř může dělat různé věci.“

„Jaké?“

„Nevím.“

„Ty nevíš?“

„Nevím všechno.“

To bylo nepříjemné slyšet, protože Gyözö Cserdi většinou vypadal, že ví aspoň dost na to, abychom se nemuseli bát víc, než už se bojíme.

Márty Németh si přikryl uši dlaněmi, jako by to pomohlo.

„Nemůžeme stát tady celý den,“ řekl Gyözö Cserdi.

„Vím, ale—“

„Tvoje uši nikdo nekontroluje.“

Márty Németh spustil ruce.

„A co ten smrad?“ Strčil mi ruce pod nos.

Odtáhl jsem se.

„Smrdíš víc ty, nebo já?“

„Stejně,“ řekl Gyözö Cserdi. „Jdete domů rovnou, nebo ne?“

Já rovnou nešel. Zastavil jsem se u záchodu na dvoře, kde byl kohoutek se studenou vodou. Namočil jsem ruce, vzal kus mýdla, které tam někdo nechal na kameni — bylo zelené, tvrdé a mělo moc silnou mátovou vůni, ale to bylo teď dobré — a myl si ruce. Dvakrát.

Pak jsem si přičichl.

Trochu lepší.

Přičichl jsem znovu. Pach byl slabší, jenže pořád tam byl, schovaný pod mýdlem. Jako když se přikryje špinavý koberec čistým ručníkem. Ručník voní čistě, ale pod ním pořád něco je.

Otřel jsem si ruce o trávu u zdi, protože tráva přehlušuje všechno. To jednou říkala Rósza, když se jí někdo ptal, proč má ruce od trávy. Nevím, jestli to říkala kvůli cigárům nebo kvůli něčemu jinému, ale teď se to hodilo.

Přičichl jsem znovu.

Tráva, mýdlo a trochu kouř.

Bylo to přijatelnější.

Pak jsem šel domů.

Mamá byla v kuchyni a vařila. Slyšel jsem příbory a nádobí a to prasknutí, které dělala pánev, když na ni kápla voda. Sundal jsem boty v předsíni a šel do svého pokoje bez zastávky u kuchyně.

„Bencíku?“

Zastavil jsem se.

„Jo.“

„Kde jsi byl?“

„Venku.“

„Kde venku?“

Gyözö Cserdi měl pravdu. Zeptat se na kde bylo normální. Nebyla v tom past.

„V Ugocsa.“

„Proč v Ugocsa?“

„Tak jsme šli.“

Chvíli bylo ticho.

„Okej,“ řekla mamá. „Umyl sis ruce?“

„Jo.“

„Přijď za chvíli. Bude se jíst.“

Šel jsem do pokoje. Sedl jsem si na postel a čichal k rukávům. Tabák tam ještě trochu byl. Natáhl jsem si tričko přes nos a přičichl k látce zevnitř. Zevnitř bylo cítit víc.

Sundal jsem tričko a hodil ho za postel.

Na zemi leželo čisté tričko, které jsem ráno odložil. Oblékl jsem si ho.

Znovu jsem si přičichl k prstům. Mýdlo a tráva a trochu to podezřelé pod tím. Přešel jsem do koupelny a myl si ruce podruhé, tentokrát s tím voňavým mýdlem v mýdelničce, které bylo pro hosty a které jsem normálně nesměl používat. Bylo bílé a vonělo jako někdo, kdo jde do divadla.

Přičichl jsem.

Lepší.

Pak jsem se podíval do zrcadla.

Jazyk.

Gyözö Cserdi nikdy nic neříkal o jazyku, ale zdálo se mi, že na jazyku by mělo být vidět, jestli někdo kouřil. Vyplázl jsem ho.

Byl normální. Růžový, trochu mokrý jako vždycky.

Zastrčil jsem ho zpátky.

Pak mě napadly zuby. Přiblížil jsem se ke zrcadlu a ukázal si je. Byly taky normální. Ani žluté, ani černé, ani jinak poznamenané cigárem.

Odešel jsem od zrcadla.

U jídla jsem skoro nemluvil, protože jsem si pořád trochu přičichával k rukávům pod stolem. Mamá se mě ptala, co jsme dělali, a já řekl, že jsme si hráli. To byla pravda, jen ne celá. Mamá přikyvovala a jedla a jednou se podívala na můj rukáv, ale pak se zase podívala na svůj talíř.

Po jídle jsem šel k oknu a díval se dolů na dvůr.

Gyözö Cserdi tam nebyl. Márty Németh tam taky nebyl. Jen Rósza na své lavičce. Kývala nohou. Vrzalo to až sem nahoru.

Přemýšlel jsem, jestli Dénes Szalai bude mít zítra zase cigára a jestli by nás pozval znova.

Asi ne.

Dénes Szalai nebyl ten typ, který pozve dvakrát. Byl ten typ, který jednou něco předvede a pak jde se jde předvádět dál.

Pak jsem přemýšlel, jestli by to bylo jiné napotřetí. Jestli by to pálilo míň, kdyby člověk věděl, co čekat. Gyözö Cserdi to vydržel dobře. Kouřil jako někdo, kdo kouřil víckrát. Možná to přišlo samo po pár pokusech a pak se člověk přestal dávit a přestaly mu slzet oči.

Pak jsem si vzpomněl na tu hořkou chuť za zuby a už na to nemyslel.

Za uchem jsem ucítil šmouhu mýdla, jak jsem se tam omýval.

Přesně tam, kde minule bylo chmýří.

Druhý den jsem potkal Mártyho Németha na schodech.

Byl dole ve vchodu a sundával si boty. To bylo divné.

„Co děláš?“ zeptal jsem se.

„Jdu domů.“

Sundal botu a čichl k ní.

„Čicháš k botě?“

„Kouká se mi na ně maminka.“

„Kouká se ti na boty?“

„Říkala, že z nich jde nějaký smrad.“

Podíval jsem se na jeho boty. Byly normální, opotřebované, levá měla trochu utrženou podrážku u špičky.

„A jde?“

Márty Németh strčil botu pod nos.

„Trochu,“ přiznal.

„Z těch cigár?“

„Ne z cigár. Z toho, kde jsme stáli. Tam byl starý popelník nebo co.“

„Popelník na ulici?“

„Nebo takové místo. Kde jsou cigarety. Ty nedopalky.“ Zaváhal. „Ty naše nedopalky tam.“

„Aha.“

Botu si znovu obul. Začal šněrovat.

„Mamá se na nic neptala?“

„Ptala se, co mám na botách.“

„A ty?“

„Že jsem šlápl do popela.“

Byl jsem chvíli zticha.

„A věřila?“

„Nevím.“ Vstal. „Neumím lhát, když se něco stalo.“

„Co se stalo?“

„Kouření.“ Podíval se na mě. „Jako fakt se to stalo. Lže se líp u věcí, které se nestaly.“

Přemýšlel jsem o tom. Bylo v tom něco. Když se věc nestala, člověk si ji může celou vymyslet. Když se stala, je tam pořád a člověk musí lhát, a to je těžší.

„Řekl jsi pravdu?“ zeptal jsem se.

„Ne.“ Chvíle. „Řekl jsem, že jsem šlápl do popela. To taky není lež.“

„Je to půllež.“

Márty Németh se zamyslel.

„Půllež je lepší než celá lež.“

„Nebo celá pravda.“

Podíval se na mě s výrazem, který říkal, že celá pravda teď nepomůže.

„Jo,“ řekl. „Nebo celá pravda.“

Šel po schodech nahoru. Pak se otočil.

„Tobě se nic nestalo?“

„Ne.“

„Mamá nic?“

„Ptala se, kde jsem byl.“

„A?“

„Řekl jsem, že v Ugocsa.“

„To ti stačilo?“

Kývl jsem.

Márty Németh se zamyslel.

„Ty jsi šikovnější.“

„Nebo jsem měl štěstí.“

„Jo. Nebo to.“

Otočil se.

„Zítra uvidíme Gyözö Cserdiho?“

„Asi jo.“

„Fajn.“

A šel domů.

Gyözö Cserdi byl druhý den dole ve dvoře se svým starým fotoaparátem. Dělal, jako by fotografoval strom, ale strom byl zrovna nezajímavý, takže bylo jasné, že tam jen tak stojí.

Přišli jsme k němu.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se Márty Németh.

Myslel doma.

„Dobře,“ řekl Gyözö Cserdi. „Nic.“

„Vůbec nic?“

„Vůbec.“

Márty Németh vypadal trochu dotčeně.

„Jak je to možné?“

Gyözö Cserdi pokrčil rameny.

„Větrám pokoj.“

„A?“

„A mám ruce rád čisté. Myl jsem je třikrát.“

„Já dvakrát,“ řekl jsem.

„Já jednou,“ řekl Márty Németh tiše.

Chvíli bylo ticho.

„Jednou nestačí,“ řekl Gyözö Cserdi, ale bez posměchu. Spíš jako informaci.

„Já věděl, že nestačí, ale pak jsem zapomněl.“

„Na mytí rukou jsi zapomněl.“

„Přišel jsem domů a byl jsem hladový, tak jsem šel rovnou jíst.“

Gyözö Cserdi na něj koukal.

„Ty jsi šel k jídlu s rukama od cigár.“

„Jo.“

„A maminka to nepoznala u jídla?“

Márty Németh se zamračil.

„Trochu možná. Říkala, že jsem umazaný. Ale myslela spíš celkově.“

„Jsi celkově umazaný?“

„Ne víc než jindy.“

Fotoaparát cvakl, protože Gyözö Cserdi nechtěně zmáčkl spoušť. Podíval se na něj s mírnou nelibostí a spustil ho dolů.

„A příště?“ zeptal se Márty Németh.

„Co příště?“

„Budeme znova kouřit?“

Gyözö Cserdi se podíval na strom. Potom na dvůr. Potom na Mártyho Németha.

„Já nevím. Ty?“

Márty Németh chvíli mlčel.

„Asi ne hned,“ řekl.

„Proč?“

„Protože mi to moc nechutnalo.“

Gyözö Cserdi přikývl, jako by to bylo rozumné.

„A ty?“ podíval se na mě Márty Németh.

Přemýšlel jsem. Hořká chuť na jazyku. Pálení v krku. Kouř v očích. Skvrna na rukávu. Tričko hozené za postel. Ruce, které smrděly, i když jsem si je myl. Ten pocit u zrcadla, kdy jsem vyplazoval jazyk a čekal, jestli není jiný.

„Asi taky ne hned,“ řekl jsem.

Gyözö Cserdi přikývl podruhé.

„Tak.“

Stáli jsme chvíli u stromu. Chmýří skoro zmizelo. Pár kousků se ještě drželo u kořenů a v prasklinách ve zdi, ale bylo ho podstatně méně. Strom byl zase jen strom.

„Víte co,“ řekl Márty Németh, „já myslím, že Dénes Szalai kouřil cigáro tak dobře, až to nebylo zajímavé.“

„Co?“

„No. Přišel, ukázal cigára, jako by to byla velká věc. Ale on to fakt uměl. Kouřil dobře. Takže to znal.“

„Jo,“ řekl jsem.

„Takže to není cool, protože to nikdo neumí. Je to cool, protože Dénes Szalai to uměl a my ne.“ Přemýšlel. „Ale až to budem umět taky, tak to bude zase jen cigáro.“

Gyözö Cserdi se na něj podíval.

„To je překvapivě hluboké.“

Márty Németh se zatvářil, jako by nevěděl, co je kompliment.

„Jo?“

„Jo.“

Gyözö Cserdi zvedl fotoaparát a namířil ho na Mártyho Németha.

„Vyfotím tě.“

„Proč?“

„Abych si zapamatoval tento moment.“

„Jaký moment?“

„Kdy jsi byl hluboký.“

Márty Németh chtěl protestovat, ale Gyözö Cserdi zmáčkl spoušť.

Cvaklo to.

„Vyjde to blbě,“ řekl Márty Németh.

„Možná.“

„Vyjdu tam s blbým obličejem.“

„Taky možná.“

Stál jsem mezi nimi a bylo mi dobře. Smrad tabáku byl pryč. Nebo skoro pryč. Nebo jsem na něj přestal myslet, což byl asi stejný výsledek. Tričko bylo pryč za postelí. Ruce smrděly mátovým mýdlem a trávou.

Nic se nestalo.

Nebo vlastně: něco se stalo, ale nic z toho, čeho jsme se báli.

Cigáro bylo cigáro. Chutnalo jako spálený papír s hořkostí, která zůstane za zuby ještě dlouho potom, co přestaneš. Kouř šel do očí a do krku a trochu do vlasů. Prsty od toho smrděly.

Dospělí to dělají každý den.

Nechápal jsem proč. Ale dospělí dělají spoustu věcí, kterým nerozumějí ani děti, ani možná oni sami.

A cigáro bylo nejspíš jedna z nich.