Kapitola 1: Legenda se vrací, bohužel ale domů

Když už mám vyprávět tenhle příběh, ráda bych hned na začátku uvedla, že za mého života se hrdinové vraceli poněkud jinak.

Neříkám, že lépe. Člověk si nesmí idealizovat minulost, to dělají jen lidé, kteří zapomněli na umakart, fronty na maso a tu zvláštní barvu punčoch, ve které každá žena vypadala, jako by jí nohy někdo namočil do čaje. Ale když se někdo vracel, dalo se tomu aspoň rozumět. Syn z vojny. Manžel z hospody. Soused z nemocnice. Balík z pošty, pokud se pošta rozhodla, že tentokrát bude existovat.

Můj syn se vrátil jako La-Tex-Homme.

Ano. Přesně tak.

La-Tex-Homme.

Člověk si po smrti zvykne na ledacos. Na to, že nemá tělo. Na to, že už nemusí otevírat dveře, protože dveře jsou najednou spíš společenská dohoda než překážka. Na to, že když někdo v bytě nechá hrnek od čaje tři dny na lince, nemůžete ho vzít a dát do dřezu, i když vás to uráží na úrovni, o které se v teologii zjevně nemluví.

Ale na slovo La-Tex-Homme si nezvyknete.

Ne hned.

A možná nikdy.

Zvlášť když ho máte vztáhnout ke svému dítěti. K člověku, kterého jste kdysi koupali ve vaničce, kterému jste stříhali nehty, kontrolovali teplotu na čele a říkali mu, ať si vezme čepici, protože fouká. Člověk si myslí, že mateřství má nějaký přirozený vývoj. Dítě. Škola. Puberta. Práce. Snad i nějaký úspěch, když už jste do něj investovali tolik polévek, svačin a poznámek v žákovské knížce.

Nečekáte, že jednoho dne bude stát ve starém pražském bytě před krabicí, na které je fixem napsáno LA-TEX-HOMME, a bude se tvářit, že se mu právě vrátil osud.

Osud.

V kartonu.

Pod přehozem.

To je, prosím, velmi moderní.

Dnes je ostatně moderní všechno. Praha roku 2026 byla plná věcí, které mluvily, blikaly, samy se aktualizovaly a tvářily se, že pomáhají. Po chodnících jezdili malí roboti s jídlem pro lidi, kteří si mohli dovolit nevařit. V kancelářích prý seděly programy, které psaly dopisy za ty, kdo už neměli čas napsat ani vlastní omluvu. V domácnostech bohatších lidí myly nádobí stroje, luxovaly kulaté potvory a lednice snad uměly nahlásit, že došel jogurt.

Můj syn měl Google Mini.

Mluvil s tím.

Říkal tomu asistent.

Za mých časů byl asistent člověk. Měl ruce, nohy, plat, někdy i špatnou náladu, ale aspoň se dalo poznat, jestli vás poslouchá, nebo jen čeká, až domluvíte. Tohle byl malý váleček, který stál někde v bytě a odpovídal hlasem tak ochotným, až to bylo podezřelé. Člověk se ho zeptal na počasí a on odpověděl. Člověk se zeptal na čas a on odpověděl. Člověk se ho mohl nejspíš zeptat i na smysl života, ale já bych to nedoporučovala. Věci bez těla mají sklony mluvit příliš jistě.

A přitom na robotickou myčku, robotický vysavač, robotickou lednici, robotické cokoliv, na to všechno můj syn samozřejmě neměl. Budoucnost kolem něj chodila jako dobře oblečená návštěva, která se na okamžik zastaví ve dveřích, rozhlédne se po bytě a rozhodne se, že si raději nesedne.

Měl starý byt. Staré hrnky. Staré účty. Starou krabici.

A nový problém, který byl ve skutečnosti tak starý, že už mohl mít vlastní občanský průkaz.

Chtěl být viděn.

To je věta, která se říká snadno, pokud člověk neví, co znamená. Chtěl být viděn ne jako slušný syn, ne jako rozumný dospělý, ne jako někdo, kdo má zaplacené zálohy na elektřinu a umí se obléct tak, aby se o něm nemluvilo na chodbě. Chtěl být viděn jako La-Tex-Homme.

V latexu.

S červenými botami.

S bičem.

A já, jeho matka, jsem měla být u toho.

Mrtvá, pochopitelně.

To je v našem rodinném uspořádání důležitý detail. Já jsem už nemohla přijít, zazvonit, říct mu, ať mi to ukáže, no dobře, tak teda ukaž, když už musíš, a potom půl hodiny mlčet takovým způsobem, že by pochopil úplně všechno. Nemohla jsem mu pomoct se zipem. Nemohla jsem mu přinést polévku. Nemohla jsem mu říct, že je blázen, ale můj blázen, což je věta, kterou matky používají, když chtějí znít něžně a přitom si ponechat právo na rozsudek.

Mohla jsem jen vyprávět.

A vyprávění je nebezpečná věc.

Zvlášť v rodině.

Protože kdo vypráví, ten uklízí. Přesouvá věci na správná místa. Jednomu dá kabát, druhému špínu, třetímu ostudu, čtvrtému punc. A když je vypravěčka matka, tím hůř. Matka zná dítě dřív, než se dítě naučí lhát. To je strašná výhoda. A ještě strašnější omyl.

Já jsem si dlouho myslela, že vím, kdo můj syn je.

To si matky myslí.

A někdy mají pravdu.

Jenže pravda, kterou matka drží příliš dlouho, začne časem plesnivět stejně jako přehoz na krabici v zadním pokoji.

Můj syn stál jednoho večera před domem na Praze 3 a měl v ruce klíče.

To je všechno.

Žádný výbuch. Žádný blesk. Žádné nebe, které by se otevřelo a oznámilo, že začíná návrat. Jen muž s klíči před domem, v němž už se příliš dlouho vědělo o příliš mnoha věcech.

Legenda se vracela.

Bohužel ale domů.