Kapitola 9 – Christmas a Hamburger
Jsi venku?
Hamburger napsal:
Za dvacet minut.
Christmas:
Náplavka?
Hamburger napsal:
Jo.
Položil telefon vedle sebe a díval se na strop. Bílý strop, bílá žárovka, žádná zlatá linka. Žádný pokoj v Hamburku. Žádný prázdný hák, který by na něj čekal z rohu.
Venku bylo jasno.
Praha v jasném prosincovém ránu měla jinou tvář než Praha ve sněhu nebo dešti. Sníh z předchozích dní zůstal na střechách a parapetech, ale chodníky byly otlučené do mokra a vzduch ironicky čistý, kdy je zima přítomná, ale ještě přátelská.
Hamburger šel Vodičkovou ulicí. Boty mu zpívaly na vlhkém asfaltu a v hlavě toho měl méně než dřív.
Christmas čekal na Náplavce. Stál u zábradlí a díval se na řeku. Zelená bunda, tmavé vlasy, červené rukavice, které Hamburger ještě neviděl. Dva rudé body v prosincové šedi. Telefon neměl v ruce. Jen stál.
Hamburger přišel k němu. Christmas se podíval. Kývl. Malé kývnutí, přijetí přítomnosti.
Vltava pod nimi tekla tmavá a klidná. U kraje kamenů byla tenká ledová vrstva, průhledná a křehká, pod ní voda. Vzduch krásně voněl řekou.
Hamburger vzal telefon:
Jak se spalo?
Christmas si to přečetl:
Dobře. Ty?
Hamburger napsal:
Taky.
Christmas ukázal prstem na řeku. Na nic konkrétního. Jen na vodu. Ten pohyb, kdy ukazujete na věc, která stojí za ukazování, i když ji druhý vidí taky.
Hamburger se podíval na Vltavu.
Sie bewegt sich ohne Grund. (Pohybuje se bez důvodu.)
Myšlenka přišla německy a Hamburger ji nepřekládal. Nechal ji být. Voda se pohybovala bez důvodu v každém jazyce stejně.
Šli podél řeky, bez plánu, jen podél vody. Červené rukavice vedle Hamburgerových tmavých kapes. Hamburger si říkal: červené rukavice. Koupil je sám, dostal je, nebo je prostě měl a barva ho nezajímala. Možná to druhé. Christmas nevypadal jako člověk, který se ráno dlouze rozhoduje o barvě rukavic. Spíš jako člověk, který sáhne po věci, která je teplá, a až potom zjistí, že je červená.
Hamburger vzal telefon:
Kde jsi byl jako kluk?
Christmas si to přečetl, sundal rukavice a napsal česky:
Praha. Pořád Praha.
Hamburger napsal:
Nikde jinde?
Christmas:
Táta byl z Brna. Jezdili jsme tam.
Pak přidal čínsky:
Dàn Brno bù shì wǒ de chéngshì. (Ale Brno není moje město.)
Hamburger si přečetl překlad a usmál se na ten přechod. Čínská gramatika, český název města uprostřed, a přesto věta držela.
Napsal:
Já jsem z Prahy, ale vyrůstal jsem tady jen chvíli. Pak Německo.
Christmas si to přečetl. Pak napsal česky:
Proč Německo?
Hamburger napsal:
Fotbal. Pak jsem zůstal.
Christmas si to přečetl. Podíval se na Hamburgera přímo, ne jen z boku. Na ruce, na boty, na způsob, jakým stojí.
Pak napsal čínsky:
Nǐ hái tī qiú ma? (Pořád hraješ fotbal?)
Hamburger si přečetl překlad.
Napsal:
Ne. Přestal jsem.
Christmas:
Proč?
Hamburger chvíli koukal na displej. Pak napsal:
Přestalo to dávat smysl. Jednoho dne jsem šel na trénink a pak už nikdy.
Christmas si to přečetl a přikývl.
Šli dál podél řeky.
Náplavka se otevřela do širšího úseku.
V létě tu bývaly trhy, kavárny a lodě. Hamburger to věděl, i když to teď neviděl, protože říční nábřeží mívají v létě svůj vlastní život. V zimě bylo nábřeží prázdné: kámen, voda, stromy bez listů. Pár lidí se psy. Jeden běžec v reflexní vestě. Starší pán krmil racky chlebem.
Christmas se zastavil.
Díval se na racky. Hamburger stál vedle něj a čekal.
Wǒ ài kàn niǎo. (Rád se dívám na ptáky.)
Pak česky:
Jsou jednoduchý.
Hamburger si to přečetl. Pak napsal:
Co je na nich jednoduché?
Christmas přemýšlel. Hamburger to viděl na jeho výrazu — hledání věty pro věc, která je uvnitř jasná, ale cesta ven je složitá.
Nakonec napsal česky, pomalu:
Nelžou. Prostě jsou, kde jsou.
Hamburger napsal:
Lidé taky jsou, kde jsou. Jen si říkáme, že jsme někde jinde.
Christmas si to přečetl, pak se podíval na Hamburgera.
Ten pohled trval déle než vteřinu nebo dvě. Hamburger ho vydržel. Pak Christmas pomalu přikývl. Jako by tím říkal, že ano. Že to ví. A že stačí, že to jednou zaznělo.
Starší pán s chlebem odešel a rackové se rozletěli přes řeku. Bílé tvary nad tmavou vodou. Pak byli pryč.
Christmas vzal telefon a napsal česky:
Jsi tady kvůli Dominikovi?
Hamburger se zastavil. Otázka přišla znenadání. Přečetl si větu ještě jednou.
Jsi tady kvůli Dominikovi?
Napsal:
Jak víš o Dominiquovi?
Christmas se zarazil. Podíval se na něj a pak zpátky na displej.
Dominiquovi?
Hamburger přikývl.
Christmas chvíli nic nepsal. Jen stál s telefonem v ruce, jako by se mu ta dvě jména na okamžik překryla přes sebe.
Pak napsal:
Nevím. Myslel jsem Dominika. Mého Dominika.
Hamburger si to přečetl.
Mého Dominika.
Teprve potom mu došlo, co Christmas předtím vlastně napsal. Ne Dominique. Dominik. České jméno. Skoro stejné a přece jiné. Jako ozvěna, která přišla z jiné místnosti.
Napsal:
Já měl Dominiquea.
Christmas si větu přečetl. Jednou. Podruhé.
Pak se na Hamburgera podíval:
Přišel jsi z Hamburku. Je prosinec. Vypadáš jako někdo, kdo odešel kvůli někomu. A mě zrovna opustil Dominik.
Hamburger si to přečetl.
Vypadáš jako někdo, kdo odešel kvůli někomu.
Napsal:
Trochu.
Christmas se dál neptal. Nevyžadoval víc.
Wǒ dǒng. (Chápu.)
Christmas stál u rohu a díval se dolů do ulice, která sbíhala mírně k řece, k méně viditelné části nábřeží. Něco se tam dělo. Hamburger si toho všimnul později.
Světla.
Velká, technická světla namontovaná na stativech. Bílá a přímá. Kabely. Žlutá páska. Lidé v bundách. Vysílačky. Černý přístřešek u monitorů. Komparz v historických kostýmech, ale s péřovkami přes ramena, protože Praha v prosinci nečeká, až se začne točit.
Nebyl to velký magický plac. Nebo možná byl, ale zblízka filmová magie vždycky vypadá jako spoustu kabelů, termosek, mokrých bot, někdo klečí u kufru s elektrikou, někdo drží kelímek s čajem, někdo hledá rukavice, někdo křičí, aby se nešlapalo tady nebo támhle. Filmový svět stál na špinavé dlažbě a tvářil se, že za chvíli bude krásný.
Christmas udělal pár krok dolů do ulice. Hamburger šel za ním.
Na okraji placu byla natažená žlutá páska, která oddělovala zbytek světa od prostoru záběru. U pásky stál muž kolem třiceti, černá vesta přes teplou bundu, klíče na karabině u opasku, vysílačka v ruce a výraz člověka, který je tady proto, aby věci fungovaly, přestože nic fungovat nechce.
Pavle.
Ozvalo se do vysílačky a Pavel hned reagoval, mával rukama a rozčiloval se. Hamburger si říkal, že má asi v hlavě seznam úkolů, který se každou minutu zdvojnásobí.
Pavel je zahlíd.
„Tady teď nepřecházejte, prosím. Chystáme záběr.“
Česky, přímo, bez zlosti. Jen informace.
Hamburger vzal telefon, pak si uvědomil, že Christmas česky rozumí, a telefon zase uklidil. Christmas stál u pásky a sledoval plac.
Za páskou se právě někdo dohadoval. Sevřeně, pracovně, v chladu. Všichni spěchají, všichni mrznou, všichni vědí, že hádka bere čas, ale bez ní se nejde dál.
Žena s deskami v ruce stála u monitoru a ukazovala na papír.
Skriptka.
Tlustá bunda, šála vysoko ke krku, tužka za uchem, v ruce desky, ze kterých trčely papíry, barevné lepíky a malé vytištěné fotky. Na zápěstí stopky. Vypadala jako člověk, který si pamatuje věci, které si nikdo jiný pamatovat nechce.
„Tady neměla rukavice,“ řekla.
Česky. Klidně. Přesně.
Herečka seděla na nízké stoličce kousek od zdi domu. Přes historický kostým měla velkou prachovou bundu, rukavice na rukou a vlasy upravené do účesu, který vypadal hotově jen zepředu. Z boku byly vidět sponky. Byla krásná, ale teď byla hlavně unavená. Krása na place mezi záběry neměla sílu plakátu. Byla lidská, promrzlá, trochu roztřepená.
Zhang Li.
Hamburger ji neznal. Neměl proč. Neznal čínské filmy, čínské herečky ani ten svět. Ale viděl ji a vidění bylo dost silné.
Zhang Li zvedla ruce v červenohnědých rukavicích.
Řekla čínsky, podrážděně, rychleji než všechny čínské věty, které Hamburger od Christmase zatím slyšel:
Wǒ míngmíng dài le. Shàng yí tiáo wǒ yě dài zhe. Nǐmen zěnme xiànzài cái shuō? (Vždyť jsem je měla. V minulém jetí jsem je taky měla. Proč to říkáte až teď?)
Hamburger nerozuměl ničemu, ale ten tón vycítil. Ten tón zabarvený do únavy se špetkou vztahovačnosti.
Vedle Zhang Li stál tlumočník s notýskem. Mladý muž v dlouhém kabátě, uhlazený, profesionální, až příliš čistý do mokrého provozu kolem. Překládal do češtiny:
„Říká, že rukavice měla i v minulém záběru.“
Skriptka nezměnila výraz.
„Neměla.“
Herečka nerozuměla české odpovědi, ale z tónu pochopila směr.
Řekla znovu, tentokrát pomaleji, tvrději:
Wǒ dài le. Wǒ jìde hěn qīngchǔ. (Měla jsem je. Pamatuju si to úplně jasně.)
Tlumočník přeložil:
„Říká, že je měla. Pamatuje si to jasně.“
Skriptka se podívala na monitor.
„Prosím playback. Předchozí ostrou.“
Videooperátor, mladý kluk s čepicí naraženou hluboko do čela, seděl u monitoru a hledal v záznamu. Prsty mu běhaly po ovladači rychle, ale tvář měl nehybnou. Na obrazovce se objevila ulice, Zhang Li bez bundy, ve světle, v kostýmu, se zvednutou rukou.
Bez rukavic.
Skriptka ukázala na monitor.
„Tady. Neměla.“
Tlumočník se otočil k Zhang Li.
Shàng yí tiáo nǐ méi dài shǒutào. (V minulém jetí jste neměla rukavice.)
Zhang Li unaveně vstala. Rukavice si nesundala hned. Nejdřív se podívala na svoje ruce, jako by se musela přesvědčit, že na nich skutečně jsou. Pak je stáhla prst po prstu.
Řekla čínsky:
Wǒ zhēn de bù zhīdào xiànzài shì nǎ yí chǎng. Wǒ yǐwéi tā yǐjīng líkāi le. Kěshì nǐmen shuō hái méi yǒu. Wǒ yǐwéi tā yǐjīng dòng le. Kěshì nǐmen shuō hái bù néng dòng. (Já už vážně nevím, která scéna to teď je. Myslela jsem, že už odešla. Ale vy říkáte, že ještě ne. Myslela jsem, že už se pohnula. Ale vy říkáte, že se ještě pohnout nesmí.)
Tlumočník se nadechl.
Překládal pomalu, rovně:
„Říká, že už neví, která scéna to je. Myslela, že její postava už odešla, ale vy říkáte, že ještě ne. Myslela, že se už vnitřně pohnula, ale vy říkáte, že se ještě pohnout nesmí.“
Skriptka sklopila oči do scénáře.
„To je přesně ono,“ řekla. „Ještě neodešla. V téhle scéně to ještě neví ostatní. Ví to jen ona. A ruce jsou volné, protože ještě nechrání to, co přijde potom.“
Herecký kouč, starší muž s tlustými obroučkami a vlněnou čepicí, stál opodál. Přistoupil blíž, protože zaslechl, že se konečně mluví o věci, která není jen rukavice.
„Přesně,“ řekl. „Nesmí to být obrana. Ještě ne. Je to únava před obranou.“
Tlumočník začal překládat:
Tā hái bù néng fángyù… (Ještě se nesmí bránit…)
Zhang Li ho poslouchala a tvář se jí znovu zavírala únavou. Rozuměla slovům, ale něco v nich prostě mizelo v překladu. Překlad byl správný, formální, použitelný, a přesto šel nějak mimo její chápání.
Christmas vedle Hamburgera zvedl hlavu.
Mírně dopředu, jako zvíře, které uslyšelo frekvenci, na kterou je naladěné.
Hamburger to viděl.
Christmas dosud stál tiše u pásky, napůl schovaný za žlutým pruhem světa, který mu nepatřil. Jen se jeho ramena trochu napřímila.
Zhang Li mluvila dál, rychleji, plynuleji, jako by už nemluvila ke štábu, ale k prostoru, který ji unavil.
Tā měi yí cì dōu bù yíyàng. Yí cì tā hái xiāngxìn tā kěyǐ huíqù, yí cì tā yǐjīng zhīdào huí bù qù le. Ránhòu nǐmen ràng wǒ yòng yíyàng de shǒu zǒu guòqù. Wǒ zěnme zǒu? (Ona je pokaždé jiná. Jednou ještě věří, že se může vrátit, jednou už ví, že se vrátit nedá. A vy chcete, abych prošla se stejnýma rukama. Jak mám jít?)
Tlumočník zaváhal.
Christmas to řekl tiše, čínsky, skoro dřív, než si stihl rozmyslet, že mluví:
Yīnwèi shǒu xiān zhīdào. (Protože ruce to vědí dřív.)
Všichni se neotočili. Ale Zhang Li ano.
A skriptka zvedla oči od scénáře.
Christmas stál u pásky a červené rukavice Zhang Li visely v její ruce jako důkaz, ale už ne jen continuity detail. Najednou to byly ruce. Postava. Čas. Něco, co se má stát, ale ještě se nestalo.
Zhang Li se podívala na Christmase.
Nǐ shuō shénme? (Co jsi řekl?)
Christmas na okamžik ztichl. Hamburger stál vedle něj a cítil, jak se něco v prostoru posunulo. Viděl malý zázrak, protože Christmas se poprvé za dobu, co ho zná, nemusel opřít o telefon.
Christmas odpověděl čínsky. Plynule. Bez displeje. Bez zadrhnutí.
Wǒ shuō, shǒu xiān zhīdào. Tā rén hái méi líkāi, kěshì shǒu yǐjīng zhīdào tā huì líkāi. Suǒyǐ bù néng tài kōng. Yě bù néng tài jǐn. Rúguǒ dài shǒutào, tā jiù hǎoxiàng yǐjīng zài fángzhe shénme. Rúguǒ méiyǒu, tā hái lái bù jí bǎ zìjǐ cáng qǐlái. (Říkám, že ruce to vědí dřív. Ona ještě neodešla, ale její ruce už vědí, že odejde. Proto nesmí být úplně prázdné. Ale nesmí být ani příliš sevřené. Kdyby měla rukavice, vypadalo by to, že už se před něčím brání. Bez nich se ještě nestihla schovat.)
Hamburger nerozuměl slovům, ale slyšel ten obdivuhodný proud slov. Slyšel, jak věty vycházejí z Christmase jedna za druhou, rychle a přirozeně, jako voda. Slyšel jiný rytmus dechu. Jinou oporu v těle. Christmasova tvář najednou nebyla tváří někoho, kdo hledá výstup z vlastních slov. Byl ve svém jazyce. Stál v něm pevně.
Tlumočník se pokusil zachytit překlad, ale skriptka ho předběhla pohledem.
„Co říká?“ zeptala se.
Christmas se na ni otočil.
Teprve teď vzal telefon. Ne proto, že ho potřeboval pro sebe, ale aby opět postavil komunikační most. Napsal česky, pomaleji:
Říkám, že ruce to vědí dřív. Ona ještě neodešla, ale její ruce už vědí, že odejde. Nesmí být úplně prázdné, ale nesmí se ještě chránit. Rukavice by znamenaly, že už se brání. Bez rukavic se ještě nestihla schovat.
Obrátil displej.
Skriptka si to přečetla.
Herecký kouč přes její rameno taky.
Pavel, který celou dobu stál s vysílačkou a tvářil se, že nemá čas na metafory, si to přečetl taky.
Skriptka pomalu přikývla.
„Jo,“ řekla. „Tohle je přesně návaznost.“
Herecký kouč se podíval na Zhang Li.
„Ano. Ruce to vědí dřív. To je ono.“
Tlumočník začal znovu překládat, ale Zhang Li ho zastavila krátkým gestem.
Wǒ dǒng le. (Rozumím.)
Pak se podívala na Christmase a dodala tišeji:
Nǐ de zhōngwén hěn qíguài. (Tvoje čínština je zvláštní.)
Christmas ztuhl sotva znatelně.
Qíguài? (Zvláštní?)
Zhang Li měla rukavice pořád v ruce. Stála napůl v kostýmu a napůl ve vlastní zimě. Prachová bunda jí visela přes ramena, ale už si ji úplně nezapnula. Byla herečka a byla postava a byla žena, která se před chvílí hádala o rukavice a teď se dívala na cizího kluka z Prahy, který mluvil jejím jazykem způsobem, jenž nebyl školní, turistický ani domácí.
Řekla:
Bù shì huài de qíguài. Xiàng yí gè rén zài bié de dìfāng zhǎo jiā, ránhòu bǎ jiā dài huílái le. (Ne špatně zvláštní. Jako člověk, který hledal domov jinde a pak si ho přinesl zpátky.)
Christmas poslouchal.
Hamburger poslouchal taky, ale nerozuměl. Poprvé mu to nevadilo a zároveň to bolelo. Bolestí z pásky, která ležela na zemi mezi ním a světem, do kterého právě Christmas vstoupil bez něj.
Christmas se pomalu otočil k Hamburgerovi.
Vzal telefon. Napsal česky:
Říká, že moje čínština je zvláštní. Jako člověk, který hledal domov jinde a pak si ho přinesl zpátky.
Hamburger si to přečetl.
Pak Christmas doplnil:
Čínština v mých ústech zní jako domov někoho, kdo domov hledal jinde.
Hamburger tu větu četl dlouho.
Čínština v mých ústech zní jako domov někoho, kdo domov hledal jinde.
A když ji četl, Zhang Li pořád stála na place, napůl v roli, napůl mimo roli, s rukavicemi v ruce a holými prsty v zimě. Nebyla to moudrá věta z plakátu. Byla to věta ženy, která právě sama nevěděla, kde přesně končí její tělo a začíná postava.
Proto ji mohla říct.
Hamburger vzal telefon.
Napsal:
Krásná věta.
Christmas si to přečetl.
Pak napsal čínsky:
Tā shuō: bú shì tā, shì nǐ. (Říká: není to ona. Jsi to ty.)
Hamburger přečetl překlad.
Není to ona. Jsi to ty.
Stál na okraji filmového placu a říkal si: obě věci jsou pravda. Zhang Li větu řekla. Christmas ji přinesl jemu. A mezi tím se něco změnilo.
Skriptka mezitím udělala poznámku do papíru. Ne velkou. Jen pár slov k záběru.
Rukavice ne.
Ruce vědí dřív.
Pak nalepila malý barevný lístek na okraj scénáře, jako by se právě stalo něco úplně běžného. Možná to na place běžné bylo. Jedna věta, která zachrání návaznost. Jeden detail, kvůli kterému se znovu netočí zbytečně. Jedna ruka bez rukavice.
Pavel zvedl pásku o kousek.
„Dobře, díky. Prosím vás, stůjte tady, ale nelezte do záběru.“
Hamburger kývl.
Christmas taky.
Stáli teď už za páskou, ale blíž než předtím. Ne uvnitř a ne venku. V úzkém meziprostoru, kde se dá dívat, ale nezasahovat.
Plac se začal znovu skládat do záběru.
Technici upravili světla. Videooperátor zkontroloval obraz. Skriptka stála u monitoru se scénářem a dívala se ne na krásu záběru, ale na to, co v něm navazuje. Herecký kouč mluvil se Zhang Li tiše, skoro bez gest. Zhang Li odložila rukavice na stoličku.
Holé ruce.
Dlouhé prsty v zimě. Lehce zčervenalé konečky.
Režisér, kterého si Hamburger všiml až teď, seděl za monitorem. Malý muž s velkou čepicí, soustředěný, skoro nehybný. Zvedl ruku.
Ticho.
Filmové ticho. To ticho, kdy dvacet lidí přestane dělat dvacet malých věcí a všichni čekají na jednu věc, která trvá pár vteřin.
Záběr.
Zhang Li se pohnula.
Rukavice neměla.
Pohyb začal v hrudi, ale nedošel do ramen. Ruce zůstaly volné, ne prázdné. Nechránily se. Ještě ne. A přesto v nich byla informace, že se brzy chránit budou muset. Únava nebyla smutek. Nebyla zhroucení. Byla to tíha, kterou postava ještě nesměla přiznat ostatním, jen tělu.
Hamburger sledoval záběr.
A potom už nesledoval záběr.
Sledoval Christmase.
Christmas stál vedle něj a díval se na Zhang Li s pozorností, jakou Hamburger u něj ještě neviděl. Díval se jako člověk, který ví, co se děje a nikomu to nemusí vysvětlovat.
Hamburger byl v úžasu, něco v něm se zastavilo.
Do té chvíle znal Christmase přes pomalé psaní, přes překladač, přes chvějící se prsty, přes tichá kývnutí, přes nemožnost objednat si hamburger v češtině. Znal ho jako někoho, u koho se má čekat. Jako někoho, vedle koho se má zůstat.
Teď viděl jiného Christmase.
Rychlého.
Přesného.
Přítomného.
Někoho, kdo slyšel proud čínštiny a nevyděsil se. Někoho, kdo v něm stál. Někoho, kdo se v tom jazyce nepohyboval jako host, ale jako člověk, který v něm má chodidla na zemi.
Hamburger nerozuměl slovům.
Ale poprvé slyšel, jak Christmas zní, když nemusí čekat na vlastní jazyk.
A ten zvuk byl krásný.
Záběr skončil.
„Stop,“ řekl režisér.
Nikdo netleskal. Filmový plac takhle nefungoval. Lidé se jen vrátili do svých provozních poloh. Technici povolili těla. Videooperátor se naklonil k monitoru. Skriptka něco zapsala. Zhang Li zůstala stát ještě v roli o vteřinu déle než ostatní, pak se nadechla a byla zase ženou v zimě.
Sáhla po prachové bundě.
Rukavice nechala na stoličce.
Skriptka si toho všimla.
A neřekla nic.
Mei, produkční s tabletem pod paží, která do té chvíle řešila něco u monitoru, přišla až potom. Krátké vlasy, rychlý krok, sluchátko v jednom uchu. Výraz člověka, který řeší věci tak, že je jde řešit osobně.
„Děkujeme,“ řekla Christmasovi česky. „To pomohlo.“
Pak se podívala na Hamburgera.
„Jste s ním?“
Hamburger přikývl.
„Mluvíte čínsky?“
„Ne,“ řekl Hamburger.
Mei se na okamžik zastavila. Skládala si dohromady, co vidí.
„Ale jste v tom dobře,“ řekla.
Hamburger nevěděl, co to znamená.
Mei dodala:
„Někteří lidé dělají kolem jazyka paniku. Vy ne.“
Hamburger kývl.
To byla možná jediná věc, kterou opravdu udělal.
Mei odešla zpátky k monitoru.
Pavel znovu přidržel pásku, aby mohli odejít. Tentokrát už na ně neměl čas, ale kývl jim, jako by byli na place o trochu méně cizí než před deseti minutami.
Hamburger a Christmas přešli přes žlutou pásku zpátky na ulici.
Praha za placem byla pořád stejná — mokrá dlažba, šedivé nebe, zlaté světlo výloh, tramvajové dráty. Filmový svět zůstal za nimi, ale něco z něj šlo za nimi. Ne světla. Ne kabely. Spíš pocit, že vedle skutečného města existují další města, která se otevřou jen na chvíli a zase zavřou.
Christmas vzal telefon a napsal česky:
Bylo to divné?
Hamburger napsal:
Co?
Christmas:
Pro tebe. Tam. Nerozuměl jsi.
Hamburger přečetl větu, napsal pomalu:
Nerozuměl jsem slovům. Ale tobě ano.
Christmas si to přečetl.
Díval se na displej déle než obvykle.
Pak napsal čínsky:
Nǐ ràng wǒ gǎnjué dào… ānquán. (Dáváš mi pocit… bezpečí.)
Hamburger si přečetl překlad.
Dáváš mi pocit bezpečí.
Stál na chodníku za filmovým placem a říkal si: to je přesný.
Já jsem tady. Dokud budeš chtít.
Christmas si to přečetl.
Kývl.
Já taky.
Hamburger dal telefon do kapsy.
Christmas dal telefon do kapsy.
Šli a že je Praha kulatá a ulice se vracejí, šli dolů a ocitli se znovu u řeky.
Vltava.
Hamburger se opřel o zábradlí. Christmas vedle něj.
Sníh začal znovu lehce padat. Nejjemnější sníh, skoro bílý vzduch. Ne tíha, spíš přítomnost. Na Christmasových vlasech přistál. Na Hamburgerově šále taky.
Hamburger koukal na vodu.
V hlavě měl ticho. Prosté ticho.
Christmas vytáhl telefon.
Wǒ bù zhīdào, rúhé shì zhè yàng. (Nevím, jak tohle existuje.)
Hamburger si to přečetl.
Napsal:
Co?
Christmas napsal česky:
Ty. Praha. Plac. Dnes.
Dàn hǎo, tā cúnzài. (Ale dobře, že to existuje.)
Hamburger se usmál. Nenapsal nic. Koukal dál na řeku.
Na okamžik ticho. Pak Christmas vzal telefon.
Naučíš se čínsky?
Hamburger se na otázku podíval. Bylo v ní něco samozřejmého. Ne tvrdého. Jen tichého. Christmas tím nechtěl říct: teď. Spíš: když budeš dost dlouho poblíž.
Hamburger viděl před sebou znovu žlutou pásku filmového placu. Viděl Christmase za ní, v proudu jazyka, do kterého neuměl vstoupit. Viděl, že pokud zůstane jen tam, kde je teď, bude ho znát jen z jedné strany. Bude sedět vedle něj, chodit s ním ulicemi, pít s ním čaj, ale jiný důležitý proud, proud kolem něj, poteče bez něj.
A on nechtěl stát za páskou.
Vzal telefon.
Napsal čínsky, pomalu, podle překladače:
Wǒ bù zhīdào rúhé. (Nevím jak.)
Pak pod to česky:
Ale chci.
Christmas si to přečetl. Pak se podíval na Hamburgera. Přímo. Tím pohledem, který Hamburger už znal. A pak pomalu přikývl, jednou. V tom tichu to znělo jako stvrzení slibu.
Hamburger se podíval zpátky na řeku.
Chci.
Ne zkusím.
Ne uvidíme.
Chci.
Chci vstoupit do světa, ve kterém Christmas funguje. Chci se naučit alespoň tolik, aby ten svět nebyl za páskou. Chci slyšet čínštinu a mít v ní záchytný bod, i kdyby ten záchytný bod bylo jen první slovo z malého bistra.
Chá.
Čaj.
Hamburger ho řekl nahlas. Potichu, pro řeku.
„Chá.“
Christmas se otočil.
Hamburger ukázal prstem na proud Vltavy.
„Pohybuje se bez důvodu.“
Christmas si to poslechl.
Pak napsal čínsky:
Shuǐ zhīdào zìjǐ de lù. (Voda zná svou cestu.)
Hamburger přečetl překlad.
Voda zná svou cestu.
Kývl.
Sníh padal.
A v tom tichu to znělo jako stvrzení slibu podruhé.
Tramvajový drát nad nábřežím se pohnul ve větru. Tichý zvuk. Kovový, stříbrný, jako nota zadržená o trochu déle. Hamburger ho slyšel. Christmas ho slyšel taky.
Hamburger si říkal: tohle je ono.
Konkrétně přítomné, fyzicky přítomné, v bundách, červených rukavicích, sněhu ve vlasech a dvou lidech u zábradlí, kteří se naučili být vedle sebe způsobem, který nepotřebuje přeložit každé slovo.
Říkal si ještě jednu věc:
Nebudu čekat, že se někdy Christmas vrátí do starého jazyka. Já půjdu za ním do nového.