Kapitola 10 – ZAARE LULLABY

Čínské bistro zavíralo v devět.

Hamburger to věděl, protože paní za pultem to řekla čínsky a Christmas to přeložil gestem: dvě ruce sevřené k sobě, přivřené oči a malý pohyb hlavy.

Před devátou.

Bylo půl osmé.

Venku padal sníh. Jiný než přes den. Noční sníh byl hustší, tišší. Dopadal na výlohu a vytvářel vrstvu, přes kterou bylo město vidět jen jako světla bez tvarů.

Zlaté světlo.

Modré světlo.

Růžové světlo.

Neonová Praha.

Seděli u okna. Hamburger měl před sebou hrnek s čajem. Přišel bez objednání, protože paní za pultem měla zřejmě vlastní systém dávkování tepla. Christmas měl prázdnou misku s trochou omáčky na dně a hrnek, ze kterého před chvílí dopil. Na stole ležely dva telefony, oba obrazovkami dolů.

Hamburger si zahřál dlaně na hrnku.

Teplý hrnek v prosinci. Věc, pro kterou možná existovalo japonské slovo, nebo čínské, nebo obě, nebo žádné. Ale věc sama existovala před slovy a po slovech a mezi nimi.

Dlaně byly teplé.

To stačilo.

Christmas koukal z okna. Měl trochu červené tváře, vlasy ještě vlhké. Hamburger ho sledoval se zalíbením, byl mu už drahý. Christmas se otočil. Nachytal ho, ale Hamburger neuhnul. Christmasův úsměv uměl Hamburger číst už bez překladače. Úsměv, který říkal: vím, že ses díval, a bylo mi to příjemné, ale to ti neřeknu nahlas. Hamburger vzal hrnek a napil se.

Čaj.

Chá.

Slovo v ústech bylo skoro správně. Tón mohl být špatně. Hamburger to věděl. Čínština měla tóny a on zatím ovládal jeden, ten rovný, který se hodí na výrazy, kdy hlásíte počasí. Ne na větu „ruce to vědí dřív“. Ne na domov někoho, kdo domov hledal jinde. Ale pro jedno slovo u malého stolu to stačilo.

Vzal telefon.

Obrátil ho. Překladač byl otevřený ještě z procházky. V historii zůstaly věty z celého dne — smíšená čínština a čeština, hybridy, věty bez přesného jazyka, věty, které přecházely z jednoho do druhého jako voda přelitá z jedné nádoby do druhé.

Dnes.

Bistro.

Náplavka.

Plac.

Zhang Li.

Chá.

Hamburger se zeptal:

Jak se řekne — hvězda? Ta hvězda venku?

Christmas se podíval z okna, jako by chtěl zkontrolovat, jestli venku nějaká hvězda opravdu je.

Napsal čínsky:

Xīngxīng. (Hvězda.)

Hamburger se na slovo zadíval.

Xīngxīng.

Opakoval si ho v hlavě. Dvě slabiky, opakující se. Jako by hvězda potřebovala dva zvuky, aby existovala.

Řekl to nahlas.

Tiše, skoro pro hrnek:

„Xīngxīng.“

Christmas se na něj podíval.

Hamburger hleděl na stůl, soustředěný na výslovnost, na tóny, na tvar slova v ústech, na vzdálenost mezi tím, jak ho slyšel, a tím, jak vyšlo.

Christmas napsal:

Hái kěyǐ. (Ještě ujde.)

Hamburger si to přečetl. Pak se tiše zasmál. Ještě ujde. Pražsko-čínský standard pro první čínské slovo po letech německého života.

Christmas se taky usmál.

Paní za pultem za nimi cosi přesouvala — hrnky, misky, konvici — a pohyb přinášel tichý rytmický zvuk. Bistro jinak mlčelo. Druhý stůl byl prázdný, světlo v přední části trochu ztlumené, jak to restaurace dělají ve chvíli, kdy začínají zavírat, aniž to řeknou přímo.

Hamburger vzal telefon. Chvíli koukal na displej, pak napsal:

Napiš mi ještě jedno slovo. Jakékoli.

Christmas si to přečetl. Přemýšlel a pak napsal čínsky:

Liú. (Zůstat. Nebo nechat proudit. Záleží.)

Hamburger se na slovo díval.

Liú.

Zůstat. Nechat proudit. Záleží.

Opakoval si ho vnitřně. Tón byl nejistý, a jiný tón mění slovo úplně. Christmas mu to říkal — přesněji psal — už dřív, ale teprve teď Hamburger chápal proč. Slovo, které může být zůstat nebo nechat proudit podle toho, jak ho vyslovíte, nebylo nedorozumění. Byla to přesnost, která říká: záleží na tom, co cítíte, když otevřete ústa.

Řekl nahlas:

„Liú.“

Christmas přikývl. Pak ukázal prstem směrem k řece. Nebyla vidět, ale byla tam. Gesto říkalo: to slovo patří tam.

Hamburger pochopil.

Liú.

Voda, která zůstává tím, že proudí.

A pak z ničeho nic myšlenka na Hamburk — místo, odkud přišel, místo, kde se mluvilo německy, kde byl přístav a voda taky věděla, jak odejít a přitom zůstat. Hamburk jako liú. Místo, které něco nechalo proudit a tím se proměnilo v cosi jiného, než Hamburger čekal.

Vzal telefon, napsal česky:

Chci ti něco říct.

Christmas si to přečetl a čekal.

V Hamburku je přístav. Chodil jsem tam, když moje bolest byla nesnesitelná. Díval jsem se na vodu. Voda se pohybovala bez důvodu. Říkal jsem si: takhle se musím pohybovat i já. Bez důvodu. Prostě dál.

Christmas si to přečetl.

Přijel jsem do Prahy právě proto. Kvůli vodě. Praha má taky řeku.

Christmas četl větu dvakrát. Hamburger viděl, jak oči projely řádek, pak se vrátily. Pak Christmas napsal čínsky:

Wǒ zhīdào nǐ wèishénme lái. (Vím, proč jsi přišel.)

Hamburger se na něj usmál. Christmas pokračoval česky:

Ne protože jsi mi to řekl. Protože voda zná svou cestu.

Paní za pultem přinesla bez ptaní malý talíř.

Dva kousky něčeho hnědého a kulatého. Hamburger nevěděl co to je. Christmas si to prohlédl.

Řekl čínsky:

Nǚshì, zhè shì shénme? (Paní, co to je?)

Paní za pultem odpověděla čínsky, rychle, s úsměvem lidí, kteří vaří proto, že chtějí, ne jen proto, že musí. Christmas poslouchal a pak se obrátil k Hamburgerovi.

Vzal telefon a napsal česky:

Říká: sladká věc. Pro konec dne. Když jsme dobří hosté.

Hamburger si to přečetl. Pak se podíval na malý talíř. Vzal jeden kousek. Byl měkký, lehce lepivý na dotek — cukrový povlak, nebo med, nebo obojí.

Kousnul.

Chuť byla jiná než boží milosti z Christmasova pokoje, jiná než cukroví z pražských stánků. Čínská sladkost, složitější, s trochou zázvoru nebo skořice nebo něčeho, co Hamburger neuměl pojmenovat.

Christmas vzal druhý kousek.

Jedli.

Beze slov.

Paní za pultem odešla zpátky a začala zhasínat zadní světlo. Přední ještě svítilo, ale ticho prostoru dávalo vědět: ještě chvíli, ale pak.

Hamburger si opřel lokty o stůl.

Koukal na Christmase. Christmas koukal zamyšleně na stůl.

Hamburger vzal telefon:

Chci se naučit jedno slovo denně. Ne víc. Jedno.

Christmas si to přečetl. Pak napsal česky:

Dnes ses naučil tři.

Hamburger napsal:

Která?

Christmas napsal:

Chá. Xīngxīng. Liú.

Hamburger si je přečetl.

Čaj.

Hvězda.

Zůstat nebo nechat proudit.

Tři slova. Ani jedno nevyslovil perfektně. Řekl je nahlas.

„Chá. Xīngxīng. Liú.“

Paní za pultem zhasla zadní světlo.

Bistro přimhouřilo oči. Přední světlo zůstalo jediné, zlaté a malé. Svítilo přesně dost, aby bylo vidět stůl, dva hrnky, dvě tváře, sníh za oknem.

Christmas vzal telefon.

Napsal čínsky:

Nǐ juéde lěng ma? (Je ti zima?)

Hamburger na větu koukal.

Napsal:

Ne.

Christmas napsal:

Mně taky ne.

Hamburger se usmál.

To byl celý rozhovor. Dvě věty o teplotě.

Venku za oknem nesněžilo. Hamburger si toho všiml až ve chvíli, kdy už sníh nepadal. Světla za sklem se ostřila. Praha dostala zpátky kontury. Zlaté světlo výlohy naproti. Modrý odlesk tramvajového drátu. Neonová cedule za rohem, která svítila červeně a říkala něco česky. Hamburger to četl a nechtěl číst. Viděl jen červené světlo na bílém sněhu.

Krásné.

Banálně krásné, jak bývají věci v prosinci, kdy svítí něco, co svítit nemusí, sníh je tam, kde nebyl, a člověk sedí u malého stolu s hrnkem čaje a říká si: Krásné.

Christmas koukal z okna taky.

Hamburger ho pozoroval.

A pak:

Hamburk.

2:45.

Kovový kolotoč za knihami.

Stíny na stěně.

Svíčka, která zhasla.

A pak ten tón.

Dozvuk po notě.

Vroucnopotir.

Slovo na jazyku. Jako by sedělo v polospánku někde, kde jsou věci, o kterých tělo ví dřív než mysl.

Hamburger ho neřekl nahlas.

Nenapsal ho.

Jen ho cítil za hrudní kostí. V místě, kde tehdy ve 2:45 ucítil směr. Kde tělo vědělo dřív, že Hamburk není místo, kde by měl zůstat. Kde se poprvé pohnulo něco, co doposud stálo.

Tehdy mu ten zvuk říkal:

odejdi.

Teď mu říkal:

jsi tady.

Hamburger vzal hrnek. Dopil čaj. Postavil hrnek na stůl vedle Christmasova. Dva hrnky. Tentokrát prázdné oba, dopité do konce.

Christmas si toho všiml. Vzal svůj hrnek. Přesunul ho blíž k Hamburgerovu. Jeden vedle druhého.

Věci, které se opakují a mají svou paměť. Kelímky v Hot Grillu. Hrnky v čínském bistru. Kotvy, které se dávají doprostřed, aby stůl věděl, kde jsou dva lidé, co k sobě patří.

Paní za pultem přišla k jejich stolu. Ne s účtem. S malou lahvičkou a dvěma sklenkami. Sklenky byly průhledné, drobné, takové, do kterých se nalévá málo, ale s vědomím hojnosti. Do každé nalila trochu průhledné tekutiny, lehce nažloutlé.

Řekla něco čínsky krátce.

Christmas jí odpověděl.

Říká: pro zahřátí. Na cestu domů.

Paní za pultem odnesla lahvičku. Hamburger vzal sklenku. Christmas vzal sklenku. Podívali se na sebe.

Oblékli se. Bunda, šála. Christmas sáhl do kapsy a vytáhl červené rukavice. Oblékl si je. Hamburger si přitáhl límec bundy. Telefony do kapes.

Hamburger se otočil ke stolu.

Zůstaly tam dva prázdné hrnky, dvě malé sklenky a papírové prostírání s čínskými znaky.

Christmas se otočil taky. Podíval se na to, co tam zůstalo.

Ulice byla klidná. Jen domy, světla v oknech a chodník se stopami lidí ve sněhu. Pak jiná ulice. Christmas ji prošel jako někdo, kdo ji zná. Hamburger za ním. Boty na dlažbě tiše, sníh tlumil zvuk.

Pak přes most, po schodech dolů a byli na náměstíčku, kde stál vánoční strom. Christmas se zastavil.

Stál u stromu a díval se nahoru. Na girlandy bílých světýlek. Hamburger stál vedle. Christmas vzal telefon.

Napsal čínsky jedno slovo:

Měi. (Krásné.)

Hamburger se podíval na strom. Na světlo. Na sníh.

Pak napsal:

Jo.

Sníh zase začal padat. Lehce. Ten tichý druh, který přijde, když už si na sníh ani nevzpomenete, a najednou je ve vlasech. Christmas zvedl hlavu. Sníh mu padal na tvář.

Hamburger ho viděl.

Sníh ve vlasech.

Sníh na tváři.

Praha v prosinci, přesně taková, jaká je. Ne filmová, ne dokonalá. Konkrétní. Christmas s červenými rukavicemi, vlhkými vlasy a sněhem na řasách koukal nahoru na strom, jako by v něm hledal sen, o kterém nikdo jiný nevěděl.

Možná ho tam našel.

Hamburger měl pomalé prsty. Pinyin vyskládaný ze slovníku a překladače, nespolehlivý v tónech, pravděpodobně ne úplně správný.

Wǒ xiǎng liú. (Chci zůstat.)

Christmas stáhl rukavici.

Natáhl k němu ruku. Hamburger ji vzal do své.

Christmas se na Hamburgera neotočil. Stál stále s hlavou mírně nahoru, ke stromu, ke světlu, ke sněhu. Ale jeho ruka v Hamburgerově ruce byla pevná.

Hamburger se taky podíval nahoru.

Na strom.

Na sněhové vločky padající pod světlem lamp.

Xīngxīng.

Pak přišel tón noci ve 2:45, kdy Hamburger ležel na koberci a v polospánku zaslechl cosi, co mu nedávalo smysl.

Vroucnopotir.

Jako dozvuk něčeho, co přetrvává.

Hamburger stál spolu s Christmasem ruku v ruce.

A nic z toho nepotřebovalo překlad.