Na hřbetu kentaura

Na začátku stojí Bláznivý střelec – muž „napůl kůň, napůl člověk“. Hned v prvních básních se skutečný člověk začne měnit v Kentaura a konkrétní milostná zkušenost získává vlastní mytologii. Není to však mytologie odtržená od života. Je v ní Ugotsa, Sashegy, Sion Lépcső, Kléh István utca, Diva Café. Jsou v ní budapešťské noci, peřina odkopnutá kopyty spícího muže, Crème brûlée, lapač snů i kostka cukru. Andělé se mohou přestěhovat. Kentaur může spát v posteli. Polibky se mohou změnit v hejno holubů a jejich peří skončit v lapači snů. Právě v tom vzniká svět sbírky: skutečnost se nemusí opustit, aby se stala mýtem.

Budapešť není v Na hřbetu kentaura turistickou kulisou. Je to město milostné paměti. Noční ulice vedou vzhůru na Sashegy. Polibky z Kléh István utca stoupají k nebi. Diva Café obývají andělé. A když pohasnou lampy a zmizí pódium, přicházejí slzy „temnější než budapešťské noci“. Vedle konkrétního města existuje druhá krajina: hvězdy, andělé, Bůh, Slunce, Universum a Kentaur. Obě krajiny se postupně překrývají. Člověk může stát na ulici a současně vstupovat do souhvězdí. Milenec může být skutečným mužem a zároveň mytickou bytostí. Postel může být postelí a současně místem, kde vedle člověka usíná Kentaur.

Jeden motiv se sbírkou vrací znovu a znovu: strach z koní. Je v něm jednoduchý paradox. Mluvčí se koní vždycky bál – a právě jeden z nich mu teď odkopává peřinu, když se vrací domů. Později se strach rozšíří: strach z koní se stává strachem z konkrétního člověka a útěkem „do nejzazšího vesmíru“. Kentaur proto není jen romantická metafora. Nese v sobě sílu, přitažlivost i nebezpečí. Někoho, k němuž je možné přilnout právě v okamžiku, kdy před ním člověk zároveň potřebuje utéct.

Sbírka se pohybuje po jednoduché, ale stále temnější trajektorii. Nejdřív přichází fascinace. Společná cesta. Andělé. Polibky. Sen. Potom se proporce začnou měnit. Druhý člověk roste, až se stává Bohem, člověkem a Andělem zároveň, zatímco z mluvčího zbývá stále méně. V básni Tři poloviny člověka se tato nerovnováha mění téměř v matematický paradox: nalezením ztracené poloviny člověk není celistvější, ale sám sebe postupně ztrácí. Přichází potemnělá existence, strach, vina a nakonec i obraz zabitého Kentaura. „Zabil jsem kentaura, zabil jsem i sebe.“ Láska už není pouze tím, co člověka naplňuje. Může být také tím, v čem ze sebe příliš mnoho odevzdá.

Na hřbetu kentaura není jen sbírkou o odchodu. Zajímá ji hlavně stopa. Někdy je obrovská: druhý člověk je Sluncem, Hvězdným prachem, celým Universem. Jindy je nepatrná: kostka cukru. Právě obyčejné věci mají zvláštní schopnost vracet člověka, který už přítomný není. V básni Kostka cukru může být někdo vymazán ze života – a přesto se s každou další kostkou znovu vrátí. Paměť si nevybírá jen velká gesta. Často přežívá v nejmenších věcech.

Jedním z důležitých obratů sbírky je chvíle, kdy se pohled přestává soustředit pouze na Kentaura. V básni A teď je řada na mně zazní potřeba znovu zářit. Ne proto, že druhý člověk přestal být důležitý, ale právě proto, že jeho stopa zůstala. Mluvčí už nechce pouze obíhat kolem cizího světla. Musí vytvořit vlastní. „Žhnu jak nejlíp svedu / a žhnout budu navždy.“ Není to vítězná tečka. Spíš první pohyb zpět k sobě.

Závěr sbírky se obejde bez velkého smíření. Kentaur má běžet. Mluvčí zůstane a bude se dívat za ním. Prach od kopyt ho bude štípat do očí. A potom přichází Přísaha: „Propustím tě. Na svobodu.“ Přísaha, že člověk zapomene ještě dřív, než dozní dusot kopyt, zní současně rozhodně i nemožně. Protože celá sbírka, kterou právě držíme v ruce, je důkazem, že zapomenuto nebylo.

Kentaur prostupuje celou stavbou sbírky. Začíná jako obraz milovaného muže, ale postupně mění význam. Je tím, kdo nese. Tím, koho se mluvčí bojí. Tím, před kým utíká. Tím, koho symbolicky zabije. A nakonec tím, koho musí nechat běžet. Jeho kopyta se přitom vracejí od intimního obrazu odkopnuté peřiny až k závěrečnému dusotu při odchodu.

V tomto světě není hranice mezi sakrálním a obyčejným příliš pevná. Andělé mohou pobývat v budapešťském Diva Café – a když zmizí, jednoduše se „stěhují“. S příchodem milovaného člověka se mohou zase vrátit. Mytologické a duchovní obrazy proto ve sbírce nevytvářejí jiný svět. Vstupují přímo do každodennosti.

Hvězdy, Slunce, Universum a nejzazší vesmír stojí vedle peřiny, cukru, zákusku, kavárny a ulice. Velikost emoce se tak neustále střídá s banalitou konkrétního předmětu. Člověk může před láskou utéct na hvězdu – a přesto ho k ní později vrátí obyčejná kostka cukru.

Knižní podoba pracuje s temně modrou, zlatem, hvězdami, rostlinnými ornamenty, peřím a stopami Kentaura. Ilustrace nevysvětlují jednotlivé básně doslovně. Vytvářejí paralelní vizuální vrstvu: zlatý šíp proráží hvězdný prostor, schodiště mizí vzhůru mezi hvězdami, lapač snů stojí nad stopami kopyt a světlé andělské křídlo postupně přechází v temnotu.

Sbírka zachovává názvy konkrétních budapešťských míst. Nezakrývá je za neurčité „město“ nebo „ulici“. Právě konkrétnost umožňuje jejich proměnu: osobní geografie se stává součástí mytologie vztahu. Budapešť a vesmír proto nejsou dva oddělené prostory. Jeden vyrůstá z druhého.

Poslední básně směřují k propuštění druhého člověka, nikoli k popření toho, co se stalo. Kentaur může odběhnout. Tetování ale zůstává. V jedné z posledních básní je druhý člověk vyobrazen v srdci „nejtenčí jehlou“ jako něco trvalého.  Zapomenutí v závěrečné Přísaze proto není jednoduchým konstatováním. Je přáním, rozhodnutím a možná i větou, které sám mluvčí úplně nevěří.

Moje knihy nevycházejí najednou ve všech formátech. Každá prochází postupným autorským a vydavatelským cyklem.

1. Píšu knihu.
   Vzniká text, postavy, svět, atmosféra a celý autorský kontext.
2. Současně skládám hudbu.
   Ke knize vznikají skladby, motivy, nálady a soundtrack.
3. Hudbu dávám ven.
   Nejdřív na SoundCloud, potom na Spotify, Apple Music, Amazon Music a další platformy.
4. Vydávám fyzickou hudbu.
   U vybraných projektů následuje vinyl.
5. Kniha jde na Forendors.
   Tam se objevuje s předstihem jako součást podpory mojí práce.
6. Kniha jde na web Endralon Space.
   Dostává vlastní stránku, informace, ukázky, odkazy a kontext.
7. Kniha jde na Wattpad.
   Tam ji zveřejňuji postupně po kapitolách.
8. Následuje tištěná kniha u partnerů nebo přes tiskovou platformu.
   Tohle je veřejně dostupné vydání knihy.
9. Potom připravuji e-knihu.
   Nejdřív PDF, potom EPUB. Není to jen uložení souboru, ale sazba, kontrola a příprava čitelné verze.
10. Následuje audiokniha.
    Ta přichází až po textové a knižní části cyklu.
11. Nakonec přicházejí podepsané autorské výtisky.
    Knihy nechám vytisknout, podepíšu je a posílám čtenářům osobně.

Co to znamená pro čtenáře

Když u některé knihy zatím není PDF, EPUB, audiokniha nebo podepsaný výtisk, není to chyba ani zapomenutá položka. Znamená to, že kniha je právě v určité fázi vydání. Formáty doplňuji postupně, bez pevného časového slibu, podle toho, jak celý autorský cyklus přirozeně dobíhá.