Slovo autora závěrem

Kdybych měl zpětně říct, odkud přesně přišli Christmas a Hamburger, neuměl bych ukázat na jednu chvíli, jednu větu nebo jeden obraz. Tahle kniha nevznikla tak, že bych si sedl a rozhodl se napsat vánoční příběh o dvou lidech. Spíš se dlouho skládala z věcí, které spolu na první pohled nesouvisely: z hudby, z filmu, z čínštiny, z neurologických záhad, z Hamburku, ze zimní Prahy, z mobilního překladače, z obrazů, které jsem nosil v hlavě, a také z otázky, jestli dokážu napsat něco přístupnějšího, aniž bych přestal být sám sebou.

A potom ještě z jedné věci, která byla nakonec možná nejdůležitější: z láskyplné konverzace s mým Petrem, se kterým jsme si začali vyměňovat vlastní něžné přezdívky.

Christmas a Hamburger jsme my dva.

Na začátku byla otázka, která zní možná obyčejně: dokážu napsat young adult román tak, aby bavil nejen čtenáře, ale i mě samotného? Nechtěl jsem si jen vyzkoušet žánr. Nechtěl jsem napodobit šablonu, kde se dva lidé potkají, zamilují, něco jim překáží a nakonec se ukáže, jestli překážka zmizí. Zajímalo mě, jestli se dá napsat vztahový, křehký, skoro vánoční příběh a přitom v něm neztratit vlastní způsob psaní. Jestli v něm může zůstat melancholie, hudba, divnost, tělo, trapnost, jazyk, město a všechno to, co mě u psaní doopravdy zajímá.

Nejsem si jistý, jestli je Christmas a Hamburger román, nebo novela. Rozsahem je někde mezi. Má necelých dvě stě stran, navíc doplněných obrazy. Pro mě je to hlavně lyrický příběh. Jenže ne lyrický v tom smyslu, že by měl stát na složitě rozvitých větách a okázalém jazyce. Lyrika téhle knihy je pro mě spíš v obrazech. V opakování určitých gest. V tom, že se chvíli mluví přes překladač a chvíli se telefon strčí do kapsy. V tom, že někdo stojí u vody. Že někdo drží kelímek. Že někdo neví, co říct, a právě proto něco vzniká.

Velkou výzvou pro mě bylo okleštit text na minimum. Nechat ho dýchat jednodušeji, než jsem možná zvyklý. Nesnažit se všechno vyložit. Nechat obraz, aby udělal práci za větu. Nechat čtenáře, aby si prostor zabydlel vlastní představou. V tomhle smyslu je pro mě Christmas a Hamburger vyprávěný skoro víc jako filmový příběh než jako lyrická próza založená na slovní ornamentálnosti. Kamera se dívá. Postava stojí. Telefon svítí. Tramvaj projede. Voda plyne. A význam se nemusí vždycky říct nahlas.

První skutečný impuls přišel odjinud. Narazil jsem na zprávu o člověku, který se po úrazu probudil a začal mluvit jiným jazykem. Nešlo mi ani tak o senzačnost té zprávy, ale o tu trhlinu v představě, že jazyk je pevná věc. Začal jsem hledat další podobné případy. Lidé po úrazech, po neurologických událostech, po nárazu do hlavy, po probuzení z bezvědomí. Někdy se mluvilo o cizím přízvuku, někdy o návratu dávno naučeného jazyka, někdy o tom, že mozek najednou zpřístupnil jinou cestu než tu obvyklou. Fascinovalo mě, jak málo víme o tom, co se v člověku děje, když promluví. Jak málo samozřejmá je věta, kterou řekneme.

Z toho se narodil Christmas.

Nechtěl jsem, aby jeho čínština byla trik. Nechtěl jsem, aby to byla jen zvláštnost, kterou bude příběh prodávat jako záhadu. Zajímalo mě, co se stane, když člověk rozumí světu kolem sebe, ale odpověď z něj vychází jiným jazykem. Když se jeho vnitřní čeština a jeho mluvený hlas přestanou překrývat. Když není němý, ale pro okolí se stane skoro němým, protože mluví jazykem, který druzí neumějí přijmout bez překladu.

Christmas tedy rozumí česky, ale z úst mu vychází čínština. Může psát. Může používat mobil. Může sahat po překladači. Jenže překladač v téhle knize není obyčejná technická pomůcka. Je to křehký most. Displej mezi dvěma lidmi. Místo, kde se trapnost, ticho a touha musí vejít do krátké věty. A zároveň je to pořád nedostatečné. Protože rozumět slovům ještě neznamená rozumět člověku.

Původně jsem si možná myslel, že mě tahle kniha přivede k čínštině i prakticky. Že se do ní začnu nořit víc, že se naučím víc než pár slov. To se zatím nestalo. Čínština zůstala spíš jako otevřená brána. Ale i to se nakonec do knihy hodilo. Hamburger se v ní také neučí čínsky jako student, který plní plán. Učí se k ní přiblížit, protože někdo, na kom mu záleží, žije najednou na druhé straně jazyka.

Důležitým slovem se pro mě stalo liú. Slovo, které může nést zůstávání, plynutí, ponechání, proud. Přesný význam se mění podle kontextu. A právě to mě zajímalo. Že „zůstat“ nemusí znamenat ztuhnout. Že blízkost nemusí být klec. Že člověk může zůstat s někým, a přitom se dál pohybovat. Že láska není nutně návrat do starého jazyka. Možná je to ochota vstoupit do nového.

Současně s tím vznikalo stejnojmenné album Christmas & Hamburger. Hudba pro mě u téhle knihy nebyla doplněk, který se přidá na konec jako náladová dekorace. Byla jedním ze způsobů, jak příběh vznikal. Jednotlivé skladby se postupně staly kapitolami: ZAARE, Too Dark For You, After You Left, Somehow We Do, Pretty Boy, Snow in Your Hair, Something Happened to My Words, Say It Softly, Christmas and Hamburger, ZAARE Lullaby. Každý název nesl kus děje, ale ještě víc nesl tón. Někdy jsem měl nejdřív hudební náladu a teprve potom scénu. Jindy přišla postava a skladba jí zpětně otevřela prostor.

ZAARE bylo od začátku víc než jen název. Skládalo se z mých identit, jmen, stop, vnitřních vrstev. ZEUS, ALEŠ, ANTONIO, RAJNEESH, ENDRALON. Zkratka, mantra, vstupní brána. V knize zůstalo jako první tón celého příběhu, jako nálada začátku, kdy se ještě přesně neví, co se děje, ale tělo už ví, že se něco musí změnit. Hamburger přijíždí do Prahy a ještě neumí vysvětlit proč. Tělo to ví dřív než hlava. To je pro mě důležité. Člověk často neumí vysvětlit svůj pohyb, dokud už není na cestě.

S tím souvisí i čas 2:45. Neobjevil se v téhle knize náhodou. Vychází z názvu mé knihy Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 a vrací se sem jako autorská stopa z jiného příběhu. Čím dál víc si uvědomuji, že některé věci v mých knihách nemusí být vysvětlené právě v té knize, ve které se poprvé objeví. Někdy se jejich význam otevře až jinde, v jiném příběhu, v jiné postavě, v jiné situaci. Možná se tak i odpověď na otázku, proč se Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 jmenuje právě takhle, nachází částečně tady — v Hamburgerově nočním čase mezi starým pokojem a cestou. Ve chvíli, kdy ještě nerozhoduje hlava, ale tělo už ví, že zůstat nejde.

Při psaní jsem si znovu uvědomil ještě jednu věc. Ne všechny scény, které vzniknou, musí zůstat v té knize, pro kterou byly původně napsané.

Jednu takovou jsem nakonec z Christmase a Hamburgera úplně vypustil. Christmas a Hamburger se v ní procházeli Prahou a míjeli pornokino. Christmas jen mimochodem poznamenal: „To je místo, které bys nechtěl navštívit.“ Byla to krátká, obyčejná scéna, která oba hrdiny víc ukotvovala v konkrétní Praze. Nakonec jsem ji odstranil, protože odváděla pozornost od lyrického rytmu knihy.

Přesto jsem ji nezahodil.

Od začátku jsem totiž měl pocit, že tahle chvíle možná nepatří sem. Že patří do jiného příběhu. Možná se jednou objeví v pentalogii Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, kde by stejná událost mohla být viděná z druhé strany. Některé scény pro mě totiž nepatří jedné knize. Patří světu, ve kterém se jednotlivé příběhy potkávají, míjejí a občas si navzájem dopovídají věci, které by samy nikdy neřekly celé.

Hamburger přišel z Hamburku. Z černozlatého bytu. Z pokoje, který byl krásný a zároveň se po Dominiqueovi stal nesnesitelný. Z místa, kde někdo miloval atmosféru, ale neunesl člověka za ní. Dominique pro mě nikdy nebyl padouch. Stejně jako Dominik v Christmasově části není padouch. Zajímali mě lidé, kteří mají rádi jen část druhého člověka. Někdy opravdu, něžně, přitažlivě, skoro láskyplně. Ale jen část. Obraz. Atmosféru. Krásu. Melancholii. Kouř ve světle. Ruku na rameni. Ne celou tíhu.

Z toho vzniklo Too Dark For You.

Hamburger není „příliš tmavý“ jako póza. Není to sebelítost ani efektní temnota. Je to fakt, který si o sobě po Dominiqueovi musí připustit. Že někdo miloval jeho černozlatý pokoj, jeho oblečení, hudbu, kouř, pohyb v noci, ale nechtěl zůstat u věcí, které už nebyly krásné. U strachu, únavy, pravdy, která překáží v pokoji. Hamburgerova tma není chyba, kterou má odstranit. Je to část jeho existence. A když ji někdo neunesl uvnitř, začne ji Hamburger nosit venku: v bundě, botách, zlatém detailu, v tom, jak zabírá místo na chodníku.

Christmas má podobnou bolest, ale jinak položenou. Dominik ho viděl jako pretty boye. Krásného, křehkého, trochu melancholického člověka, ke kterému se dá přijít, dotknout se ho, být chvíli blízko a zase odejít. Ani Dominik nemusel být zlý. Jen měl rád blízkost bez odpovědnosti. A Christmas si musí pojmenovat, že blízkost bez ceny není blízkost. Je to zdvořilost.

Pátá kapitola pro mě proto není jen dějová zastávka. Je to rituál. Svíčka, boží milosti, cukr na prstech, papírek přeložený na čtvrtiny, knoflík po Dominikovi. Christmas tam ještě Hamburgera nezná. Nesmí ho znát. Právě v tom je smysl. Nevolá konkrétního člověka. Jen propouští Dominika a dělá místo někomu, kdo si s ním nebude hrát. To místo je důležitější než setkání. Bez něj by pozdější setkání bylo jen romantická náhoda. S ním je to pohyb dvou lidí, kteří se ještě neznají, ale každý už opouští něco, co mu nestačilo.

Jedna z filmových stop se do knihy dostala přímo v kapitole, kde Christmas a Hamburger přicházejí na filmový plac. Postava Zhang Li je inspirovaná herečkou Zhang Ziyi — ne jako doslovný portrét, ale jako připomínka určité filmové elegance, soustředění, křehkosti a síly v jednom těle. Zajímala mě ta zvláštní chvíle, kdy se do intimního příběhu dvou lidí na okamžik otevře jiný svět: film, štáb, cizí jazyk, práce s obrazem, slavná tvář, která je zároveň jen člověkem v konkrétním prostoru.

Do téhle kapitoly se mi zároveň promítla i jedna osobní vzpomínka z natáčení The Wheel of Time. Ne jako velká historka, spíš jako drobný návrat. Po letech jsem se tam znovu ocitl v blízkosti Rosamund Pike, kterou jsem kdysi zažil na začátku její kariéry, a najednou se ty dva vzdálené okamžiky zvláštně propojily. Nebylo to žádné velkolepé setkání ani historka na efekt. Spíš tichý okamžik, který se člověku uloží, protože v něm cítí zvláštní spojení dvou vzdálených bodů vlastního života.

Právě tahle energie filmového placu — soustředění štábu, práce s obrazem, cizí jazyky, slavná tvář obyčejně přítomná mezi ostatními a pocit, že některá setkání se v životě nevracejí nahlas, ale přesto se vracejí — se nepřímo propsala i do scény se Zhang Li. A právě tam se zároveň ukáže, že Christmasova čínština není jen ztráta nebo porucha, ale také schopnost být v jiném jazyce přesný, přítomný a potřebný. Hamburger ho vidí v novém jazyce ne jako ztraceného, ale jako skutečného. To je pro mě zásadní: Christmasova čínština není jen ztráta. Je to také nový domov, i když zvláštní, nepohodlný a nevyžádaný.

Velkou filmovou stopou pro mě bylo Nebe nad Berlínem. Film o městě, tichu, pozorování, touze být člověkem, o zvláštním druhu melancholie, která není mrtvá, ale naslouchající. Do knihy se nedostal jako citace. Spíš jako způsob, jak vnímat město. Zimní Praha v Christmasovi a Hamburgerovi pro mě není kulisa s vánočními světýlky. Je to prostor, který nese lidi, kteří ještě nevědí, kam jdou. Tramvaje, mokré chodníky, Vodičkova, Václavák, Hot Grill, Vltava, čínské bistro. Město, ve kterém se člověk může ztratit dost na to, aby potkal něco nového.

Další skrytou filmovou příbuzností pro mě byl Dvojí život Veroniky Krzysztofa Kieślowského. Ne v ději, ale v motivu dvojí existence, ozvěny, synchronicity, dvou životů, které se mohou minout a přesto o sobě nějak vědět dřív, než se potkají. V téhle knize jsou Dominique a Dominik, Hamburger a Christmas, Hamburk a Praha, starý jazyk a nový jazyk, obraz a člověk za obrazem. Všechno se nějak zrcadlí, ale nikdy úplně jednoduše.

Do podloží knihy patří také moje vlastní vnitřní mytologie: slovo Vroucnopotir z Endralonu – kroniky andělů hvězdného Avalonu, zvuk slova, který nepůsobí jako informace, ale jako tělesný dozvuk. Vroucnopotir nemá být vysvětlený fantasy pojem. Je to spíš tón, který tělo zachytí dřív než rozum. Zvuk v hrudníku. Něco, co se nedá převyprávět, ale dá se podle toho vstát, odejít, vrátit se, zůstat. V takových slovech mě vždycky zajímalo, že nejsou slovníkově přesná, ale tělesně pravdivá.

V jednu chvíli jsem k téhle knize udělal i videoklip, ve kterém zpívám já. Nevnímal jsem to jako samoúčelnou atrakci, ale jako další vrstvu stejného procesu. U Christmase a Hamburgera se mi text, hudba, obraz a hlas neustále míchaly. Někdy jsem měl pocit, že píseň ví dřív než kapitola. Někdy klip otevřel obraz, který próza teprve doháněla. Někdy jsem zpíval něco, co jsem ještě neuměl přesně napsat.

Při revizích jsem si nejvíc hlídal, abych z knihy neudělal něco příliš hladkého. Bylo lákavé některé věci vysvětlit. Napsat za obraz větu, která čtenáři řekne, co má cítit. Uhladit divné obraty. Udělat z toho „hezčí prózu“. Jenže tahle kniha potřebuje zůstat trochu divná. Velké emoce v ní nemají přijít jako velké věty. Mají přijít jako telefon, který někdo vezme do ruky. Jako cukr z boží milosti na prstech. Jako hrnek. Jako prázdný hák. Jako zelená bunda. Jako slovo, které nejde přeložit jen jedním způsobem.

Tahle kniha je tedy pro mě příběh o překladu, ale ne jen jazykovém. Překládá se tu bolest do předmětů. Touha do gesta. Ticho do mobilu. Město do chůze. Láska do ochoty nechat druhého člověka být v jazyce, který mu právě zbyl nebo vznikl.

Christmas a Hamburger se k sobě nedostanou proto, že by si hned rozuměli. Dostanou se k sobě proto, že jeden druhého nezačne opravovat. Hamburger nečeká, až se Christmas vrátí do starého jazyka. A Christmas nepotřebuje být zachráněný jako krásný smutný kluk. Oba se musí naučit něco pustit: Dominiquea, Dominika, starý pokoj, starý obraz, starý jazyk, starý způsob čekání.

A možná právě proto je tahle kniha vánoční. Ne proto, že je v ní prosinec, svíčky, sníh, cukr a světla. Ale proto, že Vánoce v ní nejsou dekorace. Jsou to dny, kdy se člověk ptá, co ještě může přijít. Kdo může zaklepat. Jaký jazyk se dá naučit. Co znamená zůstat. Co znamená nechat věci plynout.