022.03 MARTINA – Papírové stěny 11.9. v 05:00 – 12:30

Bzučení zářivek je jako podivná melodie. Můj fix krouží nad prázdnou mřížkou časů, ale myšlenky mám úplně jinde.

Sleduju Bromlila, jak přebírá složku od Tonyho. Jeho unavené pohyby, rutinní razítkování.

„Papíry tě doženou, když je neudýcháš,“ zamumlá s tou svou typickou trenérskou moudrostí. Tenhle chlap má vždycky připravenou nějakou hlubokomyslnou blbost.

Je zvláštní, kolik času s ním najednou trávím. Před pár týdny jsem ho sotva znala, stejně jako toho Viktora, co teď zírá na nástěnku, jako by na ní hledal spásu.

Dívám se na prázdnou mřížku a hlavou mi probíhají obrazy. Moje nahý fotky. Ty, co se rozletěly internetem. Cítím, jak mi tuhnou prsty kolem fixu. Neměla bych na to myslet. Ne tady. Ne teď.

Bromlil si všimne mýho zamrznutí. Cítím jeho pohled, ale nepodívám se mu do očí.

U dveří stojí ten kluk – Tom. Úplně nehybný, jako socha. Zírá na Tonyho, jako by čekal na nějaké znamení. Neřekne ani slovo, jen tam stojí, rameno opřené o futro. Ta jeho tichá intenzita je skoro hmatatelná.

Růženka přichází s kartonem letáků.

„Fotosoutěž léta,“ oznámí a položí je na stůl vedle propisky se žvýkačkou nalepenou na klipu. Kdo to sem dal? Tak typické pro tenhle spolek.

Konečně se přiměju zapsat čas zítřejšího tréninku. Tony se nakloní blíž, sleduje čísla, která zapisuju. Vypadají, jako by pulsovala. Jako červená světla brzdící tramvaje.

„Práce nikdy nekončí,“ povzdechne si Bromlil a sesune se hlouběji do židle. Vzduchem se line pach toneru a potu. Kombinace kancelářské rutiny a sportovního nasazení.

Tony bere další štos papírů. Zní to, jako by každý list vážil tunu.

A pak to přijde. Ten zvuk. Notifikace nějaký aplikace.

Vidím, jak všichni tři – Viktor, Tom i Tony – na zlomek vteřiny ztuhnou. Každý z nich ten zvuk pozná. Tonyho výraz se nezmění, ale něco v jeho očích… je to jako elektřina, která náhle proběhla místností.

Najednou jsem si jistá, že i Tony zná ten zvuk. Ví, co znamená. A to napětí, které najednou visí ve vzduchu mezi nimi třemi, je skoro hmatatelné.

Sklopím oči zpátky k papíru. Tohle není můj boj. Ale nemůžu si pomoct a v duchu se ptám, kolik dalších tajemství se skrývá pod hladinou téhle podivné trojice.