025.01 MARTINA – Šedé břehy 13.9. v 13:00 – 16:00

13.9.

Šikmé odpolední slunce masíruje vodu do zlatavých prstenců, které se jeden po druhém rozpouštějí. Vzduch voní čerstvě posečenou trávou, hlína chladí i pálí současně. V odrazu je možné zahlédnout druhé nebe – stříbrné a nehybné. Vlna se zvedne a zrcadlo zavře, vrátí jen běžnou modř bez slibu.

Akreditace (QR) — Prague SwimCheck

Prezence 12:45 | Start 13:30 | Dráha 4 — Tom | Dráha 5 — Viktor

QR kód se mi třepotal na displeji, jako by i on trpěl předstartovní horečkou.

MARTINA

Šedomodré nebe se láme v hladině, náplavka pod železničním mostem dýchá vlhkým betonem. Veronika staví stativ, ale nezmáčkne REC. Držím kelímek matcha a dívám se na proud. V dálce Iris svítí ring-lightem na hladinu jako lucernou. Labutě křižují řeku a vidím, jak si Veronika něco představuje – její tvář se poprvé od včerejšího večera rozzáří úsměvem. Opře bradu o ruce a sleduje zelenohnědou pěnu Vltavy.

„Low light není tma,“ prohodím.

Veronika si zapíše do deníku: „Ticho se také počítá.“ Pak chvíli kouká, co už napsala. Je toho dost.

Řeka vypadá, že teče pozpátku. Kelímek vydechne páru a Veronika si o něj hřeje ruce. Všimnu si, jak se lehce zachvěla.

Iris se otáčí s mobilem, štěbetá do chatu.

Zvednu obočí: „Content na steroidech.“

Obě vyprskneme smíchy. A pak se rozhodneme, že bude lepší jít trénovat skoky do vody, než dávat pozornost Iris.

Veronice pípne SMS. Rychle ji zkontroluje, na tváři se jí objeví úleva. „Zuzajda je stabilní,“ řekne tiše. Další zpráva: její bratr se ptá, kdy přijde domů. A pak ještě jedna – od matky. Vidím, jak ji bez čtení hodí do koše. Chvíli váhá, nakonec si ji přečte a s hořkým úsměvem zavrtí hlavou. Dala si za pravdu, že ji smazala oprávněně.