Bazén v říjnu voní jinak. Tahle věta pro mě během práce na druhém dílu vystihovala mnohem víc než proměnu ročního období. V prvním díle bylo léto, venkovní voda, rozpálená Praha a vztahy, které teprve vznikaly. Otoč se, než skočíš se odehrává na podzim. Postavy se vracejí do školy, do práce, k pravidelným tréninkům a k lidem, před nimiž už nemohou […]
Posledního listopadu bylo v Praze nepravdivě krásně. Tohle říkám proto, že jsem zvyklý, že listopad nevypadá právě takhle. Listopad se schoulí, zamračí, pustí déšť nebo vypudí do ulic mlhu. Ale třicátého listopadu přišlo nízké zlaté světlo, jaké si Praha dovoluje jednou za sezonu, jako by se omlouvala za všechno ostatní. Gorazdova voněla mokrým kamenem a kávou z bistra za rohem […]
Věděl jsem, že to bude těžký ještě před tím, než jsem otevřel dveře. To poznám už na schodech. Je to tíha vzduchu, která proniká i přes dřevo a omítku, jako by byt dýchal jinak než venku. V říjnu a listopadu se to zhoršuje. V listopadu nejvíc, protože listopad bere světlo a byt to pak nemá čím kompenzovat. Odemkl jsem. Tma […]
Dlážděnka v poledne jela na plný výkon a já jsem byl uprostřed toho, aniž bych to cítil. Tác. Stůl. Zpátky. Tác. Stůl. Zpátky. Tenhle pohyb znám tak dobře, že ho dělám bez přemýšlení, a právě to mi někdy pomáhá, a jindy je to horší, protože hlava pak může dělat, co chce. Dneska dělala, co chtěla. Viktor. Noční láska, existovala beze […]
Čtyři dny jsem se snažil nevracet k tomu, jak se mě dotkl. Stál jsem před pornokinem. Ne poprvé. Ne naposledy, to jsem cítil v žaludku. Ale pokaždé to bylo jiné. Poprvé šok. Podruhé vztek v přestrojení za zvědavost. Potřetí už to nešlo počítat. Když člověk počítá návraty na místo, kam podle sebe nechodí, začne mu z toho vycházet jiná pravda, […]
Tohle je sportovní rutina. Nejdřív trénink. Pak sprchy. Pak sušárna, kde fukar hučí tak tiše, že pod ním člověk může stát o minutu déle, než je nutné, a nikdo to nebere jako zdržování. Po hodině ve vodě nikdo nikam nepospíchá. Někdo si suší vlasy, někdo jen zavře oči a nechá na sebe foukat horký vzduch, dokud se z něj nesmyje […]
V létě je všechno otevřenější. Dveře, průchody, těla, trička, vůně. Člověk jde mezi obchody a má pocit, že všechno může kdykoliv vytéct ven — pára z polévky, hudba z telefonu, hovor ve vietnamštině, smích, pach smaženého těsta, káva, rybí omáčka, benzín z vozíků. V listopadu se SAPA zavírá rychleji. Rolety padají dřív. Dveře se dovírají hned za člověkem. Pára z […]
Šla jsem do Podolí po škole. Vzduch v hale byl hustší, těžší, jako by se topení teprve probouzelo a ještě si nebylo jisté, že chce. Světlo ze střešních oken bylo šedivé, skoro zimní. Ne to letní světlo, které dělá z vody obraz. Tohle světlo vodu jen ukazovalo. Zuzajda byla ráno u veterináře. Záda a klouby, řekl doktor Homola. Degenerativní. […]
Šel jsem k pornokinu po třetí. Nebo po čtvrté. Záleželo na tom, jestli počítám všechny chvíle, kdy jsem šel kolem, zastavil se o ulici dřív, podíval se na dveře a pak pokračoval jinam, jako by moje nohy právě dostaly lepší nápad. Ty jsem nepočítal. To by člověk nemohl počítat nic. Na chodníku louže nezamrzaly, ale byla mi zima až do […]
„Tomíku.“ „Jo.“ „Musím na záchod.“ Vstal jsem. Tenhle rituál dělám od doby, kdy záchod přestal být jen záchod a stal se výpravou, na níž je potřeba průvodce. Chodítko. Záda jistit. Dveře. Čekat venku. Záda znovu. Ne moc pomáhat, ale být přesně tam, kde je potřeba. Romi to přijímá způsobem, který mě vždy trochu zasáhne. Bez studu. Bez omluvy. Prostě takhle […]
Bazén v říjnu voní jinak. V létě je to chlor a kůže a sluneční krém a smích přes šatny, ten lehký bordel prázdnin. Teď byl vzduch tvrdší. Bez omluvy. Chlor čistý, skoro nemocniční, a pod tím vlhkost kamene a staré budovy, která nikdy úplně nezaschne. Přišla jsem pět minut před začátkem tréninku, batoh na levém rameni, taška s plavkami a […]
Sundal jsem bundu. Loďka v přední kapse šustila, jak jsem vyndával ruku. Slyšel jsem Sršeň v kuchyni. Její přítomnost. Vím, že je někde v bytě, protože byt má jinou hustotu vzduchu, než když v něm nikdo nečeká. Šel jsem ke kuchyni. „Přišels,“ řekla. Seděla u stolu se sklenicí vody před sebou a rukama na desce stolu, jako člověk, který si […]
Seděl jsem u okna s telefonem v ruce a myslel na jméno. Ne na Viktorovo. Na to jsem myslel celé dopoledne, celé odpoledne, celý trénink, celou sprchu a sušárnu. Myslel jsem na něj i ve chvíli, kdy Bromlil opravoval postavení rukou, kdy Tony vedle mě doplaval poslední bazén a opřel se o okraj, kdy Veronika v dálce mluvila s Martinou […]
Ve dvě čtyřicet pět jsem stál před zrcadlem v koupelně a koukal na vlastní obličej. Ne proto, že bych hledal odpovědi. Zrcadla odpovědi nedávají. Zrcadla říkají jen: tady jsi. Takový. Právě teď. Vlasy rozcuchané, pod očima stíny po špatném spánku, na tváři ten výraz, který mám pozdě v noci, kdy tělo přestalo dělat kompromisy. Sršeň v pokoji za zdí. Oli […]
SAPA v říjnu voní jinak než v létě. V létě jde z průchodů hlavně pára a smažení a ta sladkokyselá vůně, co se lepí na oblečení a zůstane ještě v metru cestou domů. V říjnu je pod tím všechno chladnější, víc koření, víc uzavřenosti. Průchody jsou pořád plné, ale lidé se méně zastavují. Nakupují, odcházejí, a tašky nesou pevněji, jako […]
Zavolali mě na studijní ve čtvrt na dvanáct. Bromlil mi psal v úterý, ale to byla jiná zpráva — administrativní, věcná, přehled do čtvrtka. Tahle zpráva přišla od paní Hladkové, správkyně studijního oddělení na FTVS, v jedenáct třicet v pátek dopoledne, sedm minut poté, co jsem se posadila na přednášku o klinické diagnostice. Coufalová, přijďte prosím v nejbližší možnou chvíli […]
Papírek jsem našel v sešitě. Přeložený na čtvrtinu, trochu zmačkaný v rohu, jako by ho někdo pevně svíral. Ležel mezi stránkami z minulého týdne a stránkami z dneška, přesně v té mezeře, kde zápisky končí. Vytáhl jsem ho automaticky, protože jsem si myslel, že je to účtenka, co tam zapadla sama. Praha to dělá — plakátky, lístky, papírky, všechno se […]
Ráno má Dlážděnka v sobě ještě trochu ticha. Kuchyň se teprve rozjíždí, Kit kontroluje vitrínu, zásobování přichází bočním vchodem a ve dvoře Pavel svou první cigaretou rituálně vítá nový den. V poledne všechno zrychlí. Dvanáct nula pět a od vchodu na Hybernské proud lidí. Kancelářský svět, který dostal čtyřicet pět minut na oběd a hodlá je využít kompletně. Košile, laptopy, […]
Klíče mi vyklouzly ze zámku, protože jsem nesla batoh na levém rameni, tašku s mokrými plavkami na pravém a kabelku přimáčknutou do podpaží. Standardní konfigurace pro dny, kdy jsem po škole ještě na tréninku a po tréninku ještě ve škole, a nakonec doma, kde nebylo nic — ani ten jsem necítila energii domova. Klíče zacinkaly, když dopadly na dlaždici. Zarazilo […]
Bromlil přišel na trénink se stopkami a s tváří člověka, který má plán a nemá v úmyslu se o něj dělit předem. To jsem znal. Bromlil plánuje sám, v tichosti, s tím svým systémem zápisků, časů a mezičasů, a výsledek sdělí ve chvíli, kdy ho nikdo nečeká. Dneska to byl výkonnostní záznam. Stopky, tabule, kamera na stativu u kraje bazénu. […]