Rajneesh si vzal Tonína

Ještě o mnoho let později jsem zhlédnul film Call me by your name (Dej mi své jméno), ve kterém je vylíčený příběh Elia a Olivera – příběh odehrávající se někde v severní Itálii (ta Itálie zdá se zrozená pro lásku) – křížil jsem u něj ruce, nohy a nepouštěl si ten příběh k tělu. V okamžení jsem si toho všimnul a rozhodl se podívat se na ten film ještě jednou, tak nějak s otevřenou myslí.

Dostal jsem se do velkého procesu – plakal jsem snad 14 dní od rána do večera. Otevřelo se ve mně nedořešené téma lásky.

Začal jsem si uvědomovat, že posměšky, kterými jsem v dětství častoval starší ženy u telenovel, byly více než předmětem mě samého v tu chvíli. Věděl jsem, že takto dál nemůžu.

A tak jsem uctil v sobě všechny lásky – od školkových, dětských, přes neopětované, platonické, přes ty skutečně první velké lásky.

*

Kdo ví, proč se dnes jmenuji Antonín Deliš? Miloval jsem herečku Martinu Delišovou, která kdysi zdobila prkna pražských divadel a která zazářila jako Soněčka ve Vyprávění o Soněčce v režii Heleny Glancové.

To představení bylo pro mě důležité z několika důvodů, mimo jiné také proto, že v něm hrála i Věra Kubánková, která později ztvárnila postavu babičky v mém stejnojmenném krátkometrážním filmu.

A abych byl úplný, postavu mladé Mariny Cvetajevové zahrála výborná Martina Longinová.

*

Láska dělá divy – a v mém životě to platí stonásobně. Za zlomek lásky šel bych světa kraj. Z pohledu slečny Marplové, staré panny, by to bylo jistě pošetilé – nemůžu z hlavy dostat její posouzení služebné, která se stala obětí zločinu – protože, jak řekla slečna Marplová, byla naivní – asi proto mi je bližší Hercule Poirot, který se ve svém příběhu zamiloval dvakrát – do dívky z Belgie – která snad ani neměla jméno a později do hraběnky Rosakovové.

A proč jsem tak odskočil? Protože láska se jako nitka line mým životem, někdy hlouběji, a čím jsem starší, hledám ji jak ztracené žíly. A když se vrátím k příběhu Elia a Olivera – ještě jsem si pořídil knihu.

Při pohledu nazpátek se usmívám, ale v době, kdy jsem ležel na posteli a otevřel ji – zrakem ulpěl na prvním slovu „Later“ (v překladu Později – Uvidíme se později), rozbulel jsem se na plný kolo. A pokaždé, když jsem myslel, že už se můžu pustit do čtení – tak to přišlo znovu. Tři dny jsem jen knížku otvíral a zavíral.

André Aciman zkrátka napsal pro gaye nadčasovou knihu, i když si myslím, že téma první lásky není o tom– jestli je to o klucích nebo o holkách – ale je to stejně dobrý příběh, jako třeba Romeo a Julie, jen nový – neokoukaný – neotřelý – a hlavně – zákeřný svou prostoduchostí.

Do sídla italského profesora a jeho vzdělané ženy, kteří tráví léto spolu se svým sedmnáctiletým synem Eliem, pozvou amerického studenta o něco staršího než je Elio – který mu zabere pokoj, a Elio tak musí dočasně trávit léto ve „vedlejším pokoji“.

A už jsem dlouho nečetl knihu, která by vystihla „italské líné léto“, kde se může stát cokoliv a nikdo se nad tím nepozastaví. A je to právě proslov Eliova otce v závěru, který drtí křehké kosti Rajneeshovi – proslov o tom, že v určitém věku už o tebe nikdo okem nezavadí a nebude chtít pohladit tvé tělo…

A to mě přivedlo k tomu – uctít své lásky, a stalo se tak léta Páně, kdy jsem díky tomu udělal dobré rozhodnutí vydat knihu Poslední noc v New Yorku – protože právě tato kniha ukázala, jak důležité je uznat a uctít prožité a odžité lásky – které se v mém příběhu Poslední noc v New Yorku – odráží od začátku až do konce.

*

Tak proč si vlastně Rajneesh vzal toho Rajneeshe? Vidíš, to je možná právě v tom – Rajneesh si nevzal Rajneeshe. Rajneesh si vzal Tonína.