A to bych rád vzkázal i svému mladšímu já

Před mnoha lety jsem stál v Praze na Národní třídě, tenkrát to ještě nebyla zastavěná plocha, a loučil jsem se s důležitým mužem svého života.

Právníka – Norbertina Wilgu – jsem krátce předtím žádal v restauraci kina MAT o ruku, ale odmítl. Možná proto, že jsme spolu nikdy skutečně nechodili, a možná proto, že jsme většinu času trávili spolu na telefonu.

V každém případě, jeho odmítnutí se mnou zamávalo, po tvářích se mi kutálely slzy doslova velké jako hrách– ale v políbení, které mi dal na rozloučenou (naše první a zároveň poslední) – bylo tolik lásky, že i necita by prozřel – a věděl – hned v tu chvíli – že v tom odmítnutí byl dar lásky.

A ještě o mnoho dní později kydám hnůj v Oslovicích vzadu za stodolou, na louce, z kolečka, na hnojník, a náhle – koukám – a z mého prstu zmizel zásnubní prsten – který jsem koupil a s kterým jsem žádal Norbertina o ruku. Ani chlácholení Kranti nezastavilo můj úpěnlivý pláč. Co vše odešlo – s jedním prstenem– který se už nikdy nenašel, a dost možná, teď po letech, když v Oslovicích bydlí už někdo jiný narazí na něj ten nejnepravděpodobnější tvor, jakého si lze představit. Hobit.

*

Odešlo toho tolik, asi co toho odešlo s kotětem, které jsem musel nechat uspat u veterináře – v čase, kdy jsem se měl stěhovat do Budapešti. Někdo přiotrávil naše koťata – čímsi, kdesi, stejně jako nám někdo kdysi otrávil psa. Veterinář kroutil hlavou nad tím, kolik slz jsem nad tím nebohým kotětem prolil. Myslel si, že k němu mám vřelý vztah proto, že je to můj miláček – ale bylo to jedno kotě z mnoha, ale o životě a smrti jsem rozhodoval poprvé.

Přijde mi v tom cosi podobného – s tím, co odešlo.

*

A tak začal můj život v Budapešti. Ještě dnes na něj rád vzpomínám – i když v mém truchlení se Budapešť rozplynula – byla to totiž moje velká láska. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl zamilovat do místa – ale mé první bydlení – můj první nezávislý život – flying solo – byl právě tam – a bylo to jako nadechnutí kojence!

V Budapešti – v městě lázní – jsem našel tolik příležitostí si užívat s krásnými muži – a když jsem viděl muže v rouškách kolem beder v lázních Rudas – měl jsem dojem, že jsem se vrátil do minulosti – že už jsem to někde zažil.

Svoji lásku k Budapešti jsem vyjádřil v písni In love, kterou jsem publikoval na youtube. Je to celé o zamilování – a o tom, že Budapešť se stala mým životním partnerem – což jsem zjistil, až když mě vyšplouchla zpátky do Čech.

Trvalo mi tři nebo čtyři roky, než jsem ji dostal z hlavy.

Ne, to nešlo. Pořád mě to do ní táhlo, lákalo – a teprve až když jsem bydlel v Desné, a teprve až když jsem dočetl poslední řádky knihy Dej mi své jméno – sen o Budapešti utichl.

Svou lásku k ní jsem uctil – právě tou písní.

V Budapešti vznikla moje – oblíbená sbírka – Na hřbetu kentaura. Je to zatím naposledy, co Láska inspirovala mou tvorbu – až do dnešního dne – kdy láska Rajneeshova vede mou ruku k psaní těchto řádek.

VODITEL
Když pohasnou lampy
a pódium zmizí ve tmě,
podlahu skropí liják mých temných slz,
slzy temnější než budapešťské noci,
a ty jsi ten, kdo jim velí.

Láska, která je bolavá – pudí člověka k tomu, aby se s ní vypořádal na papíru. Ten, kdo nepoznal bolest lásky – bolest života – těžko vyplodí cosi hlubšího – a to bych rád vzkázal i svému mladšímu já, které se snažilo o jakési juvenilie ve svých patnácti letech.