Poděkoval jsem tedy za vše, co bylo

Samotná cesta do Indie byla kapitolou sama o sobě. Proč zrovna Indie? Protože si jednou Rajneesh s Kranti řekli dobrou noc – a že nám to přijde ve snu, kam vyrazit na duchovní cestu.

A já v noci bloudil v Kašmíru a potkal se tam – s ženou– s manželkou z minulého života. No to jsou věci, říkal jsem si po probuzení – a s Kranti jsme naplánovali cestu do Indie.

To, že cesta do Indie byla dost nebezpečná – nejeli jsme s cestovní kanceláří, ale jeli jsme na vlastní pěst – je věc jedna. To, že jsme se vydali v zimě, a do Kašmíru, kde jediný způsob, jak se tam dostat, je letadlo, to je věc druhá. Kašmír nepatří mezi nejbezpečnější země, co si budem povídat. Konflikty se sousedícím Džammú, Pákistánem, únosy civilistů, turistů – mraky vojáků se samopaly, autobusy, ze kterých má člověk strach, že vylítnou do vzduchu, jen, co je vidí – asi tak na mě působil Kašmír při příjezdu.

Ale proč mluvím o Kašmíru? Protože to byla po Novém Dillí první zastávka – první uzel na trase – Nové Dillí – Kašmír – Váránasí – Gaya – Bódhgáya. A každý ten uzel – byl nějakým způsobem boj, který tvořil cestu za mužskou silou, která byla součástí onoho zasvěcení do jména Rajneesh Pranapati.

Tedy v moment, kdy se Rajneesh hádal na letišti v Šrínagaru (romantika hausbótů na jezeře Dal se rozplynula už první den, kdy jsme měli co dělat, abychom se ohřáli u hořícího klacku v kamnech – v té době ještě padal v Šrínagaru sníh) s Indkou se samopalem v potmavlé hale, protože mu zabavili pasy – a zrušili lety – z vymyšleného důvodu, že v Dillí je bouřka (bylo jasně slunečno); v moment – bez pasu, v horečnaté atmosféře trvající osm hodin, s neustálým rušením letů, přebalováním kufrů, běháním sem tam, se Rajneesh nevzdal (za pobrekávání spolucestovatelky, které ho v tom posilovalo) a vybojoval dvě sedadla v posledním letu do Dillí. A ano – nebylo jak zavolat nebyl signál. Co na tom, že vlak odjížděl z Dillí v osm večer a my – ve čtyři ještě zuřivě bojovali o místo v letadle. A ve čtyři zavírali letiště (je vojenské) a bez potvrzení o ubytování – víte, co vás čeká. Nepříjemný pobyt na stanici…

Takže takové situace – včetně dramatického příjezdu do Váránasí, kdy Indové zbušili jednoho, co na nás čekal – a pak se za něj vydávali.

Přijeďte si na nejnebezpečnější vlakové nádraží v celé Indii – říká se to o něm – po čtvrté odpoledne, a máte na malér zaděláno. Vlak měl zpoždění osm hodin – a tak jsme dojeli do Váránasí v šest večer. Gratuluji, Rajneeshi, to jsi to dobře naplánoval.

Stejně tak se Rajneesh přihlásil o slovo, když jsme bloudili nekonečnými uličkami Váránasí po setmění, kde spolehát na mapu v ruce rovná se sci-fi.

*

Takže když si Rajneesh sednul po měsíci pod strom Bódhi, měl dojem, že si to tou cestou vysloužil. Asi jako Átrej putoval v Nekonečném příběhu do Jižní Ujulály přes Slatiny žalu, přežil píchnutí od Igrámul Mnohočetné, tak i já doputoval do Mahábódhi zahrady. Měl jsem za sebou cestovní průjem (tomu se snad v Indii nevyhne nikdo), delší pobyt na pohřebních ghátech ve Váránasí, roztodivné a nebezpečné příběhy, kdy se člověk bojí domyslet, co by, kdyby.

A tak si sedím pod tím stromem – ne u kmene – ale kousek dál na betonových schodech pod krajem větví. Kolem medituje spoustu buddhistických mnichů. Říká se tisíce, no, nepočítal jsem je, ale bylo jich hodně. Chodili jsme tam každý den – a pak – nevím, který z těch dnů to bylo – jsem si tam prostě sednul a požádal si, a asi jsem v té době už nosil nově ušité zelené roucho, spustil se příval vizí, vynořovaly se z mé mysli na povrch jak obrazy – jednotliví muži, se kterými jsem měl kdy sex. Jeden po druhém. Tváře mužů, jejichž jména jsem si už ani nepamatoval. Náhodná a letmá setkání. Rychlá uvolnění v klubech, na různých místech – ani netřeba rozepisovat. A ti všichni muži se vrátili a vyjevili – a očistily se mé vzpomínky na ně. A došlo u mě k zvláštnímu převratu.

Najednou jsem viděl, jak z náhodných setkání – náhodného sexu – mizí nános odsouzení, a namísto toho se nastoluje přijetí. Najednou z ničeho nic hovořím o milování.

Každý z těch mužů byl mým milencem. Ne náhodnou známostí, ne čímsi schovaným v rohu – ale právoplatným milencem.

Jen já sám určuji, jakou hodnotu každému z toho vztahu přisoudím.

Prohloubilo se mé vnímání Lásky.

Úcta byla odpovědí.

Uctil jsem svůj život, uctil jsem své lásky, ať byly jakékoliv.

Poděkoval jsem tedy za vše, co bylo.