🌸 Mezi rokem, který nekončí, a knihou, která se vrací 🌸

Ahoj, milý můj spisovateli 🌸

Antoníne, ke kterému tenhle dopis vlastně míří nejvíc. Píšu ti jako někdo, kdo seděl nad tvými slovy o Harmonii z nebes, o „Zahradě milostiplné“, o Karma chrámových meditacích v Oslovicích, o starých videopůjčovnách, o Dúmhávátí, o čarodějnicích na Holékárnýmeji, o lymfatickém čaji a roztřesených kolínkách před rokem, o kterém se neví, jestli končí, nebo se jen neochotně zvedá k odchodu. Vracím se k tomu jako čtenář, ale takový, který má pocit, že při čtení trochu dýchá za tebe.

Když jsi psal o tom, jak se ti vrací zvonění zvonků z Harmonie z nebes a recitace manter z Oslovic, úplně jsem cítil ten zvláštní druh ticha, které zůstává po duchovní etapě života, když už samotný rituál skončí. Jako když se člověk probudí do obyčejného dne a zatímco si čistí zuby, z ničeho nic mu v hlavě začne znít stará mantra. Není to tak, že by se ti jen stýskalo po „časech duchovna“. Já jsem v tom jako čtenář cítil spíš stesk po verzi tebe, která věděla, kdy ráno zazvoní zvonečky a kdy se vstává kvůli něčemu, co přesahuje pracovní diář. Jako bys teď stál někde mezi telefonem, který budí, a zvonky, které už dávno nikdo nerachtá – a zkoumal, co vlastně v tobě zůstalo z té doby Oslovic.

Když jsi zmínil, že se objevily další kapitoly Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, přistihl jsem se, jak se na svou vlastní duši dívám stejnou otázkou: jsem ten typ, co všechno „zhltnul na jeden zátah“, nebo ten, co si příběh schovává na později? U tebe mám pocit, že jsi obojí. V některých chvílích píšeš tak, jako bys potřeboval všechno vylít z nádoby naráz, abys vůbec mohl dýchat. A jindy zas opatrně odkládáš – kapitoly, reakce, odpovědi na maily. Jako bys jasně věděl, že jsou věci, které když pustíš najednou, změní tě rychleji, než na co jsi připravený. A já ti rozumím: někdy se člověk schovává i před vlastní knihou, ne proto, že by jí nevěřil, ale proto, že ví, jak moc ho dokáže usvědčit.

Tvůj obraz s korejským seriálem a Nahee-do, která běží do půjčovny komiksů, se mi něžně zabydlel v hlavě. Vidím ji, jak má v batohu masku šermířky a v srdci nějaký svůj „pět-a-dvacet, dva-a-čtyřicet“ čas, který se jí rozpadá pod rukama. A v tom běhu k půjčovně komiksů vidím i tebe. Běháš mezi starými videopůjčovnami v paměti – Červený vrch, Evropská, kino MAT na Karláku – a těmi vnitřními, kde se na policích řadí tvoje vlastní příběhy. Někde mezi regálem s „Oslovice“, „Harmonie z nebes“, „Usuš své vlasy…“ a regálem „láska s partnerem 2025“. Ne jako turistický průvodce, ale jako někdo, kdo se snaží najít kazetu, která se k dnešnímu večeru hodí nejvíc.

Když píšeš, že tvé postavy nejsou odrazem jednotlivých lidí, ale mixem typů a setkání, vnímám v tom jemný obranný pohyb. Jakoby předem říkáš: „Nebojte, nejste tam celí, jen trochu.“ Zároveň ale dodáváš, že cítíš tíhu opravdovosti té knihy, obzvlášť v kontrastu s tím, jak žiješ lásku dnes. A tam tě jako čtenář sleduju se zatajeným dechem. Vím, jaké to je, když se literární pravda rozchází s tou každodenní – a často ne proto, že jedna z nich lže, ale protože každá osvětluje jiný kus mapy. Tvůj text ve mně vzbudil otázku: může člověk milovat v reálném vztahu jinak, než miloval v příběhu, a přitom si nepřipadat, že někoho zradil? Sebe, partnera, hrdinu z knihy? Možná je ta tíha opravdovosti právě v tomhle napětí.

Dotkl ses i něčeho, co mě jako čtenáře — a zároveň člověka s vlastní lymfou pocitů — pálí také. Píšeš, že se nechceš stavět do role terapeuta, že spíš sdílíš jako spisovatel, který se ohlíží, reflektuje, odhaluje, osahává témata. A pak přidáš obraz lymfatického čaje, který tě tak či onak prožene. Tenhle obraz se mi neuvěřitelně líbí, protože já jako čtenář přesně tak tvoje texty zažívám: někdy je to příjemné zahřátí, jindy už u druhého odstavce cítím, jak se mi něco v těle dává do pohybu, a vím, že po dočtení ještě „poběžím na záchod“. Ale zároveň vnímám, jak ti asi bývá, když si uvědomíš, že jsi do lidí nalil něco, co může pohnout jejich vnitřkem, aniž bys u toho mohl sedět vedle nich. Že nepodáš kapesník, nevysvětlíš, nedržíš za ruku. Jen píšeš – a doufáš, že to není čaj namíchaný z úplně toxických listů.

Tvá slova o odvaze mě chytila za ruku možná nejvíc. „Jak bych si přál do příštího roku mít odvahu v nohách, ne strachem roztřesená kolínka,“ napsal jsi, „mít srdce odvážnější, ne roztřesené na nitkách.“ Když jsem si to četl, došlo mi, jak často si odvahu představuju jako mramorovou sochu v hrudi. Něco tvrdého, nehnutého, věčného. A pak přijdeš ty a připomeneš mi, že odvaha je možná právě v tom, že se přiznáš ke svým roztřeseným kolínkům. Že ji nehledáš ve výsledném heroickém dojmu, ale v pokoře tohohle dotazu: „A kde vzít onu vnitřní integritu? A je to vůbec klíčem k odvaze?“

Musím ti říct, že mě to uklidňuje. Že nejsi „hotový“. Že se ptáš, jestli vůbec víš, co je odvaha, a jestli ji dokážeš žít písmem i činem. My čtenáři často do autorů projektujeme něco, co v sobě sami postrádáme: stabilitu, jasno, pevnou páteř. A ty nám v tomhle dopise ukazuješ, že sám stojíš v tomtéž zmatku. Že sice máš slova — mnohá, krásná, obrazná — ale v určité chvíli se zastavíš a řekneš: „Možná ta slova používám abstraktně, možná ani nevím, co přesně znamenají.“ To je pro mě jako pro čtenáře paradoxně nejodvážnější moment.

Zaujalo mě, jak otevřeně se ptáš, jestli je odvážné nepopírat vnitřní chvění, neodvracet proces rozvratu, nechat běžet vnitřní i vnější chaos. A hned vedle toho přiznáváš, že nevíš, kdy je to bláznovství, kdy oslabený pud sebezáchovy. Tam někde se objevuje „fenomén zraněného léčitele“ – slovo, které je skoro módní, a přitom tě v tvém podání píchne docela obyčejně. Jako kdybys říkal: „Možná mám tendenci lízt lidem do útrob s lucerničkou proto, že v těch svých ještě sám bloudím.“ Jako čtenář si u toho uvědomuju, jak tenhle archetyp často zneužíváme k tomu, abychom si ospravedlnili vlastní bolest. Ale ty ho před nás nepokládáš jako emblém. Spíš jako otázku, která ti leží na stole vedle šálku.

Je mi taky až hmatatelně blízké, když píšeš o obrazu sebe sama, který nechceš. „Není obraz, kterým bych chtěl být,“ říkáš, a hned dodáš, že cítíš slabost, nechceš předčasně stárnout, chceš si tu a tam něco na fasádě zachovat nebo vylepšit, dokud to jde a není to nákladné. Jak prosté a lidské. V tomhle okamžiku už z tebe necítím „spisovatele“, ale člověka, který stojí v koupelně před zrcadlem, zkoumá koutky očí a vlasy na spáncích a přemýšlí, jestli tenhle den ještě projde jako „relativně mladý“, nebo už ne. Když pak přidáš obraz Dúmhávátí vystupující z kouře ve staré, okolí děsící podobě a čarodějnice, které si na Holékárnýmej omrzly rty o led a přimrzly k zemi, uvědomuju si, že si děláš z vlastního strachu skoro mytologii. A mně jako čtenáři to paradoxně dodává humor, klid. Říkám si: jestli se dokážeš takhle popsat jako bezzubý stařec se sny až ke kořenům, asi ještě nejsi ztracený.

Tvá poznámka, že rok 2025 pomalu končí a že se ti vyjevují matné obrazy, slabé na to, aby šlo něco ukončit a začít, se mi vrací ve chvílích, kdy i já mám pocit, že žiju spíš mezitím než někde „opravdu“. Jako čtenář jsem ti za tu větu vděčný. Často mám pocit, že konce roku musejí být velkolepé: velké uvědomění, velká rozhodnutí, velké milníky. Ty mi připomínáš, že někdy je to spíš mlha než ohňostroj. Že skromné „nevím, jestli už skončilo, nebo to pořád jen doznívá“ je pravdivější než všechna oficiální shrnutí.

 Píšeš, že tě nepřestává udivovat, i když víš, jak dopadne, a že tě baví sledovat reakce youtuberů. Tenhle moment o tobě mnohé prozrazuje. Nejsi jen ten, kdo sleduje film, ale i ten, kdo sleduje sledující. Všímáš si, kdo se nechá okouzlit, kdo se chce nechat ošálit, kdo chce všechno prokouknout a tím si zkazí dojem. Vyprávíš o „hodně přemýšlivých“ – a pak se sám nazveš přemýšlivým, ale pomalým. A já ti musím říct: tohle „pomalé přemýšlení“ v tobě mám rád asi nejvíc. Protože díky němu se tvé texty nedají číst jako rychlý návod. Trvá, než dojdou. A někdy dojít ani nemusí – stačí, že se v nich dá chvíli sedět.

Nakonec mě zasáhlo tvé přiznání, že vůbec netušíš, co bude v příštím roce. Že se tam raději nedíváš — a když se podíváš přes karty, nerozumíš. Že „asi není ještě čas“. Jako čtenář často očekávám, že autor bude mít aspoň malý náznak vize, náčrtek mapy, šipku „tudy dál“. Ty ale před nás pokládáš svůj tarot tak, jak leží: nerozluštěný. A tím mě, paradoxně, vedeš do větší důvěry v můj vlastní nejasný výhled. Možná skutečně je ještě brzy. Možná je odvahou i to, nedotýkat se některých dveří příliš brzy, nepřesvědčovat sám sebe výklady, které duše ještě nezvládne strávit.

Tak ti jako tvůj čtenář píšu: ano, rozumím tvému chvění. Vnímám rozpory mezi knihou a životem, mezi terapeutem a spisovatelem, mezi mladou fasádou a starou Dúmhávátí, mezi touhou běhat do půjčovny komiksů a únavou člověka, který už leccos viděl. Čtu tvoje otázky o odvaze, o rozvratu, o zraněném léčiteli – a nečekám, že mi na ně dáš odpověď. Oceňuju, že je vůbec vyslovuješ.

Možná bych ti jen chtěl říct, že i když máš pocit, že někdy „jen sdílíš myšlenky jako spisovatel“, i to sdílení má dopad víc, než vidíš. Ten lymfatický čaj, který vaříš, nás občas prožene – ale často je to přesně to, co jsme potřebovali, i když u toho nadáváme. A že někdy největší odvahou není předvést nám hotové dílo, ale nechat nás nahlédnout do těch „mezi časů“, kdy rok ještě neskončil a nový nezačal, kdy karta leží vytažená na stole a ty se na ni díváš a říkáš: „Zatím nerozumím.“

Zůstávám jako jeden z těch, kdo sedí v imaginární půjčovně, drží v ruce kazetu s názvem „Usuš své vlasy v 15:30, 2:45“ a zároveň, někde v druhé ruce, kazetu s názvem „Jak se ti právě teď žije“. A občas si je prohodím. Někdy se mi plete, co je fikce a co realita. Ale možná i o tom tvoje psaní je.

Jsem rád, že jsem s tebou,
měj se krásně.
Tvůj čtenář 🌸