Pod jedním z mnoha klenutých můstků stál Pavel a tiše naslouchal. Tiše proto, že ho to zbavilo slov, ne snad proto, že by neměl co říct. Voda pod nimi dělala drobný šum, který se nedal chytit do věty. Kapky se odrážely od kamena a znělo to jako něco, co už kdysi slyšel, jen si nemohl vzpomenout kde. V Central Parku […]
Pavel šel Central Parkem jistý v kroku, míjel lidi a nevšímal si jich. Šel rovně za nosem, jako když si člověk na čelo přilepí šipku a pak už jen poslouchá, kam ho táhne. Přesto se mu do bubínků prořezávaly jednotlivé věty jako střepy. Ne celé rozhovory, jen úlomky: smích bez kontextu, cizí jméno, úpěnlivé „wait“, nadávka, něco o počasí. Pomalu […]
Stano otevřel dveře bytu, vešel dovnitř a pobídl taky Pavla. Ten tedy vstoupil, ale neznalý prostředí se otřel o bambusovou zástěnu, takovou tu lehkou, co vypadá jako exotika a přitom je to jen přepážka pro chudé. Zády vyklínil jednu fotografii. Stano už mizel v kuchyni, jeho kroky se ztratily v nějakém šustění igelitů a cinknutí skla. Pavel se oddálil od […]
Pavel seděl v čekárně u psychiatra a připadal si tam jako omyl. Židle byly tvrdé, potah měl barvu unavené zelené, na stěnách visely plakáty s úsměvy, které nikoho nezachránily. Z chodby se táhl pach dezinfekce a něčeho lidského, co se nedá vyvětrat. Přivezli je sem z nemocnice všechny najednou, jako balík se špatně vyplněnou adresou. Naproti němu seděl jeden kluk, […]
Pavel se probudil a první, co viděl, byla noha uříznutá pod kolenem. Ten přechod mezi snem a bděním byl děsivý, jako když se člověku roztrhne kůže na myšlence a pod ní je realita. Sestra právě omývala ránu. Dělala to profesionálně, rychle, bez výrazu, ale v Pavlových očích to vypadalo jako něco nepřiměřeně intimního. Cizí kůže, cizí krev, cizí voda. Všechno […]
A tak stál zase před nějakými dveřmi. Koukal na kliku. Ta klika byla obyčejná, a přesto měla v sobě ten starý, známý slib: stačí vzít za ni a ocitneš se jinde. Pavel už kliku znal. Ne tuhle konkrétní, ale ten princip. Vzal za ni s nadhledem, který mu sám připadal směšný, jako by si nasazoval cizí kabát, a vstoupil dovnitř. […]
Jak to bylo pro Pavla všechno relativní. Čas zejména. Nerozuměl tomu už dlouho. Čas pro něj nebyl, byl to jen sled. Ne tekutina, ve které se dá plavat, spíš řetěz, který se dá přehazovat z ruky do ruky. Nedokázal říct, co v kolik udělá. Dokázal události jen seřadit za sebe, jako když člověk skládá krabice do kouta, aby měl v […]
Leželi s Annou na plastových zahradních lehátkách, jakoby vyhození na dvorek po nějaké malé katastrofě, kterou nikdo nahlas nepřizná. Plast pod nimi byl tvrdý a studil jen na těch místech, kde se ho tělo dotýká nejméně. Pavel měl na nohách těžké zimní boty, z nich mu koukaly silné ponožky, jinak byl jen ve slipech. Ta kombinace byla směšná a přesná: […]
Pavel seděl na zemi, opřený zády o spodní dvířka kuchyňské linky, a špatně se mu dýchalo. Vdechoval po malých dávkách, jako by vzduch byl drahý. Třásl se. Ne zimou, i když v domku bývalo věčně vlhko, ale horečkou, která mu šla z kostí a nutila ho skřípat zuby, aby mu nevypadly z hlavy myšlenky. Dlaně měl ledové a čelo horké. […]
Bylo pozdně letní odpoledne. Takové to světlo, co už není mladé, ale ještě se nechce přiznat k večeru. Pavel seděl na polorozpadlé terásce zahradního domku, prkna pod ním trochu pružila a vrzala, jako by se pokaždé ptala, jestli tohle ještě pořád unese. Měl krásný výhled na město. New York se pod ním rozprostíral jako něco živého: vzdálené sirény, hluboké hučení […]
Pavel seděl na nádraží a nevěděl proč, jen cítil, že tady se mu dýchá jinak. Jako by i vzduch měl v sobě jízdní řád. Dlouhé haly, špinavé světlo, průvan mezi dveřmi, co se nikdy pořádně nezavřou. Všude hlasy, které se míjejí, kufry na kolečkách, co zní jako rozjeté šití, a nad tím vším pravidelné hlášení, duté a lhostejné. Na nádraží […]
Bylo hluboko po půlnoci a v zahradním domku se čas choval jako zvíře, co nechce lehnout. Každou chvíli se zdálo, že už se konečně stočí do klubíčka, že se přestane vrtět, a pak znovu trhl, znovu škrábl. Venku se míhaly barvy města, které ani v noci neumělo zhasnout. Růžový odstín neonu z ulice se opíral Gwyneth do tváře, dělal jí […]
Pavel seděl za malým stolkem v kavárně Sin-é, v koutě, odkud viděl na bar i na okno do ulice. Místo mělo ten typ světla, které člověku udělá mz tváře cizí masku: vepředu teplé, vzadu studené, a mezi tím stíny od sklenic, co se táhly po desce stolu jako čáry v notách. Vzduch byl nasáklý čajem, kávou a mokrými kabáty, které […]
Dva muži ho drželi tak pevně, až měl pocit, že mu jejich prsty vrostly do paží a že pod kůží zůstane otisk cizí síly navždy. Třetí, někde u jeho pasu, mu hrubě stáhl kalhoty. Všechno se dělo rychle a přitom se to táhlo, jako když se guma natahuje do nekonečna. Pavel sebou házel nahý jak čerstvě narozený motýl, jenže bez […]
Ten den bylo u Sheep Meadow chladno takovým tím newyorským chladem, co neleze shora, ale zespodu: z hlíny, z mokra, z gumy podrážek. Park vypadal uhlazeně jen z dálky. Když se člověk díval blíž, viděl, jak je tráva rozšlapaná do tmava, jak se listí lepí na stezky a jak se mezi kmeny drží vlhký stín, který se nechce pustit ani […]
Nedaleko San Rema v Central Park West se objevil u dveří jednoho bytu Jack McPhee a Pavel. Chodba byla úzká a v jejím konci to žilo: přes stěnu doléhal zvuk živé hudby a rozjařených hostí, rytmus se tady nahoře choval jako další člověk, co nemá kam jít, tak se opírá o zdi. Pavel si všiml, že se mu při každém […]
Zní to docela smutně a smím-li se vyzpovídat, chtěl bych také dělat mnoho věcí, ale nemám na ně čas. Proč je to tak často, že toužíme po věcech, které nemáme? Je to proto, že je nemáme? Potřebujeme je? Pavel tu větu četl už potřetí a pokaždé ho oslovila trochu jinak. Nebyla to otázka, která by se chtěla tvářit chytře, spíš […]
Už když vstoupil do místnosti, chtěl cítit, že dnešní večer bude nějakým způsobem nezapomenutelný. Ta myšlenka ho trochu znervózňovala, protože čekal, že každý člověk, se kterým se pozdraví očima, bude ten, který ho povznese. Šel do toho s dětskou představou o osudu, co se dá potkat u baru, mezi dveřmi, u popelníku. Nemohl ale vůbec tušit, koho ten večer potká. […]
Pamatoval si odlesk slunce v kousíčkách slídy na domě svých prarodičů. Nebyl to třpyt, co by člověka oslnil. Spíš jen záchvěv, skoro klam: slunce se tu a tam blýsklo, člověk ten třpyt v destičce slídy mohl jen tušit. A právě tím, že to nebylo jisté, že to bylo sotva viditelné, se to zarylo velice hluboko do paměti. Krátký vjem byl […]
Pavel seděl v zelené sedačce. Měla houbovitý tvar, obklopovala ho ze všech stran, jako by ho chtěla spolknout a nechat v sobě dozrát. V prostoru vypadala docela neforemně, ale neoprávněnost této výtky poznal každý, kdo se do ní usadil: tělo v ní změklo a myšlenky ztěžkly, jako když se nalévá víno do sklenice a svět se na okamžik přestane třást. […]