012.01 VIKTOR – Tmavé schody 23.7. ve 20:00 – 10:00

Vltava se dusí teplým povlakem mléčné tříště; slunce jako by se rozpouštělo přímo v řece. Těžká oblaka se vrší nad mosty, ale bouřka se pořád rozmýšlí. Pod kamennými oblouky voní řasy a rez, vlhkost se sráží v jemné krystaly na studené zdi. Vzduch tady tepe cizím, pomalým srdcem.

Beat-track v hlavě – Viktor 80 BPM, sub-bass bušil do žeber, vokál se topil ve vlastním echu. Slova se rozpadla, zbyl jen nedefinovaný dech. V každém úderu jsem slyšel krok, který nikdy nedojde.

VIKTOR

Za mnou zacvakne kovová branka a sestupuju po schodech do podzemí erotickejch videokabinek. Po stěnách visí starý fotky nahejch chlapů s vintage knírama a tvrdejma chlupatejma pérama, vybledlý časem a zašlý prachem. Mazlavý pavučiny ve vojenskejch sítích při stropu zachytávaj vrstvy usazenýho prachu. Vzduch páchne slinama, mrdkou a možná savem z kyblíku – zřejmě někdo odpoledne vytřel.

Hučení potrubní ventilace se mísí s uvzdychaným duněním pornofilmů. Prsty mi kloužou po studeným kovovým madle. Červený LED hadice osvětlujou prostor příšerným rudým přísvitem.

Z kapsy vytahuju žvejkačku – rituál proti pachu strachu. Rozkousnu ji na dvě půlky a jednu schovám do obalu zpátky do kapsy. Přerovnávám si věci – z kapes do batůžku, aby mi nic nebránilo honem rychle stáhnout kraťasy a honit. Do kapsy strkám poppers. Za posledním ohybem schodů se ozývá tlumený sténání filmů, repetitivní orgasmický vzdechy, hlasitější s každým metrem.

Polknu, v hlavě mi tluče 2:45 – ten zvláštní čas. Kdysi na gymnáziu v ten čas ve sprše praskla trubka. Zábradlí je studený a mokrý, přesto ho držím, abych se neotočil a neodešel – kdo ví, třeba tu dneska nikdo není.

Míjím otevřený dveře do kabinek. V okamžiku, kdy jedny pootevřu a dírou ve stěně zahlídnu někoho honit, po zádech mi přeběhne proud jako chlazenej pot.

Jsem tady zas. Proč sem vlastně chodím? Tohle místo je jak zaprášená knihovna hříchů, každej výdech tu zůstává viset ve vzduchu. Možná proto, že tady můžu bejt nikým. Tady neexistuje Viktor Polesný. Jen tělo, co chce a bere.

Procházím kolem kabinek. Lahvička poppersu mě tlačí v kapse jako malá bomba. Vím, že až ho otevřu, všechno se rozmaže a já se ztratím v tom víru. A to chci. Ztratit se. Nebejt sebou.

V jedný kabince vidím velkýho chlapa s plnovousem. Típnul si cigáro o zeď, kouř se ještě vznáší ve vzduchu. V druhé kabince nikdo není, film běží naprázdno. Ve třetí sedí kluk, možná v mým věku, možná mladší. Má na sobě černý triko a kraťasy, hlavu skloněnou k telefonu. Nevnímá film, co mu běží před obličejem. Asi čeká.

Vklouznu do čtvrtý kabinky a zavřu za sebou. Posadím se na rozvrklanou židli. Uprostřed stěny je díra – gloryhole – teď zakrytá papírovým kapesníkem. Cítím, jak mi srdce buší až v krku. Tohle je ono. Moment, kdy se všechno zpomalí.

Rozepínám si kalhoty. Vyndávám péro. Je to mechanický, jako bych to dělal mimo svoje tělo. Beru ho do ruky a pomalu ho honím. Na obrazovce běží nějakej klišé film – svalnatej týpek šuká blondýnu s obříma kozama. Vypínám zvuk. Nechci to slyšet.

Najednou zaslechnu někoho přicházet. Někdo vešel do vedlejší kabinky. Slyším, jak se zamyká, jak si sedá. Pak ticho. Čekám.

Kapesník zakrývající díru se pohne. Někdo ho sundal z druhý strany. Vidím oko, jak nakukuje. Dívá se na mě, na moje péro. Cítím, jak se mi po těle rozlívá teplo. Vzrušení smíšený se strachem.

Oko zmizí. Místo něj se v díře objeví rty. Rty, který nepatří nikomu konkrétnímu. Rty bez obličeje, bez identity. Rty, který čekají.

Vstávám, přistupuju ke stěně. Přikládám svůj penis k tý díře a cejtím, jak ho obemykají ty neznámý rty. Teplý, vlhký, dychtivý.

Zavírám oči. V hlavě mi tepe 2:45. Proč zrovna tenhle čas? Proč se mi pořád vrací?

Vzpomínka na gymnázium se prolíná s přítomností. Praskající trubka ve sprše. Voda stříkající všude kolem. Nahatý kluci utíkající ven. A já stojím uprostřed toho všeho, paralyzovanej, neschopnej se pohnout. Tehdy jsem to poprvé cejtil – tu touhu, ten hlad, kterej mě od tý doby pronásleduje.

A pak Tom. Tom ve sprše. Tom, jak na mě útočí, jak mě mlátí, jak mi nadává do úchylů. A já mu to nemůžu vysvětlit. Nemůžu mu říct, že jsem takovej vždycky byl. Že to není volba. Že to je prostě část mě.

Otevírám oči a vidím, jak mi z kapsy vypadl poppers. Shýbám se pro něj, otevírám ho a zhluboka vdechuju. Svět se rozmazává, všechno se zpomaluje. Cejtím, jak se mi krev hrne do hlavy, jak mi tepou spánky.

Ten neznámej člověk za stěnou mi teď kouří péro s větší intenzitou. Jeho jazyk tančí kolem žaludu, jeho rty pevně obepínají mýho čůráka až u kořenu. Není v tom žádná láska, žádná něha. Jen čistá, syrová touha.

A já se nechávám unášet. Zapomínám na Toma, na jeho nenávist, na jeho pěsti. Zapomínám na svou matku, na Oliho, na všechno. Existuje jen tahle chvíle, tahle kabinka, tenhle okamžik rozkoše.

Poppers mi stoupá do hlavy jako horká pára. Cejtím, jak ztrácím kontrolu. Jak se moje tělo napíná, jak se blížím k vrcholu. A pak to přichází – exploze, která mě na okamžik osvobozuje od všeho. Od identity, od minulosti, od bolesti.

Když otevřu oči, vidím, že se mi na břicho dostalo trochu spermatu. Setřu ho papírovým kapesníkem. Z vedlejší kabinky slyším, jak někdo odchází. Ani jsem neviděl jeho obličej. Dvě anonymní těla, který si na chvíli poskytly úlevu.

Sedím tam ještě chvíli, dýchám ten zatuchlej vzduch a snažím se vrátit zpátky do reality. Efekt poppersu pomalu odeznívá a s ním i ta dočasná svoboda. Vrací se myšlenky, vrací se bolest, vrací se strach.

Venku už se setmělo. Vycházím z videokabinek jako někdo jinej. Jako bych tam nechal část sebe a vzal si s sebou něco cizího. Něco, co ke mně nepatří, ale zároveň mě to definuje.

Na ulici je chladno. Večerní vítr mi fouká do obličeje a já si zapínám mikinu až ke krku. Cítím se špinavej, ale ne kvůli tomu, co se stalo v kabince. Spíš kvůli tomu, že to potřebuju. Že bez toho nedokážu existovat.

Jdu na autobus. Lidi kolem mě nemaj tušení, odkud jdu, co jsem dělal. Vidí jen kluka v bundě, s batohem na zádech. Normálního kluka. Ale já vím, že normální nejsem. Nikdy jsem nebyl.

V autobusu si sedám k oknu a dívám se na město, který ubíhá kolem. Praha je v noci jiná – tajemnější, tišší, upřímnější. Jako by v tý tmě mohla konečně ukázat svou pravou tvář. Tak jako já v těch kabinkách.

Telefon mi vibruje v kapse. Zpráva od Oliho: „Kde jsi? Máma se ptá.“

Ignoruju to. Nechci se vrátit domů, do toho dusna, do těch výčitek. Ale kam jinam bych šel? Nemám kam. Nemám nikoho.

Najednou mi hlavou probleskne myšlenka na Toma. Co asi dělá teď? Je někde venku s přáteli, směje se, žije normální život? Život, kterej já nikdy mít nebudu.

Vystupuju na Karlově náměstí a jdu směrem k videopůjčovně. Je už zavřená, ale pořád mám klíče. Možná bych mohl přespat tam. Jen na jednu noc. Jen než si srovnám myšlenky.

Odemykám dveře a vstupuju do tiché tmy půjčovny. Všude kolem mě jsou filmy – tisíce příběhů, tisíce životů, tisíce osudů. A někde mezi nima je i ten můj. Příběh kluka, kterej neví, kam patří. Kterej se ztratil mezi tím, co chce, a tím, co může mít.

Vzpomenu si na chvíli na film Děvka s Theresou Russell.

Lehám si na gauč v zadní místnosti a zavírám oči. V hlavě mi stále bliká 2:45. Čas, kdy praskla trubka. Čas, kdy se všechno změnilo. Čas, kterej mi připomíná, že některý věci nejdou vrátit zpátky.

Usínám s pocitem, že zejtřek bude stejnej jako dnes. Že budu pořád utíkat před sebou samým. Že budu pořád hledat únik v temnejch kabinkách a anonymních dotecích.

Ale možná, jen možná, existuje i jiná cesta. Možná někde tam venku je někdo, kdo mě bude brát takovýho, jakej jsem. Kdo se nebude bát mý temnoty, mejch démonů, mojí touhy.

Možná ten někdo je Tom. Možná ne. Ale dokud to nezjistím, budu dál bloudit v tý průzračný tmě, která mě obklopuje. Budu dál hledat něco, co možná ani neexistuje. Budu dál doufat, že jednou najdu místo, kde budu moct bejt konečně sám sebou.

S touhle myšlenkou pomalu odplouvám do spánku, zatímco venku začíná pršet a kapky bubnujou na střechu půjčovny jako tisíce malých prstů, který se snaží dostat dovnitř. Dovnitř ke mně. Dovnitř k mý samotě.

Probouzím se s trhnutím. Něco mě vyrušilo ze spánku. Rozhlížím se kolem sebe, dezorientovanej. Chvíli mě trvá, než si uvědomím, kde jsem. Videopůjčovna. Gauč v zadní místnosti. Venku je ještě tma.

Vytahuju telefon z kapsy. 2:45. Zase ten čas. Jako by mě pronásledoval.

Vstávám a jdu k oknu. Déšť ustal, ulice se lesknou pod pouličními lampami. Město spí, ale já jsem vzhůru, uvězněnej ve svejch myšlenkách.

Přemýšlím o Tomovi. O tom, jak na mě zaútočil ve sprchách. O tý nenávisti v jeho očích.

Tom není jen ten agresivní kluk z bazénu. Je to někdo, kdo umí milovat. Kdo umí pečovat. Kdo má v sobě něhu, kterou já nikdy nepoznal.

Možná proto mě tak přitahuje. Možná proto na něj nedokážu přestat myslet, i když mě nenávidí. Protože v něm vidím něco, co mi chybí. Něco, po čem toužím.

Vracím se na gauč a lehám si. Zavírám oči, ale spánek nepřichází. Místo toho se mi v hlavě promítaj obrazy – Tom ve sprše, Tom na bazéně, Tom, jak se směje s ostatníma klukama.

A pak Tom, jak mě mlátí, jak mě kope, jak na mě křičí.

„Kurva,“ zašeptám do tmy. „Proč?“

Ale odpověď znám. Protože Tom je skutečnej. Protože Tom je opravdovej. Na rozdíl od těch anonymních rtů v díře ve stěně, na rozdíl od těch prchavejch setkání v temnejch kabinkách. Tom je skutečnej člověk s krví v žilách, s city, s duší.

A já po tom toužím víc než po čemkoliv jiným. Po skutečnosti. Po opravdovosti. Po někom, kdo mě bude vidět – ne jako objekt touhy, ne jako anonymní tělo, ale jako člověka. Jako Viktora.

Jenže Tom mě nenávidí. A já ho z toho nemůžu vinit. Jsem pro něj jen úchyl, jen zvrácenec, jen někdo, kdo nepatří do jeho světa. A možná má pravdu. Možná opravdu nepatřím do jeho světa. Možná patřím právě sem – do těch temnejch kabinek, do těch anonymních setkání, do tý špíny a hanby.

Ale co když ne? Co když existuje i jiná možnost? Co když bych mohl bejt víc než jen tohle?

Znovu se dívám na telefon. 3:15. Čas se posunul, ale moje myšlenky zůstávaj na stejným místě. Točí se v kruhu, vracej se pořád ke stejnýmu bodu. K Tomovi.

Zavírám oči a snažím se nemyslet. Snažím se vypnout mozek, umlčet ty hlasy v hlavě. Ale nejde to. Jsou příliš hlasitý, příliš naléhavý.

Tak tam ležím, v tichu videopůjčovny, obklopený tisíci příběhů, a přemýšlím o tom svým. O tom, jak začal, jak pokračuje a jak by mohl skončit. A v té chvíli, mezi bděním a spánkem, si uvědomuju jednu věc – že můj příběh ještě neskončil. Že mám stále šanci ho změnit. Že mám stále šanci bejt někým jiným, než kým jsem byl doteď.

S touhle myšlenkou konečně usínám, zatímco venku začíná svítat a novej den přináší nový možnosti. Nový začátky. Nový naděje. A možná, jen možná, i novou šanci s Tomem.

Kabinka je malá, stísněná, porno běží. Nahý těla se proplétaj v modrým světle, zvuk je ztlumenej, ale stejně slyším to staccato sténů a vzdechů. Gloryhole je teď prázdná, tmavá. Čeká.

Sedám si na židličku. Vytahuju z kapsy poppers, ale zatím ho neotvírám. Jen ho držím v ruce, jako by to byl talisman. Něco, co mě spojuje s tímhle místem. S tím, kým jsem, když jsem tady.

Zavírám oči a soustředím se na svůj dech. Sedm nádechů ven, tři dovnitř. Tonyho cvičení. Představím si jeho klidnej obličej, jeho pevný ruce, jak mě vedou. Ale pak se mi v mysli vynoří Tom. Jeho vztek, jeho nenávist, jeho pěsti na mým těle.

Trhnu sebou a otevřu oči. Ne. Nechci na něj myslet. Ne tady. Ne teď.

Soustředím se na obrazovku. Na ty anonymní těla, který se zmítaj v extázi. Snažím se vypnout mozek, nechat se pohltit tím, co vidím. Tím, co cítím.

Najednou slyším ťukání. Jemný, ale naléhavý. Podívám se na gloryhole a vidím, jak se tam objevuje ocas. Ruka ťuká o dřevěnou stěnu, jako by vysílala nějakej tajnej kód. Morseovku touhy.

Moje srdce zrychlí. Tohle je ten moment. Ten moment, kdy se rozhoduju. Kdy si vybírám, kým budu. Tím klukem z kabinek, nebo někým jiným?

Ale dnes v noci není čas na takový otázky. Dnes v noci jsem tady. Dnes v noci jsem ten kluk z kabinek.

Klekám si před gloryhole, před obličejem ocas. Velkej, žilnatej, tmavý chlupy se derou z rozepnutejch kalhot. Předkožka pulzuje, odhaluje žalud. Otevírám poppers a natahuju ho do nosu. Svět se na chvíli roztočí, krev se mi nahrne do hlavy. Cejtím, jak se mi rozšiřujou cévy, jak se mi uvolňuje tělo. Otevírám pusu a beru ho dovnitř. Cejtím jeho chuť, jeho vůni, jeho teplo. Zavírám oči a nechávám ho, ať si dělá, co chce. Ať si vezme, co potřebuje.

A já si beru, co potřebuju já. Ten okamžik zapomenutí. Ten okamžik, kdy nejsem Viktor. Kdy nejsem nikdo. Kdy jsem jen tělo, jen ústa, jen touha.

Chlap na druhý straně zrychluje. Jeho dech je hlasitější, jeho pohyby naléhavější. Pak ucejtím, jak mi k tomu přistrkuje do pusy vystříkanej kondom, co visel ještě před chvílí přes hranu gloryhole. Plnej. Teplej. Čpící.

V tu chvíli se mi před očima mihne Tomova tvář. Jeho modrý oči, jeho blond vlasy, jeho rty…

Ne. Ne teď. Prosím, ne teď.

Ale je pozdě. Ta představa se mi usadila v hlavě a nejde vyhnat. Tom. Tom ve sprchách. Tom v bazénu. Tom, jak mě mlátí. Tom, jak mě nenávidí.

Chlap na druhý straně je už hotovej. Stahuje se zpátky, slyším, jak si zapíná kalhoty. Pak kroky, jak odchází.

A já zůstávám sám. Na kolenou, s vystříkanou tlamou, se šprckou cizího chlapa v hubě navrch a s obrazem Toma v hlavě.

Pomalu vysliním kondom z pusy.

Najednou se probouzím s trhnutím. Pot mi stejká po zádech, srdce buší jak splašený. Všude kolem tma, jen z ulice prosvítá slabej odlesk pouliční lampy. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Gauč v zadní místnosti videopůjčovny.

Posadím se a mnu si oči. Ten sen byl tak živej, že jsem skoro cejtil ten pach – pot, savo, sperma, lubrikant. Všechno se mi to míchá v nose i teď, když už jsem vzhůru.

Cejtím, jak ve mně něco pulzuje. Touha. Vzrušení. Potřeba. Nemůžu ji ignorovat, je silnější než já. Než moje vůle. Než moje rozhodnutí zůstat v bezpečí.

Kabinky. Musím tam jít. Hned teď.

Vstávám z gauče, přehodím si batoh přes rameno a vyrazím ke dveřím. Venku je chladná noc, ale já to skoro necejtím. Mám v sobě něco, co mě hřeje zevnitř. Něco temnýho a žhavýho zároveň.

Ulice jsou prázdný, jen občas projede noční tramvaj. Jdu rychle, skoro běžím. Každý krok mě přibližuje k tomu místu, kde můžu bejt sám sebou. Kde nikdo neví, kdo jsem. Kde můžu bejt anonymní, neviditelnej, a přesto tak živej.

Míjím nonstop, z výlohy na mě svítí červenej neon. Připomíná mi to to červený světlo v kabinkách. To pulzující, hypnotický světlo, který tě vtáhne do jinýho světa. Do světa, kde neexistujou pravidla, kde neexistujou hranice, kde neexistuje stud.

Konečně dorazím, zatlačím na dveře a vejdu dovnitř.

V kabinkách nikdo není.

Je pět ráno. Čas, kdy svět váhá mezi nocí a dnem.

Vycházím z kabinek, dveře za mnou zaklapnou. Jako by se za mnou zavřela nějaká brána mezi dvěma světy. Venku je chladno, padá drobnej déšť. Cejtím, jak mi studí na tváři, smejvá ze mě pach těch míst, který jsem právě opustil. Cejtím se jako vyždímanej hadr. Prázdnej. Bez tíhy.

Mám před sebou dvě možnosti – jít na zastávku a čekat na první ranní autobus, nebo… Ne. Dneska nechci bejt tam, kde mě lidi znaj. Nechci bejt tím, kým jsem pro ostatní.

Místo na zastávku zamířím pod vlakovej most. Tady je tma ještě hlubší. Kapky deště bubnujou o kovovou konstrukci nade mnou, jako by mi někdo hrál na nervy. Dlaně mám vlhký, ale ne od deště. Uvnitř mě se něco chvěje, něco, co nemá jméno.

Vylezu na koleje. Je to zakázaný, jasně, ale v týhle hodině tu nikdo není. Jenom já a město, který se teprve probouzí. Koleje jsou kluzký, musím dávat bacha, abych neuklouz. Ale jdu dál, až se přede mnou objeví Negrelliho viadukt.

Obrovskej, kamennej, jako z jinýho století. Tady, nad městem, jsem sám, a přece součást všeho. Déšť mi stejká za límec, ale je mi to jedno. Sedám si k malýmu domečku pod stříškou. Vypadá jako opuštěná strážní budka, možná tady kdysi někdo hlídal, aby se na kolejích nic nestalo. Teď je prázdná, zapomenutá, jako já.

Vytahuju z kapsy cígo a zapalovač. Třikrát škrtnu, než se mi ho podaří zapálit. Plamen tancuje ve větru, nakonec chytne. Vtáhnu kouř hluboko do plic, jako bych chtěl, aby mě spálil zevnitř. Vydechnu a sleduju, jak se kouř mísí s deštěm a mizí ve vzduchu.

V kapse nahmátnu druhou půlku žvejkačky, co jsem si schoval. Rozbalím ji a chvíli žvejkám, chuť máty se mísí s cigaretovým kouřem. Pak ji vyndám z pusy a přilepím na rezavý zábradlí. Je to můj podpis. Neviditelnej slib. Že se vrátím. Že tenhle moment něco znamená.

Zničehonic se ozve dunění. Zem pode mnou se zachvěje. Leknu se, málem upustím cigáro. Kolem projíždí vlak, tichej jako duch. Ani jsem ho neslyšel přijíždět. Vzduch se zachvěje, jak vagóny řežou ranní ticho. Pak je pryč, jako by tu nikdy nebyl.

Vlak rozechvěl vodu v louži u domku. Vidím v ní svůj odraz, rozmazanej, rozbitej na tisíc kousků. Tváře mám propadlý, oči unavený. Vypadám starší, než jsem. Nebo možná vypadám přesně tak starej, jak se cejtím.

Třesu se. Není mi zima, ale stejně se třesu. Jako bych měl horečku. Jako by moje tělo vědělo něco, co moje hlava ještě nepochopila.

Zhluboka se nadechnu. Vzduch je těžkej, mokrej, plnej pachů. Cítím trouchnivění starejch pražců, spálenou gumu z brzdících vlaků, kov a olej. Je to zvláštní vůně, ne úplně příjemná, ale skutečná. Živá.

Na zídce viaduktu si všimnu dvou hrdliček. Sedí tam, přitisknutý k sobě, vrkaj. Jako by jim nevadil déšť, jako by jim nevadilo nic. Jsou spolu, a to je všechno, co potřebujou.

Dokouřím cígo a típnu ho o zem. Zůstane po něm mokrej šmouh. Vstávám, nohy mám ztuhlý od sezení na studeným kameni. Rozhodnu se sejít dolů. Nechci čekat na další vlak, nechci tu bejt, až se rozední.

Vrátím se kus po kolejích, seběhnu po schodech, který vedou od viaduktu dolů. Jsou kluzký od deště, dvakrát málem uklouznu. U sauny, která je ještě zavřená, projede tramvaj. Její světla na moment ozáří ulici červeným světlem. Na vteřinu se cejtím, jako by na mě dopadl stín Veroničina streamu. Jako by mě někdo sledoval, natáčel, jako bych byl součástí nějakýho příběhu, kterej vypráví někdo jinej.

Vytáhnu telefon. Displej se rozzáří v šeru. Mám několik notifikací. Jedna je od Iris: „Live přenos: Karlínský sunset“. Proč mluví o západu slunce v pět ráno? Typická Iris, vždycky mimo, vždycky se snaží bejt zajímavá.

Vypnu data. Nechci bejt součástí toho všeho. Nechci, aby mě někdo našel, sledoval, natáčel. Chci bejt sám. Jen já a město, který se probouzí.

Ticho, který nastane, když vypnu telefon, je skoro bolestivý. Jako by mi někdo vytrhl kus mě samotnýho. Jsem tak zvyklej na neustálej šum, na notifikace, na to, že jsem pořád s někým spojenej, i když jsem sám.

Teď jsem doopravdy sám. Jen já a déšť, kterej pomalu ustává.

Na východě se objeví první paprsky slunce. Protrhávaj mraky, zlatý a oranžový, jako by někdo roztrhl šedivou oponu a za ní bylo něco krásnýho. Stojím tam a nechávám ty paprsky, aby mi dopadaly na tvář. Jsou teplý, něžný, jako pohlazení.

Najednou mám pocit, že nic není těžký. Že všechno, co se stalo v noci – v kabinkách, ve tmě, v mým snu – že to všechno byl jen sen. Že tohle je skutečnost. Tohle světlo, tenhle novej den.

Přemýšlím o Tomovi. O jeho nenávisti, o jeho pěstech. O tom, jak mě mlátil, jak mě nenáviděl. Ale teď, v tom světle, to všechno vypadá jinak. Vzdáleně. Jako by se to stalo někomu jinýmu.

Možná je čas to nechat jít. Možná je čas přestat bejt tím klukem z kabinek, tím klukem, kterýho všichni nenáviděj. Možná je čas bejt někým jiným.

Ale kým?

Kdo vlastně jsem, když nejsem tím klukem z kabinek? Když nejsem tím, koho Tom nenávidí? Když nejsem tím, koho Iris sleduje a natáčí? Když nejsem tím, koho máma ignoruje a brácha provokuje?

Kdo jsem, když jsem sám?

Stojím tam, v tom prvním ranním světle, a nemám odpověď. Ale možná to nevadí. Možná nemusím vědět, kdo jsem. Možná stačí, že jsem.

Vydám se na cestu domů. Kalhoty mám mokrý od deště, vlasy se mi lepí na čelo. Ale necítím se špinavej. Cítím se… čistej. Jako by mě ten déšť umyl. Jako by to ranní světlo spálilo všechno, co bylo předtím.

Ulice jsou ještě prázdný. Jen občas potkám někoho, kdo jde z noční, nebo naopak do práce. Nikdo si mě nevšímá. Jsem jen další stín, další postava v tom velkým městě.

A to mi vyhovuje. Bejt neviditelnej. Bejt nikdo.

Když dorazím domů, je skoro šest. Odemknu dveře a tiše se vplížím dovnitř. Nechci nikoho vzbudit. Nechci vysvětlovat, kde jsem byl, co jsem dělal.

V bytě je ticho. Máma ještě spí, brácha taky. Jdu do koupelny, svlíknu se a stoupnu si pod sprchu. Voda je horká, skoro mě pálí, ale je to příjemný. Smejvá ze mě noc, smejvá ze mě kabinky, smejvá ze mě všechno. Jen ty modřiny ne.

Když vylezu, zabalím se do ručníku a jdu do svýho pokoje. Lehnu si na postel, ještě mokrej, a zavřu oči. Cejtím, jak mě únava konečně dohání. Celou noc jsem nespal, celou noc jsem bloudil v těch tmavejch chodbách, v těch tmavejch myšlenkách.

Teď chci jen spát. Chci se ponořit do tmy, která není děsivá, ale uklidňující. Do tmy, která není plná stínů a strachu, ale odpočinku.

Než usnu, napadne mě, že možná existuje jinej způsob, jak bejt neviditelnej. Ne se schovávat v kabinkách, ne se ztrácet v anonymních setkáních, ne se rozpouštět v davu.

Ale bejt tak silně sám sebou, že to, co vidí ostatní, není důležitý.

Bejt tak silně sám sebou, že už se nepotřebuju schovávat.

S tou myšlenkou konečně usínám, zatímco venku začíná novej den.

Probudím se s trhnutím. Světlo mi bije do očí, jako by mě někdo mlátil paprskama. Trvá mi chvíli, než si uvědomím, kde jsem. Doma. V posteli. V bezpečí.

Posadím se a mnu si oči. Kolik je hodin? Pokoj je zalitej sluncem, musí bejt pozdě. Sáhnu po telefonu – 10:15. Sakra. Zaspal jsem. Ale stejně ještě mrknu na Grindr. Pár dickpiců tam na mě čeká.

Hlava mi třeští, jako bych celou noc chlastal, i když jsem nepil. Jen ta noční procházka, ty kabinky, ta samota na viaduktu… To všechno mě vyčerpalo víc, než jsem si myslel.

Z kuchyně se ozývaj zvuky. Někdo je doma. Máma? Brácha? Nevím, kdo z nich je horší. Máma se svým mlčením, nebo brácha se svými výbuchy.

Vstanu z postele, natáhnu na sebe tepláky a tričko. Podívám se na sebe do zrcadla. Vypadám jako troska. Vlasy rozcuchaný, oči červený, pod nima tmavý kruhy. Vypadám, jako bych nejen nespal, ale jako bych ani nežil.

Ale žiju. To je ta ironie. Žiju víc než kdy jindy.

Jdu do kuchyně. Brácha sedí u stolu, před sebou misku cereálií. Když mě uvidí, trhne sebou, jako by se lek. Pak se ale uklidní, jeho výraz se vrátí k tý apatický masce, kterou nosí poslední dobou.

„Brýtro,“ zamumlám a jdu k lednici. Je skoro prázdná, jako vždycky. Vezmu si jogurt, je to jediný, co vypadá aspoň trochu poživatelně.

„Máma volala,“ řekne brácha, aniž by se na mě podíval. „Prej se vrátí až večer.“

Přikývnu. Typický. Máma je buď fyzicky nepřítomná, nebo emočně. Nikdy obojí najednou.

„Co budeš dělat?“ zeptám se bráchy. Ne že by mě to nějak zajímalo, ale snažím se bejt normální. Snažím se předstírat, že jsme normální rodina, která se o sebe zajímá.

Pokrčí ramenama. „Nevím. Asi hrát.“

Hrát. Jasně. Celej den zavřenej v pokoji, s těma svejma hrama. Žádnej skutečnej život, žádný skutečný lidi. Jen virtuální světy, kde může bejt kýmkoliv chce.

Možná mu to závidím. Možná by bylo jednodušší žít takhle.

„A ty?“ zeptá se po chvíli, což mě překvapí. Obvykle se neptá. Obvykle je mu to jedno.

„Musím do práce,“ odpovím. Není to tak úplně pravda. Dneska mám volno, ale nechci bejt doma. Nechci bejt tady, s ním, s tím tichem, který je mezi náma.

Přikývne a vrátí se ke svým cereáliím. Rozhovor skončil. Naše krátký spojení je přerušený.

Dojím jogurt, vyhodím kelímek do koše. Pak se vrátím do pokoje, oblíknu se. Venku je teplo, takže si vezmu jen tričko a kraťasy. Prohrábnu si vlasy, ani se neobtěžuju s tím, abych si je česal. Komu záleží na tom, jak vypadám?

Než odejdu, zastavím se u bráchova pokoje. Dveře jsou pootevřený. Sedí na posteli, oči přilepený k obrazovce. Ani si nevšimne, že tam stojím.

„Tak čau,“ řeknu. „Vrátím se večer.“

Vzhlédne, na moment se naše oči setkaj. Vidím v nich něco. Smutek? Osamělost? Strach? – ale pak to zmizí, jako když zhasneš světlo.

„Čau,“ řekne a vrátí se ke svý hře. Stejně si za chvíli vyhoní, pomyslím si ještě.

Vyjdu z bytu, zamknu za sebou. Na schodišti potkám sousedku, starší paní, která tu bydlí už věky. Pozdravím ji, ona mi odpoví tím svým typickým úsměvem.

Venku je jasno, slunce pálí. Léto v plný síle. Lidi kolem mě spěchaj, každej někam, každej za něčím. Já nikam nespěchám. Nemám kam jít, nemám za čím jít.

Nakonec zamířím k bazénu. Ne že bych chtěl plavat, ale je to místo, kde se cejtím… ne doma, ale aspoň někde. Někde, kde mám svoje místo, i když je to místo na okraji.

Cestou přemýšlím o tý noci. O kabinkách, o tý prázdnotě, o tom světle na viaduktu. O tom, kým jsem, když jsem sám.

Možná je čas to zjistit. Možná je čas přestat se schovávat a začít žít.

Ale jak? Jak, když jsi celej život strávil tím, že ses schovával?

Nevím. Ale možná je čas to zjistit.

S tou myšlenkou vcházím do bazénu, připravenej na cokoliv, co den přinese.