016.01 TOM – Dokonalá stopa 3.8. ve 23:00 – 03:00

3.8.

Večerní obloha zfialoví do barvy krvavých švestek a hvězdy se objevují nezvykle brzy. Vzduch stojí, ale nese sladký pach přezrálého ovoce a prachu ze vzdálené silnice. Jediná pouliční lampa kreslí světelnou pavučinu, v níž se chytá tichý hmyz. Každý zvuk zní, jako by jej někdo pouštěl přes tlustý filc – i vlastní krok je polštářový šepot.

Strava Ride — Tom, 5/8 23:54 01:12
→
↑
Aktivita 17 · 38.0 km | 195 m | Avg speed 29.2 km/h | Max speed 61.7 km/h | Avg HR 136 bpm | Max HR 178 (kopec na Spořilov). „Nevím, jestli ujíždím před medailí, nebo za jménem, které se bojím vyslovit.“

TOM

Čekám, dokud se máma nepropadne do hlubokýho spánku. Poslouchám její dech, sleduju, jak se jí zvedá hrudník. Zhluboka oddychuje, občas zachrčí. Dneska jí bylo líp, dokonce se na mě usmála, když jsem jí ukázal medaili.

Bronz. Třetí místo. Poraženej.

Nemůžu se na tu věc ani podívat. Pálí mě v dlani jako rozžhavenej plech. Hodím ji na stůl a tiše se plížím ke dveřím. Na komodě u dveří leží fotka – já a Tibor na molu. Byli jsme děcka. On s pusou od čokolády, já s odřeným kolenem. Otočím ji a kouknu na rub – číslice 2:45 napsaná máminou rukou. Otočím fotku zpátky. Tiborův úsměv. Bodne mě to někde pod žebrama. Fotku z komody strčím do šuplíku – nemůžu se na ni dívat. Nemůžu se dívat na Tibora, když přemejšlím o Viktorovi. Je to, jako bych zrazoval vlastní vzpomínky. Vrznou dveře, zastavím se, napnu svaly. Máma se neprobouzí.

Vezmu klíče od sklepa a tiše zamknu. Na schodech se rozběhnu, beru je po dvou, tři patra dolů. Ve sklepě stojí moje starý horský kolo, odrbaný, ale pořád funkční. Řetěz by potřeboval namazat, ale na to teď není čas. Něco mě táhne ven. Něco silnějšího než já.

Venku je chladno, ale to mi nevadí. Moje tělo pořád vibruje energií z odpoledního závodu. Nemůžu se zbavit pocitu, že mám v sobě něco nevybitýho, něco, co potřebuje ven. Zuby mi drkotaj, ale ne zimou.

Vytáhnu telefon. Grindr, zase. Potřetí nainstalovanej. Potřetí, co jsem si slíbil, že ho používat nebudu. Swimmer2004 je pořád online. „Hostík – podržím,“ píše v profilu. Viktor.

Vím, že je to on. Ty mokrý vlasy na profilovce bych poznal kdekoliv. Vzpomínka na jeho tvář pod sprchou mi projede hlavou jako blesk. Krev na dlaždičkách. Jeho křik. Moje pěsti.

Nasednu na kolo a vyrazím. Kolem Botiče, po cyklostezce, pak nahoru do kopce a dolů. Šlapu jako šílenej, svaly mě pálej, ale nemůžu zpomalit. Musím tam bejt. Musím ho vidět.

Proč? Co mu chci říct? Že je mi to líto? Že mě to mrzí? Že jsem nechtěl?

Kecám. Chtěl jsem. Každej úder. Každou kapku krve.

Jenže teď už nevím. Teď, když jsem viděl jeho jméno na výsledkový tabuli hned vedle svýho. Když jsem ho viděl, jak skáče do vody a plave za jinej tým. Jak ho ostatní plácaj po zádech, gratulujou mu. Jak mi řekl „Dobrej závod,“ a já nedokázal nic říct.

Cesta ubíhá pod kolama. Beton přechází v asfalt, pak v panely. Cejtím každej spoj, každou nerovnost. Mlha houstne, jak se blížím k přehradě. Chlad mi zalejzá pod kůži, ale vnitřní oheň ho přebíjí.

Po hodině šlapání jsem konečně tady. Sjíždím na parkoviště, brzdím, aby mě nebylo slyšet. Kolem je pár aut, některý s rozsvícenejma světlama, jiný tmavý. Vím, co se tu děje. Vím, proč sem lidi jezdí.

Znovu otevřu Grindr. Teď jsem blíž. Swimmer2004 – 300 metrů. Jsou tu i další profily, mnohem blíž. „Honím“, „Aktivní táta“, „Diskrétně“.

Polknu. Co tady vlastně dělám? Neměl bych tu bejt. Tohle není můj svět.

Schovám mobil do kapsy, ale srdce mi buší jako splašený. Viktor netuší, že jsem tady. Netuší, že ho sleduju. Můj profil je šedivej, anonymní. Žádná fotka, žádný jméno. Jenom „Zvědavej“. Jako bych se za to styděl.

A stydím. Cejtím ten stud na jazyku jako pachuť. Cejtím ho v žaludku jako kámen.

Znovu vytáhnu telefon. Palec mi krouží nad ikonou zprávy. Mám mu napsat? Co bych mu řek? „Promiň, že jsem tě zmlátil, ale teď tě chci vidět“? „Promiň, že jsem tě nenáviděl, ale teď tě potřebuju“?

Nenapíšu nic. Místo toho přemejšlím, jestli nemám Grindr prostě odinstalovat. Ale ještě ne. Ještě ne.

Srdeční tep mám nejmíň 135. Cejtím, jak mi kolo ujíždí dopředu, jak ztrácím rovnováhu. Málem sebou fláknu o zem. Slejzám, kolo vedu vedle sebe. Táhnu ho jako svoji vlastní vinu.

Z křoví se ozve šustění. Leknu se, zastavím. Ten zvuk mi připomene šumění vody ve sprchách. Viktorovo zakuckání, když jsem ho praštil. Krev na bílejch dlaždičkách. Moje pěsti, rudé vztekem.

Zvednu hlavu. Mlha kreslí siluetu stromu, kterej vypadá jako startovní blok. Znehybním. Přemejšlím. Jestli ho potkám, co mu řeknu?

„Jestli ho potkám, tak co?“ zašeptám nahlas.

Nikdo mi neodpoví. Jen cvrček na sloupu lampy.

Pomalu jdu dál, tlačím kolo. Slyším hlasy, tlumený smích. Někde za stromy se míhaj stíny. Jdu blíž, i když vím, že bych neměl. Něco mě tam táhne.

Mezi stromy zahlídnu dvě postavy. Jedna stojí, druhá klečí. Není těžký uhodnout, co dělaj. Otočím se, nechci to vidět. Ale pak mě něco zarazí. Ta silueta… ty ramena…

Nemůžu dejchat. Je to on? Je to Viktor?

Schovám se za strom, srdce mi buší až v krku. Stíny se pohybujou, splývaj, oddělujou. Ozve se tlumenej stén, pak ticho.

Počkám, až odejdou, a pak vylezu z úkrytu. Pomalu jdu zpátky k parkovišti. Cejtím se jak stalker, jak nějakej úchyl. Co tady vůbec dělám? Proč ho sleduju?

Protože ho nenávidím? Nebo protože…

Ne. Nesmím to ani domyslet.

Zamykám kolo ke kmeni. Mlha kolem mě okamžitě houstne, jako by čekala jen na tenhle moment. Připadám si jako vetřelec v nějaký posraný lesní katedrále. Nemám tu co dělat, a přesto jsem tady.

Mezi stromama vidím světlo cizího telefonu. Záblesk. Nádech. Ticho. A zase tma. Někdo tam je. Možná Viktor. Možná někdo úplně jinej.

Pak rychlý kroky a prasknutí klacku. Jak symbolický. Něco se láme, něco praská. Možná to nejsem jenom já.

Udělám další krok. Lesní podestýlka pod mýma nohama zavzdychá, jako by ji to bolelo. Mlha ten zvuk spolkne a pak mi ho vrátí v ozvěně za zádama. Připadám si, jako bych byl sledovanej vlastníma stopama.

Chci se sám sebe zeptat, co tady vlastně hledám. Ale ta otázka mi zamrzne na rtech. Stejně jako odpověď. Protože pravda je, že to vím moc dobře. Hledám ho. Hledám Viktora. A nejhorší je, že nevím proč.

Nebo vím, jen si to nechci přiznat?

Kousek dál na kapotě starýho Peugeotu leží krabička žvejkaček. Je otevřená a prázdná. Vezmu ji do ruky a zatřesu s ní. Je to úplně stejná značka, jakou žvejká Viktor. Kolikrát jsem ho viděl, jak si ji strká do pusy před tréninkem. Jak ji rozkousne na dvě půlky a pak ji žvejká celou dobu, co plave. Jak ji pak vyplivne do koše, když vyleze z vody, a druhou půlku nalepí na šatní skříňku do dvířek.

Kolikrát jsem ho sledoval? Víc, než bych měl.

Z nitra lesoparku se ozve táhlej stén motoru. Jako by někdo odjížděl bez rozsvícenejch světel. Možná to byl on. Možná právě teď mizí. Svírám tu krabičku v dlani tak silně, až se mi ostrej roh plastu zařízne do kůže. Ta bolest mi připomene, že dejchám. Že jsem tady. Že tohle není sen.

Někde v dálce projíždí noční vlak. Jeho ocelový hukot obtočí stromy a pak se ztratí. Cejtím v patách zvláštní trnutí, jako bych měl utýct, ale přesto stojím dál.

Proč jsem sem vlastně přijel? Abych ho viděl? Abych mu něco řekl? Nebo abych… co vlastně?

Pomalu jdu dál lesem. Mlha se kolem mě vznáší jako duchové. Slyším další hlasy, další šepot. Tenhle les je plnej tajemství. Plnej lidí, který hledaj něco, co nemůžou najít jinde. Něco, za co by se ve dne styděli.

Stejně jako já.

Když jsem byl malej, bál jsem se tmy. Máma mi vždycky říkala, že ve tmě není nic, co by tam nebylo i za světla. Teď vím, že to není pravda. Ve tmě jsou věci, který za světla nemohou existovat. Věci, který se bojí ukázat.

Jako tohle.

Jako já tady.

Jako ta touha, která mě sem přivedla.

Přistoupím blíž k autu s tou krabičkou od žvejkaček. Je prázdný, nikdo v něm nesedí. Na zadním sedadle leží ručník. Připadá mi povědomej. Je to ten samej, kterej nosí Viktor do bazénu? Ten, kterým si vždycky utírá vlasy, když vyleze z vody?

Vzpomenu si, jak se utíral posledně, po závodě. Jak mu kapky stejkaly po krku, po ramenou. Jak jsem se snažil nedívat, ale stejně jsem se díval. Jak jsem se pak sám před sebou styděl.

Otevřu dveře auta. Jsou odemčený. Vezmu ten ručník do ruky a přiložím si ho k obličeji. Voní chlorem a ještě něčím. Něčím, co znám. Semenem.

Je to jeho ručník. Určitě. A tahle krabička je jeho. A tohle auto…

„Voní ti moje mrdka?“

Leknu se tak, že ručník upustím. Otočím se. Přede mnou stojí chlap, kterýho jsem nikdy neviděl. Je vyšší než já, má široký ramena a v očích něco, co nedokážu přečíst.

„Ne,“ zalžu. „Jen jsem… se procházel.“

„Ve tři ráno? V lese?“ Vypadá pobaveně. „Procházíš se často v autech cizích lidí?“

„Promiň,“ řeknu a cítím, jak mi hoří tváře. „Myslel jsem, že je to auto někoho, koho znám.“

„A koho?“ zeptá se. „Viktora? Ten má tak akorát na lítačku.“

Zamrznu. Jak ví… tohle všechno? Cejtím, jak mi buší srdce. Chci utýct, ale nohy mám jako přibitý k zemi.

„Právě odjel,“ řekne ten chlap a pokrčí rameny. „Přišel jsi pozdě.“

„Já ho nehledám,“ řeknu rychle. Moc rychle.

„Jasně,“ usměje se. „Proto jsi tady uprostřed noci v lese, kde se lidi chodí anonymně šukat.“

Polknu. Nevím, co říct. Ten chlap mě prokoukl úplně na první dobrou.

„Jestli ho chceš najít,“ pokračuje, „tak bys měl zkusit pornokino. Tam chodí často.“

„Pornokino?“

„Jo, pornokino. Vstup je za dvě stovky, ale stojí to za to.“ Mrkne na mě. „Řekni, že tě posílá Hostivák, možná ti daj slevu.“

Chci mu říct, že tam nepůjdu. Že tam nemám co dělat. Že nejsem jako on. Jako Viktor. Že jsem normální.

Ale místo toho jen přikývnu.

„Díky,“ řeknu tiše.

„Není zač,“ odpoví a nasedne do auta. „A mimochodem, ten mrdací ručník si nech. Zajedu si novej.“

Nastartuje a odjede. Zůstanu stát sám v mlze, ručník seberu ze země. Cejtím se jako idiot. Jako stalker. Jako úchyl.

Ale taky cejtím něco jinýho. Něco, co jsem nikdy předtím necejtil. Nebo možná jo, jen jsem si to nikdy nepřipustil.

Touhu.

Touhu po někom, koho jsem měl nenávidět. Po někom, koho jsem zmlátil do krve. Po někom, kdo mě fascinuje od chvíle, kdy jsem ho poprvý viděl.

Pomalu se vracím ke svýmu kolu. S ručníkem v ruce. S tím ručníkem, na kterým možná ten chlap klátil Viktora.

Mobil mi blikne dvěma procenty. Kurva. Na zátylku cejtím kapky – pot, nebo začíná pršet? Těžko říct. Strčím prázdnou krabičku od žvejkaček do kapsy. Malej důkaz, že tady nejsem sám, že tady byl i někdo jinej. Že tady byl on.

Dálkový světla auta najednou probodnou mlhu. Jsem jak jelen v reflektorech. Přikrčím se u křoví a čekám, až projede. Měl bych vypadnout. Měl bych nasednout na kolo a zmizet. Ale nohy mě neposlouchaj.

Posadím se do hlubokýho dřepu. Poprvý za celej den uvolním ramena a protáhnu záda. Tonyho dechový cvičení – sedm ven, tři dovnitř. Nikdy jsem ho nebral vážně, ale teď mi to přijde jako jediná rozumná věc. Jenže čísla nedrží rytmus, žebra se mi rozklepaly.

„Co tu děláš, debile?“ šeptám sám sobě do tmy.

Fakt dobrá otázka. Co tady kurva dělám? Sleduju kluka, kterýho jsem málem zabil? Šmíruju ho jak nějakej stalker? Přiznám si to konečně – hledám ho. Hledám Viktora. Ne abych mu ublížil. Ale protože…

Mobil mi pípne: 2:45. Prokletej čas. Stejnej, co mi bleskl hlavou, když jsem ho mlátil pod sprchou. Ten čas mi zůstal v hlavě jako zaseklá deska. Čas, kdy se svět zlomil. Čas, kdy jsem ztratil kontrolu.

Swimmer2004 je pryč. Offline. Možná tu nikdy ani nebyl. Možná jsem si to celý jen namlouval. Že mě sem přivedl on. Že je to jeho vina. Ne moje.

Natáhnu ruku do mlhy, ale chytím jen studenej vzduch. Ta krabička od žvejkaček mě tlačí do stehna. Vytáhnu ji z kapsy, chci ji zahodit, ale zastavím se. Nemůžu. Je to jediný, co mám. Jedinej důkaz, že jsem ho skoro potkal.

V druhý kapse nahmatám medaili. Nehodil jsem ji na stůl? Sevřu ji v pěsti. Čert vem celej závod.

Najednou mi dojde, že jsem sem nepřijel, abych ho našel. Přijel jsem sem, abych zjistil, co to se mnou je. Proč se mi chvěje ruka, když vidím jeho jméno na startovce. Proč cejtím pálení v žaludku, když ho vidím, jak si suší vlasy.

Vstanu a zatlačím do kola. Kola zaskřípou na štěrku. Když se ohlídnu, mlha tiše kouká do tmy, jako by mi chtěla něco říct. Ale já už vím, co jsem potřeboval vědět.

Nasednu na kolo a rozjedu se zpátky k městu. Potřebuju se dostat domů dřív, než se máma vzbudí. Dřív, než si všimne, že jsem byl pryč. Pedály mi pod nohama skřípou v rytmu, kterej mi připomíná jeho jméno.

Viktor. Viktor. Viktor.

Když dorazím domů, jsou skoro čtyři ráno. Tichounce vejdu dovnitř a zamknu za sebou. Čekám, jestli se máma nepohne, ale z jejího pokoje se ozývá jen tichej, pravidelnej dech.

Položím medaili na stůl a vejdu do koupelny.

Rozsvítím a podívám se na sebe do zrcadla. Jsem celej špinavej z lesa. Vlasy mám přilepený k čelu, pod očima kruhy. Vypadám jako někdo, koho neznám.

Pustím sprchu a svlíknu se. Voda je horká, skoro vařící. Jako by mě mohla smejt nejen špínu, ale i všechno, co jsem dneska cejtil. Všechno, co jsem si dneska uvědomil.

Ale nejde to. Voda mi stejká po zádech, ale myšlenky zůstávaj. Myšlenky na něj. Na to, jak se na mě podíval po závodě. Na to, jak mi řekl „Dobrej závod“, jako by se nikdy nic nestalo. Jako bych ho nikdy nemlátil. Jako by mezi náma nebylo nic kromě sportovní rivality.

Když vylezu ze sprchy, osušim se a vytáhnu z kapsy kalhot tu prázdnou krabičku od žvejkaček. Položím ji na poličku v koupelně vedle svýho zubního kartáčku. Jen tak. Jako připomínku. A pak se otočím a vidím ten ručník.

Pak jdu do pokoje a lehnu si. Cejtím, jak mi tělo tíží únava, ale nemůžu usnout. Před očima vidím mlhu. Les. Světla aut. A jeho profil, kterej jsem hledal a nenašel. Zavřu oči a zkusím Tonyho dechový cvičení. Sedm ven, tři dovnitř. Tentokrát to jde líp. Možná proto, že jsem doma. Možná proto, že už vím.

Usínám s myšlenkou, že zejtra bude novej den. Že zejtra ho uvidím. A možná, jen možná, mu řeknu pravdu.

Možná mu řeknu, že mě to mrzí.

Možná mu řeknu, že se bojím.

Možná mu neřeknu nic.

Poslední, co vidím, než usnu, je čas na budíku 4:15. Za hodinu a půl vstávám na trénink. Za hodinu a půl ho zase uvidím. A tentokrát budu připravenej.

Aspoň si to myslím.

Protože teď už vím, že se mi líbí. Že se mi líbí Viktor. A že to je ten nejděsivější pocit, jakej jsem kdy zažil.

Možná jsem to věděl už od chvíle, kdy jsem ho poprvý viděl v bazénu. Možná jsem to věděl, když jsem ho mlátil pod sprchou. Možná jsem to věděl, když jsem si stáhnul Grindr a hledal ho.

Ale až teď to přiznávám. Sám sobě. V tichu svýho pokoje. Kde mě nikdo neslyší. Kde mě nikdo nevidí.

Viktor.

Usínám s jeho jménem v hlavě, s ručníkem u hlavy.