017.02 TOM – První zlom 4.8. v 07:00 – 10:00

Zanořil jsem se do vody a nechal ji, aby mě pohltila. Chlor mě štípal v očích, ale bylo to lepší než vidět Viktorův pohled. Ten jeho zasranej pohled, kterým si myslí, že mě prokoukne. Že vidí do mě, do toho, co se mi honí hlavou.

Voda syčela kolem mýho těla, jak jsem rozrážel hladinu. Ráno je jedinej čas, kdy je bazén takhle průzračnej. Žádný vlasy, žádná špína, žádný hovadiny. Jen já a voda. Čistej vztah.

Plavání je o samotě. O tichu. O tom, že slyšíš jen svůj dech a bubliny, co ti unikaj od pusy. Plavání je čistý. Upřímný. Ne jako lidi.

Otočil jsem se u stěny. Jeden temnej kop a jel jsem zpátky. Periferně jsem viděl, jak Viktor skáče do vody. Pozdě jako vždycky. Takhle se nedělá profesionální sport. Takhle se nedělá nic.

Nechtěl jsem se na něj dívat, ale stejně jsem to udělal. Pohyboval se divně, ztěžka, jako by táhnul něco těžkýho za sebou. Jako by ho něco drželo. Asi ho v noci něco drželo. Nebo někdo. Žaludek se mi sevřel.

Praštil jsem rukou do stěny a otočil se. Další dýlka. Další únik. Trenér Bromlil něco křičel, ale neslyšel jsem ho přes hukot vody v uších. Tony stál na kraji bazénu, stopky v ruce, něco si zapisoval. Třásly se mu ruce. Vypadal unaveně. Přemýšlel jsem, jestli taky spal blbě. Jestli se mu taky zdálo o…

Ne. Na to teď nemůžu myslet. Plavu. Soustředím se. Jsem tady, v bazénu, ve svým živlu. Tady je všechno jasný. Dopředu, dozadu, dejchat, kopat, zabírat.

Zahlídl jsem, jak Viktor na druhý straně bazénu najednou zpomalil. Pak zastavil. Viděl jsem, jak sebou škubnul. Křeč. Klasika. Když si nedáš pozor na dejchání, stane se tohle. Amatér.

Doplaval jsem svoji dýlku a vytáhl se na okraj. Voda mi crčela z vlasů na ramena, na hrudník, dolů na dlaždičky. Kap, kap, kap. Jako odpočítávání.

„Horší než včera, dvě vteřiny,“ slyšel jsem trenéra říct Viktorovi.

Jeho čas byl v háji. Nebylo to překvapení. Kdo celou noc bloudí po Hostivaři, nemůže ráno plavat jako profík.

Vzpomněl jsem si na tu krabičku od žvejkaček. Na tu prázdnou krabičku, co jsem našel v noci na kapotě auta. Přesně taková, jakou žvejká on. Stejná značka, stejná příchuť. Náhoda? Kurva, vždyť to ani nemůže bejt náhoda. Navíc ten chlap řek jeho jméno. A taky mluvil o tom pornokině.

Bromlil zase písknul. Další rozplavba. Vstal jsem, otřepal vodu z rukou. Viktor se vynořil z vody a vylezl na blok. Naše pohledy se na zlomek vteřiny střetly. Rychle jsem uhnul očima. Nechtěl jsem, aby viděl, co v nich je. Co se v nich skrejvá. Co si o něm myslím. Co si myslím o sobě.

Sedl jsem si na okraj bazénu a čekal na svoji řadu. Tony ke mně přišel, v ruce notes, ve kterým měl zapsaný naše časy.

„Dneska to není ono, co?“ zeptal se tiše.

Pokrčil jsem rameny. „U mě dobrý.“

„Myslím Viktora.“

Jasně že myslel Viktora. Vždycky myslí Viktora. Všichni myslí Viktora. I já myslím Viktora, i když nechci.

„Nevím,“ odpověděl jsem. „Není to můj problém.“

Tony se na mě podíval tím svým pohledem.

„Usmiř se s ním,“ řekl nakonec.

„S kým?“

„Nebuď debil, Tome.“

Vstal jsem. „Musím plavat.“

„Neutečeš před tím.“

„Tss.“

Ale Tony už se otočil a šel zpátky k trenérovi. Debil. Co si myslí, že ví? Co si myslí, že se stalo? Nikdo neví, co se stalo pod těma sprchama. Nikdo kromě mě a Viktora.

A možná ani my nevíme, co se tam vlastně stalo.

Znovu jsem se podíval na Viktora. Plaval, ale bylo vidět, že to není ono. Jeho tělo bylo napjatý, jeho pohyby nepřirozený. Jako by se snažil něco dokázat. Jako by se snažil něco překonat.

Jako já.

Ta noc v Hostivaři se mi vrátila do hlavy jak bouřka. Mlha mezi stromama. Světla aut. Zvuky, který jsem nechtěl slyšet. Krabička od žvejkaček na kapotě. Prázdná. Jako by tam nechal vzkaz.

Vzkaz pro koho? Pro mě? Věděl, že tam budu? Věděl, že ho sleduju?

Ne. To je blbost. Nemohl vědět. Vždyť jsem měl šedivej profil bez fotky. Byl jsem tam jen náhodou. Jen jsem… co? Co jsem tam vlastně dělal?

Trenér znovu zapískal. Další rozplavba. Postavil jsem se na blok vedle Viktora. Cejtil jsem, jak se na mě dívá, ale nepodíval jsem se zpátky. Nemohl jsem. Bál jsem se, co bych v jeho očích viděl. Bál jsem se, co by v mejch očích viděl on.

„Připravit!“ křikl trenér.

Napnul jsem svaly. Tohle znám. Tohle je moje teritorium. Tady jsem doma.

„Start!“

Skočil jsem. Voda mě objala. Chladná. Známá. Jistá. Na rozdíl od všeho ostatního v mým životě.

Plaval jsem. Ne proti Viktorovi. Ne proti nikomu. Plaval jsem pro sebe. Pro svůj klid. Pro to ticho pod hladinou, kde nikdo neslyší moje myšlenky. Kde nikdo nevidí moje pochyby. Kde můžu bejt sám se sebou a se svejma démonama.

Koutkem oka jsem zahlídl, jak se Viktor snaží udržet tempo. Jak se snaží dokázat, že na to má. Že je dost dobrej. Pro koho? Pro trenéra? Pro Tonyho?

Pro mě?

Ta myšlenka mě málem zastavila uprostřed záběru. Ne. To je blbost. Viktor se nesnaží kvůli mně. Viktor se o mě nezajímá. Viktor má svůj svět. Svoji Hostivař. Svoje žvejkačky. Svoje tajemství.

A já mám svoje.

Otočil jsem se u stěny a vyrazil zpátky. Tělo na autopilota. Mozek v plným provozu. Proč jsem ho vlastně sledoval? Proč jsem jel v noci do Hostivaře? Proč jsem si vůbec stáhl ten zasranej Grindr?

Protože jsem chtěl vědět. Chtěl jsem vědět, kdo je. Co dělá. S kým to dělá.

Chtěl jsem vědět, proč na něj nemůžu přestat myslet, i když ho nenávidím.

Doplaval jsem ke stěně a prudce se vynořil. Trenér něco říkal o časech, ale neslyšel jsem ho. V uších mi hučela krev. V hlavě mi hučely myšlenky.

Vedle mě se vynořil Viktor. Byl rudej, lapal po dechu. Naše oči se na vteřinu setkaly.

A v tu chvíli jsem to věděl. Věděl jsem to s jistotou, která mě vyděsila.

Nejel jsem do Hostivaře, abych ho sledoval.

Jel jsem tam, abych ho našel.