018.01 TOM – Stín v kabince 28.8. v 23:00 – 01:30

28.8.

Suché noční teplo vibruje pod stropem staré budovy; neonová trubice bzučí monotónně, až se zdá, že má vlastní srdce. Na linoleu se lámou bílé kruhy světla, v nichž stín pulzuje, roste a zase se stahuje. Vzduch voní po dezinfekci a zaprášeném papíru, chutná na jazyku kovově. Každý krok dutě rezonuje, jako by chodba byla tubusem, kterým projíždí zadržovaný výkřik.

Pokladní záznam — Erotické videokabinky
23:02 — Anonym — vstup — 220 Kč
23:15 — Anonym — vstup — 220 Kč
00:04 — Prodej — kapesníky × 24 — pivo 0,5 l × 6 — voda 0,5 l × 2 — energy drink × 3 — kondom (vel. M) × 3 — kondom (vel. L) × 2 — lubrikační gel (sáček) × 4
00:58 — Kontrola městské policie — „vše v normě“

Neon dál hučí; lístky přibývají, ale žádný stín kabinky neodchází bez otisku.

Nenápadné dveře erotickejch videokabinek se za mnou zavřou a já polknu. Vzduch tady páchne dezinfekcí a zatuchlinou, něco jako v nemocnici, ale s příměsí něčeho těžšího, temnějšího.

Ženská za pokladnou je malá, unavená, s tmavejma vlasama staženejma do culíku. Ani nezvedne hlavu, když mi podává lístek a balíček kapesníků. Položím na pult dvoustovku, ona si ale řekne ještě o dvacku navíc. Jedinej kontakt je klouzavej pohled – její oči mě na vteřinu změří a pak se zase sklopí k telefonu. Žádný otázky, jen ticho a prachy.

Schody jsou strmý, vedu ruku po zábradlí. Na zdech visej vybledlý plakáty z VHS éry – polonahý chlapi s knírkama a zlatejma řetězama – a ty retro péra, bože. Jako bych sestupoval do jinýho desetiletí, jinýho světa.

Zvuky pornofilmů tečou chodbou jako pomalej potok, z každý kabinky jinej vzdech, jinej rytmus. Srdce mi buší až v krku. Každej krok je těžší než předchozí, jako bych se brodil bahnem.

Co tady sakra dělám?

Vím, proč jsem tady. Viděl jsem ho na Grindru. Stejný fotky, co má na Instagramu, jen oříznutý pod krk. Swimmer2004. Jeho profil. Nikdy jsem nemyslel, že ho budu hledat takhle, ale pak jsem viděl tu prázdnou krabičku od žvejkaček v Hostivaři a věděl jsem. Byl tam. Jen jsme se minuli.

A teď jsem tady, v místě, který popsal ve svým profilu. „Kabinky v Husitský. Dneska v noci.“

Zastavím se u dveří kabinky s pootevřenejma dveřma. Udeří mě do nosu smíšená vůně potu, mrdky, vyčpělejch kondomů a bůhvíčeho. Polknu vztek i touhu, dlaň na rámu dveří studí. Musím vědět, ale nesmím bejt slyšet. Pootevřený dveře mi dělaj stín, porno a realita jedou dál bez ohledu na mě.

V kabince je tma, jen modrý světlo z obrazovky. Vidím siluetu klečícího muže před gloryhole. Na druhý straně někdo stojí, jen stín, nic víc. Klečící muž má na sobě tmavý triko, krátký vlasy. Mohl by to bejt on? Mohl by to bejt Viktor?

Napnu se, abych líp viděl. Chlap na kolenou se pohne a světlo z obrazovky mu na vteřinu osvítí profil. Není to Viktor. Samozřejmě, že ne. Co jsem si myslel? Že ho tady najdu, jak kouří nějakýho cizího chlapa? Že mu to budu moct vyčíst? Že ho budu moct nenávidět ještě víc?

Otočím se a vrazím do chlapa, kterej stojí za mnou. Je to starší týpek, kolem padesátky, s prošedivělým knírkem.

„Pardon,“ zamumlám a chci projít.

„Hledáš někoho?“ zeptá se. Jeho hlas je překvapivě jemnej. „Nebo něco?“

Zavrtím hlavou. „Ne.“

„Škoda,“ usměje se. „Vypadáš… zajímavě.“

Rychle projdu kolem něj a zamířím k další kabince. Otevřu dveře – prázdná. Vejdu dovnitř a zavřu za sebou. Uvnitř je jen židle, díra ve stěně a obrazovka, na který běží porno. Dva chlapi souložej na gauči, vzdychaj přehnaně nahlas. Zvuk je příšernej, jako by ho nahráli na kazetu a pak znovu přetočili.

Sednu si na židli a zakloním hlavu. Co tady sakra dělám? Proč jsem sem přišel?

Telefon mi v kapse zavibruje. Vytáhnu ho – zpráva od Veroniky.

„Víš, kde je Viktor?“

Sevřu telefon v ruce. Samozřejmě, že neví, kde je. Nikdo to neví. Prostě zmizel. Na tréninku nebyl už tři dny. V půjčovně si vzal dovolenou. Nikdo o něm nic neví.

Kromě mě. Viděl jsem ho na Grindru. Vím, kde se pohybuje.

Nevím, proč mi na tom tak záleží. Nemělo by. Měl bych bejt rád, že zmizel. Že už ho nemusím vidět. Že nemusím cejtit ten zvláštní tlak na hrudi pokaždý, když ho zahlídnu.

Ale nejsem rád. Jsem… prázdnej.

Dveře kabinky vedle se otevřou a zavřou. Někdo si sedne na druhou stranu díry. Slyším šustění oblečení, cinknutí pásku. Zadržím dech.

Pak se v díře objeví péro – velký, napůl ztopořený.

„Chceš?“ zeptá se tiše.

Vstanu. Musím odsud. Tohle je šílenost. Co jsem si myslel?

Rychle vyjdu z kabinky a skoro běžím chodbou ke schodům. Vytáhnu telefon a najdu Viktorův profil na Grindru. Swimmer2004. Napíšu mu:

„Kde jsi?“

Zpráva odejde, ale hned vidím, že je offline. Samozřejmě, že je. Samozřejmě, že mi neodpoví.

Rozhlídnu se kolem sebe. Nikdo si mě nevšímá, nikdo neví, kde jsem byl. Nikdo neví, co cejtím. Někde na druhý straně Prahy máma leží v posteli a spí. Někde trenér Bromlil připravuje odpolední trénink. Někde Veronika točí další video.

A někde je Viktor.

Vytáhnu krabičku cigaret, co jsem koupil včera, a zapálím si. Kouř mi naplní plíce a já se rozkašlu. Typický. Ani tohle neumím.

Telefon mi znovu zavibruje. Čekám, že to bude Veronika, ale je to Tony.

„Neviděl jsi Viktora? Je nedostupnej.“

Prsty se mi chvějou, když píšu odpověď: „Ne, neviděl.“

Mám pocit, že lžu, i když vlastně nelžu. Neviděl jsem ho. Jen vím, kde by mohl bejt. Jen ho hledám jako nějakej posedlej stalker. Připadám si jako ve snu. Jako bych se díval na svůj život skrz sklo, neschopnej ho doopravdy žít.

Viktor je pryč a já ho hledám v nejhorších dírách Prahy. Proč? Co si myslím, že se stane, když ho najdu?

Telefon mi znovu zavibruje. Tentokrát je to zpráva z Grindru.

Swimmer2004: „Proč se ptáš?“

Srdce se mi zastaví. Odpověděl. Je online. Zírám na displej a nevím, co napsat. Co mu mám říct? Že ho hledám? Že ho nenávidím? Že mi chybí?

Píšu: „Protože tě potřebuju najít.“

Chvíli se nic neděje. Pak vidím, že píše. Tři tečky pulzujou na displeji jako malý srdce.

Swimmer2004: „Kdo jsi?“

Zírám na tu otázku a uvědomuju si, že neví, že jsem to já. Vidí jen anonymní profil, žádnou fotku, žádný jméno. Netuší, že jsem to já.

Mohl bych mu to říct. Mohl bych napsat svoje jméno. Mohl bych mu poslat fotku.

Místo toho píšu: „Někdo, kdo tě hledá.“

A pak telefon vypnu.

Stojím ve stínu a nemůžu odtrhnout oči od toho, co vidím. Viktor – ten samej kluk, co dřív lítal po bazénu jako střela, co se na mě díval těma svejma očima plnýma něčeho, co jsem nikdy neuměl pojmenovat – teď sedí na odřený plastový židli s kalhotama u kotníků.

Jeho ruka se pohybuje nahoru a dolů v rytmu, kterej diktuje film na obrazovce. V druhý ruce telefon a sjíždí Grindr. Modravý světlo z obrazovky mu kreslí na obličeji stíny, který vypadaj jako masky. Jednu za druhou. Pokaždý jinej Viktor. Ten, kterýho znám. Ten, kterýho nenávidím. Ten, po kterým něco ve mně touží.

Pot mu stejká po spánku. Slyším jeho dech – nepravidelnej, přerušovanej, tlumenej. Sténání se tříští o stěny kabinky a zarejvá se mi do uší jako jehly. Každej jeho vzdech mi posílá mrazení po páteři. Cejtím, jak mi dlaně vlhnou.

Co tady sakra dělám? Proč ho sleduju? Tohle je šílenost.

Prsty se mi zapíraj do chladný zárubně, až mě pálí klouby. Nechci tady bejt, ale nemůžu odejít. Jsem jak přikovanej. Něco mě nutí koukat, něco silnějšího než stud nebo nenávist.

Najednou Viktor zvedne hlavu. Koutkem oka zahlídne pohyb – mě, stojícího ve stínu. Srdce se mi zastaví. Čas se natáhne jak žvejkačka. Jsem si jistej, že mě poznal. Že ví, kdo ho sleduje.

Ale jeho pohled sklouzne zpátky k obrazovce. Nezachytil moji tvář. Nepoznal mě. Ustupuju hloubějc do tmy, srdce mi buší jak o závod. Cejtím, jak mi pot stéká po zádech, lepí mi tričko k tělu.

V hlavě mi hučí jediná věta: Vidíš ho, jak se ničí. Sleduju jeho profil, jeho napůl zavřený oči, jeho rty pootevřený v tichým vzdechu. Vypadá, jako by ho něco užíralo zevnitř. Něco temnýho, bolavýho. Něco, co nemůže pustit ven jinak než takhle – v anonymní kabince, ve špíně a tmě.

Nezavřu dveře, jen couvám, abych nebyl slyšet. Nemůžu uvěřit, že jsem ho našel. Že je tady. Že je takhle… zlomenej. I kdyby skončil s plaváním, tady ho najdu.

Cejtím, jak se mi něco převrací v žaludku. Hněv? Lítost? Touha? Nevím. Možná všechno najednou. Proč mě to tak sere, co tady dělá? Proč nemůžu jen odejít a zapomenout, že jsem ho viděl?

Za mnou se ozve šoupání nohou. Někdo jde chodbou. Rychle se přitisknu ke stěně, aby mě nebylo vidět. Chlápek, kterej prochází kolem, mi nevěnuje ani pohled. Jde rovnou do kabinky naproti Viktorově. Dveře se zavřou a ozve se rozepínání poklopce.

Sakra, musím odsud vypadnout. Nemůžu tady stát a čumět jak nějakej úchyl. Co si myslím, že se stane? Že vyjde ven a já mu řeknu: „Hej, viděl jsem tě, jak honíš péro u gay porna.“

Najednou slyším, jak Viktor tiše zakleje. Otočím hlavu a vidím, že si natahuje kalhoty nahoru. Bleskově se odlepím od stěny a vydám se ke schodům. Nemůžu riskovat, že mě potká. Nemůžu mu vysvětlit, proč jsem tady. Jak bych mu to sakra vysvětlil, když to sám nechápu? Zas mám pocit, že mě někdo odněkud šmíruje.

Nohy mě nesou po schodech nahoru. Každej krok je těžší než ten předchozí. Jsem si jistej, že mě slyší. Že ví, že jsem to byl já. Že za mnou vyběhne a chytne mě za rameno.

Ale nic takovýho se nestane.

Stydím se, i když vím, že nemám za co. Nic jsem neudělal. Jen jsem ho sledoval. Jen jsem chtěl vědět.

Venku mě obejme studenej vzduch. Teprve teď si uvědomím, jak moc jsem se tam dole zpotil. Tričko mám přilepený na zádech, srdce mi pořád buší jako splašený. Vydechnu a sleduju, jak se mi dech mění v páru.

Co mám teď dělat? Jít domů? Počkat na něj? Vrátit se tam a konfrontovat ho?

Vytáhnu telefon, zapnu a zkontroluju čas – 00:15. Máma bude spát. Nikdo neví, kde jsem. Nikdo se neptá. Mohl bych počkat, sledovat ho, zjistit, kam půjde.

Ale místo toho se rozejdu směrem dolů k zastávce. Nemůžu. Prostě nemůžu. Nejsem připravenej na to, co by mohl říct. Na to, co bych mohl říct já.

Podívám se na svoje ruce – pořád se třesou. V dálce houká vlak, ale v uších mi pořád zní Viktorův dech. Jeho tichý sténání. Sklopím hlavu a nechám kapky deště stejkat po tváři. Zvedne se vítr a já se zachvěju. Není mi zima – je mi horko, jako bych měl horečku.

Projede kolem mě Bolt. Na chvíli zastavím a přemejšlím, jestli ho nemám stopnout. Dostat se rychle domů, daleko odsud. Ale nemám už peníze. A vlastně ani nechci domů. Nechci nikam.

Nejsem připravenej lízt do toho samýho pekla jako on. Musím nejdřív pochopit, jak hluboko Viktor padá a proč.

V zamlžený výloze večerky se odrazí moje tvář – polovina hněvu, polovina strachu. Z balíčku kapesníků, co jsem dostal u vstupu, vypadne jeden šnuptychl. Déšť ho přilepí na chodník. Otočím se zády ke světelný reklamě videokabinek, ten maják pořád hlásí, že jsou otevřený, a ztratím se v dešti.

Moje nohy mířej k domovu, ale mysl se mi zasekla ve škvíře videokabiny. V tom zlomku vteřiny, kdy se naše oči skoro potkaly. Kdy jsem viděl Viktora – ne toho drzýho, kterej mě provokuje v bazénu, ne toho, kterej mi v jednu chvíli málem zlomil nos ve sprše – ale někoho jinýho. Někoho ztracenýho. Někoho, kdo se topí v něčem, co nechápu.

A to je na tom to nejhorší – že chci pochopit. Že mě to zajímá. Že nedokážu přestat myslet na to, co jsem viděl. Na jeho oči, na jeho rty, na jeho tělo v modrým světle. Na způsob, jakým se jeho hrudník zvedal a klesal. Na to, jak vypadal – zranitelně. Lidsky.

Nejhorší je, že když zavřu oči, vidím ho pořád. A nejsem si jistej, jestli ho chci vidět, nebo ne.