06.02 VIKTOR – Noční únik 12.7 ve 20:00 – 23:30
Nechtěl jsem se vměšovat do Lýdiina světa sebevědomí a povýšenosti. Když mi předvedla svoje nový kozičky a hrdě na ně ukázala, zdálo se, že ji nezajímá nic jinýho než vlastní potěšení. Nechal jsem ji, ať se vyžívá ve svý samolibosti. Vždyť co jinýho mi zbejvalo? Lýdie byla vždycky taková – nejdřív její ego, pak dlouho nic a teprve potom všechno ostatní. Ale musel jsem uznat, že jí to slušelo, i když jsem to nahlas nikdy neřek. Nechtěl jsem přilívat olej do ohně její sebestřednosti.
A pak tu byla Madam La Fernette – ta už měla dost fernetu, na to, že sotva přišla. Ignorovala celej svět okolo sebe a do sklenice nalívala další dávku hořkosti. Seděla tam jak socha, oči zkalený alkoholem, prsty křečovitě svírala skleničku. Vždycky mě fascinovalo, jak dokáže vypít tolik fernetu a pořád sedět zpříma. Ostatní kolem ní vedli hlasitý debaty, smáli se, ale ona jako by existovala v jiný dimenzi. Občas jsem přemejšlel, před čím vlastně utíká, co za démony se snaží utopit v tý tmavý tekutině. Když jsem procházel kolem, ani nezvedla hlavu – jen mechanicky dolila sklenici a zhluboka se napila, jako by to byla jediná věc, na který v celým vesmíru záleželo.
Bylo to tady jedno velký divadlo – každej hrál svoji roli a já? Já jsem byl nucenej bejt středobodem pozornosti, i když jsem chtěl bejt radši někde ve stínu. Takhle to chodí v pornokině vždycky – sotva se objevím, stanu se terčem narážek a poznámek. Někdy si říkám, proč sem vůbec chodím, ale dobře vím, že mě to sem táhne jako magnet.
„No co čumíš, máš nahoře práci!“ zasyčel Milan zpoza baru. „Je tu Slovák s obřím pérem.“
Jeho slova zněla jako hudba pro moje uši. Pracovat – ano, to je přesně to, co potřebuju. Zamyslel jsem se nad tím chlapem nahoře – možná je to přesně to rozptýlení, co teď potřebuju. Něco na odreagování, něco, co by mi pomohlo zapomenout na to, kolik lásky, citu a něhy mi teď Tom věnoval v bazénu. Jako bych měl na čele napsáno, co k němu cejtím. Kurva, potřebuju vypnout. A Milan to ví, proto na mě vždycky takhle kouká, jako by mi viděl až do žaludku.
Seděl jsem tam ve tmě kabiny, světlo porna se prolínalo s prachem a já se cejtil jak ve vakuu. Slzy mi stejkaly po tváři, kapičky bolesti, který mi padaly na stehna. Všechno to bylo tak šíleně reálný, bolest z Tomovejch slov, smích ostatních, zrada, kterou jsem cejtil v každým úderu srdce. Nemoh jsem dejchat. Nemoh jsem se hnout. Byl jsem paralyzovanej tím, co se stalo před hodinou v bazénu. Bylo to, jako by mi někdo vytrh srdce z hrudi a rozdupal ho přímo přede mnou. Přitisk jsem si dlaně na obličej a snažil se potlačit vzlyk, kterej se mi dral z krku. Nechtěl jsem, aby mě někdo slyšel. Nechtěl jsem, aby někdo věděl, jak moc mě to zasáhlo. Jak jsem slabej. Jak jsem zranitelnej. Jak jsem kurva naivní!
Ale pak se to stalo. Něco ve mně prasklo. Jako by se otevřel špendlík, kterej držel moje emoce pohromadě. A najednou jsem věděl, co musím udělat. Nebylo to o pomstě – ne tak docela. Bylo to o tom ukázat Tomovi i sobě, že nejsem jen obyčejná loutka na jeho provázku. Cejtil jsem, jak mi krev proudí žilama rychlejc, jak se mi svírá žaludek a prsty samovolně zatínaj do dlaní. Ta bolest, ten vztek, ta bezmoc – všechno se to ve mně slilo do jednoho velkýho uragánu, kterej se nedal zastavit. Už jsem nechtěl bejt tím klukem, co se pořád jen omlouvá za to, že existuje. Tím, kdo se nechá vláčet a pak ještě poděkuje. Ne, tohle už nikdy.
Vstal jsem a otřel si tváře, na prstech mi zůstaly mokrý stopy slz, který jsem rychle setřel do džínů. Kouk jsem na díru ve stěně kabiny – gloryhole – a ucejtil divokou směs vzteku a rozhodnosti, která mi pulzovala v žilách jako jed. Něco ve mně prasklo, něco, co už nešlo slepit zpátky. „Chceš hrát tuhle hru? Tak si ji zahrajem,“ zamumlal jsem si pro sebe a skousl tu hořkost v krku, která mi tam stoupala jak žluč. Prsty se mi zatínaly do dlaní, nehty se mi zarejvaly do kůže, ale ta bolest byla skoro příjemná, skutečná.
Zapomněl jsem na Toma, zapomněl jsem na bolest. Byla tu jen touha po triumfu, po tom ukázat mu, že si se mnou nezahraje tak snadno. Nasadil jsem svý mužský zbraně – svoji sílu, svoji odvahu a jo, i toho ptáka mezi nohama. Cejtil jsem, jak mi krev pumpuje do celýho těla, jak se mi smysly zostřujou. V tu chvíli jsem neměl žádný pochybnosti, žádnej strach. Byl jsem jak zvíře, který se řídí jen instinktem a touhou dominovat. Hlavou mi proběhlo, že tohle je ta část mě, kterou jsem se vždycky snažil skrejvat, ale teď jsem ji pustil ze řetězu. A damn, bylo to osvobozující.
V tu chvíli jsem ucejtil náhlej vzestup síly. Moje koule byly těžký jak ocelový melouny a můj pták pulzoval vzrušením. Tohle bude moje bitva a já nehodlám prohrát. Tělo mi zaplavila vlna adrenalinu, která mě nutila jednat bez přemejšlení. Cejtil jsem, jak se mi napíná každej sval, jak mi krev proudí žilama jako tekutej oheň. Byl to pocit moci, kterej jsem dlouho nezažil – jako bych najednou dokázal cokoli. Sevřel jsem pěsti a zhluboka se nadechl. Už žádnej ústup, žádný pochyby. Teď je čas ukázat, kdo vlastně jsem.
Svalil jsem Toma ze svejch myšlenek jako nepotřebnej balast a soustředil se na toho obřího ptáka za zdí. Všechny řeči dole u baru – jo, teď už tomu rozumím. A já budu ten, kdo mu dá, co proto.
Zavřel jsem oči a představil si Toma, jak ho moje rty přivedou k šílenství – ne, nebyl jsem slaboch, ale ten, kdo drží otěže. Cejtil jsem, jak mi srdce buší až v krku, když jsem si vybavil jeho vypracovaný tělo pod mejma rukama. Vždycky mě fascinoval ten kontrast – navenek působil jako sebejistej sportovec, ale o samotě jsem v jeho očích zahlíd touhu poddat se. Právě ta představa, že bych moh zlomit jeho masku, že by kvůli mně ztratil kontrolu, mě vzrušovala víc než cokoli jinýho. Nechtěl jsem ho ovládat, jen jsem toužil vidět, jak se mi odevzdává dobrovolně, jak se mi poddává, i když by to nikdy nepřiznal.
Pak se mi do ruky dostal ten obrovskej úd. Byl horkej a tvrdej a já s ním pracoval jako profík. Sál ze mě žár vzdoru a síla noci se mísila s každým tahem mý ruky. Cejtil jsem, jak mi pulzuje v dlani, jak se chvěje pod mýma prsty. Bylo to jako držet v ruce čistý vzrušení, něco, co mě přesahovalo, a přesto mi patřilo aspoň na tuhle chvíli. Pomalu jsem zrychloval tempo, vnímal každej detail, každou žilku pod napjatou kůží. Věděl jsem přesně, co dělám – tohle umění jsem piloval roky, v temnejch koutech Husitský, v kabinkách plnejch vzdechů a touhy. Noc kolem nás houstla a já se nořil hloubějc do tý hry, kdy jsem byl pánem situace.
Noc byla mladá a já byl připravenej na boj. Viktor bude skučet v noci? Jo, ale tentokrát to bude slastný skučení vítěze. Moje vítězství! Cejtil jsem, jak mi adrenalin proudí žilama, jak se mi zrychluje tep při každý myšlence na to, co přijde. Tuhle noc jsem si přivlastnil, byla moje, a nikdo mi ji nemoh vzít. Konečně jsem měl všechny karty v ruce, konečně jsem byl ten, kdo určuje pravidla hry. Po všech těch prohrách, po všech těch nocích plnejch tichý frustrace a potlačovanýho vzteku, jsem teď stál na prahu něčeho, co jsem si zasloužil. Tma kolem mě jako by souhlasně přikyvovala – dnes v noci budu vítězem já.