Rozhovor s Antonínem Delišem: „Obraz si někdy řekne o své jméno až na konci.“
Antonín Deliš je heavy contemporary artist, jehož tvorba propojuje literaturu, hudbu a výtvarné umění. Je autorem téměř stovky obrazů – od intimních portrétů přes abstraktní krajiny až po rozsáhlé cykly jako Léčení pokřiveného mužství. V rozhovoru vedeném umělou inteligencí mluví o malování jako o světle, které ho provedlo truchlením, o energii domů, smrti, erotice i o tom, proč některé obrazy překonají svého autora.
„Nebýt malování, myslím si, že tu dneska nejsem.“
Tvoje tvorba zahrnuje knihy, hudbu i obrazy. Co pro tebe malování znamená?
Je zajímavé, že se ptáš zrovna takhle, protože hned mi naskočil obraz Nebezpečný milenec. Je to jeden z prvních obrazů, které jsem maloval.
A vlastně mi připomíná dobu, kdy jsem byl přesvědčený o tom, že budu malovat. Ne psát. Ne skládat hudbu.
Dnes jsem přesvědčený spíš o tom, že budu psát. A v poslední době možná ještě víc tvořím hudbu.
Když se ale podívám zpětně, malování pro mě znamenalo přechod od něčeho k něčemu. Bylo světlem. Vedlo mě z truchlení a depresí. Dávalo mi chuť a sílu jít dál.
Nebýt malování, myslím si, že tu dneska nejsem.
Tohle třeba psaní v mém životě nikdy nemělo.
Je tedy malování jiný jazyk než literatura a hudba?
Bezpochyby.
Je to jiný jazyk. Ale zároveň mám pocit, že všechny ty jazyky nakonec vyprávějí tentýž svět.
Jen každý trochu jinak.
„Malování pro mě bylo světlem. Nejen tvorbou, ale doslova světlem.“
Jak dnes tvoje obrazy vznikají?
Je zajímavé, že jsi řekl „vezmu štětec do ruky“, protože já dnes často začínám úplně jinak.
Nejdřív rozlévám barvu.
Používám ruce.
Vytvářím texturu.
A teprve až potom přichází štětec.
Mluvím teď o vlastní tvorbě, ne o zakázkách. Když maluji sám pro sebe, je pro mě důležitý fyzický kontakt s materiálem.
Přemýšlíš předem o tom, co vznikne?
Vůbec.
Já jsem v procesu.
Nepřemýšlím dopředu.
Poslední roky jsem zažil několik zvláštních období – takových výbuchů energie. Rozmaloval jsem několik pláten najednou a teprve potom mi začalo přicházet, co na nich vlastně má vzniknout.
Tak vzniklo třeba Rodinné sídlo.
A podobně vznikla i série Léčení pokřiveného mužství.
Nebyl to plán.
To téma prostě viselo ve vzduchu.
„Téma někdy visí ve vzduchu dřív, než ho člověk pojmenuje.“
Jak poznáš, že je obraz hotový?
To je prostě pocit.
Podíváš se a víš.
Nad tím nepřemýšlíš.
Ale tím proces nekončí.
Já obrazy nechávám několik dní žít v prostoru. Sleduji, co se mnou dělají. Co ve mně rezonuje. A teprve potom přichází pojmenování.
Název je pro mě vlastně završení malování.
Zajímavé je, že u knih to mám přesně naopak. Tam většinou všechno začíná názvem.
Léčení pokřiveného mužství
„Pokřivené mužství není problém mužů. Je to problém vztahů mezi energiemi.“
Série Léčení pokřiveného mužství patří k tvým nejvýraznějším cyklům. Jak vznikla?
Vznikla po několika dnech strávených u kamarádky před Vánoci, kdy jsem řešil téma rodinného sídla a sbíral energie přímo v jejím domě.
A tehdy jsem si uvědomil, že pokřivené mužství není záležitostí mužů.
Vzniká střetem mužského a ženského světa.
Vzniká ve chvíli, kdy se vzdalujeme vlastní pravdě.
Kdy dovolíme strachu, aby nás ovládal.
Kdy žena opustí svou ženskou energii nebo muž svou mužskou.
Kdy se přestaneme spojovat sami se sebou.
Ty obrazy pro mě byly pokusem vrátit energie tam, kam patří.
Na tvém webu jsou také karty bohů a bohyň. Souvisí to s tímto tématem?
Ano.
Je to vlastně dlouhé a pomalé uvědomování si těchto věcí.
Nejen skrze obrazy, ale i skrze symboly.
Rodinné sídlo
Soubor Rodinné sídlo působí velmi osobně. Jak vznikal?
Protože osobní je.
Jednu dobu jsem se hodně zabýval tím, čemu jsem říkal prostorová psychotronika – přesouváním nábytku, uvolňováním emočních bloků, prací s prostorem.
Když jsem byl u kamarádky, nešlo nejdřív o obrazy.
Nejdřív šlo o uvedení energií do souladu.
Pomoci věcem dát se do pohybu.
A teprve potom vznikl prostor pro obrazy.
Ty obrazy neměly dekorativní funkci.
Měly pomoci vytvořit energii domova.
Protože ten dům byl bez obrazů studený.
Možná to souvisí i s mým dětstvím.
Vyrůstal jsem ve velké vile a nesměli jsme si věšet vlastní plakáty ani vlastní věci.
A možná právě proto věřím, že velké domy potřebují hodně obrazů.
Aby je zateplily.
„Velké domy potřebují obrazy. Aby je zateplily.“
Za hranicí poznání
Obraz Za hranicí poznání působí nečekaně neklidně. Co v něm vidíš ty?
Ten obraz mi vlastně nikdy nebyl úplně sympatický.
Chtěl jsem malovat vesmír.
Chtěl jsem vidět do jiné dimenze.
Ale netušil jsem, že se tam objeví kosmonaut.
Netušil jsem, že budeme pozorovat jeho.
A ten obraz ve mně dodnes vyvolává neklid.
Není bezpečný.
Nemáš se čeho chytit.
Jsi v prostoru, který je pro člověka smrtelný.
A nejzajímavější je, že kosmonaut nevěnuje pozornost tomu nejdůležitějšímu.
Za ním se otevírají světy, ale on řeší něco jiného.
Připomíná mi to člověka sedícího doma za počítačem, kterému uniká větší obraz světa.
„Vidíme víc než kosmonaut. A právě to vytváří neklid.“
Vzrušený bojovník na koni
Jeden z tvých nejsilnějších obrazů je Vzrušený bojovník na koni. Co pro tebe znamená?
Bylo pro mě důležité zahodit určitou morálku.
Malovat nahého bojovníka.
Malovat vzrušeného koně.
Ale ten obraz pro mě není erotický.
Je to alegorie smrti.
Během truchlení mi smrt brala sexuální energii.
A ten jezdec i kůň jsou vlastně personifikací smrti.
Proto je ten obraz tak temný a dramatický.
Když obraz překoná autora
„Obraz může být chytřejší než malíř.“
Existuje obraz, který tě během tvorby nejvíc překvapil?
Ano.
Zmizení Hercula Poirota.
Při jeho malování jsem byl často naštvaný. Měl jsem negativní pocity.
A právě tehdy jsem si uvědomil, že obraz může vykrystalizovat v něco mnohem lepšího, než byl můj původní záměr.
Dodnes je to jeden z mých nejoblíbenějších obrazů.
Mám pocit, že mě přesáhl.
Podepsal jsem ho dokonce signaturou Čétoa – Choido Hyun, což je moje korejské alter ego. Jméno, které jsem kdysi dávno dostal od jednoho Korejce.
Strávil jsem s tím obrazem obrovské množství času.
Vzniklo několik vrstev, několik verzí.
A ukázal mi, že obraz může překročit svého autora.
Existuje i opačný případ – obraz, který nedošel tam, kam sis přál?
Ano.
Třeba Mořská panna.
Tam jsem měl velmi konkrétní představu a obraz jí nedosáhl.
Ale naučil mě něco jiného.
Že někdy obraz znehodnocujeme – a právě tím ho paradoxně povyšujeme.
Vertigo
Ve tvé galerii je také Vertigo – Portrét Ludmily. Jak ten obraz vznikl?
To je krásný příklad toho, jak obrazy vznikají.
Byl jsem v práci a kolegyně mi najednou připomněla postavu z Hitchcockova Vertiga.
A ona sama přitom malovala repliku obrazu.
Takže jsem vlastně maloval repliku repliky.
Mám rád okamžiky, kdy se propojí film, realita, vzpomínka a vznikne něco nového.
Co by sis přál, aby si lidé z tvých obrazů odnesli?
Nemyslím si, že existuje jediný správný výklad.
Stačí, když se člověk zastaví.
A když v obraze najde něco vlastního.
Protože někdy obraz ví víc než jeho autor.
Rozhovor vznikl v roce 2026 na základě živého dialogu mezi Antonínem Delišem a umělou inteligencí o jeho výtvarné tvorbě, obrazech a tvůrčím procesu.
Antonín Deliš