07.02 VERONIKA – Šedé ráno 14.7. v 06:30 – 08:30

Stojím uprostřed kuchyně a v duchu si přehrávám poslední tejdny. V hlavě mi skáčou myšlenky jako divoký koně a já se snažím chytit alespoň jednu, abych pochopila, co se to se mnou děje. Jsem rozhodnutá to ukončit s Tomem, už to táhnu příliš dlouho. Mám pocit, že mi život utíká mezi prsty, a já ho nezastavím.

Zavírám oči a opírám se o linku. Cejtím, jak se mi svírá žaludek. Tohle není život, kterej jsem si vysnila. Pořád dokola stejnej kolotoč povinností, starostí a zklamání. Tom by měl bejt moje kotva, ale místo toho mám pocit, že mě táhne ke dnu. Nemůžu se zbavit dojmu, že mě ani nevidí – jako bych byla průhledná. Přitom já jsem ta, kdo ho zná nejlíp, kdo ví, jak se tváří, když lže, když je smutnej nebo když něco skrejvá. A právě teď cítím, že přede mnou skrejvá něco velkýho.

S Tomem to prostě nefunguje. Kdykoli se objeví na mým telefonu jeho jméno, cejtím jen frustraci a prázdnotu, která se mi rozlívá celým tělem. Každá jeho zpráva je povrchní a k ničemu, jako bych s ním nemohla mít žádnej smysluplnej rozhovor. Jen fráze a prázdný slova. Žádná hloubka, žádnej skutečnej zájem. Proč si to neustále dokola opakuju? Proč nemůžu jednoduše přijmout, že to skončilo a je čas jít dál? Někdy mám pocit, že se topím ve vzpomínkách na něco, co možná nikdy ani neexistovalo. Zuzajda na mě kouká svejma smutnejma očima, jako by přesně věděla, co prožívám. Aspoň ona mi rozumí.

Ale právě teď, když se chystám uvařit oběd a v hlavě mi běhá maďarskej guláš, slyším zvonek u dveří.

„To snad není možný,“ šeptám pro sebe, když otevřu dveře a spatřím Toma. Jeho přítomnost mě zaskočí, ale nestihnu nic říct.

Beze slova mě chytne a stlačí na postel. Lehne si ke mně a položí si hlavu do mýho klína. Začne mě líbat – nejdřív nežně, pak vášnivějc – a najednou je všechno jinak. V tu chvíli zapomínám na všechny ty myšlenky o rozchodu. Moje tělo reaguje dřív než mozek, ruce se mi samy od sebe zanoří do jeho vlasů. Cejtím jeho vůni, směs chloru z bazénu a toho parfému, kterej jsem mu dala k narozeninám. Hlavou mi probleskne, kolikrát jsem si představovala, že tohle už nikdy nepřijde. Kolikrát jsem si říkala, že mezi náma je konec. Jenže teď, s jeho rty na mých, nedokážu myslet na nic jinýho než že se to děje. Zuzajda tiše kňučí u dveří, ale i na ni teď zapomínám, protože Tomova blízkost vytlačila všechno ostatní z mojí mysli.

Nebráním se mu. Nechci nic řešit; chci jen chvíli ticha, klid na svý myšlenky, který se mi honí hlavou jako splašený koně. Ale Tom nebere ohledy na moje přání a prostě mě použije. Nevidí šrám na mý kůži, kterej jsem si včera udělala; nevidí nic krom svejch potřeb. Jeho doteky jsou mechanický, jako by plnil nějakej úkol.

Když je konec, leží vedle mě částečně zakrytej peřinou a já sleduju jeho odhalenej zadek, dokonale vypracovanej od všech těch tréninků. Cejtím prázdnotu. Brácha se objeví ve dveřích, na moment se zastaví: „Bude něco k jídlu?“ Pak zakoulí očima a stejně tak rychle zmizí. Slyším jeho kroky na chodbě, jak se vzdalujou. Další trapná situace do sbírky. Zuzajda tiše kňučí u dveří a já nemám sílu vstát a postarat se o ni.

Tom se uchichtne, natáhne kalhoty a beze slova mizí. Jsem v šoku z toho, jak rychle se všechno odehrálo – ani pozdrav při příchodu, ani rozloučení. Jen prázdnota, která mě pohlcuje s každým jeho krokem směrem ke dveřím.

Jakmile odejde, vezmu do ruky telefon a bez váhání zablokuju jeho číslo. Je konec – konec všeho mezi mnou a Tomem. Cítím, jak mi po tváři stéká slza, ale rychle ji setřu. Už jsem prolila dost slz kvůli někomu, kdo mě má na háku. Zuzajda ke mně přiběhne a položí mi hlavu na klín, jako by věděla, že právě teď potřebuju aspoň něčí blízkost. Hladím ji po srsti a uvědomuju si, že tohle rozhodnutí mělo přijít už dávno.

Když mi vibruje telefon, v první chvíli si myslím, že je to Tom. Ale pak se na displeji objeví Martina.

„Čau, Marti,“ ozvu se a snažím se usilovně potlačit zbytky smutku v hlase.

„Trénink dneska bude?“

„Jasně, neboj,“ usměje se na druhý straně Martina. „Jak se máš? Co to bylo za scénu v bazénu? Jakub mi říkal, že to byl úlet.“

Mám pocit, jako by mi někdo stisknul žlučník a zase ho pustil. „Nic zásadního,“ odpovídám, i když mi to pořád leží v žaludku. „Tom prostě… už je to jedno.“

„Ty a Tom? To zní jako nekonečnej příběh,“ řekne Martina a já cejtím, jak se mi koutky úst samy zvedají v úsměvu.

„Ne, už ne,“ odvětím rychle. „Mezi náma je konec.“

„Aha,“ povzdechne si Martina a pak změní téma. „Těšíš se na trénink?“

„Moc,“ přiznávám bez váhání. Chvíle s Martinou jsou pro mě jako břeh, ke kterýmu se můžu přitulit ve vlnách vlastních emocí. Je jedna z mála osob, co mi dávají pocit jistoty a smyslu.

„Skvělý,“ řekne Martina veselým hlasem. „Uvidíme se v bazénu.“

„Jo,“ potvrzuji a zavěsím.

Položím telefon vedle sebe na postel a koukám se před sebe. Trénink s Martinou bude pro mě únik od všeho – od Toma, od problémů doma, od tíhy ve svým srdci.

Martina je nejen skvělá trenérka, ale i kamarádka. S ní si můžu promluvit o čemkoliv a vím, že mě poslouchá. Dokáže mě motivovat i ve chvílích, kdy mám pocit, že už nemůžu dál.

Vstanu ze svý postele a začnu se připravovat na trénink. Musím zapomenout na to špatný a soustředit se na dobrý – na tu malou oázu klidu a pochopení, kterou mi poskytuje čas strávený s Martinou ve vodě.