08.01 TOM – Hloubka ticha 16.7. v 06:00 – 00:30

16.7.

Krátká půlnoční bouřka nalakovala ulice černým lakem, v němž se lampy rozpíjejí do zlatých korálků. Déšť ustal, ale ozón ještě praská v plicích, když se člověk nadechne. Ticho se rozprostře jako sametový přehoz a došlapy nohou v něm zní dutě, téměř slavnostně. V dálce zasyčí pneumatika – jediný podpis člověka – a hned zmizí, jako by si to rozmyslel.

Poznámka Toma [Šum filtrační turbíny: 40 Hz, +2 dB. Připomínal mi tlukot pupeční šňůry; pravidelný a bezpodmínečný. V tom dunění se ztrácely všechny ostatní hlasy a já slyšel jen vodu, která mě kdysi zrodila.]

TOM

Vrazím do zamlžený haly, jako bych šel na válečnou výpravu. Chlor mě píchá v nose, ale to, co mám v sobě, pálí mnohem víc. Nevím, jestli je to vztek, nebo něco jinýho. Něco, co nechci pojmenovat.

Hodím batoh na lavičku a cejtím, jak se mi svírá žaludek. Včera jsem přefik Veru a pak jsem zmizel jak nějakej zkurvenej hajzl. Ani jsem jí neřek čau. Co to se mnou kurva je? Jsem debil, nebo co?

Tohle přemejšlení mě rozptyluje. Potřebuju se soustředit. Potřebuju plavat.

Vidím, jak Adam blejská novejma časama. Vychloubá se, jako dycky. Furt stejná písnička. Jeho čas na stovku prsa 1:02:55. Jirka zase hecuje Máru, kterej se jen ušklíbá. Normální ráno. Normální svět. Jenže nic už není normální.

Jakub řve splity, až mu žíla na krku pulzuje.

„Záhoši! Dneska máš druhou dráhu! Hejbni kostrou!“

Hodím ručník na lavičku a shodím tričko. Cejtím chladnej vzduch na kůži a podvědomě hledám očima Viktora.

Je už ve vodě. Samozřejmě. Ten zmrd nikdy neztrácí čas. Plave svým typickým stylem – lehkým, skoro jakoby se vznášel. Nemám páru, jak to dělá. Možná kdyby mě tak nenasíral, moh bych se od něj něco naučit.

Naskočím do dráhy vedle něj. Voda mě obejme, studená a tvrdá jak realita. Cejtím, jak mi každej nádech zaplňuje plíce čistým vztekem. S každým tempem si představuju, že ho předháním, že ho nechávám za sebou, že ho… že ho co vlastně? Chci ho porazit? Nebo chci…

„Záhoši! Kde máš hlavu?“ zařve Jakub. „Jedeš jak babička na nákup!“

Soustředím se na techniku. Ruce, nohy, nádech, výdech. Znova a znova. Jenže když se otočím u stěny, vidím ho vedle sebe. Jeho oči. Jeho pohled. Jeho tělo klouzající vodou jako nějaká posraná mořská panna.

Na posledním úseku schválně zpomalím. Ne proto, že bych nemohl, ale proto, že chci, aby se dostal do svýho rytmu. A pak zrychlím. Prudce. Cejtím, jak jeho tempo zakolísá. Jak se mu rozpadá rytmus. Vím, že jsem ho vyhodil z tempa, a mám z toho zvrácenou radost.

Dotknu se stěny a voda práskne o zídku. Jakub pískne tak hlasitě, že mi to málem utrhne uši.

„STOP! Co to kurva bylo?!“ řve Jakub na celej bazén. „Záhorský, Polesný – co to mělo bejt?!“

Visím na zídce a lapám po dechu. Otočím hlavu a jeho oči jsou tam. Ty jeho zatracený oči. Probodávají mě. Cejtím, jak se mi vrací vzpomínka tuhle, na sprchy. Na jeho nohu u mý nohy. Na to, jak jsem vybouchnul. Jak jsem ho odstrčil. Jak jsem se bál. Ne jeho. Sebe.

Cejtím, jak se mi svírá hrudník. Není to jen z plavání. Je to něco hlubšího. Něco temnějšího. Nenávist? Strach? Něco mezi tím? Něco, co se mísí s kapkama vody na hladině, něco, co nemůžu chytit do ruky.

„Ještě jednou!“ křičí Jakub. „A tentokrát se soustřeďte na svoji dráhu! Nejste tady, abyste si hráli na demoličním derby!“

Odrazím se od stěny a znovu ponořím do vody. Ale už to není stejný. Cejtím, jak mi voda teče kolem těla, ale necejtím tu lehkost, tu svobodu. Místo toho mám pocit, jako by mě něco táhlo dolů. Jako by mě něco svíralo.

Když dokončím další úsek, vylezu z bazénu. V uších mi hučí vlastní tep. Krev mi pulzuje ve spáncích. Cejtím, jak mi stejká voda po těle, ale mám pocit, že mě to nečistí. Že mě to nezbavuje toho, co v sobě nosím.

Viktor se taky vyhoupne z vody. Sleduju, jak si sjede rukou po mokrejch vlasech. Voda mu stejká po těle. Po ramenou. Po hrudníku. Podél tý čáry chlupů, která vede…

Kurva. Kurva. Kurva.

Neuhne očima. Naopak. Dívá se přímo na mě. V jeho pohledu je něco, co nedokážu přečíst. Něco, co mě štve. Něco, co mě přitahuje. Něco, co mě děsí.

Atmosféra kolem nás zhoustne tak, že by se dala krájet. Cejtím, jak se mi svírá žaludek. Jak mi vyschlo v krku. Jak se mi potí dlaně, i když jsem celej mokrej od vody.

Jakub to musí vycejtit, protože znovu houkne do píšťalky. „Konec plavání! Posilovna! Hejbněte prdelema!“

Otočím se a jdu ke sprchám. Cejtím jeho pohled v zádech. Jako by mě propaloval. Jako by viděl skrz mě. Jako by věděl…

„Hej, Tome,“ ozve se za mnou. Jeho hlas. Jeho zatracenej hlas.

Zastavím se, ale neotočím. Nemůžu. Nechci. Bojím se, co uvidím. Bojím se, co uvidí on.

„Co chceš?“ řeknu a snažím se, aby to znělo naštvaně. Aby to znělo, jako že mě sere. Aby to neznělo, jako že jsem…

„Nemůžeme to takhle nechat,“ řekne Viktor tiše. Tak tiše, že ho skoro neslyším přes hučení vody a křik ostatních kluků.

„Co to takhle nechat?“ zeptám se a konečně se otočím. Chyba. Jeho oči jsou příliš blízko. Jeho tělo je příliš blízko. Cejtím jeho vůni – chlor, pot a něco, co je jenom jeho.

„Tohle,“ ukáže rukou mezi náma. „To, co se děje. To, co děláš.“

„Já nic nedělám,“ bráním se, i když vím, že lžu. Dělám. Dělám toho kurva moc. Moc přemejšlím. Moc cejtím. Moc…

„Víš přesně, o čem mluvím,“ řekne a udělá krok blíž. Tak blízko, že bych ho mohl… „Proč jsi to udělal? Proč jsi mě zmlátil ve sprše? Proč jsi dneska…?“

„Drž hubu,“ syčím a rozhlídnu se, jestli nás někdo neslyší. „Prostě drž hubu.“

„Ne,“ zavrtí hlavou. „Už mě to nebaví. Tyhle tvoje hry. Tenhle tvůj strach. Já vím, co cejtíš. Vidím to v tobě. Každej den to vidím.“

„Ty nic nevíš,“ řeknu, ale hlas se mi láme. Kurva. Kurva. Kurva. „Ty o mně nic nevíš.“