08.02 TOM – Hloubka ticha 16.7. v 06:00 – 00:30

„Vím víc, než si myslíš,“ řekne a jeho hlas je najednou měkčí. Skoro jako by… jako by se mnou soucítil. A to mě sere ještě víc.

„Neser mě,“ zavrčím a udělám krok zpátky. „Prostě mě neser.“

„Tome,“ řekne a natáhne ruku. Ne. Ne. Ne. Nesmí se mě dotknout. Když se mě dotkne, tak…

„Všechno v pohodě?“ ozve se za náma Jakub. Jeho hlas je ostrej jako břitva.

„Máte nějakej problém?“

„Ne,“ řeknu rychle. Příliš rychle. „Žádnej problém.“

„Tak mazejte do sprch,“ řekne Jakub a jeho pohled přeskakuje mezi náma. „A vy dva – příště se soustřeďte na plavání, ne na sebe navzájem. Jasný?“

„Jasný,“ řeknu a cejtím, jak mi hoří tváře. Kurva. Jakub to ví? Vidí to? Vidí to všichni?

Viktor jen přikejvne a pak se otočí ke mně. „Nemůžeš před tím utíkat věčně,“ řekne tiše, jen pro mě. „Před sebou neutečeš.“

A pak odejde. Jen tak. Nechá mě tam stát s pocitem, jako by mi někdo vrazil pěst do žaludku. S pocitem, jako bych se topil, i když stojím na suchu.

Jdu do sprch a pustím na sebe studenou vodu. Doufám, že smyje to, co cejtím. Doufám, že smyje tu vinu z toho, co jsem udělal Veronice. Doufám, že smyje ten zmatek, co mám v sobě kvůli Viktorovi.

Ale voda nic nesmyje. Nic nevyčistí. Nic nezmění.

Protože Viktor má pravdu. Před sebou neuteču. Ať plavu, jak rychle chci.

Opřu se čelem o studenou dlaždici a zavřu oči. Voda mi stejká po zádech a já si přeju, abych mohl prostě zmizet. Rozpustit se v tý vodě. Stát se součástí něčeho většího. Něčeho jednoduššího.

Ale život není jednoduchej. A já to vím. Vím to už od chvíle, kdy jsem poprvý uviděl Viktora. Od chvíle, kdy jsem ho poprvý ucejtil blízko sebe. Od chvíle, kdy jsem poprvý pocítil to… to něco, co nedokážu pojmenovat. Co nechci pojmenovat.

Protože když to pojmenuju, tak se to stane skutečný. A já nejsem připravenej na skutečnost. Nejsem připravenej na pravdu.

Takže místo toho dál plavu. Dál utíkám. Dál předstírám, že to, co cejtím, je nenávist. Že to, co mě svírá v hrudi, když ho vidím, je vztek.

Ale hluboko uvnitř vím, že lžu sám sobě. A ta lež mě ničí víc než jakákoli pravda by mohla.

Vypnu vodu a opřu se o zeď. Dejchám. Jen dejchám. A snažím se nemyslet na jeho oči. Na jeho hlas. Na jeho slova.

„Před sebou neutečeš.“

A v tu chvíli vím, že má pravdu. Vím, že ať udělám cokoli, ať se schovám kamkoli, ta pravda si mě najde. Ta pravda, která čeká pod hladinou. Ta pravda, která čeká v hloubce ticha.

Dřevěná lavice zaduní, když Viktor shodí tašku.

Trhnu sebou. Neotočím se, ale cejtím ho za zády jako elektrickej výboj. Vím přesně, kde stojí, jak dejchá, kolik kroků nás dělí. Tohle není náhoda. Nemůže bejt. Sprchy byly prázdný, celá šatna byla prázdná, dokud jsem sem nevlez já.

„Ještě jednou mi zkřížíš dráhu…“ začne, ale nedokončí.

Ta věta mezi náma visí jako obnaženej drát. Oba víme, co se stalo posledně.

Vidím to před očima znovu – jeho záda přitisknutá ke zdi, moje pěst v jeho žaludku, jeho překvapenej výdech. A pak ten pohled. Ten jeho pohled, kterej nebyl vyděšenej, ale… zklamanej.

Praštím dvířkama skříňky tak silně, že se celá řada zachvěje.

„Nemluv na mě, úchyle.“

Slovo úchyl ze mě vylítne jako jedovatej šíp. Vím, že ho to zasáhne. Vím, že ho to bolí. A chci, aby to bolelo. Protože když to bude bolet jeho, nebude to bolet mně. Když bude nenávidět on, nebudu muset cejtit já.

Kov zadrnčí a nad námi kapou kapky z potrubí. Kapy-kap. Kapy-kap. Jako by někdo měřil čas, kterej mezi náma ztuhnul.

Neotáčím se. Nemůžu. Nechci vidět jeho face. Nechci vidět, co jsem udělal. Co jsem pokazil.

„Nechtěl jsem…“ začne znovu, ale jeho hlas je tichej, nejistej.

„Drž hubu,“ přeruším ho. „Prostě drž hubu.“

Nedokážu ho poslouchat. Nedokážu myslet. Všechno se ve mně svírá jako pěst. Nenávist? Strach? Vina? Nevím, co to je, ale dusí mě to.

„Protažení, pět minut!“ zařve Jakub z chodby a jeho hlas se odrazí od dlaždiček.

Ani jeden z nás se nepohne. Jako bysme zamrzli v čase. Jako bysme oba čekali, kdo první uhne. Kdo první utrhne ten neviditelnej řetěz, kterej nás drží na místě.

Otočím se. Nemůžu si pomoct. Musím ho vidět. Musím vědět, co si myslí, co cítí.

Viktor stojí u protější skříňky, ručník sevřenej v ruce tak pevně, že mu bělaj klouby. Jeho tvář je jako maska – bledá, napjatá, s očima, který vypadaj, jako by do nich někdo nalil olovo. Těžký, temný, plný něčeho, co nedokážu přečíst. Nikdy jsem neviděl nikoho takhle sevřenýho v sobě. Jako by se celej smrštil dovnitř, jako by se chránil před úderem, kterej ví, že přijde.

Něco ve mně se zlomí. Něco malýho, křehkýho, co jsem ani nevěděl, že tam je.

„Já…“ začnu, ale slova se mi zaseknou v krku. Co chci říct? Co můžu říct? Omlouvám se, že jsem tě zbil? Omlouvám se, že jsem tě nazval úchylem? Omlouvám se, že jsem tě zklamal?

Omlouvám se, že se nedokážu vyrovnat s tím, co ve mně vyvoláváš?

Místo toho tam jen stojím a sotva popadám dech. Hrudník se mi svírá, jako by na něm ležela tuna cihel. Neustoupím, ale ani se nepohnu blíž. Jsme zamrzlí v týhle chvíli, v týhle šatně, s tím hučením nenávisti, který duní v našich hrudnících.

Bzučení zářivky nad hlavou zní jako výsměch. Jako by i ty zkurvený světla věděly, jakej jsem zbabělec. Jakej jsem pokrytec.

„Přijdeš pozdě,“ řekne Viktor nakonec a jeho hlas je podivně plochej. Bez emocí. Jako by vypnul všechno, co cejtí. Jako by se uzavřel do pevnosti, kam nemůžu.

„Ty taky,“ odpovím automaticky.

„Mně je to jedno,“ pokrčí rameny. „Nejsem to já, kdo bojuje o stipendium.“

Ta slova mě bodnou. Má pravdu. Potřebuju to stipendium. Potřebuju dobrej výkon. Potřebuju, aby mě trenér chválil, aby mě nominoval, abych byl nejlepší.

Potřebuju to všechno, protože bez toho jsem nikdo. Bez toho jsem jen kluk, kterej se stará o nemocnou mámu a krade jídlo, aby měli co jíst.

„Nech si ty kecy,“ zavrčím, ale není v tom síla. Není v tom přesvědčení.

Viktor udělá krok blíž a já automaticky couvnu. Ne ze strachu. Ne z nenávisti. Ale proto, že když je blízko, nedokážu myslet. Nedokážu dejchat. Nedokážu nic, kromě toho, že cejtím jeho přítomnost jako elektrický výboj v každý buňce svýho těla.

„Proč to děláš?“ zeptá se tiše. „Proč se mnou takhle mluvíš? Proč mě nenávidíš?“

Protože je jednodušší tě nenávidět než přiznat, co doopravdy cejtím, chci říct. Protože když tě nenávidím, nemusím se bát. Nemusím pochybovat. Nemusím se ptát, co to všechno znamená.

Místo toho mlčím. Hledím do jeho očí a vidím v nich něco, co mě děsí. Vidím v nich pochopení. Jako by přesně věděl, co se mi honí hlavou. Jako by četl moje myšlenky, moje strachy, moje tajemství.

„Jdi do prdele,“ řeknu nakonec, protože nevím, co jinýho říct. Nevím, jak jinak se bránit.

Viktor se usměje, ale není to veselej úsměv. Je to úsměv někoho, kdo právě dostal odpověď, kterou očekával, ale v kterou nedoufal.

„Fajn,“ přikývne. „Jdu do prdele. Ale víš co, Tome? Jednou se budeš muset přestat schovávat. Jednou budeš muset přestat lhát sám sobě.“

Otočí se, popadne svoji tašku a odejde. Jen tak. Nechá mě tam stát s pocitem, jako by mi někdo vrazil nůž mezi žebra a pak ho pomalu otáčel.

Klesnu na lavici a složím hlavu do dlaní. Co to se mnou kurva je? Proč to dělám? Proč ho nenávidím? Proč ho chci nenávidět?

Vím proč. Hluboko uvnitř to vím. Ale nemůžu to připustit. Nemůžu to vyslovit. Nemůžu to ani pomyslet.

Protože kdyby to byla pravda… kdyby to, co cejtím, bylo to, co si myslím, že cejtím… co by to ze mě udělalo? Kým bych byl?