08.03 TOM – Hloubka ticha 16.7. v 06:00 – 00:30

Ne. Nemůžu. Prostě nemůžu.

Vstanu, zabouchnu skříňku a zamířím ven. Protažení už začalo, Jakub bude nasranej. Ale to je mi jedno. Radši budu poslouchat jeho řvaní než svoje vlastní myšlenky.

Když vyjdu na chodbu, zahlídnu Viktora, jak mizí za rohem. Jeho ramena jsou svěšená, jako by nesl neviditelnou tíhu. A na okamžik, jen na maličkej okamžik, chci za ním běžet. Chci ho zastavit. Chci mu říct… co vlastně? Že je mi to líto? Že se bojím? Že nevím, co dělat s tím, co cejtím?

Místo toho se otočím na druhou stranu a zamířím ven. Dělám to, co umím nejlíp – utíkám. Před ním. Před sebou. Před pravdou.

Ale jak dlouho ještě můžu utíkat? Jak dlouho, než mě ta pravda dožene?

„Záhoši!“ zařve Jakub, když mě uvidí.

„Kde se kurva flákáš? Už jsme začali!“

„Sorry,“ zamumlám a zařadím se mezi ostatní kluky.

Mára se na mě podívá a nakloní se blíž.

„Ty vole, co se ti stalo? Vypadáš, jako bys viděl ducha.“

„Nic,“ zavrtím hlavou. „Jen jsem se zdržel.“

„To ten úchyl, co?“ zašeptá Mára a kejvne směrem k Viktorovi, kterej stojí na druhý straně. „Zase tě votravoval?“

„Ne,“ řeknu ostřeji, než jsem chtěl. „Nech to bejt.“

Mára zvedne obočí, ale nic neřekne. Jen pokrčí rameny a otočí se zpátky k trenérovi.

Jakub nás rozdělí do skupin. Já jsem s Márou a Adamem. Viktor je sám. Jako vždycky. A já si nemůžu pomoct, ale sleduju ho koutkem oka. Sleduju, jak se protahuje, jak se připravuje, jak se jeho tělo pohybuje s tou zvláštní elegancí, kterou vždycky měl.

A pak si všimnu něčeho, co jsem předtím neviděl. Nebo možná jen nechtěl vidět. Na jeho boku, těsně nad okrajem kraťasů, je modřina. Velká, tmavá modřina, která tam před tejdnem nebyla.

Modřina, která má tvar pěsti. Mojí pěsti.

Odvrátím pohled, ale je pozdě. Ten obraz se mi vypálil do mozku. Ten důkaz toho, co jsem udělal. Toho, kým jsem se stal.

Naběhnu na dráhu a nechám vzduch proniknout do mých kostí. Doufám, že ofoukne tu vinu, ten stud, tu nenávist k sobě samýmu. Ale nic to nesmyje. Nic to nezmění.

Protože pravda je, že nenávidím sám sebe víc než kohokoli jinýho. Nenávidím se za to, co jsem udělal. Za to, co cejtím. Za to, že se nedokážu přiznat ani sám sobě, natož někomu jinýmu.

A tak běžím. Běžím, jako by mi šlo o život. Běžím, jako bych mohl utýct před vlastníma myšlenkama. Před vlastníma citama. Před vlastním strachem.

Ale vím, že nemůžu utýct. Ne doopravdy. Protože ať běhám, plavu, závodím jak rychle chci, ať se snažím sebevíc, ta pravda je pořád se mnou. Běží vedle mě. Čeká, až se unavím. Až se zastavím. Až se přestanu bránit.

A co se stane pak? Co se stane, když tu pravdu konečně přijmu?

Nevím. A to mě děsí nejvíc.

Sedím na břehu Vltavy. Triko se mi lepí na záda. Je promočený od potu, od slz, od ranní mlhy – sám nevím. Asi od všeho. Chladnej vzduch se mi zakusuje do kůže, ale necejtím ho. Necejtím skoro nic, kromě tý tíhy v žaludku.

Růžový nádech svítání barví hladinu do odstínů, který bych jindy považoval za hezkej. Teď mi přijde, že i ta voda je naštvaná. Neklidná. Jako já. Pár labutí se courá po břehu, zobáky klapou o kameny. Připadá mi, že mě pozorujou, jako bych byl nějaká atrakce.

„Co čumíte?“ zamumlám.

Telefon mi zavibruje v kapse. Vytáhnu ho a na displeji vidím „Milovaná maminka“. Romi. Máma. Teď ne. Prostě teď ne. Nechci, aby slyšela můj hlas teď. Odmítnu hovor a hodím telefon vedle sebe na kámen. Beztak už ví, že nejsem doma. Beztak už ví, že jsem se nevrátil. Beztak už ví, že jsem v prdeli.

Z kapsy džínů vytáhnu zmuchlanej papírek. Je to lístek, kterej mi dal Jakub po tréninku. Stojí na něm „Trénink 18:00 – přijď včas“. Tak jednoduše. Tak jasně. Tak normálně. Jako by se nic nedělo. Jako by všechno bylo v pohodě. Jako by to nebyl konec všeho.

Roztrhám ho na malý kousíčky. Cejtím, jak se mi přitom třesou ruce. Jak se mi do prstů vlejvá vztek. Ale taky úleva. Protože je to konec, ne? Prostě konec.

Papírky hodím do vody a sleduju, jak je proud unáší. Vypadají jako malý bílý kosti. Jako pozůstatky něčeho, co umřelo. Něčeho, co jsem zabil.

Nad hlavou se mi klene železniční most. Jeho odraz ve vodě se vlní, láme, tříští. Přesně tak se cejtím. Rozlomenej. Rozpadlej na kusy. A každej z těch kousků mě bolí.