08.04 TOM – Hloubka ticha 16.7. v 06:00 – 00:30

Jednou se budeš muset přestat schovávat. Jednou budeš muset přestat lhát sám sobě.

Viktorova slova mi pořád zvoní v hlavě. Neslyšel jsem je, nechtěl jsem. Ale stejně je slyším. Znovu a znovu. Jako by mi je vyryl přímo do mozku.

Přestávám rozumět sám sobě. Vždycky jsem věděl, kdo jsem. Nebo jsem si to aspoň myslel. Teď? Teď nevím nic.

Nenávidím ho. Nenávidím ho tak moc, že to pálí. Uvnitř. Všude. Nenávist je jako oheň, kterej se mi rozlívá žilama a spaluje všechno, co jsem kdy byl. Všechno, co jsem kdy chtěl. Všechno, co jsem si myslel, že jsem.

Nebo je to strach? Strach z toho, co vidím, když se podívám do jeho očí. Strach z toho, co vidím, když se podívám do svých vlastních očí v zrcadle?

Vstanu. Nohy mám ztuhlý od sezení na studeným kameni. Před odchodem se ještě jednou podívám na vodu. Na svůj odraz. Nepoznávám se. Nepoznávám toho kluka, kterej na mě kouká. Vypadá ztraceně. Vypadá prázdně. Vypadá jako někdo, kdo jsem nikdy nechtěl bejt.

Zvednu kámen a hodím ho do vody. Přímo do svýho odrazu. Voda se rozvlní v kruzích, který se rozšiřujou, dokud nezmizí. Jako bych nikdy nebyl.

Otočím se a odcházím. Ale vím, že ten stín na vodě tam pořád je. A bude tam, dokud se nerozhodnu mu čelit. Dokud se nerozhodnu čelit sám sobě.

Domů nemůžu. Máma by hned poznala, že něco není v pořádku. Má na to radar. Vždycky ví, když se něco děje. A já teď nejsem připravenej jí cokoli vysvětlovat. Nejsem připravenej sám sobě cokoli vysvětlovat.

Toulám se ulicema. Nemám cíl. Prostě jdu. Kolem mě spěchaj lidi do práce, kamkoli. Všichni někam patřej. Všichni někam jdou. Všichni vědí, kdo jsou.

Zastavím se u výlohy nějakýho obchodu. V odraze vidím svůj obličej. Jsem bledej. Mám kruhy pod očima. Vypadám jako někdo, kdo nespal několik dní. A možná to tak je. Možná jsem celou dobu nespal a zároveň se teď budím.

Potřebuju se uklidnit. Potřebuju si srovnat myšlenky. Potřebuju… něco. Někoho. Ale koho?

Veronika mě zablokovala. Nechal jsem ji ve srabu. Použil jsem ji. Jako nějakej hajzl. Jako někdo, kým jsem nikdy nechtěl bejt. Teď mě nechce ani vidět, a kdo by se jí divil?

Tony? Ten má svůj svět. Svůj dokonalej svět, kde všechno funguje. Kde není místo pro někoho jako já. Pro někoho, kdo je tak posranej, že nedokáže ani přiznat, co cejtí.

A Viktor… Ne. Na něj nechci ani myslet. Nechci myslet na jeho oči, když jsem ho praštil. Nechci myslet na tu modřinu, kterou jsem mu udělal. Nechci myslet na to, jak jsem ho nechal stát tam v šatně, samotnýho a zraněnýho.

Ale myslím na to. Pořád. Bez přestání.

Vytáhnu telefon a projdu kontakty. Je tam. Jeho jméno. Jeho číslo. Jeden dotek a mohl bych mu zavolat. Jeden dotek a mohl bych… co? Co bych mu řekl? „Promiň, že jsem tě zmlátil? Promiň, že jsem ti řek úchyle? Promiň, že jsem byl takovej posranej srab, že jsem nedokázal přiznat, co ke mně cejtíš? Co já cejtím k tobě?“

Ne. To nemůžu. Nemůžu to ani vyslovit.

Telefon mi zase zavibruje v ruce. Máma. Znovu. Tentokrát to vezmu.

„Ahoj,“ řeknu a snažím se, aby můj hlas zněl normálně.

„Tomíku,“ její hlas zní unaveně, ale starostlivě. „Kde jsi, zlatíčko? Nejsi doma a já… potřebovala bych tě.“

Kurva. Kurva. Kurva.

„Promiň, mami,“ řeknu a zavřu oči. „Byl jsem… venku. Jdu domů, dobře? Budu tam za chvíli.“

„Dobře,“ řekne tiše. „Budu čekat.“

Zavěsím a strčím telefon zpátky do kapsy. Mám chuť něco rozbít. Mám chuť křičet. Mám chuť brečet. Místo toho se otočím a zamířím domů.

Máma mě potřebuje. Jako vždycky. A já tam budu pro ni. Jako vždycky. Protože to je to jediný, v čem jsem dobrej. V tom, že jsem tam pro ostatní. Nikdy pro sebe.

Máma leží na posteli, když vejdu do bytu. Vypadá křehce. Jako porcelánová panenka, která se může každou chvíli rozbít. Ale když mě uvidí, její obličej se rozzáří.

„Tomíku,“ usměje se. „Konečně.“

„Ahoj, mami,“ řeknu a přistoupím k posteli. „Promiň. Jak ti je?“

„Líp,“ řekne a natáhne ke mně ruku. Vezmu ji do svý a stisknu. Je tak hubená. Tak slabá. „Kde jsi byl? Měla jsem o tebe strach.“

„Byl jsem se projít,“ zalžu. „Potřeboval jsem vyčistit hlavu.“

„Kvůli tréninku?“ zeptá se starostlivě.

„Jo,“ přikývnu. „Jo, potřebuju to stipendium.“

Není to úplná lež. Škola je součást problému. Bazén je součást problému. Viktor je součást problému. Já jsem součást problému.

„Nechceš mi o tom povědět?“ zeptá se jemně.

Zavrtím hlavou. „Není to nic důležitýho, mami. Jenom stres.“

Podívá se na mě tím svým pronikavým pohledem. Tím, kterým vždycky poznala, když jsem lhal. Ale tentokrát nic neřekne. Možná je příliš unavená. Možná ví, že bych jí stejně neřekl pravdu.

„Máš hlad?“ zeptám se, abych změnil téma. „Chceš něco?“

„Ne, děkuju,“ zavrtí hlavou. „Podíval by ses mi na záda? Asi mám proleženinu.“

„Jo, jasný,“ přikývnu.

Pomůžu jí otočit se na bok a vyhrnu jí noční košili. Její záda jsou hubená, kůže napnutá přes kosti. Žádnou proleženinu nevidím, ale stejně ji jemně promnu krémem. Vím, že to má ráda. Vím, že ji to uklidňuje.

„Lepší?“ zeptám se, když skončím.

„Och, díky,“ přikývne a znovu se otočí na záda. „Díky, Tomíku.“

Usměju se na ni, ale uvnitř mě to trhá na kusy. Tohle je můj život. Tohle je moje realita. Máma, která mě potřebuje. Máma, která na mě spoléhá. Máma, která by byla úplně ztracená, kdybych nebyl tady.

A já? Já jsem ztracený i tak.

„Půjdu si udělat čaj,“ řeknu a vstanu. „Chceš taky?“

„Jo, dám si,“ přikývne.

V kuchyni postavím vodu a opřu se o linku. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Cejtím, jak se mi chvějou ruce. Jak se mi svírá hrdlo. Jak se mi do očí derou slzy.

Co bych dal za to, abych mohl všechno vrátit. Abych mohl začít znovu. Abych mohl bejt někým jiným. Někým, kdo ví, co chce. Někým, kdo se nebojí.

Ale nemůžu. Jsem uvězněný ve svým vlastním životě. Ve svý vlastní hlavě. Ve svým vlastním strachu.

Voda začne vřít a já zaliju dva hrnky čaje. Jeden pro mámu, jeden pro sebe. Jako každý den. Jako by se nic nezměnilo.

Ale změnilo se všechno. A já nevím, jak to napravit.

Máma už spí. Ležím ve svý posteli a zírám do stropu. Nemůžu usnout. Nemůžu přestat myslet. Nemůžu přestat cejtit.

Venku prší. Kapky bubnujou do oken jako prsty netrpělivýho návštěvníka. Jako by mi něco chtěly říct. Jako by mě chtěly varovat.

Telefon mi svítí na nočním stolku. Beru ho do ruky a projíždím zprávy. Nic od Veroniky. Nic od nikoho, na kom by mi záleželo.

Otevřu Instagram a začnu scrollovat. Bezmyšlenkovitě. Mechanicky. Jen abych se nějak zabavil. Abych nemusel myslet na to, co se stalo. Na to, co jsem udělal.

A pak ho uvidím. Viktorův profil. Jeho poslední příspěvek. Fotka z bazénu. Je na ní jen voda, žádný lidi. Jen modrá hladina a světlo, který se na ní odráží. Pod ní je napsáno: „Někdy se topíme v tom, co nechceme cítit.“

Polknu. Srdce mi buší jako šílený. Prsty se mi třesou, když kliknu na jeho profil. Prohlížím si jeho fotky. Většina z nich je abstrakce. Umělecký fotky. Žádný selfie. Žádný obličeje. Jen světla, stíny, barvy. Jako by se schovával. Jako by nechtěl bejt vidět.

Ale já ho vidím. Vidím ho v každý tý fotce. V každým tom stínu. V každý tý barvě.

Zavřu aplikaci a hodím telefon na postel. Co to sakra dělám? Proč ho sleduju? Proč mě to zajímá?

Vím proč. Samozřejmě, že vím proč. Ale nemůžu to přiznat. Nemůžu to vyslovit. Nemůžu na to ani pomyslet.

Protože kdyby to byla pravda… kdyby to, co cejtím, bylo to, co si myslím, že cejtím… co by to ze mě udělalo? Kdo bych byl?

Tím, koho jsem celej život nesnášel? Tím, komu jsem se celej život vysmíval? Tím, koho jsem celej život odmítal?

Ne. To nemůžu bejt. To nechci bejt.

Ale co když už jsem?

Zhluboka se nadechnu a znovu vezmu telefon do ruky. Otevřu zprávy a najdu jeho jméno. Viktor. Prsty se mi vznášej nad klávesnicí. Co mu mám napsat? Co mu můžu tak asi napsat?

„Promiň,“ napíšu nakonec. Jedno slovo. Tak málo. Tak nedostatečný.

Pošlu to, než si to stihnu rozmyslet. A pak čekám. Srdce mi buší v krku. Dlaně se mi potí. Čekám.

Ale odpověď nepřichází. Samozřejmě, že ne. Co jsem čekal? Že mi odpustí? Že zapomene? Že mi dá další šanci?

Ne. To by neudělal. A já bych to na jeho místě taky neudělal.

Odložím telefon a znovu se zadívám do stropu. Venku stále prší. Kapky teď zněj jako výsměch. Jako by mi říkaly, že jsem všechno posral. Že jsem všechno zničil.

A maj pravdu. Zničil jsem to. Zničil jsem všechno.