010.03 VIKTOR – Voda drží tajemství 20.7. v 15:00 – 18:00

Za bazénem, na dřevěný lavičce v trávě, se sesunu. Cejtím, jak mi nohy vypovídaj službu. Nemůžu dál. Nemám sílu předstírat, že je všechno v pohodě. Že mě to nezasáhlo. Že se mě to nedotklo.

Přitisknu si dlaně na obličej a zhluboka dejchám. Slunce mě pálí do zad, ale je to příjemná bolest. Aspoň něco, co cejtím navenek, ne jen uvnitř.

Slyším kroky. Těžký, pomalý. Poznám je, i když se nedívám. Tony. Dokráčí ke mně, vidím, jak se mu napínaj svaly na stehnech. Dnešní trénink byl pekelnej i pro něj.

Posadí se vedle mě, beze slova. Sáhne do tašky, vytáhne láhev s vodou a plastový kelímek. Nalije a podá mi ho.

„Potřebuješ stín?“ ptá se měkce. Jeho hlas je jako balzám. Není v něm ani stopa po odsouzení, po výčitkách. Jen starost.

Neodpovím. Nemám na to sílu. Místo toho jen zavřu oči a vydechnu. Poprvé za celej den si dovolím uvolnit se. Pustit trochu z toho napětí, který se ve mně hromadí už od chvíle, kdy jsem dneska vkročil do bazénu. Od chvíle, kdy jsem ho uviděl.

Slunce se sklání k západu, už nepálí tak ostře. Stébla trávy vrhají dlouhý pruhy přes naše chodidla. Tráva je ještě teplá od celodenního žáru, hřeje mě do chodidel.

Chvilku jen dejcháme. Já a Tony. Žádná slova, žádný omluvy. Nepotřebujeme je. Tony chápe, co se ve mně odehrává, i když to nevyslovím nahlas. Vždycky chápal.

Z dálky slyším, jak trenér Jakub píská. Trénink pokračuje. Bez nás. Otevřu oči a cítím se klidnější. Ne dobře, ale klidněji.

Tony se zvedne první. Pohyb je pro něj namáhavej, vidím, jak mu tuhnou svaly po dnešním kruháči. Natáhne ke mně ruku, aby mi pomohl vstát.

Nepřijmu ji. Ne proto, že bych nechtěl, ale protože si to potřebuju dokázat sám. Že zvládnu vstát. Že zvládnu jít dál. Že zvládnu čelit tomu, co přijde.

Kejvnu na Tonyho na znamení díků. Chápe to. Vždycky chápe.

Vzduch voní po čerstvě posekané trávě, po chloru z bazénu, po létě. Ale uvnitř mě stále pulzuje bouřka. Temná, divoká, nezkrotná.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ řeknu tiše. „Vidět ho každej den. Předstírat, že mě to nebolí.“

Tony se na mě podívá, jeho oči jsou klidný, ale vidím v nich pochopení. „Nemusíš nic předstírat,“ odpoví. „Ale nemůžeš ani utíkat.“

„Nemůžu s ním mluvit. Ne po tom všem.“

„Můžeš,“ namítne Tony. „Jen to nechceš.“

Mám chuť mu odseknout, že neví, o čem mluví. Že nemá tušení, jaký to je. Ale to není pravda. Tony ví přesně, jaký to je. Prošel si tím samým. Možná ještě horším.

„Není to tak jednoduchý,“ řeknu místo toho.

„Nikdy to není jednoduchý,“ přikývne Tony. „Ale někdy to stojí za to.“

Jeho slova mi rezonují v hlavě. Stojí to za to? Stojí Tom za to? Po tom všem, co mi řekl? Po tom, jak se ke mně choval?

Vzpomenu si na naši poslední hádku. Na jeho slova, který mě zasáhly jako rány pěstí.

„Všichni víme, co jsi zač. Všichni víme, co děláš v těch kabinkách.“

Bodlo to. Víc, než jsem čekal. Víc, než jsem byl ochotnej přiznat i sám sobě. Protože měl pravdu. Protože jsem se před ním za to styděl. Za to, co dělám. Za to, kým jsem.