011.01 VERONIKA – Červené světlo tramvaje 22.7. – 23.7. v 18:30 – 22:00

22.7.

Červený záblesk tramvaje protne mokrou dlažbu a zůstane po ní krvavá stužka světla. Déšť ševelí do plechového krytu kolejí jako drobný plechový bubínek. Vitríny rozmývají obličeje chodců do beztvaré blány, nikdo není k poznání. Když rudé světlo zmizí za rohem, ulice na chvíli ztichne, jako by polkla výkřik.

♫
It Must Have Been Love (0:45 – 1:05) „It’s where the water flows, it’s where the wind blows…“ zaševelilo do sluchátek. Červené světlo klouzalo po skle jako krev, co neumí zaschnout. Zahrkalo to přes výhybku a svět se na vteřinu zatřásl se mnou.

SKOK DO VODY lyrics (VERONIKA)

Na skokanském můstku, srdce mi buší, když vím, že po cestě, co jdu, se mění. Slzy mi kanou, tak blízko k pádu, všechno, co miluji, teď vyžaduje odvahu. Třesu se, třesu se strachy, ale vím, že musím jít dál, nechci být jen stínem, co visí v prázdném světě, musím udělat ten skok, i když se bojím, musím se osvobodit z té bolesti, co srdce tíží. Smích a laskavá slova, co mi zní v uších, a vzpomínky, co mi srdce drtí.

Ale teď, s očima dokořán, chci se zbavit těch pout, co mě tíží. Každým svým skokem blížím se k pravdě, srdce bije, nacházím odvahu, překonám strach, teď už se nedám, budu silná, ať se děje, co se má stát. Na okraji skoku, tak blízko svobody, nechávám za sebou minulost, srdce mi tluče, cítím se živá, teď, nebo nikdy, skáču do neznáma.

VERONIKA

Červená tramvaj číslo sedmnáct se sune podél nábřeží jako unavená krvinka tepnou města. Mačkám se u okna a sleduju, jak světla lamp kreslí rubínový pruhy na hladině Vltavy. Pražskej večer má svoji krásu, i když já sama se dnes cejtím vyždímaná jako hadr.

Zvedám telefon a zapínám livestream. Voda, světla, město – dokonalá kulisa pro moje followers. Nechci, aby viděli, jak se ve skutečnosti cejtím.

„Tak tohle je low light vibe, letní dech Prahy,“ říkám do objektivu a snažím se, aby můj hlas zněl uvolněně. Jako bych neměla starosti. Jako by mi nebylo na zvracení pokaždý, když si vzpomenu na Toma.

Z dálky slyším saxofon. Nějakej busker na nábřeží hraje pomalý bluesový riff, který se proplítá večerním vzduchem jako cigaretovej kouř. Přes obrazovku telefonu vidím, jak se v chatu objevujou srdíčka a emoji. Někdo píše: „Kde jsi, Vero?“ Někdo jinej: „Vypadáš unaveně, všechno ok?“

Neodpovídám. Dnes nemám sílu předstírat, že jsem v pohodě. Stačí, že vůbec vysílám.

Tramvaj zastaví a dovnitř nastoupí skupina turistů. Smějou se a mluvěj nahlas, jejich štěstí se mi zařezává do uší jako tupej nůž. Jak můžou bejt tak šťastní, když já se cejtím tak prázdná?

Otáčím kameru směrem k řece, abych nemusela ukazovat svůj obličej. Dneska nejsem ve svý kůži. Dneska nejsem ta Veronika, kterou všichni znaj – ta ambiciózní, cílevědomá holka, co všechno zvládne. Dnes jsem jen unavená. Vyčerpaná. Prázdná.

Přes sklo tramvaje zahlídnu v druhým voze známou tvář. Iris. Sedí tam s tou svou stupidní selfie tyčí a natáčí. Jako vždycky. Naše pohledy se na moment střetnou v červeným světle a já vidím, jak se jí na tváři rozlije samolibej úsměv. Ví, že jsem ji viděla. Ví, že vysíláme obě.

V chatu se okamžitě objeví: „Team Iris versus Team Vera“ a srdíčka zaplavujou obrazovku. Tohle nesnáším. Tuhle pitomou rivalitu, kterou Iris živí. Jako bychom byly nějaký postavy v reality show, a ne skutečný lidi s reálnejma životama a problémama.

Vypínám chat. Nechci slyšet jejich hlasy. Nechci vědět, kdo „fandí“ mně a kdo jí. Dneska na to nemám.

Tramvaj projíždí pod mostem a na okamžik se ocitáme ve tmě. Když znovu vyjedeme na světlo, zahlídnu na cyklostezce pod náma známou postavu. Tom. Sedí na koloběžce a něco píše do telefonu. Automaticky mačkám spoušť a natáčím ho. Neměla bych. Měla bych ho ignorovat, zapomenout, že existuje. Ale nemůžu si pomoct.

Vypadá tak klidně. Jako by se nic nestalo. Jako by mě nepřefiknul a neopustil bez jedinýho slova. Jako by mi nezlomil srdce.

Video ukládám do draftu. Nikdy ho nezveřejním. Je to jen pro mě. Další kousek do sbírky momentů, který jsem s ním sdílela a který teď bolej jako čerstvá rána.

„Ding,“ ozve se tiše a tramvaj zastavuje. Dveře se syčením otevíraj a dovnitř vniká chladnější večerní vzduch smíchanej s vůní parfémů lidí… Je to směsice vůní – sladký, kořeněný, květinový – a na okamžik mě to omámí.

Vystupuju na dlažbu, telefon stále v ruce, kamera ještě natáčí. Cejtím, jak se mi obraz lehce houpe – v rytmu mýho srdce i v rytmu tramvajovejch vibrací, který mi zůstaly v těle.

„Low light končí,“ zašeptám do mikrofonu a ukončím stream úplnou tmou displeje.

Telefon v mý kapse okamžitě pípne. Upozornění na novej Irisin reels z téže tramvaje. Tohle si nemůžu nechat ujít. Otevírám ho a vidím její obličej, jak se usmívá do kamery. Za ní jsem já, jak se dívám z okna s telefonem v ruce. Její komentář:

„Sleduju sledující… kdo koho vlastně pozoruje? #TeamIris #VeronaWatch“

Bitevní čára je nakreslená. Jako vždycky.

Zasunu telefon do kapsy a vydávám se domů. Ještě musím zkontrolovat Zuzajdu a připravit si věci na zítřejší trénink. Můj den nikdy nekončí. Vždycky je něco, co musím udělat, o co se musím postarat.

Procházím kolem výlohy obchodu a na okamžik zahlídnu svůj odraz. Tohle nejsem já. Nebo možná jsem – ta skutečná Veronika, která se skrejvá pod maskou ambiciózní sportovkyně a perfektní starší sestry.

Odvrátím pohled a jdu dál. Nemám čas na sebelítost. Nikdy jsem neměla.

Doma mě vítá ticho a tma. Brácha už spí, Zuzajda leží stočená na svým pelíšku v kuchyni. Když mě uvidí, zvedne hlavu a tiše zakňučí. Její starý oči jsou plný lásky a já cejtím, jak se mi svírá srdce. Aspoň někdo mě rád vidí.

„Ahoj, holčičko,“ šeptám a klekám si k ní. Hladím ji po hlavě a ona mi olizuje ruku. Je to náš rituál – tohle tichý přivítání, když se vrátím domů.

Jdu do koupelny a pustím si sprchu. Horká voda mi stejká po těle a smejvá ze mě únavu dne. Zavírám oči a nechávám myšlenky volně plynout.

Myslím na Toma. Cejtím úlevu. Konečně je konec. Konečně jsem se osvobodila od tý toxický hry, kterou jsme spolu hráli. Už žádný čekání na zprávy, který nepřijdou. Žádný předstírání, že je všechno v pořádku, když není. Žádný lži.

Vypínám sprchu a balím se do osušky. V zrcadle vidím svůj odraz – mokrý vlasy přilepený k hlavě, oči jasný po sprše. Vypadám jinak. Silnější. Odhodlanější.

Telefon na nočním stolku bliká. Nová zpráva. Od Martiny.

„Nezapomeň na zítřejší trénink. 6:00. Budeme pracovat na tvým odrazu. A mimochodem, viděla jsem tvůj stream. Jsi v pohodě?“

Usmívám se. Martina. Jedinej člověk, kterej se skutečně zajímá. Jedinej člověk, kterej vidí, že nejsem v pořádku, i když to nikomu neříkám.

„Jsem ok,“ píšu zpátky. „Jen unavená. Budu tam.“ Mrknu na hodiny, je deset.

Odkládám telefon a sedám si na postel. Zuzajda přichází z kuchyně, její drápy klapou o podlahu jako maličký kladívko. Vyskočí vedle mě – s námahou, její starý klouby už neslouží jako dřív – a stočí se mi do klína.

„Co budeme dělat, Zuzajdo?“ šeptám a hladím ji po srsti. „Co budeme dělat?“

Jako by mi rozuměla, zvedne hlavu a podívá se mi do očí. V jejím pohledu je tolik moudrosti, tolik pochopení. Jako by mi říkala: „Budem žít dál. Den za dnem. Krok za krokem.“

A má pravdu. Co jinýho můžu dělat? Život jde dál, ať chci nebo ne. Trénink, škola, péče o bráchu a Zuzajdu, Instagram, závody… všechno pokračuje. Nemůžu se zastavit jen proto, že mám zlomený srdce.

Lehám si do postele, Zuzajda se stočí vedle mě. Její teplý tělíčko mě uklidňuje. Zavírám oči a snažím se nemyslet na Toma. Snažím se nemyslet na nic.

Poslední, co vidím, než usnu, je notifikace na telefonu. Další Irisin post. Tentokrát fotka z bazénu. A na ní… Tom.

Ráno mě budí budík v 5:15. Venku je ještě tma, ale já už musím vstávat. Trénink začíná v šest a nesmím přijít pozdě. Martina nesnáší, když někdo chodí pozdě.

Tiše se oblíkám, abych nevzbudila bráchu. Zuzajda už je vzhůru, sleduje mě svejma starejma očima z pelíšku. Rychle ji venčím, dávám jí snídani a nechávám vzkaz bráchovi, že jsem na tréninku a vrátím se kolem deváté.

Cestou na bazén přemýšlím o tom, co mě dnes čeká. Martina říkala, že budeme pracovat na mým odrazu. To znamená hodně skákání, hodně bolesti ve svalech. Ale to mi nevadí. Fyzická bolest je lepší než ta emocionální, kterou cejtím, když myslím na Toma.

Bazén je skoro prázdnej, když přicházím. Jen pár ranních plavců brázdí dráhy svejma pravidelnejma tempama. Vidím Martinu, jak stojí u skokanskýho můstku a něco si zapisuje do notebooku.

„Ahoj,“ zdravím ji a odkládám tašku na lavičku.

Martina zvedne hlavu a usměje se. „Ahoj, Vero. Připravená na dřinu?“

Přikyvuju. „Jako vždycky.“

Začínáme rozcvičkou – protahování, zahřívání svalů, lehký skákání na místě. Martina mě sleduje a občas něco poznamená. Je přísná, ale spravedlivá. Vždycky ví, kdy mě pochválit a kdy mě popostrčit.

„Dobře, teď zkusíme ten odraz,“ říká po deseti minutách rozcvičky. „Pamatuješ si, co jsme probírali minule?“

„Jasně,“ odpovídám. „Drž váhu víc v patách, ať se nepřeklápíš dopředu. Odraz ale dotáhni přes špičky.“

„Přesně tak,“ přikývne Martina. „Tak šup nahoru.“

Stoupám si na okraj věže a soustředím se. Odraz, výskok, rotace, vstup do vody. Jednoduchej skok, kterej jsem dělala tisíckrát. Ale dnes se nemůžu soustředit. Myšlenky mi utíkaj k Tomovi, k Iris, k tý pitomý fotce.

Skáču a vím, že to není dobrý. Odraz je slabej, rotace pomalá, vstup do vody neohrabanej. Když se vynořím, vidím, jak Martina kroutí hlavou.

„Co to bylo?“ ptá se, když vyplavu k okraji. „To nebyla Veronika, kterou znám.“

Povzdechnu si. „Promiň. Nemůžu se soustředit.“

Martina si dřepne na okraj bazénu, aby na mě líp viděla. „Co se děje, Vero? Je to kvůli Tomovi?“

Přikývnu. Nemá smysl lhát. Martina mě zná příliš dobře.

„Rozešli jsme se,“ říkám tiše. „Vlastně… vyhodila jsem ho.“

Martina přikejvne. „To je dobře. Nikdy se k tobě nechoval tak, jak sis zasloužila.“

Její slova mě překvapí. Nikdy předtím se o Tomovi takhle nevyjádřila. „Myslíš?“

„Samozřejmě,“ pokrčí rameny. „Byl to blbec, kterej neviděl, co má přímo před nosem. Ale to je jeho problém, ne tvůj.“

Usmívám se. Je to poprvý od včerejška, co se skutečně usmívám. „Díky, Marti.“

„Ten odraz byl hroznej.“

Směju se a vylejzám z bazénu. Martina má pravdu. Nemůžu dovolit, aby mi Tom zničil všechno, na čem tak tvrdě pracuju. Nemůžu se vzdát svejch snů jen proto, že jsem se zamilovala do kluka, kterej mě nevidí.

Stoupám si znovu na okraj věže a soustředím se. Tentokrát je to lepší. Odraz je silnější, rotace rychlejší, vstup do vody čistší. Když se vynořím, vidím, jak Martina kejve hlavou.

„To je vončo,“ říká. „To je ta Veronika, kterou znám.“

Trénink pokračuje a já se cejtím líp s každým skokem. Je to, jako bych ze sebe smejvala všechnu tu bolest a zklamání. Jako bych se znovu stávala sama sebou.

Když končíme, jsem vyčerpaná, ale spokojená. Martina mi podává ručník a usmívá se.

„Dobře jsi to zvládla,“ říká. „Ten poslední skok byl perfektní.“

„Díky,“ odpovídám a utírám si vlasy. „Myslíš, že mám šanci na kvalifikaci?“

Martina se zamyslí. „Pokud budeš takhle pokračovat, tak určitě. Ale musíš se soustředit. Žádný rozptylování, žádný drama. Jen ty a voda.“

Přikyvuju. Má pravdu. Musím se soustředit na svůj cíl. Na kvalifikaci. Na to, abych byla nejlepší, jak můžu bejt.

„A ještě něco,“ dodává Martina, když si balím věci. „Viděla jsem včera Toma s Viktorem.“

Zvedám hlavu. „S Viktorem?“

Martina přikývne. „Jo, s tím. Vypadali… že jsou si blízký.“

Cítím, jak mi tuhne krev v žilách. Tom a Viktor? To nedává smysl. Tom vždycky říkal, že Viktor je divnej, že ho nesnáší. Jak by si mohli být… blízký?

„Co tím myslíš?“ ptám se a snažím se, aby můj hlas zněl nezaujatě.

Martina pokrčí rameny. „Nevím přesně. Jen jsem je viděla spolu sedět na lavičce za bazénem. Vypadali, že si povídají o něčem důležitým.“

„Aha,“ řeknu a cejtím, jak se mi svírá žaludek. Tom a Viktor. Proč mě to tak znepokojuje? Vždyť je to jedno. Tom už pro mě nic neznamená.

Ale není to pravda. A já to vím.

„Dík za trénink,“ říkám rychle a přehazuju si tašku přes rameno. „Uvidíme se zítra.“

„Jasně,“ řekne Martina. „A Vero… nenech se tím rozhodit. Soustřeď se na sebe.“

Přikyvuju, ale v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Tom a Viktor. Co to znamená? Proč jsou spolu? O čem si povídali?

Cestou domů přemejšlím o tom, co mi Martina řekla. Tom a Viktor. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohli bejt přátelé. Tom vždycky mluvil o Viktorovi s opovržením. Říkal, že je to divnej týpek, kterej se na něj pořád lepí. Ale co když to bylo jinak? Co když to, co jsem považovala za opovržení, bylo něco jinýho? Co když Tom cejtí k Viktorovi něco, co ke mně nikdy necejtil?

Náhle se zastavím uprostřed chodníku. Lidi kolem mě proudí jako řeka, ale já stojím jako kámen. Uvědomuju si něco, co jsem možná vždycky věděla, ale nikdy jsem si to nepřipustila.

Tom mě nikdy nemiloval. Ne tak, jak jsem ho milovala já.

Pro něj jsem byla jen… co vlastně? Zástěrka? Experiment? Způsob, jak si dokázat, že je normální? Měla jsem mu dát dřív?

Pokračuju v chůzi, ale myšlenky mi vířej hlavou jako divoká voda. Vzpomínám si na všechny ty okamžiky, kdy Tom působil vzdáleně. Kdy se díval skrz mě, jako bych tam nebyla. Kdy reagoval podivně na některý moje otázky.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsme byli spolu v bazénu a Tom nemoh odtrhnout oči od Viktora, kterej plaval v sousední dráze. Tehdy jsem si myslela, že ho sleduje, protože ho nesnáší. Ale co když to bylo něco jinýho?

A pak mi to dochází. Ta věc, kterou jsem nikdy nechtěla vidět. Tom je gay. Nebo bisexuál. Nebo… něco. Ale rozhodně necejtí to, co by měl cejtit k holce, se kterou chodí.

Ta myšlenka mě zasáhne jako blesk. Je to tak jasný. Tak očividný. Jak jsem to mohla nevidět?

Ale pak si uvědomím, že jsem to možná vidět nechtěla. Bylo jednodušší předstírat, že je všechno v pořádku. Že Tom je prostě jen plachej, nebo zaneprázdněnej, nebo cokoliv jinýho. Bylo to jednodušší než si přiznat, že mě nikdy nemiloval tak, jak jsem ho milovala já.

Doma mě vítá Zuzajda s radostným štěkotem. Brácha už je na kroužku v domě dětí, nechal mi vzkaz na lednici: „Díky za snídani. Vrátím se brzy.“

Sedám si na gauč a Zuzajda vyskakuje vedle mě. Hladím ji po hlavě a přemejšlím o tom, co jsem si právě uvědomila.

Tom a Viktor. To proto se ke mně Tom choval tak divně. To proto se mnou spal tak mechanicky, jako by plnil úkol. To proto nikdy nebyl skutečně přítomnej, když jsme byli spolu.

A já, hloupá, naivní Veronika, jsem si myslela, že je to moje chyba. Že nejsem dost hezká, dost chytrá, dost dobrá.

Ale nebyla to moje chyba. Nikdy nebyla.

Zvedám telefon a otevírám Instagram. Hledám Viktorův profil. Není těžký ho najít – je to ten kluk s brejlema, kterej pracuje ve videopůjčovně. Ten, o kterým Tom vždycky mluvil s opovržením.

Jeho profil je plnej fotek knih, filmů, občas nějakej západ slunce nebo architektura. Žádný selfie, žádný fotky s přáteli. Působí… osaměle.

Procházím jeho profil a hledám nějakou stopu, nějakej důkaz toho, co jsem si právě uvědomila. A pak to najdu. Fotka z před tří dnů. Viktor sedí na lavičce za bazénem – tý samý, o který mluvila Martina. A vedle něj je vidět ruka. Jen ruka, zbytek osoby je mimo záběr. Ale já tu ruku poznávám. Je to Tomova ruka.

Srdce mi buší jako splašený. Měla jsem pravdu. Tom a Viktor. Jsou spolu. Nebo alespoň… něco mezi nima je.

Zavírám Instagram a odkládám telefon. Cítím se podivně klidná. Jako by všechny ty kousky skládačky najednou zapadly na svý místo. Jako by všechno najednou dávalo smysl.

Tom mě nikdy nemiloval. Ne tak, jak jsem ho milovala já.

A to je v pořádku. Nemůžem nutit lidi, aby nás milovali. Nemůžem je nutit, aby byli někým, kým nejsou.

Zuzajda mi olizuje ruku, jako by věděla, že potřebuju útěchu. Usmívám se na ni a hladím ji po hlavě.

„Jsme jen ty a já, holčičko,“ šeptám. „Ale to stačí, ne?“

Zuzajda štěkne, jako by souhlasila. A já vím, že má pravdu. Stačí to. Musí to stačit.

Zvedám se z gauče a jdu se převléknout. Čeká mě dlouhý den. Musím ještě zajít nakoupit, uklidit byt, připravit pozdní oběd pro bráchu, zkontrolovat jeho úkoly na letní doučování.

A pak večer trénink s Martinou.

Život jde dál, ať chci nebo ne. A já musím jít s ním.

Když vycházím z bytu, všimnu si, že mi přišla zpráva od Martiny: „Zapomněla jsem ti říct – viděla jsem tvůj poslední skok na videu. Byl perfektní. Je čas jít na závody. Ať víme, kde jsme. Věřím ti.“

Usmívám se. Možná jsem ztratila Toma. Možná jsem ztratila iluze o tom, co jsme měli. Ale neztratila jsem sebe. Neztratila jsem svý sny.

A to je to nejdůležitější.

Večer sedím v tramvaji číslo 17 a jedu zpátky z tréninku. Jsem unavená, ale spokojená. Dnes to šlo dobře. Martina říkala, že jsem udělala velkej pokrok.

Vytahuju telefon a zapínám livestream. „Večerní Praha, tramvaj číslo 17, cesta domů,“ říkám do kamery a otáčím ji, aby zachytila světla města za oknem.

Chat okamžitě ožívá. „Ahoj, Vero!“ „Jak bylo na tréninku?“ „Vypadáš líp než včera!“

Usmívám se. „Díky, lidi. Jo, jsem v pohodě. Trénink byl super. Martina říká, že jsem připravená na kvalifikaci.“

Odpovídám na pár otázek, ukazuju výhled z okna, vyprávím o svým dni. Je to příjemný – tohle sdílení, tahle komunita. I když mě neznají doopravdy, i když vidí jen to, co jim ukážu, je hezký vědět, že je někdo na druhý straně obrazovky.

Tramvaj zastavuje na zastávce a dovnitř nastupuje… Viktor.

Srdce mi poskočí v hrudi. Co tady dělá? Nikdy jsem ho neviděla v týhle tramvaji.

Viktor si mě nevšimne. Sedá si na sedadlo naproti mně a vytahuje knihu. Vypadá unaveně, pod očima má kruhy, vlasy rozcuchaný.

Chat na mém telefonu exploduje. „To je ten kluk z videopůjčovny!“ „To je Viktor!“ „Znáš ho?“

Ignoruju je a pokračuju v natáčení výhledu z okna. Ale nemůžu si pomoct a občas vrhnu pohled na Viktora. Studuju jeho tvář, jeho postoj, jeho způsob, jakým obrací stránky knihy.

Co na něm Tom vidí? Proč on, a ne já?

Viktor najednou zvedá hlavu, jako by cejtil můj pohled. Naše oči se setkávají a já rychle odvracím zrak. Ale je pozdě. Viděl mě. Viděl, jak ho pozoruju.

„Sorry,“ říkám do kamery. „Musím končit. Uvidíme se zítra.“

Vypínám livestream a ukládám telefon do kapsy. Cejtím, jak se mi červenají tváře. Jsem tak trapná.

Viktor stále sedí naproti mně, ale už nečte. Dívá se z okna, stejně jako já. Jeho profil je ostrej proti světlům města. Vypadá… smutně.

Najednou mě napadá, že možná není jedinej, kdo trpí. Možná Tom ubližuje i jemu. Možná jsme oba oběti jeho neschopnosti bejt upřímnej sám k sobě.

Ta myšlenka mě překvapuje. Nikdy jsem o Viktorovi nepřemejšlela jako o někom, kdo by mohl cítit bolest. Pro mě byl vždycky jen ten divnej kluk z videopůjčovny. Ten, o kterým Tom mluvil s opovržením. Ten, kterej mi ho ukradl. Ten, co mi pomohl s VHSkou.

Ale teď, když ho vidím takhle – unavenýho, smutnýho, osamocenýho – uvědomuju si, že je to taky jen člověk. Člověk, kterej možná prožívá stejnou bolest jako já.

Tramvaj zastavuje na mý zastávce Přístaviště. Vstávám a chystám se vystoupit. Když procházím kolem Viktora, naše oči se znovu setkaj.

„Ahoj,“ řekne tiše.

„Ahoj,“ odpovídám stejně tiše.

A pak jsem pryč, stojím na chodníku a dívám se, jak tramvaj odjíždí. Viktor sedí stále na stejným místě, dívá se z okna. Na okamžik mám pocit, že se dívá přímo na mě. Ale to je samozřejmě nesmysl.

Otáčím se a jdu domů. Květinářství u domu je už zavřený, zmrzlinu na rohu si už taky nekoupím.

Ale něco se změnilo. Něco ve mně. Už necejtím takovou nenávist k Viktorovi. Spíš… zvědavost. Soucit. Pochopení.

Možná nejsme tak rozdílný, jak jsem si myslela. Možná jsme oba jen oběti okolností. Možná jsme oba jen lidi, který hledaj svoje místo ve světě.

A možná, jen možná, nejsme nepřátelé. Možná jsme spojenci v týhle podivný, spletitý hře, kterou s námi hraje život.

Nebo možná jen hledám smysl v něčem, co žádnej smysl nemá. Možná jen nechci přiznat, že jsem prohrála. Že jsem ztratila Toma. Že jsem ztratila část sebe.

Ale to je v pořádku. Protože život jde dál. A já s ním. Krok za krokem, den za dnem. Se Zuzajdou po boku, s Martinou za zády, s bráchou vedle sebe.

A to je víc, než mají některý lidi. To je víc, než jsem si myslela, že mám.

To je víc, než dost.

Vyběhnu schody do třetího patra, otevřu dveře – Zuzajda na mě čeká, brácha potřebuje pomoct s úkolem, život jde dál.

Telefon mi pípne ve chvíli, kdy odemykám dveře bytu.

Zpráva od Martiny: „Čínská na Podolský? 20:30? Potřebuju s tebou probrat pár věcí ohledně tréninku.“

Zuzajda ke mně přiběhne s tichým kňučením. Její starý tělo se pohybuje ztuhle, ale oči má plný radosti. Dřepnu si k ní a pohladím její šedivějící hlavu.

„Ahoj, holčičko. Stejskalo se ti?“

Chvilku si s ní hraju, zatímco přemýšlím o Martinině zprávě. Čínská restaurace… proč ne? Stejně nemám sílu dneska něco vařit. A možná mi udělá dobře dostat se z bytu. Být s někým, kdo mě chápe.

„Tak jo,“ píšu zpátky. „Budu tam.“

Rychle zkontroluju bráchu, který se zavrtal do úkolů, nakrmím Zuzajdu, dám si sprchu. Voda smejvá únavu z mejch svalů, ale ne z mysli. Pořád vidím Viktora v tramvaji. Pořád slyším jeho tichý „ahoj“. Pořád cejtím ten zvláštní okamžik pochopení mezi námi.

Možná bych se měla Martině svěřit. Ona vždycky ví, co říct.

Venku se už stmívá, když vycházím z bytu. Zuzajda smutně štěká za dveřma, ale nemůžu ji vzít s sebou. V poslední době ji bolí klouby a procházky jí dělaj potíže. Slíbím si, že jí přinesu něco dobrýho z restaurace.

Podolská vodárna se tyčí proti večernímu nebi jako majestátní strážce řeky. Její silueta mi vždycky připadala uklidňující – něco pevnýho a stálýho v mým neustále se měnícím světě.

Martina už čeká před restaurací, ručník přehozený přes rameno jako vždycky. Jde rovnou ze sportu na večeři, typický. Její vlasy jsou ještě mokrý, tvář bez make-upu, ale vyzařuje z ní taková síla a klid, že vypadá líp než většina holek po hodině před zrcadlem.

„Ahoj,“ zdraví mě s úsměvem. „Dík, žes přišla.“

„Jasně,“ pokrčím rameny. „Stejně jsem neměla co dělat.“

Lžu a obě to víme. Mám vždycky co dělat. Brácha, Zuzajda, úkoly, trénink, sociální sítě… Ale Martina jen přikývne a nevyptává se.

Číňská restaurace je malá, útulná, trochu omšelá. Není to žádnej nóbl podnik, ale jídlo tu maj výborný. Sedáme si ke stolu pod slunečníkem na zahrádce. Venku je teplo, ale pod slunečníkem je tma jak v pytli. Číšník nám přináší jídelní lístky, ale ani se do nich nedíváme.

„Kachnu s rejží?“ ptá se Martina a já přikývnu. Vždycky si dáváme to samý.

Když číšník odejde, Martina se na mě pozorně zadívá.

„Tak co se děje, Vero? A neříkej, že nic. Vidím ti to na očích.“

Povzdechnu si. Nemá smysl jí lhát. „Tom,“ řeknu prostě. „A Viktor.“

Martina zvedne obočí. „Viktor?“

Přikývnu a začnu jí vyprávět o svým setkání s Viktorem v tramvaji, o tom, jak jsem si uvědomila, že Tom možná cejtí něco k němu, ne ke mně. Jak jsem našla tu fotku na Instagramu. Jak jsem konečně pochopila, proč se ke mně Tom choval tak divně.

Martina poslouchá bez přerušování, občas přikývne, ale nechává mě mluvit. Když skončím, dlouze vydechne.

„Víš, Vero, někdy jsou lidi složitější, než se zdaj. Tom možná sám neví, co chce. Možná se snaží zjistit, kdo vlastně je.“

„Ale proč mě musel použít jako… jako pokusnýho králíka?“ ptám se hořce. „Proč mi lhal?“

„Možná nelhal,“ pokrčí rameny Martina. „Možná prostě jen neví.“

Číšník přináší naše jídlo a na chvíli se odmlčíme. Kachna voní báječně, ale nemám moc chuť k jídlu. Přesto se nutím jíst. Potřebuju energii na zítřejší trénink.

„Víš,“ pokračuje Martina po chvíli, „když jsem byla v tvým věku, taky jsem si myslela, že vím všechno. Že rozumím lidem. Ale pravda je, že lidi jsou jako ledovce – vidíš jen to, co je nad hladinou.“

„A co je pod hladinou u Toma?“ ptám se.

Martina se usměje. „To nevím. To ví jen on sám. Ale možná by ses ho měla zeptat, než ho odsoudíš.“

„Zeptat?“ vybuchnu. „Po tom, co mi udělal? Přišel ke mně domů, použil mě jako… jako nějakou věc a odešel bez jedinýho slova!“

„A blokla jsi ho,“ připomene mi Martina.

„Jo,“ přiznám. „Blokla a odblokla.“

„Páni.“

„Co by mi asi tak vysvětloval?“ odfrknu si. „Že je na kluky? Že mě nikdy neměl rád? To už vím.“

Martina se na mě dlouze zadívá. „Vero, někdy není důležitý, co ti lidi říkaj, ale proč ti to říkaj. A někdy je ještě důležitější to, co ti neříkaj.“

Nechápu, kam tím míří, a tak mlčím a jím svoji kachnu. Je výborná, jako vždycky, ale chutná mi jak papír.

„Mimochodem,“ změní náhle téma Martina, „viděla jsem tvůj livestream.“

Cítím, jak mi hoří tváře. „Ach, ten…“

„Kreativní chaos?“ usměje se, když vidí, jak rychle schovávám telefon do kapsy.

„Potřebuju, aby video mluvilo, ne řvalo,“ odpovídám unaveným, ale tvrdým hlasem. Nechci, aby si myslela, že jsem nějaká citlivka, která se rozbrečí kvůli klukovi.

Martina otevře svůj laptop, kterej měla celou dobu v tašce, a ukáže mi zastavený záběr z mýho streamu. Na obrazovce je vidět odlesk červenýho světla tramvaje na mým obličeji.

„Tady,“ říká a ukazuje na červený odlesk. „Tady je to podstatný, Vero. Ne v tom, co říkáš, ale v tom, co cítíš.“

Dívám se na obrazovku a vidím sebe – unavenou, smutnou, ale s něčím v očích, co jsem si dřív nevšimla. Odhodlání? Síla? Nevím, jak to nazvat.

Všimnu si drobných jizev na Martininých prstech, když ukazuje na obrazovku. Jsou to stopy po závodních lanech, po letech tréninku a dřiny. Instinktivně si sáhnu na svoje vlastní jizvy, který jsem si udělala žiletkou dnes ráno. Jsou skrytý pod rukávem, ale vím, že tam jsou. To Martina nesmí vědět. Nikdy.

Můj telefon pípne. Zpráva od Símy: „Vidělas to?“ a GIF Iris s ohnivými emoji. Martina se podívá na obrazovku a klikne na „mute“.

„Tréninkovej plán není drama,“ řekne s úsměvem.

Obě se zasmějem. Je to takový spiklenecký zasmání, který voní kachnou, rejží a chladnoucí kávou.

Z ulice se náhle ozve siréna a kolem restaurace projíždí sanitka. Její červený světlo na okamžik promítne obrys našich siluet na zeď domu.

„Červená není stopka, je to start,“ řekne tiše Martina, opakujíc starý plavecký motto.

Cejtím, jak se mi rozzářila tvář, ale zároveň nevím, jestli si ze mě Martina neutahuje. Na stěně stále vidím odraz našich dvou hlav – mentor a žákyně – s rudým rámem světel projíždějící sanitky.

„Co tím myslíš?“ ptám se po chvíli.

„Myslím tím,“ odpoví Martina a upíjí ze svý kávy, „že každej konec je začátek něčeho novýho. Že každá bolest je příležitost k růstu. Že každá překážka je výzva, kterou můžeš překonat.“

„Zní to jako motivační příručka,“ ušklíbnu se, ale vím, že má pravdu.

„Možná,“ pokrčí rameny. „Ale je to pravda. Podívej se na sebe, Vero. Před rokem jsi byla jen další holka, která se snaží zapadnout. Teď jsi na cestě ke kvalifikaci. Máš svůj kanál, svoje fanoušky. Staráš se o brášku a nemocnýho psa. A to všechno zvládáš sama.“

„Ne úplně sama,“ namítnu. „Mám tebe.“

Martina se usměje. „Ano, máš mě. A já tě nenechám padnout na hubu. Jenže hlavní síla musí přijít od tebe.“

Dopíjíme kávu a Martina platí účet, i když protestuju. Venku už je tma, ale teplo stále zůstává ve vzduchu. Jdeme spolu k tramvajový zastávce, mlčky, ale je to příjemný mlčení.

„Víš,“ řekne najednou Martina, „nemusíš bejt vždycky silná. Někdy je v pořádku bejt slabá. Někdy je v pořádku brečet.“

Podívám se na ni a vidím v jejích očích něco, co jsem tam nikdy předtím neviděla. Zranitelnost? Pochopení? Nevím, co to je, ale najednou cejtím, jak mi do očí stoupaj slzy.

„Díky,“ zašeptám.

Martina mě krátce obejme a pak naskočí do přijíždějící tramvaje. „Zítra v šest!“ zavolá ještě, než se dveře zavřou.

Zůstávám stát na zastávce a dívám se, jak tramvaj odjíždí. Cítím se podivně lehká, jako by ze mě spadla nějaká tíha. Možná je to tím, že jsem konečně někomu řekla o Tomovi a Viktorovi. Možná je to tím, že Martina má pravdu – červená není stopka, je to start.

Cestou domů přemejšlím o všem, co se stalo. O Tomovi, o Viktorovi, o Martině. O tom, co chci od života a kam směřuju.

Možná je čas přestat se trápit kvůli klukovi, kterej mě nikdy doopravdy nemiloval. Možná je čas soustředit se na sebe, na svoje cíle, na svoje sny.

A možná, jen možná, je čas dát šanci novýmu začátku. Červený světlo. Start.

Doma mě vítá Zuzajda s radostným štěkotem. Brácha už spí, na stole leží vzkaz – namaloval mi srdíčko.

Usmívám se a dávám Zuzajdě kousek kachny, kterou jsem jí přinesla z restaurace. Žere s chutí, její starý zuby se snaží zpracovat maso.

„Zítra bude lepší den, holčičko,“ šeptám a hladím ji po hlavě.

A poprvé po dlouhé době tomu sama věřím.

Sedím na okraji bazénu, nohy ve vodě, a pozoruju, jak se světlo láme na hladině. Bazén je téměř prázdnej. Martina mi nabídla extra trénink a já jsem neváhala ani minutu.

„Dobře,“ říká Martina, když se ke mně připojí s notebookem v ruce. „Podívej se na tohle.“

Otevírá video z mýho posledního tréninku. Vidím sama sebe, jak stojím na okraji bazénu, soustředěná, napjatá. Pak odraz, výskok, rotace, vstup do vody. Vypadá to dobře, mnohem líp než dřív.

„Vidíš ten rozdíl?“ ptá se Martina.

Kejvnu. „Odraz je silnější.“

„Mrkej tady,“ ukazuje na obrazovku. „Jsi soustředěná, klidná. Žádnej strach, žádný pochybnosti. To je ten rozdíl, Vero. Nejde jen o techniku, jde o mindset.“

Dívám se na video a musím uznat, že má pravdu.

Vypadám jinak. Sebejistějc. Silnějc.

„A teď se podívej na tohle,“ pokračuje Martina a přehraje další video. Je to záznam z loňskýho závodu. Vidím sama sebe, jak stojím na skokanským můstku, ale je to, jako bych se dívala na někoho jinýho. Ta dívka na videu vypadá vyděšeně, nejistě. Její odraz je slabej, rotace pomalá, vstup do vody neohrabanej.

„To jsem já?“ ptám se nevěřícně.

Martina přikývne. „To jsi ty před rokem. Vidíš ten rozdíl?“

„Jo,“ vydechnu. „Je to… wow.“

„Přesně tak,“ usměje se Martina. „Wow. A to je teprv začátek. Představ si, kde budeš za další rok.“

Ta myšlenka mě naplňuje zvláštním vzrušením. Kde budu za rok? Na olympiádě? V reprezentaci? Možnosti se zdají nekonečný.

„Dobře,“ tleskne Martina. „Dost koukání, pojď na to. Dnes se zaměříme na rotaci ve vzduchu. Potřebuješ být rychlejší, přesnější.“

Vstávám a připravuji se na další skok. Martina má pravdu – nejde jen o techniku, jde o mindset. A můj mindset se změnil. Už nejsem ta vyděšená holka z loňskýho videa. Jsem silnější. Odhodlanější.

Skáču a cejtím, jak se mi svět na okamžik zastaví. Jsem ve vzduchu, otáčím se, a pak čistej vstup do vody. Žádný šplouchnutí, žádnej rozstřik. Jen hladkej přechod z jednoho elementu do druhýho.

Když se vynořím, vidím, jak Martina kejve hlavou. „To je ono,“ říká. „Přesně takhle.“

Trénujeme celý dopoledne. Skok za skokem, rotace za rotací. Každej pohyb pilujem do dokonalosti. Jsem vyčerpaná, ale spokojená. Cejtím, jak se zlepšuju s každým pokusem.

Kolem desáté děláme přestávku. Sedíme na lavičce u bazénu, jíme sendviče, který Martina přinesla, a pijem vodu.

„Jak se cejtíš?“ ptá se Martina.

„Dobře,“ odpovídám a je to pravda. „Vlastně… skvěle.“

„To ráda slyším,“ usměje se. „Protože na podzim jsou nominační závody.“

Téměř se zakuckám vodou. „Cože? Už na podzim?“

Martina ještě dodá: „Přesně tak. A ty jsi připravená.“

„Ale…“ začínám protestovat, jenže Martina mě přeruší.

„Žádný ale. Jsi připravená, Vero. Viděla jsi ta videa. Víš, jak se zlepšuješ každej den. Jsi ready.“

Dívám se na hladinu bazénu a přemejšlím. Jsem opravdu připravená? Můžu to zvládnout? Kvalifikace na mistrovství… to je velká věc. Obrovská.

„Nevím,“ řeknu nakonec. „Co když to pokazím?“

„A co když ne?“ opáčí Martina. „Co když to zvládneš skvěle? Co když se kvalifikuješ? Co když…“

„Dobře, dobře,“ zastavím ji se smíchem. „Chápu, kam míříš.“

„Tak přestaň pochybovat,“ řekne Martina vážně. „Věř si. Já ti věřím.“

Ty tři slova – „já ti věřím“ – mi rezonují v hlavě ještě dlouho potom. Někdo mi věří. Někdo vidí můj potenciál. Někdo si myslí, že na to mám.

Po obědě pokračujem v tréninku. Tentokrát se zaměřujeme na vstup do vody. Martina trvá na tom, že musí bejt naprosto čistej, bez jedinýho šplouchnutí.

„Voda je tvůj přítel, ne nepřítel,“ říká. „Nesmíš s ní bojovat, musíš s ní splynout.“

Znovu a znovu skáču, snažím se o dokonalej vstup. Někdy se mi to daří, jindy ne. Ale s každým pokusem se zlepšuju.

Kolem třetí odpoledne začínaj přicházet první plavci. Děcka se asi vrátila od babiček, dospělí po práci. Bazén se pomalu plní a my se přesouváme na klidnější místo.

„Ještě pár skoků a končíme,“ říká Martina. „Nechci, aby ses přetížila,“ srandistka.

Připravuju se na poslední skoky. Jsem unavená, ale cejtím se dobře. Silná. Odhodlaná.

Vtom zahlídnu známou postavu vcházející do prostoru bazénu. Tom. Srdce mi poskočí v hrudi a na okamžik zapomenu, kde jsem a co dělám.

„Vero?“ Martinin hlas mě vrátí do reality. „Dobrý?“

„Jo,“ odpovídám automaticky, ale oči mám stále upřený na Toma. Zdá se, že mě nevidí. Míří přímo k šatnám, pohled upřený před sebe.

„Tom?“ ptá se Martina, sledujíc směr mýho pohledu.

Přikývnu, neschopná slova.

„Chceš skončit?“ ptá se jemně.

Chvilku váhám. Část mě chce utýct, schovat se, vyhnout se konfrontaci. Ale jiná část, silnější část, chce zůstat. Ukázat, že jsem v pořádku. Že mě nezlomil.

„Ne,“ řeknu pevně. „Dokončíme trénink.“

Martina se usmívá. „To je moje holka.“

Vracím se na okraj bazénu a soustředím se. Tom je pryč, někde v šatnách. Teď jsem tu jen já, voda a moje odhodlání.

Skáču a tentokrát je to perfektní. Odraz, rotace, vstup do vody – všechno je přesně tak, jak má bejt. Když se vynořím, vidím, jak Martina zvedá palec nahoru.

„To bylo ono!“ volá. „Přesně takhle to má vypadat!“

Usmívám se a vyplouvám k okraji. Cítím se skvěle. Silná. Neporazitelná.

A pak ho vidím znovu. Tom vychází ze šaten, teď už v plavkách. A není sám. Je s ním Viktor.

Cejtím, jak mi úsměv tuhne na tváři. Tom a Viktor. Spolu. Tady. Jako by mi osud chtěl ukázat, že to, co jsem si myslela, je pravda.

„Vero,“ Martinin hlas je tichej, ale naléhavej. „Nenech se rozptylovat. Soustřeď se na sebe.“

Je těžký odtrhnout pohled. Tom a Viktor spolu. Vypadaj… šťastně. Spokojeně. A mě to bolí víc, než jsem čekala.

„Pojď,“ říká Martina a pomáhá mi vylézt z bazénu. „Končíme. Bylas skvělá.“

Jdeme spolu do šaten, daleko od Toma a Viktora. Martina mluví o tréninku, o kvalifikaci, o všem možným, jen aby odvedla moji pozornost. A já jsem jí za to vděčná.

V šatně se rychle převlékám, sprchuju a suším vlasy. Nechci tu zůstat dýl, než je nutný. Nechci riskovat, že narazím na Toma nebo Viktora.

Když vycházím ven, Martina už na mě čeká. „Jdeme na kafe?“ ptá se.

Jsem vděčná za její společnost. Nechci bejt teď sama.

Dopíjíme kávu v tichosti. Venku začíná pršet, kapky bubnujou do oken kavárny. Je to uklidňující zvuk, který mi připomíná dětství, kdy jsem s bráchou sedávala u okna a počítala kapky.

„Víš,“ řekne najednou Martina, „když mi bylo asi jako tobě, taky jsem si myslela, že vím všechno. Že rozumím lidem, vztahům, lásce. A pak jsem potkala někoho, kdo mi ukázal, jak málo toho vlastně vím.“

Podívám se na ni, překvapená tím, že se mi svěřuje. Martina o sobě nikdy moc nemluví.

„Co se stalo?“ ptám se.

„Zamilovala jsem se,“ pokrčí rameny. „Do člověka, kterej to neopětoval. Ne tak, jak jsem potřebovala.“

„To zní povědomě,“ hořce se usměju.

„Jo,“ povzdychne si Martina. „Myslím, že je to docela běžnej příběh. Ale víš, co jsem se z toho naučila?“

„Co?“

„Že láska není o tom druhým. Je o tobě. O tom, jak miluješ, ne jak tě někdo miluje.“

Zamyslím se nad jejíma slovama. Je to zvláštní myšlenka – že láska je o mně, ne o tom druhým. Že to, jak miluju Toma, je důležitější než to, jestli mě Tom miluje.

„Takže…“ začínám pomalu, „i když mě Tom nemiloval, moje láska k němu byla… skutečná? Důležitá?“

„Přesně tak,“ odpoví klidně Martina. „Tvoje schopnost milovat, tvoje otevřenost, tvoje zranitelnost – to všechno jsou věci, který definujou tebe, ne jeho. A to ti nikdo nemůže vzít.“

Je to zvláštní útěcha, ale útěcha to je. Možná jsem nebyla tak naivní, jak jsem si myslela. Možná jsem jen byla ochotná riskovat, otevřít se, milovat. A to není slabost, to je síla.

„To je moje holka,“ přikývne spokojeně.

Vycházíme z kavárny a já se cejtím opět lehčí, než když jsem do ní vcházela. Možná je to tím, že jsem konečně přiznala svoji bolest. Možná je to tím, že jsem pochopila, že moje láska má hodnotu.